Archive for Listopad, 2020

Jsem steampunker!

Posted by

Drtivá většina lidí svůj, alespoň tak trochu alternativní, svět má. Je to většina koníčků a zájmů, které se od běžného života liší. Je to třeba autojeřábník, který jednou za čas obléká uniformu a tráví čas jako dobrovolný hasič. Agent pojišťovny obléká dres a stává se amatérským fotbalistou. Zástupce ředitele obléká maskáče a běhá po střelnici s paintballovou zbraní. To tzv. subkultury nabízejí mnohem intenzivnější prožitky alternativního života.

Zatímco takový sběratel odznaků většinou pro svoji zájmovou činnost nemá žádné speciální sběratelské oblečení, rekvizity a prostředí, jí normální jídlo a nepouští si sběratelskou hudbu, subkultury už toho vyžadují víc. Subkultury už jsou hodně odlišné od běžného života, ale na druhou stranu se s ním velmi často prolínají. Často také hodně ovlivňují vlastní životní filozofiii. Někoho odhadneme podle vzhledu. Toho, kdo vyznává punk, tzv. „pankáče“, většinou i běžně poznáme podle účesu, nebo hipstera podle oblečení. Částo třeba ten, kdo žije o víkendech a dovolených v tee-pee jako indián, nosívá stále nějakou korálkovou ozdobu.

Za totality se u nás mohutně rozbujela už předválečná subkultura. Byl to tramping. Taká hnutí hippie nás neminulo. Dnes se setkáváme s mnoha dalšími. Já kromě toho, že jsem motorkář a často rocker, punk-rocker a nebo gothic, objevil jsem nedávno i kouzlo steampunku. Navštívil jsem Steampunkový piknik v pražských Havlíčkových sadech. Zaujaly mne nejen neskutečně velké možnosti pro uplatnění fantazie, ale i celková pohodová nálada a generační rozmanitost komunity. Já pro tuto akci jsem si poskládal kostým z toho, co jsem doma vyhrabal, ale určitě na tom ještě zodpovědně zapracuji. Nápady mi nechybí. Mám svolení organizátorů (Steamzine.cz) k použití oficiální fotodokumentace akce, a tak mohu přidat i několik výstižných fotografií.

Život je příliš krátký na to, abychom ho prožívali celý jen v jednom světě. Kdo má světů víc, má mnohem víc neobvyklých zážitků. A největší bohatství člověka jsou v životě krásné okamžiky.

Na závěr bych se citoval: „Kolik máš svých světů, tolikrát jsi člověkem.“

Projekt203 a jejich nové album Demolačná čata

Posted by

  1. Zdravím Projekt203! Vaše jméno je na scéně poměrně dlouho ale přeci jen bych byl rád, kdybyste se mohli trochu našim čtenářům představit.

Sissi: Zdravíme vašich čitateľov. Áno, Projekt203 už funguje od roku 2000. Najprv to bola iba „one man show“ ale od roku 2015 som sa pridala aj ja a ťaháme to dodnes.

Ondrej: Ja som z Bratislavy, ale moje vzdialené korene by ste našli na Morave. Sissi sa narodila v Košiciach, ale veľkú časť života strávila v Prahe. Čiže sme dokonalá „Československá“ vzorka.


  1. Jak byste charakterizovali žánr, který Projekt203 produkuje a jaké byly základní impulzy k založení vašeho projektu?

Sissi: To je ťažká otázka.Žánrovo sme momentálne niečo medzi Elektrom, EBM, Cyberpunkom a Aggrotechom. Ale presná definícia nášho hudobného smerovania asi neexistuje. Všade sa snažíme nechať svoj rukopis a uvidíme, kam nás to zaveje nabudúce.

Ondrej: Žáner moc neriešime. produkujeme to, čo nás práve baví.


  1. Jak funguje vaše umělecká spolupráce? Dá se někdo označit jako ten hlavní, nebo jde o vyváženou spolupráci?

Sissi: Máme to rozdelené. Ondrej zloží hudbu a text a ja to pripomienkujem a následne to nastavujeme tak, aby to sedelo obom. Ondrej trávi dlhé hodiny v štúdiu a ja šijem kostýmy, ktoré využívame na koncerty, alebo do videoklipov.


  1. Čerpáte inspiraci i od nějakých jiných kapel nebo interpretů? Napadá vás případně i nějaká vysněná kapela, se kterou byste si jednou rádi zahráli na pódiu?

Ondrej: Skvelých kapiel, ktoré sa nám páčia je naozaj mnoho. Laibach, Recoil, Nick Cave, Erasure, Muse, Kite… mohol by som napísať 2 knihy. S každou spomínanou kapelou by to bola pre nás česť.

Sissi: Mali sme možnosť vystúpiť pred kapelou Kite na Prague Gothic Treffen a to bola pre nás veľká česť.


  1. Jak se vám daří v těchto těžkých dnech? Jak jste zvládli omezení spojená s epidemií koronaviru jako kapela? Podařilo se vám na této komplikované situaci najít i něco pozitivního?

Sissi: V týchto ťažkých časoch sa nám zrušilo zopár vystúpení a dosť nám to skomplikovalo život, asi ako každému. Ale stretli nás aj pozitívne veci. Dokončili sme album „Demolačná čata“, nahrali zopár videoklipov, náš pilotný singel „Horiace bariéry“ sa dostal na dlho očakávanú kompiláciu Dark Tunes II. a boli sme oslovení na Tribute album formácie Erasure so skladbou Oh Lamour.

Ondrej: Počas roka sme odohrali zopár garden parties a vystúpili sme vo Viedni na EBM Reunion OST, kde sme predstavili nové skladby. Publikum bolo fantastické.


  1. Mohli byste našim čtenářům trochu přiblížit o čem je vaše album?

Sissi: Téma nového albumu je „postapo“ a je to jeden príbeh. Dá sa to brať aj ako soudtrack ku katastrofickému filmu. V albume je možné nájsť aj vzdialený odkaz na túto dobu. Niektoré skladby sú plné úsmevnej irónie a sarkazmu. Album má ľudí naladiť skôr pozitívne k nádeji na lepšiu budúcnosť. Keď človek stratil úplne všetko, je potrebné aby sa postavil a skúsil žiť ďalej…

Ondrej: V niektorých skladbách sme nahradili tému temnoty témou sexu. Čiže vo všetkom sa dá nájsť niečo pozitívne.

  1. Vaše nové album se jmenuje Demolačná čata. Co za tím názvem stojí?

Ondrej: Tento úsmevne ironicky názov ma napadol hneď na začiatku nahrávania. Nič iné v ňom netreba hľadať. Tak, ako každý iný názov našich albumov.

Sissi: Treba pochopiť Ondrejove myšlienkové pochody.


  1. Na kterých písních se vám pracovalo nejlépe? Byly například nějaké skladby, se kterými jste měli před zveřejněním problém?

Sissi: Najlepšie sa mi pracovalo na skladbách „Miluj ma“ a „Putá“. Najťažší bol „Očistec“.

Ondrej: „Očistec“ bol naozaj očistec. Niekoľkokrát som prekopával aranžmány, mazal a nanovo nahrával. Hľadali sme správny výraz pre spevy a nie a nie to dokončiť. Už sme sa aj pohrávali s myšlienkou, že na albume nebude. Raz v jeden krásny letný večer sa to podarilo. Ale trvalo to niekoľko mesiacov.

Sissi: No ja som mala problém aj s textom. Moc krutý na môj vkus. Nakoniec ale skladba patrí na album a som rada, že sme to zvládli. Je jedna z najlepších.


  1. Vzhledem k tomu, jak dlouho vaše album vznikalo, najdou se i písně, které se do něj nevešli?

Sissi: Na tento album sme mali pripravených asi 30 demo skladieb. 13 sa dostalo na album a ostatné putovali do koša.

Ondrej: Pri takomto nahrávaní žije každá skladba svojím vlastným životom. Pracujeme na nej a niekedy až v záverečnej fáze zistíme, že nemá tú silu, akú potrebujeme, alebo sa jednoducho nehodí na album.

  1. Na závěr bych se chtěl zeptat, zda by se našlo u vás něco, o co byste se mohli se čtenáři webu podělit?

Sissi: Chceme zaželať všetkým vašim čitateľom hlavne veľa zdravia, lebo to je v tomto období naozaj veľmi dôležité. Keď skončí COVID radi by sme odohrali zopár koncertov a predstavili náš nový album aj na pódiách. V skúšobni sa poctivo pripravujeme a dúfame, že bude tá možnosť a všetky vystúpenia, ktoré boli zrušené sa uskutočnia.

Ondrej: Držte sa všetci. Dúfam, že sa čoskoro uvidíme.


Just love: Co je to Polyamory?

Posted by

Pro dnešního člověka je běžné najít si partnera, žít a sdílet život pouze s ním. Jsou ale lidé, jimž tento styl života nevyhovuje a touží či již žijí s 2 či více rovnocennými partnery. Mým cílem bude vás obeznámit s pojmem polyamorie, její historií, kontroverzí i dnešním pohledem na ni.

Co je vůbec polyamorie?

Polyamory vychází z myšlenky, že láska není nedostatková a také, že je možné plně milovat více lidí zároveň.

Polyamorie a polygamie v historii

Ještě ne tak dávno byla slova jako mnohoženství, polyandrie (formální vztah ženy s více muži) nebo bigamie (dvojité manželství) běžná i v evropské mluvě. S vícečetnými vztahy se můžeme stále setkat v mnoha státech a krajích.

V brazilských kmenech mít vztah se dvěma ženami představuje symbol sociálního statusu, nebo je to dovoleno pouze náčelníkovi kmene. Obdobně ale již ne tak honosně můžeme pozorovat obdobný životní styl téměř po celé Africe, v muslimských národech a v Polynésii. Nutno podotknout že nelze zaměňovat nucené manželství ne-li sexuální otroctví za důkaz polyamorie/polygamie.

Oba tyto životní přesvědčení vychází z dobrovolného, nenuceného vztahu a partnerského souhlasu.

Zrovna tak nemůžeme historicky porovnávat monogamní a polygamní vztah, neb oba vznikaly ve zcela jiných vývojových podmínkách.

Dnešek

Zlé jazyky tu vždy budou a s nimi i stížnosti na polyamorní vztahy.

Nevyvarujeme se názorům o vzájemné podvádění mezi partnery či novodobém harému. Avšak nedbalou kritiku bude lepší v tomto případě zavrhnout.

Zmínila jsem tu již dvě věci, polygamii a polyamorii? Kde je rozdíl?

V příkladech jenž jsem zmiňovala v části o historii se vždy jedná o velmi formální vztahy, tedy již oficiální manžele.

Polyamorie je dosti svobodná, což přináší její oblíbenost, veškerá pravidla si totiž stanovují partneři ve vztahu, co komu vadí, jaké jsou hranice, zda je vůbec mají. Zkrátka ideální podmínky, které by měly fungovat i v běžném monogamním vztahu.

Komunita

I v České republice je díky otevřenosti stále větší možnost najít podobně smýšlející osoby. Již dnes je mnoho seznamek čistě na poly vztahy, takže člověk nemusí hledat do úmoru než najde někoho, kdo jej s tímto životním stylem akceptuje. Za zmínku určitě stojí zahraniční seznamka OKcupid, protože jako jediná nabízí možnost vyplnit detailní dotazník s vašimi preferencemi.

Rozhodně však mohou být i přínosné facebookové stránky Polyamory vztahy.

Co pro vás znamená polyamory?

Pro vytvoření většího obzoru jsem se zeptala anonymních dopisovatelů, jenž žijí či žili ve vztahu s více lidmi.

„Pro mne bylo důležité zjistit že existuje polyamorie a otevřené vztahy. Od určité doby nechápu lásku jako zradu, ale jako blízkost duše a tudíž mám rodinu, dvě děti, otevřený vztah s manželem, milence a milenku, oba ve vzájemně sekundárních( každý z nich má „hlavního“ přítele) ale kvalitních láskyplných romantických vztazích. Intimita a důvěra ve vztahu prostě nespočívá v monogamii, ale v určité etice citlivosti a otevřenosti všech zúčastněných.“

„Hlavně to, že mohu důvěřovat partnerovi a že respektuji jeho či její potřeby, stejně tak jako on/ona důvěřuje mně a respektuje mé potřeby.“

Vedou se však pře zda se člověk může narodit s přirozenou touhou po více partnerech.

Digital mess: Co je to post-internet?

Posted by

Termín post-internet definovala jako první umělkyně a spisovatelka Marisa Olson v práci s názvem „POSTINTERNET: Art After the Internet“. V této práci zmiňuje podstatné informace o vzniku postinternetového hnutí a o post-internetu jako takovém. 

Umělci jako Harm van den Dorpel se stali prvními, kteří se začali identifikovat jako post-internetoví umělci, jiní však začali přemýšlet však o svém vlastním pojetí tohoto termínu.

Artie Vierkant představuje vlastní definici termínu, podle které představuje post-internet výsledek současného okamžiku: „Neodmyslitelně informovaný všudypřítomným autorstvím, rozvojem pozornosti jako měny, kolapsem fyzického prostoru v internetové kultuře a nekonečnou reprodukovatelností a proměnlivostí digitálních materiálů.

Post-internet se podle Richarda Dawkinsa rozšiřuje napříč všemi rovinami praxe a teoriemi v diskurzu, od filozofie k astronomii, od teologie až k zoologii. Představuje něco, co přesahuje ve své podstatě nová média. Allan Sekula prohlásil o fotografii toto: „Musíme pochopit, jak fotografie funguje v každodenním životě v rozvinutých průmyslových společnostech: problém je spíše materiální kulturní historií než uměleckou historií.“ Tento výrok může dávat smysl i otázce post-internetu.

Historie

Post-internet jako takový představuje směr, který vychází z estetiky virtuálního prostředí. Tento směr vznikl okolo roku 2009 a svou přítomností na uměleckém poli ovlivnil moderní umění. Pohledy se však v mnoha ohledech různí. Post-internet sám o sobě nevychází nutně z estetiky, ale z toho, co vlastně tento směr představuje jako takový. Primárně se zaměřuje na konzumní produkty a společnost virtuálního prostředí.

O historických meznících post-internetové kultury a těch, kteří svou produkci označili tímto termínem, pojednává studie Václava Magida v Sešitu pro současné umění. Najdeme jí pod názvem Ozvěny špatného smíchu. Magid toto umění podezřívá z neschopnosti kriticky se vyhranit vůči mnohým zdrojům nadnárodních značek. Také ale symbolům masové kulturní produkce, které si přivlastňuje, a s nimiž pak operuje nejen na webu, ale i v prostorových instalacích.

Významným post-internetovým umělcem je například Seth Price. Jeho inkoustové tisky, vakuově tvarované sestavy a opakované iterace podobného zpochybňují stav objektů v distribuci médií 21. století.

Cory Arcangel je dalším jedním z nejznámějších umělců v tomto směru. Fyzizuje nehmotné digitální struktury – a je nejspíše jediný, kdo měl samostatnou výstavu ve Whitney ve věku 33 let. Arcangel se slaví za své modifikace populární videohry. Řada z nich byla v oné show k vidění. Opakovaně tam využívá přizpůsobené gradientní vzory z Photoshopu, videí z YouTube, apod.

Klíčem k pochopení toho, co znamená post-internet nenaznačuje, že je seismický technologický vývoj spojený s internetem u konce. Je to přesně naopak. Novou estetickou éru, post-internetoví neboli digitální umělci posunuli dále a  jejich cílem je zkoumání možnosti nástrojů pro vypořádání se s jinými subjekty. Zatímco dříve digitální umělci často vyráběli díla, která existovala výhradně online, generace hnutí post-internet (z nichž mnozí měli připojení k internetu již od útlého věku), často používá strategie k vytváření objektů, které existují v reálném světě. Pro vizuální stránku tohoto hnutí je specifická produkce digitálních koláží. Častým znakem je pak i využívání vysloužilých médií a „elektronického odpadu”. To může představovat formu recyklace kulturního dědictví.

Symboly

Pro tento směr se staly ikonickými prvky UI, obrazové chyby, 3D objekty, digitální textury nebo vysloužilý hardware. Tyto prvky jsou však pouze symboly tohoto směru a nemusí se v této tvorbě vždy nacházet. 

Stejně jako kdysi existovala epocha, v níž byli ať už aktivní nebo pasivní umělci a spotřebitelé označováni jako postmodernisté, tak dnes můžeme prakticky říci, že všechna díla jsou díla postinternetová (byť v menší či větší míře rekapitulační exivity), protože všechna nynější díla se produkují v době post-internetu.

Digital mess: Net.art

Posted by

Net.art by se dal považovat spíše za etapu než za žánr, a to etapu devadesátých let, kdy ambiciózní digital umělci objevují internet a využívají jeho možnosti. Hnutí se eventuálně dělí a posouvá dál, tak jak to u hnutí bývá. Co ale zůstává, je odkaz k dobám, kdy měl online prostor spíš podobu místa neorganizovaného chaosu než čistého nákupního centra, kterým je teď. Kód se prolíná s obsahem a pro obsah neexistují žádná pravidla. A ten, kdo kód ovládá, má možnost kompletně převzít vaši online realitu.

Představitelé hnutí net.art

Takový byl třeba projekt skupiny etoy, digital hijacks (1996). Využitím mezer v ranných verzích prohlížečů, etoy fakticky převzali výsledky hledání pro několik tisíc slov, jako porsche, startrek, bondage atd. Po kliknutí se uživatel dostal na jejich web. V podobném stylu se nesla třeba (ne)právní bitva s e-commerce gigantem E-toys, a to kvůli (hádáte správně) jménu. Akce TOYWAR (1999) angažovala široké spektrum digitálních „vojáků“, od právníků a žurnalistů po hackery.

Digital hijack site by net.art group etoy
Pro markeťáky: Ano, tohle je Black Hat SEO v umělecké formě

V rámci net.art lze také nalézt také počátky glitch artu. Například legendární Shredder (1998) od Marka Napiera je program, jež nadělá z webové stránky „digitální konfety“. Napier se tím snažil poukázat na fakt, že to, co známe jako „internet“, není fyzické médium jako třeba časopis, ale jen grafická interpretace kódu, který se velice rychle může změnit. Vyzkoušejte si to taky!

Se zaměřením na umění vytvořené ze základního HTML, glitchů, nebo herních enginů jako je Quake, umělecké duo Jodi obrací weby na ruby. Rádi například trápí programy tím, že jim přikazují zobrazit věci, na které prostě nestačí. Kód vyobrazený grafikou a grafika vyobrazená kódem posouvají hranici mezi front-endem a back-endem.  Pro ukázku se podívejte na jejich web.

Web obscurefreaks.cz rozebrán na části přes Shredder

Na závěr si představíme díla, jenž oplývají výraznějším narativem. Olia Lialina je ruská umělkyně, která vypráví příběhy přes webové stránky, opatřeny základním HTML a surrealistickou grafikou. Příběhy jsou interaktivní a nelineární, přičemž čitatel získává pocit, že se přes internet dostal postavám přímo do hlavy. Nejznámějším kouskem je My Boyfriend Came Back From The War (1996).

Prolínání internetové kultury s tou tradiční zachycuje slovinský umělec Vuk Ćosić. Jeho nejznámějším raným počinem je transformace klasické kinematografie do černozelených symbolů kódové tabulky ASCII. Takhle upravil třeba Star Trek či Hitchcockův film Psycho. Ty vybíravější z nás zaujme i ASCII verze kultovního porno snímku DeepThroat. Zajímavostí je, že ASCII History of Moving Art (1998) vyšla jen rok před Matrixem.

Bohužel, těchto ASCII snímků jsem se nedopátral. Některé zdroje uvádí, že údajně byly konvertovány celé filmy, některé tvrdí, že šlo jen o krátké klipy pro Ćosićovu výstavu. Pro inspiraci ale klidně zadejte do Googlu „ASCII Movies“, podobných počinů se najde dost.

A scene from Deep ASCII by Vuk Ćosić
Jestli (až) se dostanu k tvorbě porna, tak jedině takhle

Význam net.artu

Mnozí z nás jsou nejspíše moc mladí na to, aby si pamatovali tzv. dot.com bubble devadesátých let. Předvídané možnosti internetu způsobily obrovské nadšení v rámci business světa, byly zakládány firmy, plánovány ambiciózní projekty. To vše v době, kdy stačilo na web napsat tisíckrát slovo Porsche, aby vaši stránku prohlížeč zobrazil jako tu nejrelevantnější pro téma automobilismu. Stejně jako osadníky, kteří sotva prozkoumali divoký ostrov a hned šli zakládat město, i dot.com podnikatele čekal tvrdý pád.

Net.art se nesl na pomezí hnutí, jež s tímto fenoménem šlo ruku v ruce, a hnutí, jež poukazovalo na mnohé nedostatky raného stavu internetu. Mezi ně patřily technické problémy ohledně bezpečnosti a efektivity, ale také boj s nároky velkých firem či vlád.

Pro budoucnost digitálního umění bylo ale nejdůležitější, že net.art poukázal na postmoderní náturu samotného internetu. Zatímco ve fyzickém světe je židle jenom židle a umělec by ji kvůli změně jejího smyslu musel buď zařadit do kompozice, nebo třeba napsat esej, ve světě digitálním existuje jen kód.

Takový kód, jež je možné dekonstruovat a konstruovat, jak je libo, z pohodlí domova a počítače. Internet umožňuje obrovskou rychlostí vytvářet obsah, text a grafiku s téměř nekonečnými možnostmi propojení nejrůznějších smyslů a významů. V tomto plastickém digitálním světě má absolutně vše potenciál stát se materiálem pro nový umělecký obsah. Úžasný a zároveň děsivý svět.

Všechny kočky jsme šedé

Posted by

Autorsky jsou pod ním podepsáni Karel Veselý a Miloš Hroch. Celá kniha balancuje mezi osobním a analytickým pohledem, mezi chladným pohledem na společenskou realitou příslušného období popu a bezmezným nadšením pro celou věc.

Recenzně se na knihu již komplexně podíval Ondřej Trhoň v článku Smutná hudba, věc veřejná na blogu revue Prostor, proto mým záměrem bude podívat se zejména na ty části, které se tematicky týkají subkultury, na níž se Obscure Freaks zaměřují, totiž na subkulturu gothic. Hudebním skupinám, které se v ní těší dlouhodobé oblíbenosti, je totiž věnována nemalá část knihy.

Thatcher will tear us apart

Pomyslné prvopočátky subkultury se datují do sedmdesátých let minulého století. Nezrodily se ovšem z ničeho. Jak Veselý s Hrochem velmi dobře podotýkají, začala v tuto dobu získávat na vlivu Margaret Thatcher se svou silně konzervativní politikou v nejrůznějších oblastech. Kromě přímých materiálních a sociálních dopadů na obyvatele tehdejší Velké Británie měla její politická činnost i výrazný efekt na „náladu“ společnosti, potažmo potom psychické zdraví jednotlivců. Za zmínku stojí, že právě v tomto období začal tzv. boom masového užívání psychofarmak, jakož pak případně i jejich nadužívání.

Se sociální situací samozřejmě souvisí i to, jak vypadala místa, v nichž se shlukovalo nejvíce lidí; v případě Velké Británie jde o průmyslové části velkých měst, o kouř, industriální stavby a další rysy, které jsou pro tyto části typické. S trochou nadsázky lze říci, že právě tyto kulisy městského života se staly estetickým podkladem tvorby legendární skupiny Joy Division. Psát zevrubně o jejich tvorbě by bylo pomyslným nošením netopýrů do jeskyně, zmíním se proto raději o tom, čím se post-punk této manchesterské party liší od pozdějších goth skupin. Jejich reflexe vnitřní i vnější temnoty je totiž, na rozdíl třeba od The Cure, zcela bezvýchodná; to ostatně autoři uvádějí jako velmi výrazný distinktivní rys. Ani z jedné ze zmíněných temnot se nedá utéct a každá slast je pouze chvilkovým oddálením neutěšené reality: „I’ve been waiting for a guide to come / And take me by the hand / Could these sensations make me feel / The pleasures of a normal man?“ Celou tvorbu kapely navíc ještě rámuje tragická smrt frontmana Iana Curtise, jež všechny ony unknown pleasures posouvá skoro až do mýtických rovin. Tento motiv se ostatně v knize často opakuje, například u Kurta Cobaina či Richeyho Edwardse z Manic Street Preachers.

V dekonstrukci

V určitém kontrastu k hudbě Joy Division stojí souběžně vznikající, ale (z logických důvodů) podstatně dlouhodoběji působící skupina The Cure v čele s Robertem Smithem. V době jejich začátků zároveň vznikla i pravidelně se opakující Batcave v Gargoyle Clubu (Soho, Londýn). Právě toto místo a tato skupina je pro autorskou dvojici určující pro masové šíření dnes již „trad goth“ estetiky. Delší pasáže knihy zevrubně tuto estetiku charakterizují jako dekadentní až dandyovské vymezení vůči tehdejším společenským podmínkám a náladám. Zároveň si, zejména v případě zmiňovaných The Cure, Veselý s Hrochem všímají dalšího podstatného posunu oproti post-punkovým prvopočátkům: introspekce a reflexe traumat se normalizují. To se ovšem zatím týká pouze mužů. Co se týče žen, masové rozšíření reflexivní tvorby a protestu proti patriarchálnímu řádu nastane až mnohem později, zejména pak s nástupem riot grrrls, jinak se vždy jedná o velmi ojedinělé případy (Joni Mitchell ad.). A nebinární lidé, ti získávají svoji uměleckou či mediální reprezentaci teprve dnes.

Zpět ovšem k The Cure. Právě je lze považovat za určité průkopníky výše zmiňované introspekce, jakož i dekonstrukce genderových stereotypů a rolí: „I try and / Laugh about it / Hiding the tears in my eyes / ‚cause boys don’t cry“ Takto ostatně zní verše jedné z jejich nejznámějších písní. Reflexivní tvorba kapely už se ovšem, jak již bylo řečeno, právě třeba od Joy Division znatelně odlišuje. Podle autorů již neobsahuje čistou bezvýchodnost, řada písní je až slastně taneční či melancholicky pozitivní. K tomu, že svoji vnitřní temnotu lze sdílet s těmi všemi šedými kočkami v klubu („All cats are gray / In the caves.“), ostatně přispívá i výrazná Smithova „nemaskulinní“ stylizace.

Make Morrisey Human Again

Další, pro naše účely tematicky relevantní hudební skupinou jsou The Smiths, opět víceméně souběžně vzniknuvší. Ovšem i oni se, jak si opět Hroch a Veselý velmi detailně všímají, motivicky i hudebně vymezují. Vracejí se k rockovým tradicím, odmítají syntezátory. V jistém smyslu dokonce implicitně vystupují proti již normalizované introspekci – co do přijetí tohoto procesu či do přijetí samotné existence traumat. Subjekt písňových textů The Smiths se nakonec snaží být „tím správným hochem“ v idealistickém světě, do čehož lze zařadit i angažovanou tvorbu této kapely (album Meat Is Murder). Celá tato stylizace samozřejmě vyznívá poněkud komicky v kontextu toho, jak veřejně působí její někdejší frontman Morrissey a jakým politickým uskupením vyjadřuje náklonnost.

„I am human and I need to be loved / Just like everybody else does“ zpívá právě Morrissey v písni How Soon Is now?. Právě ona přesně ilustruje onu touhou se nakonec zařadit do úspěšné, prosperující a „zdravé“ majority než ochotu pracovat s vlastní identitou prostřednictvím empoweringu těch vlastností, které ona majorita považuje za podřadné či rovnou nežádoucí. Je až fascinující, a díky knize velmi jednoduše a zřetelně ukázané, jak bleskový vývoj se v „temné“ hudbě udál během několika málo let.

Šedé? Jsme.

Prostor, který byl v knize dán kapelám, které goth subkultura jistou dobu považovala či stále považuje za svoje, je nemalý, ovšem nepřekvapující. Právě žánry jako post-punk, gothic rock aj. sehrály zásadní roli ve vývoji populární hudby a lze je považovat za jedny z kořenů temné, introspektivní hudby dneška. Ať už se to týká normalizace reflexe duševních obtíží, traumat, introspekce, nebo i hudebních postupů, které po nich částečně převzaly a po svém si předělaly zástupci dalších žánrů.

V tomto ohledu kniha Všechny kočky jsou šedé poskytuje nedocenitelný materiál. Obřím obsahovým záběrem, srozumitelností, s níž jsou tyto stručné dějiny temné populární hudby předkládány čtenářskému publiku (to totiž pravděpodobně bude z velké většiny laické) a v neposlední řadě již v úvodu zmíněným osobním zaujetím. Bez toho by těžko mohla vzniknout takto čtivá a bez nadsázky nádherně (co do grafiky a sazby například) vypravená kniha.