Archive for Prosinec, 2020

V zajetí provazů: Rozmanitost shibari

Posted by


Vázání je často shrnováno do jedné okrajové skupiny úchylek, ale přitom vázání je pestré jako BDSM samo. Pro některé se D/s a SM s vázáním překrývá, jiní tuto stránku do svých zážitků nezahrnují. Přestože shibari vzniklo jako erotická aktivita, dnes už se potkáte s náhledy na vázání, které erotiku opustily.

Kámasútra s provazy

Začněme zlehka a představitelně. Vázání pro (zajímavější) sex při pohledu na provazy napadne alespoň jednou za život každého. Úchylka mezi lidmi četná, ale se shibari (japonským vázáním) nemá mnoho společného. Jde o vázání účelové, typicky západní. Provaz není tak důležitý, klidně by stačila pouta či jiný druh bondáže. Přesto má vázání v posteli své kouzlo a nelze jej opomenout.

Barevné provazy a rozmanité vzory? Fusion.

Nemalá část západního světa se věnuje bondáži, která je typická barevnými syntetickými provazy a podivuhodnými vzorech na těle. Tato zajímavá zábava se však téměř nesoustředí na emoční prožitek, jde často jen o samotný vzor a případně příjemný tlak na kůži vázaného. Nejčastěji jde o estetiku provazů na těle, ale můžeme vidět i znehybňující úvazy. Estetika Fusion je velmi specifická a málokdy se zabývá závěsy nebo funkčností provazů ve tvarování těla.

Vázání hledáčkem objektivu

Častou motivací pro vázání bývají fotografie. Ať už jde o umělečtější projekty, ve kterých se lidé snaží vytvářet za pomocí provazů komplexní příběhy, nebo jen o „blýsknutí“ slečny svázané v krkolomné pozici, pokud vážete pro fotku je z hlediska cíle jedno, jestli jste v závěsu tři minuty nebo půl hodiny a jaký z toho máte prožitek. Pravděpodobně vás váš rigger nebude příliš trápit, ale ani se mazlit nebo vás obdivovat. V popředí všeho bude foťák a nejvíce (samozřejmě po bezpečnosti) bude záležet na tom, jak vše vypadá na výsledné fotografii. Z pohledu vázaného pak mohou být náročné situace lépe zvládnutelné, protože jsou schopní to těch pár sekund pro fotku vydržet, adrenalin jim v tom budiž nápomocen.

Estetika těla v provazech už učarovala nejednomu člověku a shibari fotografie jsou stále častější. Na co je dobré dávat pozor je ale bezpečnost. Občas se můžete setkat s lidmi, kteří vážou pro fotky, a proto si myslí, že můžou ohrozit bezpečnost modelky například z hlediska nervových zranění, protože „je to jen na chvilku“. I pokud vážete jen pro fotografie, je potřeba dbát na nervy a tělo modelky, stejně jako na bezpečné zajišťování závěsných provazů.

Vázání v záři reflektorů

Velmi podobným směrem jsou vázací scény vymyšlené pro potěšení diváků. Těla svazovaná do krkolomných prohnutí a rotací, spousty pozic střídajících se v rychlých přechodech protkaných často nějakou dramatickou složkou. Na čem záleží nejvíce je prožitek diváka, a proto je tohle vázání nejčastěji založené na dynamice a taky na dobrém hudebním doprovodu. Vázaní navíc ze všeho adrenalinu, který jim situace přináší, vydrží mnohem více nepohodlí a bolesti, než by se jim povedlo jindy, a tak bývají vystoupení plná opravdu obdivuhodných fyzických výkonů. Tohle vázání určitě není pro každého, spíše pro ty zkušenější, kteří už ví, co si můžou s vlastním tělem dovolit. Na straně riggera pak potřebujete řadu zkušeností, síly a znalostí vázání, aby vše proběhlo co nejbezpečněji.

Pohled do partnerových očí a vypnutí po dlouhém dni

Nejčastějším důvodem, proč se lidé věnují vázání doma po večerech, je pravděpodobně možnost jedinečné komunikace s partnerem a také prostě možnost po dlouhém pracovním dni „vypnout“. Pomalé smyslné nebo prostě jen příjemné vázání k relaxaci přímo svádí. Rigger se soustředí jen na svou modelku, na její dech, na provazy, které přikládá na její kůži, a stejně tak vázaný se může věnovat jen pocitům, které přítomnost v provazech přináší. Relax jistě může být i vázání protkané s bolestí, erotikou, ponížením nebo utrpením, ale řekla bych, že právě ta situace improvizovaného vázání za účelem konverzace beze slov, si za cíl klade uvolnění ze všech nejvíce.

Au, ach… Ztráta svobody a jiné D/s hrátky

S bolestí, bezmocností a ponížením přecházíme k vázání, které se točí hlavně kolem sexuálního vzrušení, které však vůbec nemusí vést k sexu jako takovému. Všechny tyto elementy mají určitě i jiné důvody, proč je lidé rádi vyhledávají, ale motivace toho, že je to zkrátka vzrušuje je asi nejčastější.

Provazy jsou geniálním prostředkem k vytvoření atmosféry bezmocnosti. Není vůbec složité cítit se bezmocně, když se nemůžete pohnout ani o píď, stejně tak je na druhé straně téměř hmatatelný pocit kontroly, kterou má rigger nad vázaným. V provazech dá jednoduše vytvořit bolest nejednoho druhu a pocit bezmocnosti často vede k ponížení sám o osobě. Koneckonců za těmito účely japonské vázání vznikalo, aby trestalo, omezovalo a ponižovalo. Erotiku do celé záležitosti zavlekly později nadšenci SM a vytvořili shibari tak, jak se dostalo do Evropy.

Vytváření mistrovského díla

Objektifikace je snaha vnímat svého partnera (pro daný moment) jako věc, objekt, zkrátka jen tělo, které si chceme nějak vytvarovat a provazy jsou k tomuto účelu skvělý prostředek. Z riggera se stává umělec, sochař, který sochá své mistrovské dílo. Svazuje tělo, kterému nepřisuzuje emoce a pocity, ale přesto jej obdivuje a má k němu vztah jako ke svému umění.

Někdy bývá tento přístup k vázání spojen s fotografováním, jde však o přístup, kde se rigger neptá, ale jedná. Například nepožádá vázaného, aby natočil hlavu, ale hlavu mu sám otočí do pozice, která se mu nejvíce líbí. Někteří při takovém vázání prožívají v hlavě nějaký svůj vymyšlený příběh, jiným se může líbit prostor věnovat se vlastnímu tělu a pocitům nebo prozkoumávat vlastní myšlenky.

Semenawa aneb vázání pro utrpení a riggera

Posledním, ale rozhodně ne méně zajímavým, přístupem k vázání je semenawa. Toto japonské slovíčko znamená v překladu „mučivé provazy“ a jde o konkrétní atmosféru a zážitek, který z vázání můžeme mít. Je to směr, který vyšlapal otec japonské bondáže Itoh Seiu a po něm další známí japonští riggeři Nureki Chimuo a Naka Akira. V Evropě na ně navázal Riccardo Wildties (Kinbaku LuXuria). Semenawa je o utrpení, o tom, že už vázaný nemůže a nezvládá, ale přesto se rozhodne provazům a riggerovi odevzdat a pokračovat.

Není neobvyklé v tomto stylu vidět modelky brečet a třást se. Často je to vázání pro lidi, kteří spolu mají blízký vztah (nemusí být nutně romantický nebo sexuální). Emoce, které vyplývají na povrch jsou často silné a zážitky přetrvávají dlouho po rozvázání. Je to hra opravdu na hraně, proto na ni musí být dva zkušení hráči, kteří jsou si vědomí rizik. Zároveň takovéto vázání prohlubuje a upevňuje vztahy a možná pro někoho i osobnost. Odevzdání se je pro hodně vázaných stavem absolutního uvolnění, přesto jak trnitá cesta k němu vede. Již zmiňovaný Riccardo Wildties emoční stránku tohoto vázání připodobňuje k „náročné společné cestě na vysokou horu, “ což je velmi výstižná metafora.

Každé setkání vázajícího a vázaného je unikátní kombinací těchto a dalších důvodů a motivací, které se smíchají ve výsledný prožitek. Nakolik se pár dostane ve vázání k cíli je otázkou zkušeností, znalostí, ale i nálady a vztahu těchto dvou lidí. Není od věci si vyzkoušet od každého trochu, abychom si našli ty důvody, které nám nejvíce vyhovují a dělají nám největší radost. Važte s rozumem, bezpečně a tak, aby vám to dávalo smysl a abyste si vázání užili.

Vývoj Dark culture a její popularizace

Posted by

Alternativní móda a hudba undegroundových subkultur výrazně ovlivnila dnešní populární scénu, ale zdá se že se dnešní dobou její původní smysl poněkud vytrácí. 

Dobrým příkladem je komercializace punkové scény v Anglii. Tu započal populární punk, který neuznával původní ideály. Toto odvětví punku a jeho kulturní prostředí, vytvořili však cestu pro vznik post-punkové hudby. Tento směr byl mnohem temnější, a obsahoval emocionální elementy. Podobné hudební experimenty stály i u stvoření gotického rocku.

Všechny tyto žánry vyzdvihli fenomén kterému dnes říkáme dark culture nazývaná také  jako temná alternativní scéna. Ta zahrnuje jak gotickou subkulturu, darkwave tak i temnou elektronickou hudbu. Srdcem této scény je především gotická subkultura.
Těmi základními a nejtypičtějšími hudební směry jsou post-punk, gothic rock a deathrock. Co se týče taneční hudby, jsou syntezátory její jsou hlavní součástí. Velmi úzce souvisí s érou sedmdesátých let, kdy se syntezátory staly populárním nástrojem v hudební produkci. V druhé polovině osmdesátých let vznikl nový žánr EBM, který se stal podkladem pro cyber electro. 

Tato scéna není hudebně ani esteticky uzavřená homogenní skupina, nýbrž je složena z mnoha různých proudů, z nichž některé mohou být v jejich hudebních nebo módních ideálech diametrálně odlišné. Hudební preference temné alternativní scény představují směsici stylů od futurismu, elektropopu až k punk-rocku, rocku nebo technu. 

Vlna komercializace však momentálně zasáhla mnoho žánrů z této scény. Otázkou však je, jak scéna na tento fakt zareaguje.

Digital mess: AKA 47 a projekt Recreation / Virtual Wellness

Posted by

Andrea Vojkovská (AKA 47) vystudovala Vizuální komunikaci na Fakultě umění a architektury v Liberci. V roce 2010 založila a s přáteli po tři roky vedla libereckou 3×3 gallery zaměřenou na nezávislé alternativní umění.

Její hlavní vizuální projekt s názvem RECREATION /Virtual Wellness se zaměřuje na využití digitální estetiky k vytváření koláží, které fungují jako alegorie současné spotřeby obrazu. K tomu jí inspirovala především její babička díky které se začala zajímat o léčitelství, ezoteriku či vykládání karet.

Celá tvorba vychází ze směru post-internet a využívá vysloužilá média a „elektronický odpad” se záměrem vyvolání pocitu virtuální existence objektů.

Projekt vznikl v roce 2015 a formou komerční reklamy a marketingu se soustředí na prvky populární kultury, s cílem vytvořit internetovou bytost, která prodává umělé virtuální zdraví. Mezi objekty, které se objevují v její tvorbě patří ztvárnění jednotlivých živlů, léčiva, digitální textury, tribalové ornamenty, prvky UI, případně i varovné symboly, nebo symboly spojené s moderní post-internetovou kulturou. Tyto prvky pak společně mají vytvářet fúzi mezi přírodou a technologiemi a představovat reklamní materiál pro virtuální ozdravné služby.

Hlavní myšlenkou projektu je pak především rozšíření povědomí o široké škále možností, kterou konzument může adjustovat vlastní existenci. Harmonizovaný jedinec znamená méně negativity a více ohleduplnosti v kolektivním prostoru, v širší perspektivě. Tato metoda by mohla podnítit dalekosáhle změny ve společnosti, a to s celoplanetárním dopadem.

V současné době se Andrea Vojkovská věnuje živé VJ/DJ performance, práci s videem a grafické koláži. Video-performance se věnuje již od roku 2010. V rámci postprodukce využívá již existující média z internetu. Dva roky byla součástí projektu Lightning Glove a v letech 2012 – 2017 působila jako VJ v pražském uskupení Lunchmeat label.

Vizuální prvky, které Andrea Vojkovská využívá ve svém projektu se pak odráží na celkové vizuální stránce projektu Space Love.

Mertfactory, Healing 2.0, leden 2019

Digital mess: Digitální nostalgie

Posted by

Na Vaporwave jsem prvně narazil roku 2016, přes legendární video F E E L I N ' F I N E. Nevinný obrázek scénky ze Simpsonů, překryt fialovým filtrem, mě nemohl připravit na to, co následovalo. Videomontáž plná barev a glitchů připomínala obsah zaprášené, věkem poškozené VHS kazety, které dvacet let ležela světem zapomenuta v krabici pod dětskou postelí.  Hudba v pozadí oplývala zvláštním charakterem, míchala se v ní tempa i žánry podobně jako v rádiu naladěném na tři stanice zároveň. Byl to surreálný zážitek; jako pozorovat něčí sen.

Nostalgie a aesthetics

Jestli snové podvědomí žongluje se vzpomínkami a zážitky snícího, tak vaporwave je fotografem, jenž prochází městem a žongléry fotí. Audiovizuální symboly, pocházející primárně z kultury 80. a 90. let, se stávají v pravé post-moderní režii stavebními kameny uměleckých útvarů tohoto žánru. Stará grafika ranních verzí Windows, korporátní reklamy z ulic Tokia, chodby nákupních center, Simpsonovi. Z hudby v pozadí zas rozeznáme zmixované tóny starého popu, funku, rapu, a znělek z operačních systémů, či jiné rané elektroniky. Kdysi udivující vysoké tóny dnes už téměř zapomenuté divy se stávají prazvláštním výkřikem z minulosti, v tóninách a rytmech, které do sebe zvláštně zapadají.

Takový je třeba asi nejznámější počin žánru, album Floral Shoppe, a jeho druhá skladba リサフランク420 / 現代のコンピュ, což v překladu znamená zhruba „Lisa Frank 420 / Modern Computing“. Lisa Frank je autorkou designů a grafik různých školních potřeb, známá v 80. letech. Dílo je remixem songu It’s your move z roku 1984, od R&B zpěvačky Diany Ross. Vlídný vztah autorky, vystupující pod jménem Macintosh Plus, k staré elektronice, je nepopiratelná, tudíž Modern Computing, „moderní“ na osmdesátá léta. Skladba působí jako zvláštní, překroucený proud vědomí a vzpomínek na dětství, který člověka zasáhne po obzvlášť intenzivním střetu s halucinogenními látkami. Tudíž: 420. Krásná montáž k třetí skladbě z Floral Shoppe:

Při poslechu vaporwave si vždycky představím mimozemskou civilizaci, která zrovna objevila pozůstatky planety Země po kolapsu lidstva. Ufoni ze sutin vytáhnou poslední zbylé artefakty naší rasy; kelímky ze Starbucks, tepláky Adidas, Bibli, album Coldplay. Následně zaprášenou kulturu naházejí do počítače, který dělá, co může, a pokusí se algoritmy vytvořit hrubý obraz toho, jak vypadala kultura mrtvé rasy lidské. Výsledkem je krásný kus umění bez jakéhokoliv kontextu, technická perfekce bez vztahu k lidské zkušenosti. Zářivá reklama na Marlboro obklopena postavami z Da Vinciho maleb, a v pozadí osmdesátkový japonský pop s trapovými beaty. Jako třeba tento hodinový playlist plný japonských reklam:

Nekonečné vlny

Nebudu čtenáře ani sebe nudit výčtem všech směrů, žánrů a permutací jimiž vaporwave prošel nebo se jich dotkl. Není to jen úkol těžký, ale z povahy věci vlastně také nesmyslný. Různých waves je snad tolik jako autorů samotných a ironická postmoderní nátura internetového umění se přímo vysmívá jakýmkoli definicím.

Poskytnu vám ale pár nápadů a rad, pár přehledů toho nejlepšího, abyste si mohli sami vyzkoušet, jaký kus zhudebněné nostalgie zasáhne vaše srdce. Hráče zaujmou remixy starých her na Playstation, jako třeba Zelda. Milovníci trapu a staré elektroniky si vychutnají Blank Banshee. Jestli se tak jako já rádi díváte na běžné životy jiných lidí, pusťte si tyto záběry z amerických nákupních center, které je nejlepší promítat na stěnu projektorem jako poklidné pozadí pro člověka, jenž zrovna na něčem pracuje. A nádherně uvolněný song Resonance od Home představuje moment, kdy se mimo-žánrové nostalgické remixy přelívají vaporwave. Tam ostatně narážíme na opravdu pevné definiční limity. Ale to vůbec nevadí.

Vaporwave nezaostává ani jako čistě vizuální umění

Retro jako žánr

Na vaporwave mě nejvíc fascinuje zásadní paradox. Tento žánr totiž vůbec není nostalgický, alespoň ve smyslu, v jakém nostalgii chápeme běžně. Kdo z nás měl v roku 1980 počítač, poslouchal funkpop či R&B, sledoval japonské reklamy na vlasový kondicionér a žil v centru blyštivého, ale hodnotově vyprázdněného dění západního kapitalismu? Z čtenářů tohoto webu asi nikdo; i mezi americkými internetovými veterány bychom nacházeli spíše výjimky než pravidla.

Magie žánru vaporwave ovšem spočívá právě v hlubokém pocitu nostalgické touhy, jež v nás vyvolává. Touhy po časech, které jsme sice nezažili, ale najednou si hluboce uvědomujeme jejich existenci, kterou nás vaporwave bombarduje na všech frontách, i za cenu vytrženosti jednotlivých symbolů z kontextu. Některé z krásných tanečnic v téhle reklamě na Pepsi už asi nejsou mezi námi. Ale podívejte přece: trsají tak ladně, na dobrou hudbu, s hezkým beatem; a jsou tak živé, snad i živější než my.

Cestování po světě je úžasná věc, díky níž si člověk uvědomí, jak jsou lidé různí, a naučí se respektovat širokost a pluralitu lidství. Ale mnohem surreálnější než cestování prostorem je cestování časem.  Co nám vaporwave a všechny podobné hypernostalgické „waves“ připomínají, je že lidstvo je nejen široké, rozlezlé po světě v podobě různých národů, kultur, států, ale že je také hluboké. Sahá daleko, daleko do minulosti, do prostředí jiných myšlenek a podmínek, jiné kultury. Ale slečny z retro osmdesátkové reklamy jsou pořád lidé; jako vy, nebo já. Díky vaporwave vzpomínka na ně nezůstává jen tečkou v učebnici historie, ale stává se zážitkem, jež napadá všechny smysli.  

Až umřu, vytvořte z mých vzpomínek lo-fi remix.

Just love: Polyamory na severu Moravy

Posted by

Lidé si uvědomují, že milovat více lidí najednou nebo udržovat s nimi romantické vztahy není nic neetického – právě naopak. Konsensuální nemonogamie minimalizuje nevěru a zní plynoucí pocity zklamání, opuštění a ztráty důvěry. Polyamorické svazky, či dokonce komunity, navíc vytvářejí stabilní prostředí jak pro rodinu jako takovou, tak i pro děti, které nejsou odkázané na dva rodiče, ale čeká na ně otevřená náruč hned několika dospělých lidí, s nimiž rodinu tvoří.

Polyamoricky orientované osoby se v ČR sdružují zejména na facebooku. Kromě skupiny Polyamory v Česku a na Slovensku existuje ještě FB stránka Polyamory vztahy. Lidé se však také scházejí v rámci lokálních skupin, a to v Praze a Brně. Obecně však lze tyto virtuální aktivity vnímat jako špičku ledovce, protože kromě několika stovek lidí, kteří svůj životní styl sdílejí veřejně, existují ještě další tisíce, kteří žijí polyamoricky, ale nemají potřebu (či odvahu) tuto intimní záležitost prezentovat navenek.

A právě vidina lokální skupiny stojí za snahou severomoravských polyamoriků a polyamoriček vytvořit nějakou společnou sdílecí platformu. K čemu vlastně obecně taková platforma slouží? Motivace mohou být různé. Někdo bere skupinu čistě jako seznamku, ať už za účelem závazného či nezávazného vztahu. Někdo chce jen sdílet a konzultovat úskalí, které s sebou polyamorie nese. Jiní rádi poznávají nové lidi se stejným mind setem, rádi si společně vyrazí na hory či do čajovny. A další prostě jen touží po bezpečném prostředí, kde mohou otevřeně hovořit o své sexualitě, aniž by byli odsuzováni. A o to jde v takové skupině především. Požadavek bezpečného prostředí je základem skupiny v Praze i Brně a ve skupině je vyžadován respektující přístup.

Cesta k vytvoření prvního moravského projektu s názvem Polyamory MSK byla trnitá. Chyběly jak zkušenosti tak i kontakty. V září se podařilo zorganizovat v jedné frýdeckomístecké kavárně besedu se dvěma členy brněnské skupiny Brnopoly. Lidé si o besedě ve městě povídali, ale účast pro mnohé symbolizovala přihlášení se k polyamorii a tak si netroufli si přijít. Zároveň tento nový projekt komplikuje současná koronavirová krize. Náš projekt v současnosti čítá 15 lidí, což je solidní základ, aby se utvořilo stabilní jádro pořádající pravidelné meetingy. Zatím spíše online, časem doufejme i naživo.

V zajetí provazů: (Self)bondage, lockdown a duševní zdraví

Posted by

Série článků zde na Obscure Freaks se obvykle zakládají na tom, že čtenářskou obec seznamují s fakty o minoritních tématech, případně je prostřednictvím rozhovorů s příslušnými členkami a členy dané komunity tak nějak „zlidšťují“. S abstraktními a leckdy ne zrovna snadno uchopitelnými koncepty se pracuje lépe, pokud lze jako příklad použít konkrétního člověka.

Já si ovšem v případě svého článku dovolím pravý opak. Chci se obrátit na ty, kdo o tématu, jež budu rozebírat, již něco vědí a jsou schopni se k položeným otázkám vztahovat, případně s nimi třeba i polemizovat. Zároveň pro tyto potřeby využiji žánru, který mi dovoluje se pohybovat na rovině faktické i názorové, který k výše zmíněnému přímo vybízí – žánru eseje.

Kudy? Kam? A jak?

Současná situace do velké míry omezuje lidem možnost setkávání. Zároveň s tím na ně ovšem klade velmi vysoké nároky a nutí je k často neudržitelné odpovědnosti. Zejména nouzový stav či přímo lockdown je pro většinu společnosti něčím naprosto novým a z principu vyžaduje hledání možností, jak se s nastalou situací vyrovnat. Nebo ji aspoň přežít.

Problém je, že právě ona nastalá situace výrazně omezuje dostupnost péče v oblasti duševního zdraví, případně velmi specificky upravuje její podmínky – ti, kdo v této oblasti pracují jakožto živnostníci, nemohou poskytovat své služby „na místě“, ale pouze on-line (v rámci opatření platících do středy 2. 12. 2020). Pro řadu jejich klientů a klientek je v takovém případě terapie de facto nemožná. I kdyby na taková sezení měli podmínky (tedy například dostatek soukromí), jednoduše nedokáží sdílet svoje problémy a starosti přes webkameru; vždyť proto se terapie obvykle odehrává v prostředí, které dokáže člověku dodat pocit bezpečí a klidu, ale zároveň umí být dostatečně neutrálním, aby ho k sobě příliš nevázalo.

Coping

Je tedy přinejmenším očekávatelné, pokud ne přímo nevyhnutelné, že místo terapeutické péče bude docházet k daleko vyššímu využívání copingových mechanismů, jakož i k jejich reflexi a revizi. Právě proto tu ovšem ony mechanismy jsou – mají stresovou situaci řešit rychle a v rámci možností efektivně, tj. zátěž na takové úrovni, aby se ještě dala zvládnout. V obecné rovině může být takovým mechanismem prakticky cokoli, od hlazení kočky po kouření cigarety.

Je ale nutné mít na paměti, že coping zde není od toho, aby nás stresu zbavoval na delší dobu. Není všespásný, ale v případě potřeby a při vhodně zvoleném mechanismu umí být velmi účinný.

Nicméně vzhledem k tomu, že si tato esej klade za cíl pojednat vztah (self)bondage a duševního zdraví, je nutno šíři těchto mechanismů poněkud omezit s ohledem velmi konkrétní skupiny lidí. To ovšem vyžaduje alespoň přibližnou definici oněch skupin. Nemyslím teď snad z hlediska genderu, věku, sexuality (v obecném smyslu) atp. Pro účely textu je důležité, že ty „naše“ skupiny významně prožívají vlastní tělo – v tom smyslu, že se k němu silně psychicky vztahují nejen na rovině obecné, ale i na velmi konkrétní. Tedy: když je jejich tělo doslovně v provazech.

Subspace? Nebo safespace?

Skutečnost, že BDSM aktivity obecně mohou mít pozitivní vliv na psychiku člověka, není nijak neznámá; ostatně na ni v českém kontextu dlouhodobě upozorňuje například Zdeňka Pospíšilová v rámci projektu Varias. Na své facebookové stránce v příspěvku BDSM a bolest konkrétně uvádí, že přijímání bolesti v rámci BDSM může člověku přinášet mj. „intenzivní prožitek přítomného okamžiku a toho, že je člověk naživu,“ případně „úlevu od psychické bolesti, úzkosti, deprese, chronické bolesti“.

Nemusíme se hned ani zaměřovat na tzv. subspace a změněné stavy vědomí, abychom si všimli, jak moc se aktivity, které většina společnosti vnímá jako výlučně sexuální, mohou odehrávat v rovině, která (v různé míře, samozřejmě) sexuální být nemusí, alespoň ne v onom obecně rozšířeném smyslu slova. Existuje řada takových činností, které nevyžadují přítomnost či součinnost druhého (třetího, čtvrtého…) člověka. I takové přesto mohou mít na psychiku člověk znatelně blahodárný vliv. I něco „tak banálního“ jako je veřejné nošení obojku tak může (ne nutně!) znamenat osvobozující a posilující performanci vlastní identity, například i navzdory přetrvávající stigmatizaci ze strany většiny.

Ritualizace

Jestliže člověku nějaká činnost (a nemusí být z těch výše popsaných) po psychické stránce přináší potěšení, obvykle mívá tendenci ji opakovat – a opakovat ji pravidelně. Pravidelnost a opakování jsou ostatně principem ritualizace. Už samotné vědomí, že nás něco konkrétního a potěšujícího čeká, má pozitivní vliv na náš duševní stav a snáze nám pomáhá se zvládáním obtížných či nepříjemných situací.

Význam rituálu v období, kdy se člověku výrazně zhoršuje jeho duševní zdraví, doslova kontrastně roste – například jako v úvodu popsané současné situaci. Ale právě vedle běžných úkonů se ovšem – pro „naše“ potřeby – dá využít právě aktivit spjatých s BDSM obecně. Řada studií si všímá rituálních podtextů BDSM obecně; některé dokonce tyto aktivity přímo považují za jistou duchovní náhradu náboženských obřadů. Tato esej se ovšem chce zabývat přímo (self)bondage, a tak se, na základě toho všeho, co popisuji, pojďme podívat přímo na (sebe)svazování.

Lano těla i ducha

Jedním z nejčastěji užívaných klišé spjatých se svazováním je „cítím v provazech volnost“. Tato neobratná a postupně se vyprazdňující, zprofanovaná formulace ovšem upozorňuje na důležitý aspekt prožívání toho, kdo je svazován (případně se svazuje). Pocit úlevy (jak ho obecně popisuje právě zmiňovaná Zdeňka Pospíšilová) je něčím, co zde konkrétně není podmíněno bolestí, nýbrž fyzickým omezením pohybu. Takový prožitek může vzniknout jak při základním spoutání rukou, tak při závěsné bondage v závislosti na osobním nastavení dotyčného člověka.

Pokud je svazování prováděno ve více osobách, přibývá ještě další aspekt – důvěra v ony další osoby. Příklad: zatímco v tzv. civilním životě musí být člověk zpravidla průbojný a asertivní, aby si získal respekt ostatních, v okamžiku, kdy je svazován a svázán, je principem respektu nepodmíněnost. Doslova: „Ty přijímáš, že ti důvěřuji, já přijímám, že nade mnou v tuto chvíli máš kontrolu.“ Ten, kdo svazuje, jednoduše musí velmi pečlivě pozorovat tělo toho druhého a podle toho s ním citlivě (nebo dle potřeby necitlivě, samozřejmě) zacházet.

Pokud se člověk svazuje sám, vyžaduje to od něj citlivost k vlastnímu tělu a jeho limitům – obdobnou jako v prvním případě, ale v dalších rysech zcela jinou. Zatímco bondage znamená, že naše tělo vnímá někdo jiný, v případě selfbondage je vnímáme pouze my sami – my sami, kteří s oním tělem žijeme neustále.

Izolaci navzdory

Právě v situaci, kdy jsme vystaveni dobrovolné či nedobrovolné izolaci, vyvstává to, jak se k vlastnímu tělu vztahujeme, ještě více. I minimální socializace totiž může sama o sobě působit jako nástroj sebepotvrzení, jako důkaz o validitě vlastní identity. Nicméně v okamžiku, kdy z našeho života socializace mizí coby nemožná, může s ní zmizet i pocit sebejistoty. V extrémní variantě dokonce můžeme dojít až k tomu, že kdo se s námi stýkají, nám implicitně sdělují, že „za něco stojíme“. Že „za něco stojí“ celá naše identita, tedy i tělo. Ačkoli to mnohdy nemusí být příliš patrné, i tehdy, kdy se pohybujeme pouze po našem vlastním bytě/domě/pokoji, jsme pod kontrolou stereotypů a normativů společnosti – tedy i těch, které se týkají našeho duševního zdraví a těla. A právě proto, že se izolujeme, přicházíme o sdílet tuto zkušenost s ostatními jinak než digitálně – a jakkoli mohou být podpůrné skupiny v nemalé míře skutečně podpůrnými, tak do našeho off-line života zasáhnou jen omezeně.

Naše těla se mohou normativům vymykat. Můžeme prožívat intenzivní dysforii. Nebo můžeme mít k tělu zkrátka a jenom negativní vztah. A i kdyby byl pozitivní, pořád je na naši psychiku neustále kladen silný tlak, který pak samozřejmě ovlivňuje tělo. A pokud se opět zaměříme právě na „naši“ skupinu, jsme oklikou u již několikrát zmiňované úlevy, již v provazech prožíváme. Na rozdíl od „běžné“ selfbondage má ovšem ta v izolaci zcela nový rozměr: stává se sama o sobě psychicky úlevnou, ritualizovatelnou technikou, v jistém smyslu tedy dokonce i copingovým mechanismem.

Představme si pro ilustraci jednoduché futumomo. Čas nám zabere samotná příprava místa (i kdyby to bylo jen ustlání/rozestlání postele) a protažení těla. Když se následně pustíme do samotného vázání, nejspíše nespěcháme, protože přítomnost provazů na svém těle jednoduše máme rádi. Několik minut si postupně omezujeme hybnost končetiny, dáváme si záležet na vzhledu úvazu, už jen sami pro sebe. Ponecháme-li stranou samotný výsledek, má pro nás celý proces jedno podstatné pozitivum. Soustředíme se – na vázání, na tělo. Na to, aby se to vázání našemu tělu líbilo. Soustředíme se tak, že nic jiného prakticky nevnímáme. Tedy například ani to, co nás stresovalo třeba celý den.

Je to jenom coping

Dochází totiž k něčemu poměrně nečekanému – stresu, jehož faktory obvykle známe (neboť v nich v tuto chvíli trochu ironicky doslova žijeme), vstoupíme do cesty něčím, s čím tak trochu nikdo nepočítá. S něčím, co z našich obvyklých ritualizovaných rutin poněkud trčí (byť je to zároveň součástí nás a naší psychiky). S procesem, skrze který zažíváme sebepotvrzení a příjetí.

Tedy alespoň na chvilku – je nutno nezapomínat, že stále jde jenom o coping, tedy nikoli o dlouhodobé odstranění stresu či snad řešení jeho vnějších příčin. Pořád je to jen jedna z forem potřebné úlevy, která funguje zrovna na nás, protože zrovna my máme možnost realizovat to, co je nám příjemné, i sami. Rozhodně též nejde o žádnou léčbu – to bych rovnou mohli nabídnout náš život jako scénář pomyslného druhého dílu filmu Psi nenosí kalhoty. Jeho hlavní protagonista se našel v breathplay. A byť selfbondage nemusí být v principu tak rizikovou jako právě omezování dechu, i v jejím případě musíme dbát na bezpečnost – zde konkrétně tu vlastní.