Archive for Leden, 2021

Dark entries: O historii darkwave část 1.

Posted by

Koncem sedmdesátých let doznívá zuřivý výkřik punku vzešlý ze sociální frustrace, pocitu zklamání a touhy po vyjádření lidské individuality. Jednoduché prvky umírajícího rock´n´rollu šedesátých let, které si vzal jako rukojmí, byly ale záhy vyčerpány. Umělci toužící své vyjádření posunout někam dál nachází cestu skrze mísení stylů a experimentování s novými generacemi syntezátorů, samplerů či bicími automaty. Vzniká tak nepřeberné množství nových zvuků a tvůrčích přístupů, které nakonec vykrystalizovaly ve vznik post-punku a nové vlny. Právě v těchto stylech začíná klíčit darkwave.

Položení základů darkwave

V roce 1976 v anglickém Manchesteru se pod vlivem punkového šílenství dává dohromady kapela Warsaw. V prvním roce se jim ale nedaří prosadit. O jejich hudbu není zájem a čelí rozpadu. Ale nevzdávají se. Překřtí kapelu na Joy Division a přidává se nový zpěvák Ian Curtis.

V roce 1978 přichází úspěch v podobě několika kompilací, na nichž figurují. Tu nejzásadnější z nich, A Factory Sample (1978), produkovala nezávislá nahrávací společnost Factory Records. Právě pod hlavičkou Factory Records nahrává Joy Divison svůj debut Unknown Pleasures, který definuje zvuk nové vlny.

Paradoxně se Joy Division brání vpustit do své hudby jakékoliv vnější vlivy a výsledkem této izolace je výrazně osobitý a originální zvuk. Na výsledném znění alba Uknown Pleasures měl však značný vliv i producent Martin Hannett. Zatímco původní punkové kapely nechtěly o studiových úpravách ani slyšet, v případě Joy Division se mohl skutečně vyřádit. Použil rozličné efekty, samply se zvuky výtahu či rozbíjejících se lahví, zvýraznil basy a bicí na úkor kytar. Díky těmto a mnoha dalším neotřelým technikám znásobil originalitu, kterou deska Uknown Pleasures disponovala.

Ačkoliv byly reakce kritiků ve většině případů kladné, kapela byla výsledkem poněkud zklamána. Někteří členové si stěžovali, že Hannett jejich hudbu příliš zpomalil, ztlumil – zchladil. Právě to však dodalo textům plným deprese a rezignace patřičnou temnotu, od které se odvíjela následující podoba darkwave.

Významnou kapelou, která vedle Joy Division ovlivňuje řadu budoucích hudebníků, jsou Siouxsie and the Banshees. Ti začínají také hrát během divoké punkové vlny v roce 1976 a na pódiu stáli i vedle starých známých Sex Pistols. Vedeni sebevědomou punkerkou Susan Janet Ballion známou jako Siouxsie Sioux se kapela brzy přidává k proudu post-punku a začíná ve velké míře experimentovat se zvukem. Jejich třetí album Kaleidoscope (1980) se od předešlých punkových desek The Scream (1978) a Join Hands (1979) liší natolik, jako by se jednalo o úplně jinou kapelu. O rok později vychází další nahrávka Juju, která se stala jedním ze základních pilířů gothic rocku, ačkoliv sami takové označení odmítají.

Temná britská vlna ještě temnější

Jednou z mnoha kapel, která se nechala soundem Joy Divison ovlivnit, je i northamptonská post-punková kapela Bauhaus. Ta byla založena roku 1978 a patřila mezi vlnu raných kapel, která pomáhala utvářet budoucí podobu dark wave – především její gothic rockovou odnož.

Na rozdíl od Joy Divison mísili nepřeberné množství stylů od reggae a ska, přes funk až po rock a punk. V roce 1980 vydávají svojí první desku In the Flat Field. Ta je dnes považována za první gothic rockovou nahrávku. Ačkoliv ji hudební kritici té doby cupují coby ufňukanou či domýšlivou, je dnes brána jako zásadní počin rockové a post-punkové hudby. V roce 2012 označil německý hudební časopis Sony Seducer toto album jako dílo, které zničilo zastaralé myšlenky rockové hudby.

Avšak v témže roce zažívá scéna i bolestnou ztrátu. Ian Curtis z Joy Divison vzdává souboj s depresemi a epilepsií a páchá sebevraždu. O několik týdnů později Joy Division vypouští singl v podobě jedné z jejich patrně nejslavnějších písní Love Will Tear Us Apart z nadcházejícího a posledního alba Closer. Celé toto album se vyznačuje posunem k elektronické hudbě a syntezátory v některých písních úplně nahrazují kytary. Právě tuto techniku později převezme mnoho představitelů novoromantismu. Krátce na to se Joy Divison rozpadají.

Když Siouxsie and Banshees v roce 1979 narychlo sháněli náhradu za vypadlého kytaristu na promo turné k jejich druhému albu Join Hands, podal jim pomocnou ruku Robert Smith, zpěvák a kytarista z kapely The Cure, která jim na turné měla předskakovat. Uchvátilo jej jakým způsobem hrají a začal přenášet tuto zkušenost do tvorby samotných The Cure. Zpočátku post-punková kapela s prvky popu se začala pomalu, ale nezadržitelně odklánět k temné straně vlny. Znát to bylo už na jejich v pořadí druhé desce Seventeen Seconds vydané v roce 1980.

Další album od The Cure, které stojí za zmínku v souvislosti s raným britským gothic rockem je nahrávka Pornography z roku 1982. Tato jejich raná gotická tvorba byla kritiky často označovaná jako adolescentní existencialismus a Roberta Smithe i celou kapelu nahrávání těchto alb silně psychicky namáhala a jak sám Smith poznamenal, soustředil do nich všechny své sebezničující myšlenky.

Neposlední kapelou, jejíž plamen zažehla punková jiskra, byli také The Damned. Jako první britská punková kapela přišla se studiovým albem Damned damned damned (1977) a jako první se dostala na turné po USA, kde pomáhala inspirovat první vlnu amerického hardcore punku. Ještě téhož roku vydávají druhé (stále ještě punk rockové) album Music for Pleasure, ale to je kritikou odmítnuto. Kapela se snaží situaci obrátit změnou sestavy a experimentováním s různými styly. Následujícími deskami Black Album (1980), Strawberries (1982) či Phantasmagoria (1985) se pak navždy definují jako gothic rockeři.

Zajímavostí je, že album Strawberries neslo pracovní název Strawberries for Pigs. To protože nová temnější hudba se u jejich fanoušků nesetkala s nadšeným přijetím. Frontman Dave Vanian tak jednou prohlásil, „je to jako dávat jahody prasatům!“

Nejen gothic rock

Tvorba výše popsané kapel, které patří k první britské generaci darkwave, se prakticky vždy alespoň částečně vyvinula v gothic rock. Avšak fenomén darkwave v sobě nese mnoho dalších podžánrů, které vznikly po rozšíření temné vlny z Britských ostrovů do zbytku Evropy. A přesně o tom si povíme zase příště, tak se nezapomeň zase stavit a zkontrolovat, zda už nevyšlo pokračovaní. A když ne, můžeš si čekání zkrátit třeba v sekci Grave Night, kde najdeš spoustu dalších gotických témat.

V zajetí provazů: Dáma v nesnázích

Posted by

Od Sadeho ke Kinku

Idea ztráty kontroly v sexuálním kontextu se v širším povědomí poprvé objevuje u Markýza de Sadeho a následně samozřejmě i Leopolda von Sacher-Masocha. Zatímco první sadomasochistické romány vznikly na území Evropy, mainstreamovějšímu formátu – magazínům – byla více nakloněná Amerika.Právě tam se po druhé světové válce začaly objevovat fetišistické časopisy. Největší inspirací jim byly magazíny, které vojáci dováželi jako „suvenýr“ z okupovaného Japonska, kde se v té době zvedla velká vlna zájmu o sexualitu a pornografickou literaturu.

Nejznámějším takovýmto počinem byl časopis Bizzare publikovaný v Kanadě ilustrátorem Johnem Williem. Ten je znám zejména pro své autorské komiksy Sweet Gwendoline (ano, odtud se vzala inspirace pro píseň Sweet, sweet Gwendolin německé kapely Die Arzte). Willie byl neobyčejně vynalézavý, neustále vymýšlel nové způsoby bondáže, provazy zde ale nehrály hlavní roli.

Západ je více praktický, rozmanitý v možnostech znehybnění. Zatímco v Japonsku má provaz svůj kulturou daný význam, tradici, kontext a automaticky v lidech vzbuzuje nějaké pocity, na západě je to „jen“ nástroj k získání kontroly nad druhým člověkem. Stejně jako kožené řemínky nebo okovy, které se navíc těší velké oblibě ve fetišistických skupinách.

Johna Willieho však velmi zaujala práce japonského „otce shibari“ Itoha Seiu a tak se provazy do jeho tvorby viditelně otiskly. Na Willieho ilustrace pak navázali další jako Eric Stanton, Robert Bishop nebo Irving Klaw. Kreslená tvorba se postupně přehoupla v točení videí, ikonickou záležitostí jsou bondážová videa s Bettie Page, pin-up modelkou 50. let.

Odtud už není v historii daleko k tvorbě Lew Rubense. Tento Američan je klíčovou osobou západní bondáže, tak jak ji známe dnes. Kromě nespočtu úvazů, za které mu lze z velké části psát zásluhy, vymyslel i spoustu jiných způsobů bondáže, ať už pásky, pouty nebo třeba kovovými konstrukcemi. Ve spojitosti se západní bondáží je určitě nutné zmínit ještě studio Kink.com, které přišlo v průběhu let s mnoho originálními způsoby bondáže (a to zejména za pomocí kovu).

Dáma v nesnázích

Historii západní bondáže může skýtat překvapení a zajímavosti i pro fanoušky východní tradice. Západ má přeci jen své specifické kulturní pozadí a společnost odlišnou od té východní. A přestože na první pohled by se mohlo zdát, že se něco takového v shibari projevit nemůže, opak je pravdou.

Často se mluví o odevzdanosti japonských modelek, o rituálnosti, kterou vázání na východě má. Japonská kultura je na odevzdání se osudu totiž připravená. Příběhy a pohádky mají na východě málokdy šťastný konec, zatímco rituální sebevraždy nebo naplněný nezvratný osud jsou velmi častým a vysoce ceněným zakončením vyprávění. Podíváme-li se však na evropskou kulturu uvidíme, že naše pohádky jsou všechny o dobrých koncích, o chrabrých princích na koni, kteří na poslední chvíli svou nešťastnou princeznu vždycky zachrání.

Tento princip „dámy v nesnázích“ se později přenesl i do fetišistické tvorby. Najít na amerických ilustracích stopu odevzdání ve tváři spoutaných je velmi obtížné. Naprostá většina čeká na vysvobození a klade odpor. Tyhle dámy jsou typické svojí jiskrou v oku. Většinou je i přes všechna příkoří někdo nakonec opravdu zachrání.

Není pak s podivem, že ve spoustě BDSM příběhů tento odpor nacházíme a často jej i velmi oceňujeme. Drzého submisivního člověka na západě najdete určitě rychleji než mezi Japonci. Roli tento koncept hraje určitě i v touhách uvázat, co nejkrkolomnější pozici, nebo vydržet i ten nejsložitější úvaz s úsměvem na rtech.

Nejsou to vždy tendence určitě takto extrémní, ale těchto konceptů, jako takových, jste si určitě také někdy všimli. Japonská bondáž je pak naproti tomu o odevzdání se, ultimátnosti, utrpení, slzách a potu. Ani jeden přístup není špatný, ale je dobré uvědomit si, kde se v nás takové koncepty můžou brát. A taky nás může znalost historie a naší kultury naučit shovívavosti s těmi, kteří se chtějí naučit koncepty, které jim jsou kulturně vzdálenější, a ještě jim to třeba úplně nejde.

Historie západní bondáže není nikterak dalekosáhlá. Provazy u nás zkrátka tradici moc nemají. To nám ale nebrání tomu se v ní inspirovat. V návaznosti na tradici japonského vázání si navíc v posledních pár letech úspěšně vytváříme novou bohatou linii „západního shibari“.

Latex love: Můj pohled na latex

Posted by

Photo: Karea Foto
Model: David Frydrych

Nezřídka slyším větu: „Jooo, z toho jsou šprcky, že?“ Popřípadě se lidem vybaví rukavice, které nosí doktoři a nebo mladším ročníkům neodmyslitelná součást párty, nafukovací balónky. Tedy pokud nejste ajťák staršího data vydání. Ten kdo má aspoň nějaké povědomí o tom, že se tento materiál nepoužívá jen na výše zmíněné vám řekne, že jej fascinuje a nebo naopak, že je mu odporný.

Značná část lidí si latex automaticky spojuje s „péčkem“ a nebo o ženě v latexu řekne, že je domina. A to i přesto, že dominy nosí většinou kožené oblečení. Samozřejmě jsou takové, které nosí i latex. Povědomí této části veřejnosti o tomto materiálu je tedy nedostatečné.

Dále je zde skupina, co latex nosí, má ho ráda nebo ho přímo miluje. Avšak i tito mají rozdílné názory a důvody jeho nošení. Když se víc zamyslím nad tím s jakými skupinami nositelů či milovníků latexu jsem se setkala, tak jsou to následující (může jich být samozřejmě víc, čerpám pouze z osobních setkání a zkušeností).

Člověk, který latex miluje, ale sám se do něj nikdy neoblékne. Např. z důvodů zdravotních (alergie), finančních, estetického bloku (myslí si, že by v něm nevypadal dobře), takže se rád kochá partnerem či partnerkou v latexu, ale sám/sama si ho neobleče.

Ti, kdo latex milují, protože že je jim příjemný, líbí se jim jak obepíná tělo a to jaký je na pohled i dotek, ale mimo radosti z nošení to v nich nevyvolává jiné pocity. Většina těchto lidí se také shoduje, že jim latex voní.

Lidé, které nošení latexu vzrušuje a nosí ho primárně kvůli tomuto.

A v neposlední řadě nesmím zapomenout ani na mezi „kovanými latexáky“ neoblíbené jedince, kteří latex v lásce nemají (dokonce se najdou i tací, kteří k němu mají téměř odpor), ale nosí ho jen proto, aby byli zajímaví. Dost často to dělají ženy, hlavně některé modelky, které si tímto materiálem chtějí rozšířit jejich okruh fanoušků), což já osobně absolutně nechápu.