Archive for Červenec, 2019

Kink revue:  Paraphilias

Posted by

Paraphilias (parafílie) jsou sexuální zájmy v objektech, situacích nebo jednotlivcích, které jsou atypické. Více by jsme se dozvěděli v knize Anil Aggrawal z roku 2009, kde sestavila seznam 547 termínů popisující parafilní sexuální zájmy. Společně se na pár z nich podíváme.

Acrotomophilia

známá také jako syndrom K. Parkera, ve kterém jednotlivec vyjadřuje silný sexuální zájem o amputace. Jedná se o protějšek apotemnofilie, sexuálního zájmu o to, že je jednotlivec amputovaný. Podle průzkumu je nejvíce populární je amputace jedné končetiny a to spíše nohy, jež zanechá pahýl.

Agalmatofilie

je parafílie zahrnujíc sexuální přitažlivost k sochám, panenkám, figurínám nebo jiným podobným objektům. Přitažlivost může zahrnovat touhu po skutečném pohlavním styku s objektem, fantazii sexuálního (nebo ne-sexuálního) setkání s animovaným nebo neživým. Zde bych řekla, že tímto typem parafílie trpí min. polovina mladé populace Japonska. Často souvisí s role-play a nehybností člověka.

Algolagnia 

je sexuální tendence, která je definována odvozováním sexuálního potěšení a stimulace z fyzické bolesti, často zahrnující erotogenní zónu. Také využívaná u praktik BDSM hrátek se zapojením pomůcek, jako je například ozubené kolečko(viz obrázek). Může také přejít až k nebezpečnému sadismu či masochismu.


Vrchol festivalu Colours of Ostrava: The Cure

Posted by

Festival Colours of Ostrava otřásl celou českou hudební scénou po oznámení hlavního vystupujícího The Cure, kteří v česku zahráli po 3 letech.

The Cure se drží více než čtyři desítky let, i přes často měnící se obsazení kapely. Hlavní pozornost je ovšem zaměřena na frontmana Roberta Smithe. Kapela jako taková už několik let své obsazení nemění a v současné době v její sestavě hrají Reeves Gabrels (kytara), Simon Gallup (baskytara), Jason Cooper (bicí), Roger O’Donnell (klávesy) a samozřejmě Robert Smith.  

Skvělý dvouapůlhodinový koncert plný emocí ukázal publiku pravou tvář The Cure, a to že je opravdu hrát baví. Je vidět, že Robert Smith si vystupování na pódiu opravdu užívá, a tak jsme mohli vidět opravdu energický výkon. K závěru koncertu frontman vyrazil na molo pouze s mikrofonem, kam nikdo z kapely po celý koncert předtím nezavítal. Bylo tak zde jasně znát, že to bylo cílené a vše směřovalo k tomuto okamžiku, kde jsme mohli pocítit, že chemie s publikem opravdu funguje.

Publikum si ovšem naplno získala kapela hitem Friday I’m in love, na který si zatančili jak běžní návštěvníci festivalu, tak i zarytí fanoušci. Skupina se následně rozloučila s publikem písní Boys Don’t Cry

Celý dojem z koncertu bohužel kazilo částečně osazenstvo publika. Zde jsme mohli jasně vidět rozdíly mezi opravdovými fanoušky a pouhými návštěvníky akce. Nicméně na celý festival se díky tomuto koncertu bude vzpomínat jako jeden z vydařenějších ročníků.



The Cure – Lullaby Colours of Ostrava 2019 

Jak jsem přežil zánik civilizace

Posted by

Tady je první z mnoha zvláštností tohoto města. Ono se totiž „bude nacházet“. V kterém roce? Těžko určit. On se tu čas totiž počítá jen ve dvou obdobích. Předtím a teď. Před celosvětovou apokalyptickou katastrofou, která zlikvidovala celou civilizaci, a teď. Teď, je tedy doba, kdy se z trosek této civilizace necelá tisícovka z mála těch, co přežili, snaží vytvořit v Junktownu opět funkční společnost. Člověk je geneticky něčím vybavený, jeho mentalita je stále stejná. Stejně, jako jeho psychické i fyzické potřeby. Ale jak se projeví v nových podmínkách?

Nabízím malou exkurzi do jednoho bizarního postapokalyptického města. Města Junktown.

Město se nachází na místě bývalé raketové základny. Asi proto, že pod betonem podzemních prostor mělo nejvíce lidí šanci na přežití. Vstup do rozlehlého prostoru je možný pouze vstupní bránou. Zde je každý návštěvník prověřen a viditelně označen.

Já jsem město navštívil jako úřední inspektor O.C.C. (Office for Counting Corpses), součást úřadu pro mapování rozsahu katastrofy.  Ale i já jsem zde, ke své nelibosti, byl připraven o svou oblíbenou zbraň. Bubínkový revolver unikátní ráže 11mm, který zvládá i náboje do brokovnice. Pravidla jsou neúprosná. Návštěvník do města se střelnou zbraní prostě nesmí. Kontrolou musela projít i moje koloběžka s malým jaderným reaktorem. K atomu je ve městě skutečně unikátní vztah. Na kopci dokonce stojí kostel, kde církev Atomu vzývá jadernou reakci jako projev božstva.

Než jsem vstoupil do bran města, postavil jsem si stan. Návštěvníci ve městě nebydlí. Jsou tu před bránou trosky budovy kasáren, zvané Motel. Ale v dost dezolátním stavu a stejně plné lidí. Kolem je v houštinách možnost postavit si stan, nebo nějaký přístřešek. V prostoru města žijí jen jeho obyvatelé. Jsou rozdělení do tzv. „kmenů“. Uzavřených skupin se svou vlastní kulturou a specifickým zaměřením. Obývají v prostoru města nějaký ohraničený plácek mezi stromy a křovisky. Většinou mají svůj symbol, vlajku, totem i módu v oblečení. Také svůj způsob, jak si vydělávat. Našel jsem kmeny motorkářů, prohánějících se na řvoucích rezavých jednostopých šrotech. Také kmeny kazatelů,  hráčů, rváčů, kuřáků vodních dýmek, akrobatů, filosofů i pohřbívačů, lovců všeho, včetně lidí. Ve městě jsem zastihl přes třicet různých kmenů.

Měnou Junktownu jsou „zetka“. Mince, ražené z pivních zátek. Každý má zájem nějaká zetka vydělat, ale i utratit.

Geografie je prostá. Vše mimo město je „pustina“. Postavil jsem si svůj malý letitý maskáčový stan z dob Bundeswehru v hvozdu za bránou, doplnil destilovanou vodu do chlazení reaktoru koloběžky, zetka do kapsy a vzhůru do víru velkoměsta. Ve městě hned za bránou na křižovatce jsem narazil na něco, co připomínalo hromadu na dvoře podniku sběrných surovin. Podle nápisu jsem zjistil, že to je pošta. Kmen Pošťáků jsou velmi sympatická partička. Jejich poštovní schránky, vyrobené z kanystrů, jsou rozmístěné po Junktownu i okolí, jejich chrchlající, kouřící vozidlo s trubkou namalovanou na pozůstatku dveří víří prach městských panelových cest. Komu, odkud a kam doručují dopisy, mi zůstalo záhadou. Zřejmě jen zaměstnanci bývalé státní pošty nechtěli přijít o smysl svého života. Nerad bych se těch milých lidiček dotkl tím, že bych se jich na to ptal.

Kolem Junktownské střelnice jsem dojel k další bráně, kterou se projde na náměstí.  Na náměstí je samozřejmě radnice. Rovněž infostánek a stanice první pomoci. Ale také různé obchody. I kavárna, kde jsem si dal výbornou kávu, bar, výčep s výběrem piv, kadeřnictví atd. Ani galerie výtvarných umění nechybí. Je zde také vchod do podzemních prostor a na kopci kostel. A lidé. Hodně lidí a hodně odlišných. To, jak někdo dokáže využít to málo, co se dochovalo z oděvního průmyslu, často svědčí o opravdu velké dávce fantazie i zručnosti. Válečníci se opět vrátili k osvědčenému modelu zastrašení protivníka už svým zjevem. Lidé z pustiny zase preferují funkčnost. Ženy z města často sázejí na svůdnost. Kdo má ve společnosti nějakou funkci, je zřetelně označen. Především JUNKTOWN CREW. A-TEAM je antikonfliktní tým a zastává úlohu policie. ROAD CREW se zase snaží dát nějaký řád rezavým monstrům, která se řítí po junktownských prašných cestách i panelkách. V červených vestách s nápisem FIRE DEPT. jsou hasiči. Kdo je označen jako LIKVIDÁTOR, stará se o odpad všeho druhu. Ctihodní bohatší měšťané se těší titulu „arcipán“ a požívají některých výhod.

Jinému junktownskému náměstí se říká plácek. Je rozlehlejší, a tak některé akce, které jsem během pobytu v Junktownu navštívil, se konaly právě tady. Sem se sjely všechny pojízdné auto- a motovraky na bizarní autosalon. Tady se konaly zápasy i prezentace kmenů. Ale je tu též kasíno, kino, noční klub, čajovna a samozřejmě hospody, krámky a stánky. Potěšila mne veganská jídelna a stánek s náboji. Pár nábojů do brokovnice už jsem opravdu potřeboval.

Junktown nabízí víc, než jsem mohl za svého čtyřdenního pobytu stihnout. Ať to byla vystoupení hudebníků a jiných umělců, přednášky, taneční párty, zápasy v bahně, soutěže, filmy v kině atd.

Potkal jsem tu zajímavé lidi. Občas jsem narazil na jazykovou bariéru. Nejen angličtina, občas třeba polština a nebo němčina. Každopádně zážitků mám hodně.

Je hodně světů, které může člověk zažít, a tak proč ne. Jsou různé i umístěním v čase. Jak minule to byl steampunk, viktoriánská éra pikniků,  páry a šílených vynálezů, tak dnes éra po celosvětové katastrofě, kterou jsem se vám snažil tak trochu přiblížit.