Archive for Listopad, 2012

Roterfeld: Blood Diamond Romance

Posted by


„Titulní“ Blood Diamond Romance se po pomalejším rozjezdu začíná lehce nést v duchu atmosféry písně předchozí, pokud se ale ponoříte do hloubky Aaronova hlasu, bude vám to úplně jedno. Obecně najít nějaké instrumentální „nedostatky“ bude asi velmi složité vzhledem ke kvalitě producentského týmu – a je to možná paradoxně jedno z (velmi malých) mínus této desky – je příliš uhlazená, což absolutně platí např. právě pro tento song.

V Great New Life dostane Aaronův vokál úžasný rozměr a zaručeně rozežene vaše chmury, máte-li jaké. Ženský doprovod tentokrát výjimečně není na škodu, což bude možná částečně podpořeno znalostí videoklipu. Nástroje opět šlapou jako dobře namazaný stroj, přičemž zlé jazyky by mohly podotknout, že deska je nahrána tak, aby byl Aaronův vokál co nejméně „rušen“, resp. aby byl pouze vhodně podkreslen, chraň satan aby si některý z nástrojů vzal ráznější slovo.

To, co jsem právě podotkl o záměrné umírněnosti nástrojů, budiž lehce zneplatněno pro song Sealed With A Kiss, jednu z popovějších věcí alba, která mě až tak nezaujala, zřejmě i proto, že do Aaronova zpěvu jsou namontovány jakés (spíše ženské) sbory a snad i onen Pražský symfonický orchestr, který je ale ve skladbě podivně „utopen“. Pokud si už k nahrávání pozvali takový orchestr, měl by taky dostat tomu odpovídající prostor.

A máme tu Sick Of Being Bored a opět vynikající práci s hlasovými polohami, skladba je jednoduchá (v dobrém slova smyslu), přímočará, na nic si nehraje a zde jistě platí, že v jednoduchosti je krása.

Stop – tento kus je podle mě hodně originální (nejen v rámci alba), píseň je celkově (a zejména díky „refrénovému“ a titulnímu STOP) neuvěřitelně nakažlivá a budete si ji prozpěvovat (a hlavně pohvizdovat!) ještě tak týden po poslechu alba. Dobré je zapamatovat si intermezzo, bude se vám to při poslechu alba ještě hodit…Výjimečně zde dostávají (zejména při gradování refrénu) prostor bicí a je to rozhodně ku prospěchu.

Následuje balada I Would Rather Ride Into Hell s démonicky snovým úvodem podkresleným Aaronovým hlubokým hlasem, v druhé části songu však již tempo začíná stagnovat (je to tzv. dokolečka dokola) a nakonec i zvláštně do „ztracena“ – to „pokračování“ Blood Diamond Romance (s podtitulem The Cha Cha Cha Song) je naproti tomu velmi originální kousek, který mně osobně však (zejména tempem skladby) do koncepce alba moc nezapadá.

S Going Down tu máme akusticky znějící záležitost a opět se u Roterfeld potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása, jelikož kromě Aaronova hlasu toho zde už moc nepotřebujete.

A kde předchozí song končí, tam You And Me In Agony začíná, ta návaznost skladeb je (opět) až moc propracovaná; výrazně hluboký vokál na začátku songu má jistě potenciál navodit intimní atmosféru, pak se však tempo výrazně zrychlí, načež zase zpomalí a do konce skladby se pak relativně stabilně střídá. Do tohoto kusu je – nejsem si však jist, zda příliš umně – vložen jakýs zvuk opeřeného dravce.

Následuje Don’t Be Afraid Of The Dark (Almost Unplugged). Jako oddechovka před spaním a taky pro ty, kteříž Aaronův hlas pojali jako svou osobní fetiš, je to jistě dobré, já bych však raději ještě nějakou tu vypalovačku, což se mi ale nesplní ani s následující Nothing Lasts But The Past – opět akusticky znějící záležitost. Sluší se připomenout, že text k písni (prý) napsal Aaron v 16 letech.

Akustické provedení Great New Life velmi zajímavě mění tvář tohoto songu, dokonce máme možnost slyšet cosi jako bongo. Mám z toho obecně trochu rozpačité pocity („originál“ rychlejší verze je prostě daleko lepší), Aaronův vokál ale jakékoli pochybnosti o písni (opět) „uhlazuje“.

Už už jsem se nadechoval k tomu prohlásit album ke konci za poněkud nudné a méně nápadité – to by ale nesměl přijít cover Stop od Trash Junk! Chuťovka na závěr v podání těžce definovatelného electro remixu, doporučuju volume na max!

Roterfeld – Blood Diamond Romance (Special Edition)

Roterfeld podle mého názoru dokáže oslovit široké publikum fanoušků gothic rocku, dark wave nebo synth popu, (takřka) jediným nešvarem alba je jeho až přílišná technická dokonalost, avšak jak by se nám krásně žilo, pokud by nedostatek většiny kapel tkvěl pouze v tom, že jsou „až příliš dobře znějící“, že. Hlas Aarona Roterfelda navíc podle mě patří v rámci těchto žánrů (spolu s Chrisem Harmsem) k tomu nejlepšímu, co může nové hudební milénium nabídnout.

Hodnocení: 8/10

The Ludovico Technique – Some Things Are Beyond Therapy

Posted by

Po filmovém intru s chorály, působícím trochu klišovitě, přichází první věc s názvem Dead Inside, ve které se mísí křik lidí (rozuměj mučených žen) s Benovým harsh vokálem á la Grendel, v určitých pasážích si připadám, že právě proceduru Ludovico Technique sám podstupuji, což (věřím že) byl i hlavní cíl kapely. V tomto songu lze místy slyšet náznaky Anaesthetic od Psyclon Nine, což by snad kapela brala jako kompliment, v Heal My Scars pak vytváří zvláštně deformovaný vokál spolu s instrumentální linkou atmosféru psychiatrické léčebny někde uprostřed pustiny, kdy po obrovské nukleární katastrofě nezbylo na Zemi kromě tohoto objektu nic jiného…

Song číslo čtyři Deeper Into You nám ukazuje, co jsou Ludovico Technique doopravdy zač. První dva kusy jsou kvalitní, ale nijak výrazně se neliší od některých jiných kapel daných žánrů, spíše je dost (záměrně?) evokují. Zde máme tu čest poslouchat uchu lahodící harsh.
Pro mě nejlepší kus alba, brutálně atmosférický, při jeho poslechu mám pocit, že se má moc stává neomezenou a zbytek lidstva je jen mátožně plápolající hmyz. To, jakým způsobem skladba graduje, je opravdu hudební zážitek

A další pecka Potential s tématem bití, mučení, týrání a znásilňování, prostě industrialová romantika z toho jen srší.
Vynikající sborové aranžmá, v momentě, kdy už jste přesvědčeni o tom, že tohle psychi(atri)cké inferno musí skončit, začínají naopak LT gradovat do finále, ve kterém máte přijít o zbytky rozumu. Namísto chraplavého industrialu zde LT střídají částečně robotický vokál s vokály „pravými“ a skřípající synťáky si velmi dobře rozumí s krotčejšími vokály – výsledek je velmi živelný a smyslný.

Titulní skladba Beyond Therapy bude jistě na koncertech způsobovat v pravém slova smyslu zuřivost a šílenství, v Then I Found You se opět dočkáme kvalitního sborového aranžmá, podobně jako v Potential.

Skladba Memory zní zezačátku trochu jako The Birthday Massacre, poté však nastupují výrazné bicí – takhle nějak má podle mě znít vaše nejhorší noční můra, ten pocit, kdy víte, že vám bude za chvíli vymazána pamět a vy proti tomu nemůžete dělat vůbec nic. Vokál, ač mírně „ukňouraný“, se vám však na konci krásně zabodne do hlavy jako ostrý rezavý hřebík.

S písní Wasting se konečně opět objevují harsh vokály jako třeba v Deeper Into You, vše podkresluje (no, spíš bombasticky přebíjí) ženský chorál, závěrečný „čistý“ zpěv bez jakéhokoliv instrumentálního doprovodu je však anti-třešničkou na tomto jinak dobře upečeném radioaktivním dortu.

LT si tímto počinem zaručeně na scéně najde své místečko a díky svému osobitému a těžce infekčnímu zvuku, kombinujícímu surovou sílu a skřípot analogových synťáků old school industrialu s leskem hi-tech dnešního světa, jistě nezní jako kapela, na jejíž jméno si po poslechu desky sotva vzpomenete. Ze střídání temp mezi skladbami i během jedné skladby jsem měl zpočátku trochu chaos, ale poté, co jsem si na jejich „vzorec“ zvykl, jsem se již nechal unášet drsnými a zároveň baladickým melodiemi nejednou vyvolávajícími totožné stavy jako u „pacientů“ v Mechanickém pomeranči. Takhle nějak by měl podle mých představ znít harsh electro/industrial druhé dekády třetího tisíciletí.

Hodnoceni: 8/10

Ludovico Technique – Deeper Into You

Tiamat – The Scarred People

Posted by

Švédská skupina Tiamat už má opravdu něco za sebou. Není to jen přes dvacet let na hudební scéně, ale také změna různých stylů. Od blacku přes doom až ke gothic rocku si skupina prošla zajímavým vývojem, díky kterému se může chlubit specifickým zvukem, nezaměnitelným hlasem zpěváka a hudbou, která má i po letech posluchačům co říct. Tiamat dokáže pracovat s ambientními prvky hudební psychedelií a zároveň dokáže podat umělecké vyjádření. Čtrnácté album (počítáme-li bestofky) se v mnohém od svých předchůdců liší, v jiných věcech zase navazuje na staré a dořbe zapuštěné kořeny. Ačkoliv do podvědomí posluchačů je stále nejsilněji zapsán titul Wildhoney (který má rád například i Fernando Ribeiro z Moonspell, který jej mnohdy uvádí jako svou inspiraci), uznávány jsou i ostatní alba, například Prey a Judas christ, které už obsahují výrazně gothické prvky na rozdíl od svých předchůdců.

Snové texty dokáží vyvolat zajímavé smrště obrazů, Johan si hraje s Pravdou a věděním věků, naráží na církevní lži a na klam, který na sebe svět sám uvrhl. Pomocí starých mýtů a legend hledá asociace v lidské duši. Genialita textů v mnohých může probudit obdiv, jiní je budou nenávidět, nicméně v každém případě jsou k zamyšlení.

1. The Scarred People

Na začátek trochu váhání, zajímavé instrumentální intro. Jakmile začne zpívat Edlund, už jsme doma. Song se vyvine do klasického Tiamatu, s charakteristickými kytarami. Výborný text s rýmovanými pasážemi tomu dodává říz. (trochu mi to připomíná I am in love with myself). Bicí by ale mohly ukázat, že nejsou jenom na jednu melodii opakující se stále dokola. Na titulní píseň alba a zároveň na rozjezd mi to přijde trochu slabší, ale možná se po stém poslechu dostaví osvícení.

2. Winter Dawn

naproti tomu zaujme hned úvodními kytarami. Má to dynamiku, která plynule přechází do pomalého tempa. Líbí se mi jak text, tak melodie. Poměrně příjemný kus s nezaměnitelným zvukem.

3. 384EKteis

mi přijde jako jedna z nejlepších věcí na albu. Je depresivní, melancholická a temná. Už při prvních tónech vás zamrazí. Má všechno, co je na Tiamat skvělé a také tíhne ke starým albům.

4. Radiant Star

Je podobná věcem typu Gaia a podobně. Je to pomalejší kus, který není ničím nějak extrémně výrazný, prostě zaujímá úlohu výplňové hmoty. Melodické kytary, pohodová atmosféra a Johanův klidný vokál. Její chybou je, že nijak nevyčnívá.

5. The Sun Also Rises

se hned ze startu tváří podobně jako předchozí song. Stejně pomalé tempo, monotónní bicí, tiamatovské kytary.

6. Before Another Wilbury Dies

7. Love Terrorists 05:52

Se příjemně rozjede po pár chvilkách. Začne být údernější a s lepším rytmem. Johan také hlasově více přitvrdí, více prožívá zpěv a více si s hlasem hraje. Opět je vidět souvislost se starší tvorbou, hlavně cd Judas christ. V téhle druhé polovině se cd opět rozjede.

8. Messinian Letter

a tady zase přibrzdí, když nastoupí příjemná oddychovka, která se opět nese v duchu oddychovek. Opět žádné velké překvapení, ani nic světoborného, prostě průměr.

9. Thunder & Lightning

je sice zase rychlejší kousek, ale i když je docela kvalitní, pořád tak nějak zapadá do průměru alba. Přídavné vokály jsou fajn, jinak se opět neseme v tradičním duchu. Nechybí ani chytlavá kytarová sóla.

10. Tiznit

instrumentálky moc osobně nepreferuji ani nemusím, tady je to takové trochu intro s ptáčky a pohodu vyvolávajícími zvuky.

11. The Red of the Morning Sun

zakončuje celé album. Už podle prvních tónů a názvů odhadneme, že půjde o melancholickou baladu. Svíravý pocit při poslechu, podmanivý vokál, mrazení v zádech…

zajímavé zakončení. Bohužel album mi přišlo výrazně slabší a i na Amenethes se našly pecky, které prostě byly vysloveně geniální. Na každém albu byly slabší a silnější kusy, bohužel mám pocit, že ty slabší na tomhle převažují. Ani ne tím, že by to bylo nějak špatné cd,ale spíš je to všechno až příliš podobné a koncept těch skladeb je pořád dokola. Trochu mi chybí něco výrazného, což jsem kromě pár kusů nenašla. Je to pořád Tiamat, ale album roku to pro mě bohužel není.

 

THE 69 EYES – X

Posted by

Jako úvod dobře zvolený song Love Runs Away, řízná kytara a dobře mířené údery na bicí, je svižný a energický jako třeba Lost Boys, ale (a zejména kvůli aranžmá refrénu) na mě působí poměrně plytce.

Druhá věc s názvem Tonight – opět velmi slibný úvod jak co do vokálů, tak instrumentálně – zní velmi podobně jako Never Say Die (nebo Wings And Hearts), což obecně není problém jen u tohoto songu – jednoduše mám pocit, že jsem tohle album slyšel ještě předtím, než jsem si jej poprvé poslechl.

Od negativ ale na chvíli k pozitivům desky – neuvěřitelně jednoduchý rým „I want you back…in black“ v písni Black funguje překvapivě (?) výborně, a to nejen proto, že z ní citíte atmosféru Sisters of Mercy. Pro mě jednoznačně nejlepší kus alba.

V písni If You Love Me The Morning After se na tomto albu poprvé (čili ne naposled) projevuje tzv. elvisovský syndrom, tedy patřičně prohloubit vokály a dál už stačí jen tak brnkat na akustiku – na což jsem v minulosti od „Očí“ nebyl moc zvyklý a popravdě si ani zvykat nechci. Zrychlení tempa ke konci již tento kus moc zachránit nedokáže. Někomu tento song může připomenout rovněž tvorbu HIM okolo alba Dark Light, avšak ani to není míněno jako nějaké výrazné pozitivum.

Red – zní podle mě velmi podobně jako song předchozí, zcela nepochopitelně byla tato věc zvolena za singl. Oni vůbec mají „Oči“ (nebo spíš Nuclear Blast) dost podivný čich na singly. Text se opakuje pořád dokola, a i když už jsme si zvykli, že zrovna na hloubce textů kouzlo „Očí“ nestojí, tak tohle je vážně příliš.

Při poslechu Borderline si opět vybavím něco jako Elvise cválajícího po poušti na koníkovi, možná ještě v kombinaci s Johnny Cashem – něco pro tvorbu „Očí“ naprosto nezvyklého, tato píseň má však podivnou moc vtáhnout mě do své melodie a hlubokých vokálů a nepustit až do konce.

Skladba I’m Ready mi ihned, co se vzpamatuju z prvních sekund (kdy mám pocit, že tam skočila jiná kapela), evokuje song Rocker z alba Angels – což už je jen jakási variace na rock’n’roll, pro „Oči“ tak příznačný goth’n’roll se zcela vytratil. Ženské vokály v refrénu (i jinde) jsou jak z retro pořadu Televarieté. Je to jednoduše mix všeho možného, který sám neví, co chce.

Za zmínku stojí ještě song I Know What You Did Last Summer. Název (konečně) jak z céčkového hororu, velká škoda velmi jednoduchého refrénu, sloky jsou totiž kvalitní, atmosférou se mírně přibližující songu Christina Death z alba Devils, výrazná kytara tomu prospívá, intermezzo je velice dobré, jako by byl snad song dělaný „na zakázku“ přímo pro koncerty.

Po zmrtvýchvstání v podobě předchozího alba Back In Blood přiznávám, že jsem notně zklamán, neboť kapela se jistým způsobem vrací k albům Angels a Devils co se týká snahy oslovit širší publikum než jen fanoušky gothic rocku.

Textově je album typicky temné, gothic a sexy, avšak balancuje na hranici nedostatečné představivosti nebo možná lépe – neoriginálnosti. Daleko méně než album předchozí by se tedy tato deska dala označit pro 69 Eyes speciální nálepkou goth’n’roll. Vyjádřeno jednoduchou matematikou: goth’n’roll – goth = rock’n’roll.

Hodnocení: 6/10

The 69 eyes – Black