Archive for Únor, 2021

Slavíme! Je tu mezinárodní den EBM

Posted by

Výraz „Electronic body music“ prvně použil Ralf Hütter z legendární kapely Kraftwerk, aby popsal více hutný a smyslný styl jejich nového alba, The Man-Machine (1978). Výraz později převzala německá kapela DAF a v celé kráse ho uvedli do praxe belgičtí mistři Front 242 na svém albu No Comment (1984). Zatím co budete přemýšlet, proč mezinárodní EBM den padá právě na 24.2, poslechněte si tuhle pecku:

Front 242 – Headhunter (Official Video)

EBM má fascinující rodokmen. Rodí se začátkem 80. let díky spojení třech velkých sil; synth-popu, punku a industriálu. Charakter tohoto temného dítěte můžeme odhalit skladbou Dead Eyes Opened od Australské kapely Severed heads. Elektronické beaty, jednoduchá basa a chytlavý synťákový riff, jež připomíná Human League, či práci „Otce diska“ Giorgia Morodera. Song ale brzy doplní popis krvavé dvojité vraždy, se zakončením v brutální industriální disharmonii. Tu se zas EBM inspiruje průkopníky jako Throbbing Gristle či Cabaret Voltaire. Právě tahle dvojí tvář definuje EBM.

Severed Heads – Dead Eyes Opened

Z punku a industriálu EBM převzalo chuť šokovat a býti kritickým vůči nejenom mainstreamu, ale i tomu co se proti mainstreamu stavělo. EBM se obrací do budoucnosti, vidíme tu záblesky cyberpunku i futurismu, umělecko-myšlenkového směru jež měl blízko k fašismu. Cynický a transgresivní přístup ke kultuře a jejím symbolům, tj. to, co někteří akademici nazvali „Demystifikace symbolů“, můžeme vidět na klasickém songu od DAF:

DAF – Der Mussolini (Video Remix)


Četné záběry samozřejmě nebyli přítomny u originálu, ale líbí se mi, jak autor videa popsal myšlenku songu.

EBM v celé svojí kráse

Plné síly dosahuje EBM na přelomu 80. a 90. let, kdy se ze západní Evropy šíří do celého světa. V Kanadě to byli Front Line Assembly a Skinny Puppy, v USA kapely Ministry a Revolting Cocks, ve Švédsku zas Pouppée Fabrikk a Cat Rapes Dog. Tolik úžasných názvů jsem pohromadě dlouho neviděl, a tolik skvělých účesů už vůbec ne. Vychutnejte si Skinny Puppy:

Skinny Puppy – Glass Houses

Tato éra představuje také rozkvět rivethead komunity. Byť se rivetheads pohybují v mnoha sférách industriální hudby, znám nejednoho v PVC oděného frajera s čírem a Martensy, jež by při jakékoliv diskuzi na toto téma velice ostře argumentoval, že EBM je tou jedinou a pravou modlou rivetu. Já se s ním hádat nebudu, ale můžete to zkusit třeba vy. Takhle ho poznáte:

Rivet Head

Jak je to s EBM dnes?

EBM šel cestou již se vydalo mnoho žánrů; Hodně toho ovlivnil, ale sám o sobě se nezachoval. Ztratil se kdesi na pomezí industriálu a nového elektra. Kapely jako Front Line Assembly a Skinny Puppy se postupně transformovali na industriál rock/metal a tato linka eventuálně ovlivnila i kapely jako Rammstein či Nine Inch Nails. Dnes už jsou tito velikáni samozřejmě někde jinde. Podívejte se ale třeba na rané Rammstein:

Rammstein – Du Riechst So Gut ’95 (Official Video)

Těžko říct, kde EBM končí, a industriál začíná. A záleží na tom vůbec? Ne. Na čem záleží je, že dnes máme 24.2 a můžeme se na chvilku vrátit do doby kdy se formovali prvopočátky temných a duší drásajících žánrů, jež dnes tak milujeme. Do doby, kdy hudba začala vlézat pod kůži tak, že jí říkali tělesná. Electronic body music. Užijte si tenhle živák od Nitzer Ebb, má neskutečnou energii:

Nitzer Ebb – Warsaw Ghetto (Live Concert)

Dark entries: Historie žánru Horror punk část.1

Posted by

Hordy mrtvol, zombie či upírská romance, krvavé a mozkomíšní lázně a další výjevy jakkoli spjaté s hororem (v jakékoli umělecké formě), odkazování k různým guilty pleasures napříč pop kulturními i kanonickými díly, se určitým způsobem sbíhají spolu s vulgární mluvou, násilím, černým humorem a punkovými riffy do unikátního žánru – Horror punk. Jak si za moment ukážeme, tento žánr čerpá silně z všemožných  pramenů a skládá tak svůj unikátní zvuk i diskurz v němž se pohybuje.

Kořeny horror punku

Rock and roll má už ve své samotné podstatě zakomponovanou jistou inklinaci k fascinaci morbidními a děsivými tématy, ale samozřejmě i k provokaci. Přestože pravděpodobně prvním stoprocentním hudebním ovlivněním, ze kterého první horror punkové kapely čerpaly byli nepochybně Black Sabbath, můžeme po hudební stránce operovat s mnohem dřívější influencí.

Na východním pobřeží Států se ve čtyřicátých a padesátých letech rozmohl podžánr rhytm and blues nazvaný doo-wop, který se vyznačoval jednoduchými bicími party a harmonickými vokály. Dalším pilířem, který pomohl částečně na svět přivést horror punk bylo rockabilly, které přispělo tomuto žánru mimo hudební stránky i módou. Co se show a „děsivosti“ týče, samozřejmě dochází k jistému protnutí (ve své podstatě hudební nadžánrové platformy) shock rocku a horror punku. Již v roce 1956 předvedl svojí voodoo show Screamin‘ Jay Hawkins, který zpíval píseň I Put a Spell On You a děsil (a pobuřoval) televizní diváky. Kromě samotné tématizace „pohanských“ rituálů, pobuřoval Američany i fakt, že Hawkins byl Afroameričanem.

Velký vliv měl tento hudebník (a mimochodem boxer) na Arthura Browna (Alice Cooper), který později ovlivnil první horror punkové kapely. Samozřejmostí je vliv punkových kapel druhé poloviny sedmdesátých let. V post moderním duchu stojí horror punk na odkazování k pop kultuře a kapely, které jej definují, ve své podstatě rezignovaly na explicitní politické vyjadřování. Stěžejním tématem se stala smrt, rozklad, strach z neznáma, násilí, sex, ale ve zcela jiném narativu, než tomu bylo u jiných kapel experimentujících s podobnými tématy. Oproti deathrocku se horror punk vzdaluje teatrálnosti a atmosféričnosti a své pole působnosti přesouvá na „ujetost, strašidelnost a humor a přímočarost.

První horror punkové kapely

Rok před debutovým albem pravděpodobně nejznámější horror punkové kapely Misfits vydali na opačném pobřeží v Long Beach v Kalifornii True Sons of Liberty (známý pod zkratkou T.S.O.L.) album Dance With Me, kde se objevila skladba Code Blue, která dosti bujarým a veselým rytmem zpívá o nekrofilii. Na západě Států začíná operovat i skupina 45 Grave, v čele se zpěvačkou Dinah Cancer, kteří přispěli svou influencí gothické subkultuře. Krásným prolnutím médií filmu a hudby (horror punku) se stala komedie Return Of The Living Dead, kde se mimo písní zmiňovaných 45 Graves a T.S.O.L. objevila i tvorba party z New Yorku The Cramps, kteří rovněž disponovali ženským elementem, kytaristkou Poison Ivy (opět krasná influence pop kulturou že?).

Synonymem horror punku jsou bez pochyby Misfits, jejichž logo se stalo asi jedním z nejikoničtějších z celé hudební historie a zároveň (pravděpodobně) i jedním z nejvíce „módních“ a svou tvorbou inspirovali nesčetně umělců, kteří k nim velmi často odkazují. Misfits začali společně zkoušet v roce 1977 v New Jersey, zrod inicioval Glenn Danzig.

Několik prvních měsíců existence Misfits, byla kapela tříčlenná a bez kytaristy (Glenn Danzig hrál na klávesy), ale brzy se s příchodem Franka Licata přeorientovala na punkový sound. V průběhu natáčení prvního alba Static Age, které však vyšlo až v roce 1996, Danzig sledoval mnoho „béčkových“ filmů, především hororů a na jejich základě komponoval texty. Tento fakt pomohl definovat směřování kapely.

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo kapele najít label, který by album vydal, vzali alespoň čtyři písně a vydali je na singlu Bullet. Později na tento singl navázali dalším, nesoucím název Horror Bussiness. Zde se poprvé objevuje na přebalu kostlivec, pro který se stal inspirací plakát k filmovému seriálu  The Crimson Ghost z roku 1946. Nedlouho na to se Danzig postaral o DIY výrobu triček se zmiňovaným logem.

Legendární logo horror punkové kapely Misfits s kostlivcem.
Legendární logo Misfits

V listopadu 1981 kapela odehrála koncert v San Franciscu, kde jim předskakovali pozdější hardcore punkový velikáni Black Flag, kapely se vzájemně protnuli a skamarádili (ranný bubeník z Black Flag se podílel na pozdějším reunionu Black Flag)  . V březnu 1982 po řadě vydaných EP a singlů konečně vychází debut Walk Among Us, na kterém se objevily písně jako Mommy, Can I Go Out and Kill Tonight? či Night of The Living Dead, podle stejnojmenné filmové klasiky.

Při turné k tomuto albu byla kapela zadržena v New Orleans a obviněna z vykrádání hrobů. Misfits se údajně pokoušeli najít hrob voodoo bylinkářky Marie Laveau, jsou však propuštěni na kauci a mohou pokračovat v turné. Postupně přestává být Danzig v Misfits spokojený, v létě 1983 se Henrymu Rollinsovi (Black Flag) zmíní, že přemýšlí o odchodu. Brzy na to vychází druhé studiové album Earth A.D./Wolfs Blood na Danzigově labelu Plan 9. Misfits se na této studiovce pustili do agresivnějšího materiálu. Na tradičním halloweenském koncertě Misfits Danzig oznamuje, že v kapele končí. Danzig zakládá více metalový projekt Samhain a Misfits se na nějakou dobu ukládají ke spánku.

Počátek osmdesátých let přeje rozvoji tohoto žánru, a tak vznikají další kapely inklinující k tomuto žánru například britští Screaming Dead, či The Undead a Mourning Noise, které obě hrály rychleji a staly se tak jedněmi z pionýrů hardcore punku na východoamerické scéně. Později však nezávislou scénu polapí klasický hardcore punk a výrazné horror punkové kapely se začnou objevovat na konci devadesátých let a přelomu milénia. Právě na toto období se dočtete v pokračování tohoto článku. Mimo jiné zmíníme Murderdolls a následnou tvorbu Wednesday 13 či Argylea Goolsbyho a jeho Blitzkid. Čekání na pokračování si můžeš zkrátit při sérii Dark Enteries, kde najdeš další články týkající se temných elementů v umělecké a pop kulturní sféře.

V zajetí provazů: ABC konsentu

Posted by

Když se pro něco nadchneme, chceme to často teď hned a za každou cenu. Slevujeme proto z vlastních požadavků a překonáváme se, abychom dosáhli toho, co jsme se zrovna rozhodli mít nebo zažít. Někde tímhle riskujeme relativně málo, ale zrovna v provazech se, myslím, risků skrývá hodně a je lepší být opatrný než si hrát na drsňáka, co ho nic nerozhodí a všechno zvládne. Prvním klíčem k bezpečným zážitkům je výběr správného partnera. Neberte prvního, který se namane, i když je vám nepříjemný, jen proto, že dobře váže. Nenechte se vytáhnout do vzduchu od někoho, o koho byste si ani kolo neopřeli, natož abyste se o něj opřeli sami. A pamatujte, že máte plné právo vázání odmítnout, i když už jste na místě a přesně za tím účelem jste se sešli. Já takhle za svými riggery chodím nejčastěji jen na návštěvu s tím, že se vždycky až na místě domluvíme, jestli budeme vázat. Často se ani nedomlouváme hned, hodinku nebo dvě si povídáme a pak teprve zjišťujeme. Ve vázání může občas bránit totiž i nálada, kterou člověk pochytal v průběhu dne, a skrz hodinkový odpočinek může ta nálada úplně přirozeně vymizet. Stejně jako třeba nejistota v případě, kdy se ještě tolik neznáte.

Dáš si čaj?

Našli jste sympatického partnera a chystáte se jít vázat? Skvěle! Než se ale pustíte do akce, je potřeba si domluvit hranice hřiště, na kterém budete hrát. Limity zdravotní, psychické, důvody, proč chcete vázat, věci, které byste do vázání radši netahaly… Silně doporučuji věnovat trochu času těmto věcem doma, v klidu, s dostatečným časovým předstihem. Zejména pro ty anglicky mluvící existuje na internetu spousta seznamů, dotazníků a tabulek, podle kterých si můžete udělat lepší představu o tom, co chcete v provazech zkusit a čemu se naopak vyhnout – pro příklad uvádím odkaz na článek od shibari study a taky český překlad Průvodce vázaných. Nezapomeňte, že důležité jsou i všechny vaše fyzické limity. Zranění, natažené svaly ze včerejší jógy, bolavé rameno nebo zlobící záda. Taky ale nízký tlak, který může vést k omdlení, cukrovka nebo jiné dlouhodobé skutečnosti. Pokud trpíte na úzkostné stavy je dobré s partnerem předem probrat i ty, zejména pokud vám úzkost způsobuje intimita a sexuální situace. Ještě zmíním jedno video, odkaz na něj najdete zde, které hezky a názorně vysvětluje logiku s jakou se na těchto věcech má domlouvat.

Není kam spěchat

Řím taky nepostavili za den. A já vás musím zklamat – emotivní fotky svázaných brečících slečen nebo fotky lidí visících v krkolomných pozicích zatížených kameny, k zážitkům na těchto fotkách zachycených se také nedá dostat hned. Už jen mentálně k nim vede dlouhá cesta, nemluvě o technice. A abyste tu cestu mohli ujít, musíte na sebe dávat pozor a neskákat po hlavě do neznámých vod. Takže i když jste našli skvělého partnera a řekli jste si, kde jsou vaše limity, a jakým způsobem budete komunikovat, neberte to hned zhurta. Začněte pomalu, budujete totiž základy do budoucna a ty není radno uspěchat.

Bezpečné je to, s čím se dokážu vyrovnat

Ukazatelem toho, že na věci jdete moc rychle, může být v průběhu vázání nejistota, strach, přemítání o tom, jestli to náhodou není trochu moc, nebo pochyby o tom, že je všechno v pořádku – v těle, v mysli, nebo u partnera. To, co je bezpečné, je z velké části závislé i na tom, jak situaci vnímá naše mysl. Na mravenčení rukou ve strappadu není nic nebezpečného, ale pro člověka, který jej zažívá poprvé, by ignorování případného strachu a přemáhání se za hranici komfortu, mohlo klidně být důvodem, proč už nikdy nevázat tento úvaz, ne-li přestat vázat obecně. Cesta by pak skončila skoro ještě dřív, než by začala. Bezpečné je to, co tělo konkrétního člověka dokáže bez problémů přijmout za vlastní, a to s čím si daný člověk věří, že se jeho mysl bez boje vyrovná – a k tomu musíte postupně signály vašeho těla i vaší mysli dobře poznat, což nemusí být ze začátku jednoduché, ale se zkušenostmi se to zlepší a naberete jistoty.

Co se dohodlo na začátku není neměnné, lépe ale nepřidávat.

Nicméně to všechno, co jste si řekli, se může v průběhu vázání, občas i velmi rychle, měnit. Někdy jsme v pohodě s více věcmi, než jsme si mysleli, ale často nám to, s čím jsme prve souhlasili, může být nepříjemné. Nikdy není pozdě změnit své limity. Pamatujte na to. Z obou stran. Vázaný má naprosté právo odmítnout i něco, s čím prve souhlasil, a vázající si musí všímat stopek a jiných signálů, i když se pohybuje v oblasti, kde má pocit, že je všechno OK a dovoleno.

Karamboly jsou nevyhnutelné

Bohužel, i když se obě strany snaží rizika minimalizovat, karambol nebo dva se vždycky stát můžou. I proto je dobré vázat s lidmi, kteří jsou vám sympatičtí a příjemní, protože to zvyšuje šanci, že se vám podaří případné problémy spravit/zahojit, a to zejména ty psychického rázu. Častým omylem je, že konsent se dá porušit jen u vázaného, ale i vázající mají své limity a jejich hranice mohou být překročeny. Po dovázání bychom měli poskytnout jeden druhému aftercare (o ní někdy příště) a dát si zpětnou vazbu na to, jaké vázání bylo, jestli se nám líbilo, jestli je a bylo vše v pořádku po zdravotní i psychické stránce. Rozloučením se by ale kontakt skončit neměl, i když už spolu dva neplánují znovu vázat. Je dobré se ještě den dva po akci ozvat a ujistit se, že je vše ok. Minimálně je to moc hezké gesto, které nám umožní podchytit případný problém. Pokud se přece jen něco nepovede a nestačí si věci jenom v klidu vysvětlit a vyříkat mezi sebou, zkuste najít pomoc – kamaráda, který váže déle, některého z lektorů vázání nebo v případě zdravotních potíží doktora.

Do rámce tisíce slov se opravdu nevejde všechno, a tedy prosím tento článek berte jako úvod k dalšímu hledání a vzdělávání se. Se zkušenostmi roste důvěra každého z nás v sebe sama a pohled na to, jak zůstat v bezpečí se trochu mění, příště se proto podíváme na konsent a netechnickou bezpečnost z pohledu pokročilejších vázaných.

Existuje Japonská bondáž?

Posted by

  1. Jak dlouho se věnuješ Japonské bondáži? Co spustilo tvůj zájem?

Začal jsem svazovat moji ženu v roce 1984. Navštěvoval jsem pracovně Japonsko 25 let. V roce 1997 jsem se náhodou ocitl v SM baru a viděl jsem dominu svázat a zbičovat muže. Viděl jsem Skandinávské porno časopisy z konce 70. let s provazovou bondáží a podpultové fetiš časopisy, pravděpodobně od House of Milan. Měl jsem fantazie o svazování žen, abych měl volný přístup k „zakázanému ovoci“ už od puberty. Nedlouho po naší svatbě (mě bylo 21, jí 18) mi moje první žena řekla, že si chce hrát a já se musel naučit, co přesně to znamená. Byl jsem skaut. Uměl jsem se plachtit na plachetnici. Spojil jsem mé fantazie a bavlněný provaz a provazová bondáž byla moje logická cesta. Musíte si uvědomit, že naše hrátky se děly v absolutním utajení. Neexistovala žádná scéna a pokud by kdokoliv věděl, co děláme, mohli jsme být zatčeni. Tehdy byly v Anglii drakonické zákony a BDSM aktivity byly považovány za kriminálně úchylné. Mladší generace si těžko uvědomují jaké to tehdy bylo. Právě kvůli této minulosti se nijak moc neukazuji a neexponuji a držím se skutečné underground scény, kde je velmi málo, pokud vůbec, takzvaných „riggerů“.

Nevěřím, že Japonská bondáž skutečně existuje. Spíše je to západní výmysl s komerčním účelem. Provazová bondáž je prostě provazová bondáž a Japonci jsou stejně ovlivnění vrozenými sexuálními pudy jako všichni ostatní. Co je odlišuje je, že různé úchylky a fetiše přijali do společnosti o 40 let dříve než my a jsou v jejich kultuře více rozvinuté. Navíc je zde celkový sociálně-kulturní rozdíl, například neexistující koncept cudnosti nebo monoteismu. Ve skutečnosti veškerá provazová bondáž v Japonsku od 2. Světový války je navzájem silně ovlivněná vnějšími vlivy (John Willie, Irvine Klaw, Bettie Page, Rick Savage…). Myslím si, že lidé ze západu se na to dívají růžovými brýlemi, protože touží po nějaké rádoby exotické Japonské kulturní esoterice nebo, jak si myslím já, manipulují to, co si myslí, že je Japonské pro své vlastní zájmy. Kdyby opravdu viděli, co Japonci dělají na underground SM/fetiš scéně, hodně by se divili. Nikde jinde jsem neviděl tak groteskní a extrémní sexuální „úchylárny“ spojené s provazy jako v Japonsku. Západní sadomasochistické elementy jsou také velmi krotké v porovnání se skutečným Japonskem. Právě proto považuji termín „Japonská bondáž“ za zprznění Japonské reality stojící na hrstce vyvezených jmen, které v Japonsku nikdo nebere moc vážně. Existoval někdy vůbec termín Západní bondáž, než nějaký Gaijin (cizinec jap.) vymyslel „Japonskou bondáž“?

  1. Jak jsi začínal? Jak se tvé znalosti a zkušenosti vyvíjely?

S mojí první ženou byl můj cíl potlačit mé libido vázáním a dominancí dost dlouho na to, aby ona měla čas dostat se do varu a my mohli společně vyvrcholit. Provaz vždy obsahoval dominanci a sado-erotiku a vždy končil sexem. Bez přemýšlení o pojmech jako závěs jsem ji někdy svázal do takové houpačky, abych si s ní mohl hrát a souložit s ní. Většinu znalostí jsem postupně získával pozorováním. Občas v nějakém SM baru jsem se někoho ptal, jestli by mi něco málo neukázal. Pokud jsem něco nedovedl sám, oslovil jsem někoho, jestli by mě to nenaučil, což nezřídka stálo stovky eur. Zkušenosti jsem nabral vázáním mnoha různých žen a naučil jsem se tak číst řeč těla, touhu, souhlas. Dělal jsem stovky živých vystoupení v undergroundových eventech kolem celého světa.

  1. Byla časem nějaká lokální komunita ve tvém městě?

S mojí první ženou
jsem byl přes deset let. Nicméně za čas, pracovní cesty a celkové odloučení
vedlo až k rozvodu. Náhodou jsem začal chodit s Japonkou, která byla
„kinky“ a právě ona mi ukázala japonskou SM scénu. Doma žádná komunita nebyla.
Když jsem se přestěhoval do Německa, neplánovaně jsem přivedl ženu do jiného
stavu a oženil jsem se s ní. Sice jsme měli skvělého syna, ale vztah
celkově byl katastrofální. Nemohl jsem hledat a navštěvovat Německou scénu,
protože by mi pak moje žena mohla pěkně zavařit. Takže jsem pokračoval jen
v Japonsku, které jsem navštěvoval třeba 8krát za rok. Myslel jsem, že je
to moje tajemství a nikdo na Západě nemá tušení o SM a kink scéně
v Japonsku. Až po mém rozvodu mě kamarád vzal do Německého fetiš klubu,
kde jsem před sebou měl klečící otrokyni během 30ti minut. Brzy poté jsme
společně šli na latexové disko, kde součástí bylo také show se svazováním. To
bylo v létě 2013. Potom, co představení skončilo, zeptal jsem se
„riggera“, které kluby v Japonsku navštěvuje a které společné známé
potenciálně máme. Řekl mi, že v Japonsku nikdy nebyl. Byl jsem
v šoku, že lidé v Německu dělají provazovou bondáž, které říkají
„Japonská“ nebo také shibari. Krom podobné formy jsem ovšem neviděl žádnou
podobnost s tím, co se odehrává v underground scéně v Japonsku.
Řekl mi také, že se učil od Němce jménem Steve, který žil v Tokyu. Nikdy
jsem o něm neslyšel v mých kruzích od Kobe po Utsunomiyi.

Tenhle člověk (Švýcar) mě přivedl do kontaktu se začínající lokální scénou. Nezůstal jsem dlouho. Bylo to všechno příliš cizí. Mluvili o dogmatech, která jsem v Japonsku nikdy neslyšel. Zajímala je pouze technika a estetika a neviděl jsem v tom žádnou pointu. Co jsem dělal já nepasovalo do jejich úzkého pohledu. Nikdy se nezajímali o to, jak nadchnou a vzrušit partnerku a jak ji přivést do euforie, jak provaz přirozeně pasuje na různé části těla, jak se dá v jaké či onaké pozici s partnerem hrát. Vyhýbali se všem věcem, které jsem já z Japonska znal, jako manipulaci s končetinami, nervy, svaly, klouby, sexuální úchylky, přirozenou erotiku, sadomasochismus a celkové porozumění emočně-psychologické-fyzické dynamice. Před pouhými pěti lety byla provazová bondáž malinkou okrajovou součástí světové fetiš scény, nyní je provaz ta hlavní součást. Když jsem v Německu začínal v roce 2013, počet lidí, co se věnovali provazu v Mnichově jsem spočítal na prstech dvou rukou. Nyní tam jsou 4 velké skupiny, dohromady přes 600 lidí.

  1. Je něco, co ti chybí z těch dob minulých?

Chybí mi časy před tou povrchností a před tím, kdy lidé s minimální zralostí začali vymýšlet „workshopy“, kde prodávají prázdnou rétoriku naivním začátečníkům. Chybí mi časy předtím, než se vanilky začali k nám trousit a říkat nám, že je to jako jóga nebo sport nebo bojové umění nebo estetika, a ne sexuální úchylka. Chybí mi časy, kdy si každý hledal svoji cestu, než aby byl tlačen do kopírování neznámého náhodně generovaného „jména“, který typicky kopíroval ty, co přišli před ním. Chybí mi časy, kdy to bylo jen o dvou lidech, a ne o uzlících, typech provazu, stylech, dogmatech, jménech a různých školách („teď na tobě uvážu Ichiban Deshi Riccardo`s interpretation of Sensei Naka Akira`s Takate Kote“ pozn.). Chybí mi časy před „celebritami“ na sociálních sítích, které dělají stále stejné nudné věci dokola.

  1. Je něco, co se ti líbí na tom, jak se lokální scéna vyvinula za ty léta? Co naopak se ti nelíbí?

Protože si neříkám „rigger“, nijak zvlášť se ani nezapojuji do lokální komunity. Nelíbí se mi kulturní zpronevěření Japonské kultury, a protože mám většinu blízkých kamarádů v Japonsku, vidím, jak je štvou ty blbosti a nesmysly, co se vydávají za Japonskou bondáž. Nelíbí se mi to, jak se lidé snaží napodobovat úvazy, o kterých si myslí, že jsou někoho jiného, přičemž ti lidé to zase okopírovali od těch před nimi. Měli bychom se snažit naučit lidi, aby si našli svojí vlastní cestu. Nelíbí se mi toxičtí narcističtí „guruové“ mezi námi, kteří se snaží přivlastnit a patentovat si věci, které nikdy nemohou být vlastněny. Nelíbí se mi lidé, kteří se hrnou do učení předtím, než se naučili něco víc než jen „háčkování“ vzorů. Nelíbí se mi motivace některých lidí a nezralost jiných. Nelíbí se mi to, že mnoho lidí následuje několik průměrných pseudo-celebrit bez pochopení hloubky a rozličnosti, kterou bondáž nabízí z daleko hodnověrnějších zdrojů.

  1. Jak bys popsal svůj styl? Kdo tě nejvíc inspiroval?

Mám svůj vlastní styl. Musí být autentický a důvěryhodný pro ženy, se kterými vážu. Nazval bych ho sado-erotickým. Pokud bych byl nucen ho nazvat japonsky, byl by to Kannōnawa (erotický/tělesný provaz, 官能縄), ale to není vůbec důležité.

Řekl bych, že Akechi je můj velký vliv. Ne jeho vázání, ale jeho sexuální zvrácenost a kreativní duch. Byl měřítko pro mojí generaci japonců a já se na něm snažím stavět mojí práci. Co se týče techniky, tak jsem vstřebal mnoho z těch, co jsem viděl. Ero Ouji, můj přítel, se kterým jsem vázal mnoho žen v SM barech. Nagare Aotsuki. Shigonawabingo. Yukimura. Jyubei Kamui a Haru-to-Kyou a mnoho dalších. Zajímala mě práce lidí jako Seiu Ito, Kunai Yukio, Oshita Soichiro, Ueda Seishiro, Suma Toshiyuki, Tsujimura Takeshi, Dan Oniroku, Nureki Chimuo, Urado Hiroshi, Kazami Ranki, Nawanojyoh, Tesshin Doyama, Yoi Yoshida, Towa, Kasumi Hourai, Kamijoo Saki, Hige a Kanna. Ale hlavní část toho, co umím jsem se naučil pozorováním žen, se kterýma pracuji. Tady je objevování a učení se skutečně důležité.

Se souhlasem autora Athens Shibari přeložen a zkrácen rozhovor se Sin Desu, původně z Velké
Británie.  

Dark Entries: O historii darkwave část 2.

Posted by

Pokud jsi náhodou minul první část historie darkwave, neváhej a klikni zde!

Víc než jen gothic rock

Píše se rok 1982 a britská básnířka Anna Clark vydává album Sitting Room, kde mísí svou poezii zabývající se nedokonalostmi lidstva, obtížemi každodenního života i politickou kritikou s hudbou různých alternativních umělců. Vznikla tak pestrá škála zvuků vycházející z EDM i různých avantgardních žánrů, kombinující tvrdé i romantické prvky, stejně jako orchestrální hudbu. Právě její raná tvorba zahrnující i alba Changing Places (1983) a Hopeless Cases (1987) se řadí k proudu darkwave.

Počátek osmdesátých let patří také skotskému uskupení Cocteau Twins, kteří – zcela neočekávaně – rovněž uvádějí mezi zdroje inspirace Joy Divison a Siouxsie and the Banshees. Jejich dílo však více sází na atmosférický zvuk a nelyrické vokály, které sahají za hranice rozpoznatelného jazyka. Z gothického rocku se tím derivuje éterická či éterická temná vlna, kterou rozvíjejí kapely jako britští Mortal Coil nebo Dead Can Dance z Austrálie.

Dead Can Dance svou druhou deskou Spleen and Ideal z roku 1985 spolu s albem Stormhorse (1987) kapely In the Nursery posouvají éterickou vlnu dál od svých gothických kořenů a nechávají se inspirovat klasickou hudbou. Výsledkem byla nostalgická, dramatická hudba s epickým zvukem a prvky barokní a romantické hudby, kterou dnes nazýváme neoklasická temná vlna.

Chladná ale vášnivá darkwave

Netrvalo příliš dlouho a nová vlna a proudy její temnější sestry se přelily přes hranice ostrovního království a pronikly do Evropy, kde se ovlivňovali se sebou navzájem i s tamní hudbou. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik cold wave neboli studené vlny, kterou zastupovali především belgičtí, polští a především francouzští hudebníci jako Clair Obscure či OperaMulti Steel.

Termín studená vlna byla však použita již dříve při popisu „chladné, strojové a zároveň vášnivé“ hudby Siouxsie and the Banshees. Je tak patrné že studená vlna původně vychází z lůna gothic rocku a pro přesnější vymezení tohoto stylu se používají termíny minimal wave či minimal synth. Právě minimalismus je pro chladnou vlnu typický. Minimální práce kytary a jednoduché elektronické smyčky hrající v jednoduchých ač důrazných rytmech. Do proudu studené vlny se řadí například také raná tvorba francouzských Die Form, kteří následně svoji tvorbu posouvají k neoklasicismu až k post-industriálu.

NDW

V Německu se darkwave stal součástí fenoménu známého jako Neue Deutsche Welle zahrnující německou new wave a post-punk hudbu osmdesátých let a stejně tak jejich melancholické, temnotou nasáklé podstyly. Na výjimky se jednalo o fenomén populární především v německy mluvících zemích. Jedním z nevýznamnějších představitelů tehdy ještě undergroundové německé scény jsou Xmal Deutchland. Jednalo se o čistě ženské uskupení a v roce 1982 jejich dnes již klasický gotický singl Incubus Succubus a jejich debut s názvem Fetish z roku 1983 se dostával do britských hitparád alternativní hudby. Za pozornost stojí i kapela Leningrad Sandwich, původně punková německá kapela, která po změně původní sestavy dala ve svém druhém albu Heat (1982) najevo, že se odklání od punkového zvuku směrem k temnějšímu stylu nové vlny.

Vlna naráží na útes

V polovině osmdesátých let se obliba nové vlny a post-punku v main streamu vytrácela a z darkwave stávala se více a více doménou undergroundové scény a to zejména v Německu (kapely Girls under Glass, Geine Lakaien, Love is Colder Than Death nebo Projekt Pitchfork), ve Francii (Corpus Delicti) či například v Itálii (The Frozen Autumn). Na opačné straně Atlantiku je zase pojem darkwave spojován především s nahrávací společností Project Records, která v USA propagovala a zprostředkovávala prodej umělců z německého labelu Hyperium Records, se kterými spolupracovali například i zmiňovaní Love is Colder Than Death.

Americký darkwave byl velmi často svébytnou odpovědí na evropskou ethereal wave tradici a vynikal atmosférickým zvukem kytar, výraznými elektronickými prvky a ženskými vokály. Pod hlavičkou Tess Records zase v USA vydávaly kapely jako Lycia, Black Tape for Blue Girl nebo Love Spirals Downwards.

Darkwave je důkazem, že experimentování a exprese niterných lidských emocí nezná hranic a přestože své vrcholné období má již dávno za sebou, jeho vliv se nese do dnešních dnů nejen jako inspirace novým tvůrcům a součást gotické subkultury.

Digital mess: Hudba z dílny umělé inteligence VAIBE

Posted by

Na tyto otázky odpovídají šikovní lidé po celém světě. Česká republika nezaostává a já jsem velice rád že se nám v rámci projektu obscurefreaks.cz podařilo ulovit Daniela Kvaka, jež je autorem projektu VAIBE. Užijte si toto velice obohacující interview.

  1. Na úvod bych se tě rád zeptal, jestli bys mohl čtenářům projekt VAIBE představit? 

Jasně. Jádrem programu VAIBE je hluboká neuronová síť, která slouží k automatickému učení žánrů z jakéhokoli hudebního datasetu. Cílem projektu je nalézt praktické využití umělé inteligence v rámci algoritmické kompozice.

  1. Jak VAIBE funguje v praxi?

VAIBE využívá metod hlubokého učení k napodobování svých vstupů. Ačkoliv to může znít zvláštně, hudba se v mnohém podobá formálním jazykům. Představ si Antonína Dvořáka, který by pro kompozici místo notové sazby používal prediktivní zadávání textu. To je VAIBE.

  1. Jak jste začínali a co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?

Musím přiznat, že v začátcích jsem disponoval asi jen nadšením dělat něco jiného. Umělá inteligence je často nepochopený obor, který bývá zneužíván jako moderní buzzword. Pro laiky pak představuje AI obtížně uchopitelné téma, jež si nejčastěji spojí s filmovým hrdinou Terminátorem, robotem Sophií nebo tančícím psem z dílny Boston Dynamics.

Tato představa je ale veskrze mylná, přesto je živena nejen médii, ale paradoxně i komerčními startupy, jejichž cílem je přesvědčit investory, proč právě jejich model představuje tu opravdovou, nefalšovanou umělou inteligenci. Ani já na tom nebyl moc jinak. Ještě několik měsíců před založením VAIBE jsem vůbec netušil, co znamená backprop, k čemu se používá softmax, ani co je to LSTM síť. Naštěstí mám už teď vedle sebe parťáka, díky kterému se můžu soustředit jen na samostatný vývoj projektu.

  1. Ty sám produkuješ hudbu?

Popravdě od střední školy nedělám nic jiného. Vytvářím sample packy, komponuji hudbu do reklam, vytvářím instrumentální skladby pro zpěvačky, přednáším o hudební produkci v rámci workshop a v posledním roce se konečně věnuji i vlastnímu Drum & Bass projektu, Decades. Vždy jsem se ale považoval za producenta spíše než za performera, mám rád komfort a klid studia.

  1. Co děláš ve volném čase, když se zrovna nevěnuješ hudbě?

Na hudbě pracuji většinu každého dne. Pokud zrovna sám neprodukuji, pak trénuji modely, popřípadě píšu odborné články, kde se věnuji – jak jinak – hudbě. Přesto si nemyslím, že bych byl hudbou úplně pohlcen, jen mi přijde, že je vždy co objevovat, co vyzkoušet.

  1. Jak ses k tomu dostal a máš nějaký oblíbený počin v rámci AI music, který tě k tomu dovedl?

V průběhu psaní bakalářské práce na téma payola jsem narazil na několik zdrojů, jež zmiňovaly využití generativní umělé inteligence k vytváření jednoduchých podkresových skladeb. Firma Spotify se takovému nařčení brání, přesto mě téma zaujalo natolik, abychom se mu začal věnovat blíže. S krátkým časovým odstupem jsem narazil na akademický projekt folk-rnn, který konečně nepodporoval kulturní fetiš, jež se k AI v posledních letech váže, nýbrž opravdu popisoval jednotlivé vědecké i populární fenomény, které se ke generativnímu umění vážou.

  1. V čem se od nich VAIBE liší?

Hlavní výhodou, kterou VAIBE oproti obdobným projektům přináší, je možnost generovat vícehlasé skladby. Většina dřívějších prací se rozhodla obejít tuto překážku určitými způsoby, tak, aby byl problém snadněji řešitelný. Zatímco populární model folk-rnn dokáže generovat pouze jednostopou monofonní transkripci, jiné modely tyto jednoduché melodie doprovázejí akordy v souladu s pravidly kompozice.

VAIBE může být taktéž natrénován na libovolném hudebním datasetu. Díky tomu v současnosti připravujeme nejen modely pro generování klasické hudby, ale taktéž pracujeme s vlastními korpusy, jež obsahují i transkripce moderních Trap a Hip-Hop skladeb.

  1. Můžeš povědět něco o skladbách, které jste již vyprodukovali, a kde můžeme vaši tvorbu najít?

Prvním modelem, který jsem stvořil, byl natrénován na melodiích, které jsem v průběhu posledních let zkomponoval. To byl samozřejmě fantastický pocit, slyšet výstup neuronové sítě dává totiž umělci zdánlivý dojem vlastní nesmrtelnosti. Něco takového musí člověk přijmout s rezervou a pokorou, přeci jen hovoříme o notaci. Na druhou stranu, právě notace je díky symbolickému zápisu nositelem znalostní reprezentace.

Nedávno jsem získal obsáhlou knihovnu s hudebními partiturami některých úžasných skladatelů, takže poslední měsíce jsem trávil především kategorizací jednotlivých dat. Navzdory tomu jsem našel chvíli, abych model natrénoval na pouhých 15 skladbách Antonína Dvořáka:

VAIBE Neural Network: #1 A. Dvořák stands for Artificial Dvořák!

Musím zmínit, že to, co slyšíte, je čistý, neupravený výstup neuronové sítě. Jasně, i my bychom mohli zaplatit profesionálním muzikantům, kteří by skladby zhudebnily, nemyslíme si ale, že by z takového opíjení rohlíkem profitoval. V tomto případě sdílím názor etnomuzikologa Matěje Kratochvíla z AV ČR, jež ve svém textu kritizuje hudbu jako pouhou dekoraci byznysu.

  1. Jaká je tvá vize do budoucna?

Našim záměrem samozřejmě není nahrazení muzikantů, přesto si myslím, že podstatná část hudebního průmyslu projde v budoucnu určitou transformací. Už i Pythagoras totiž věděl, že muzikologická struktura je veskrze matematická, třebaže se stále nedaří vyjádřit estetickou hodnotu děl pomocí matematický rovnic. Domnívám se, že než budeme schopni verifikovat, či snad pouze definovat téma komputační kreativity, čeká nás ještě náročná cesta. Přístupy založené na strojovém učení sice dokázaly přesvědčivě napodobovat výstup na kratších hudebních úsecích, žádná ze současných modelů ovšem nedokáže vytvořit delší koherentní skladby. To je určitě jeden z fenoménů, na který bych se rád během své disertace zaměřil.

  1. Na závěr, našlo by se u tebe něco, o co by ses mohl se čtenáři webu podělit?

Ačkoliv, nebo právě proto, že je dnes umělá inteligence hojně rozšířeným buzzwordem, zájemce o toto téma by neměl důvěřovat zběžnému pohledu. Přestože velká část z nás zainteresovaných spadá do skupiny, jež vyrostla na úžasných sci-fi snímcích, které nás dokážou uchvátit i vyděsit, vše, co tento zdánlivě záhadný, futuristický obor potřebuje, je kritický pohled. Právě nutnost vědecké, kulturní a v neposlední řadě i mediální verifikace je mazivem v soukolí technologického vývoje.

Danovi vřele děkujeme za interview, a ať se daří. Na závěr se podívejte na nejnovější kousek z dílny VAIBE:



VAIBE Neural Network: #2 What happens when an AI meets a real pianist?

Rotten core: Co je to cybergoth?

Posted by

Photo: Lyonel Stief Photography
Model: SaphirNoir

Pojem „cybergoth“ byl poprvé použit roku 1988 britskou společností pro deskové hry „Games Workshop“ ve své sérii „Dark Future“. Vznik se datuje ale až k roku 1999. Z této hry si subkultura odnesla především postapokalyptické téma, které se odráží jak na filozofii, tak i na vizuální stránce této subkultury.  Za vznik tohoto stylu ale vděčíme především revoluci žánru cyberpunk, díky kterému vznikl nejen tento styl ale i další umělecké směry jako je například splatterpunk, steampunk či ribofunk. Velká část cyberpunku má kořeny ve sci-fi hnutí nové vlny 60. a 70. let, kdy spisovatelé jako Philip K. Dick, Roger Zelazny, John Brunner, J. G. Ballard, Philip José Farmer a Harlan Ellison zkoumali dopad drogové kultury, technologií a sexuální revoluce, přičemž se vyhýbali utopickým tendencím dřívější sci-fi.

Jak je známo, cyberpunkový žánr se řídí vlastními pravidly, kdy hlavní postavy žijí na okraji společnosti v dystopické budoucnosti, jejichž každodenní život ovlivňuje rychlý vývoj technologií, všudypřítomná datasféra digitálních informací a kybernetické modifikace lidského těla. Dystopie má představovat opak utopie, tedy fiktivní realitu, ve které se objevují obavy z budoucnosti. Někteří vědci, jako je například Gregory Claeys a Lyman Tower Sargent, dělí dystopii na dva typy. Claeys a Sargent například definují literární dystopii, ve které se z pravidla objevuje horší společnost, než společnost, ve které autor píše. Tím druhým typem je dystopie, která funguje jako kritika pokusů o implementaci různých utopických konceptů. 

Cybergoth, který má s cyberpunkem mnoho společného, se také odehrává v budoucnosti, avšak narozdíl od cyberpunku se potýká s jiným scénářem. A to s takovým, ve kterém příroda podléhá těžkým biologickým změnám. Jedná se o svět, ve kterém planeta prošla katastrofickým scénářem. Abychom si mohli představit takový svět, je nutné hlavně vycházet z výzoru přeživších této fiktivní reality.

Cybergoth tedy vychází z představ o apokalyptické budoucnosti. Pro autory a fanoušky cyberpunku neexistuje přesný styl oděvu nebo módy. Mezi oblečením fanoušků se nachází určité podobnosti, například snaha o přiblížení se k futurismu, leč zde přesná podoba stylu není jasně určena. Oproti tomu si cybergoth na pravidlech oblékání zakládá. Cybergoth dresscode z jedné části vychází samozřejmě z futurismu, ale co je hlavní vychází i z mnoha dalších subkultur, které se odráží na jednotlivých částech tohoto oděvu. Zejména přebírá některé ikonické prvky dnešní rave subkultury, rané techno scény a schwarze scény, do které patří i gotická subkultura. Černá barva slouží jako základ, na kterém se objevují jednotlivé výrazné prvky. Avšak je zde možné i vypozorovat další přejaté prvky z dalších subkultur. Fetiš subkultura je jednou z těch, která má na tuto modu vliv, ale není její pevnou součástí. Díky tomu se zde objevují i materiály jako je PVC, koženka nebo latex. Mezi doplňky, které tvoří pevné jádro tohoto stylu patří například plynové masky, svářecí brýle, nátepníky a cyber loxy (syntetické pseudo dredy). Oblečení a doplňky mohou také obsahovat textury plošných spojů, symboly znázorňující biologické nebezpečí a jiné. Pevná podoba tohoto stylu byla udána v roce 2000. Subkultura se však začala setkávat s konflikty spojené jak s názvem tohoto stylu, tak i přejímáním jednotlivých prvků z jiných subkultur. Díky tomu narazila na odmítnutí příznivců z dílčích scén gotického hnutí i některých dalších menších subkultur schwarze scény. I přesto mnozí tuto subkulturu vnímají jako odnož gotické subkultury a to právě proto, že se tyto subkultury začali v pozdějších letech v jistých směrech prolínat. To mělo za následek vznik nových žánrů ale i zmíněných módních experimentů, které vychází hlavně z gotické módy.

Industrial dance by Sayomi Solo #1 Cube-[x] music

Josefina Dusk – Návštěvník z planety dark pop

Posted by

Informací o této české rodačce  žijící v Londýně je ve vodách internetu asi jako šafránu. Tato absolventka herectví na Pražské konzervatoři se nedlouho po zkouškách odstěhovala do Londýna, kde začala psát a skládat svým osobitým a neotřelým způsobem. První stopy její tvorby se dají vypátrat k létu roku 2019, ale pozornost na sebe strhává až nyní díky videoklipu k písni Somewhat Sideways vydaném na konci minulého roku, který natočila po návratu do rodné kotliny.

Co se její další tvorby týče,
jsme odkázání na prozatím skromnou sbírku čtyř písní
na jejím bandcampovém profilu a youtube channelu, kde nalezneme
navíc například její cover písně Country Road z filmového
zpracovaní manga komixu Mimi wo Sumaseba (Šepot srdce) z roku 1995,
který zpívá japonsky. Na to lze snad říci jen – WOW!

Z její dosavadní tvorby napovídající širokou škálu inspirací vyzařuje velký potenciál. Spojení klasických a futuristických prvků a symbolický expresionismus ve klipech spolu s propracovanou dynamikou hudební atmosféry prozrazují svéráznou tvůrčí povahu této mladé umělkyně.  Svéráznost vkládá i do svého výstupu a zpěvu, který verbální sdělení posouvá daleko do éterických sfér.

Doposud si jejího potenciálu povšiml multižánrový hudební časopis Fullmoonzine a Radio Wave v pořadu Startér, který se zaměřuje hledání nových talentů. Josefina Dusk je příslibem svěžího, živelného a neméně niterného dark popu, jehož experimentální transcendentnost stojí v opozici všem tvrzením, že v hudbě již bylo vše napsáno a slyšeno.

Josefina Dusk – Somewhat Sideways