Archive for Červen, 2021

Úvod do Ballroom a Vogue kultury

Posted by

Historie

První zmínky o bálech se datovali zhruba od roku 1920 a konaly se v Rockland Palace v
New Yorku. Byly organizovány afroamerickou bratrskou organizací, The Hamilton Lodge.
Rocklandský palác v Harlemské čtvrti byl slavným sálem v období renesance. Mimo politické
sdružení, sportovní akce a koncerty, se tam konaly i tehdy ilegální „drag balls“.
Vzhledem k silně převládající rasistické situaci a potlačování LGBT komunity, se museli
pořádat tyto události v tajnosti.

Oficiální název jednoho z prvních bálů byl „Masquerade and civil ball“, přesto jej však mnozí
znali pod názvem „fag ball“. Muži se převlékali za ženy a naopak.
Šlo o tanec, zábavu a místo, kde mohou žít lidé aspoň na chvíli své fantazie a být sami
sebou. Být jiné orientace bylo tehdy nepřijatelné, dokonce trestné. Afroameričané to měli
mnohem horší kvůli tehdejší silné rasistické situaci. Za své projevy byli tito lidé stíháni,
utlačováni a vyhazováni z domu již v mladém věku. LGBT lidé se setkávali se silnou
diskriminací, tehdy začínajícím se šířením viru HIV a nenávistnými projevy všeho druhu. Vše
bez politické podpory. Na tento podnět se začaly formovat skupiny, tedy Houses, které
fungovaly na vyšším principu náhradní rodiny.

Vznik Houses

Název má dva významy. Jeden má symbolizovat dům v souvislosti s rodinou a druhý dům v
módním pojetí. První legendární „house“ byl založen v roce 1972, afroamerickými královnami
dragu, Crystal LaBeija a její kamarádkou Lottie LaBeija. Po zakladatelkách nesl název
„House of LaBeija“.

House je v podstatě náhradní nebiologická rodina, kterou vedl otec nebo matka. Oporu si v
nich našlo mnoho vyhoštěných adolescentů. Nebiologičtí rodiče se starali o své děti tak, jak
se v běžném životě odmítli o ně starat jejich rodiče vlastní, kvůli nepřijetí jejich sexuality. Tito
náhradní rodiče se stali chybějící autoritou, kterou potřebuje každé dítě. Snažili se jim dát
rodičovskou lásku, přijetí a pochopení, které dokáže poskytnout jen člověk, který si už prošel
něčím podobným. Většina si zažila sama podobný příběh odmítnutí, proto cílem této skupiny
bylo pokusit se udělat změnu pro sebe a svou komunitu a tím zvýšit soudržnost jejích členů.
Existence těchto skupin mimo jiné sloužila také jako útočiště pro gay a trans děti z ulice,
které neměly možnosti a prostředky na život ale měli kreativní projev a potenciál.
Navzdory politické ignoraci vůči těmto problémům se komunita vzájemnou podporou přesto
dále úspěšně rozrůstala.

Mezi hlavní aktivity těchto vytvořených skupin bylo trénování spolu na soutěže, šití kostýmů,
připravování věcí spojené s bály a v neposlední řadě tanec vogue.
Díky neustálému úsilí o reformu se podařilo vybojovat práva a rovnost do podoby, jakou
známe dnes.

Vogue jako tanec

Tanec nese název po ikonickém módním časopisu Vogue. Tento styl se zrodil v Harlemu a
byl vymyšlen afroamerickou drag kulturou v 60. až 80. letech. Hlavní inspirací je estetika
egyptského umění a high fashion. Skládá se z rychlého střídání póz jako na módním focení.
Preciznost, symetrie a ladné provedení jsou jeho charakteristickými rysy. Formování linií z
pohybů těla a výrazné gesta rukou v tanci pomáhají vytvořit příběh. Taneční souboj zahrnuje
i tzv. „shade“, který můžeme chápat jako jemnou formu urážky, adresovanou soupeři skrze
mimické gesta, sarkastické napodobování a zveličování soupeře.

Tanec má reprezentovat pohlaví jako představení. V závislosti na kategorii, mohou soutěžící
předvádět tradiční chování přiřazené k jejich sexualitě, aby předvedli to, kým ve skutečnosti
jsou, nebo naopak aby působili co nejvíce heterosexuálně.
Po roce 1990 se začal vogue rozvíjet a začali se přidávat nové prvky. Dnes rozlišujeme pět
hlavních elementů, které tvoří jeho základ. Jsou to „catwalk“, „duck walk“, „hand
performance“, „spins and dips“ a „floor performance“.

Ballroom se stal platformou, v níž našli tito lidé místo, kde se mohou realizovat a rozvíjet
sami sebe. Místo, kde na každém skutečně záleželo a mohli se projevit naplno ve své
přirozenosti, bez skrývání se a přetvářek. Vogue se stal symbolem, jak bojovat s hanbou.
Stal se terapií, při které našli únik od reality a svobodně stvárnili své fantazie do otevřeného
příběhu tance.

Vogue v popkultuře

Inspirace pocházející z „ballroom“ kultury v New Yorku měla silný kulturní vliv ve světě
zhruba od 80. let až do dnešních dní.
Tanečním stylem Vogue se inspirovalo několik významných popových celebrit a umělců,
kteří do svých choreografií přidávali jeho prvky, jako například Madonna, Rihanna, Willow
Smith, FKA Twigs, Ariana Grande a Azealia Banks.
Velký vliv na rozšíření tohoto stylu měl i dokument Kiki, který představuje pohled na aktuální
scénu a populární styly současnosti.

Madonnin videoklip ke stejnojmenné písničce „Vogue“ z roku 1990, vyzdvihl tento tanec na
vrchol popularity. O choreografii se postarali Jose Gutieréz Xtravaganza a Luis Camacho z
„House of Xtravaganza“, představiteli jednoho z nejznámějšího Housu dnešní doby.
Přestože Madonna spolupracovala přímo s členy této komunity a výrazně napomohla
zviditelnit vogue, ve své písni se nezmiňuje o afroameričanech jako o hlavních
představitelích této kultury. Názory jsou však sporné, avšak kritici zastávají myšlenku, že
původní kulturu vymazala, ba dokonce ji přetvořila ku obrazu svému.

Parma Ham: „Samotná má existence je provokací“

Posted by

Londýnskými ulicemi se táhne uspěchaný dav. Lidé míří ze zaměstnání či na nákup. Turisté se vydávají na projížďku patrovým autobusem nebo na jízdu na Londýnském oku. Děti běží ze školy na oběd a starci vyráží na procházku po Hyde parku. Z této anonymní masy tak příznačné pro světové metropole vyčnívá persona tak výrazná, že byste jí v tisícovém davu spatřili dřív, než byste řekli Waldo.

Dobrý den, jmenuji se parmská šunka

Jedná se o excentrického a kontroverzního umělce, kurátora, DJe a se svým důrazem na individualismus a neotřesitelnou vírou v originalitu i mimořádnou osobnost jako takovou. Svého času používal umělecký pseudonym Parma Ham, který mu prý přišel vtipný a podle něj vystihoval skutečnost, že jeho tvorba byla ostatními označkována a chápána spíše jako zboží podobně jako maso.

Vy byste ho v davu přehlédli? (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Dnes tomu už tak úplně není, protože se tento pseudonym stal s úředním posvěcením jeho skutečným jménem. Měl k tomu minimálně dva důvody. Jedním byl spor s Facebookem, který odmítal uznávat jeho pseudonym právě proto, že to není jeho skutečné jméno. S tím už se jistě setkalo mnoho z nás, ale kdo může říct, že proti němu vedli kampaň výrobci této specifické italské pochutiny? Těm vadilo konkrétně využívání spojení „parma ham“ (tedy parmská šunka) a měli se dokonce snažit dosáhnout svého i soudní cestou. Celou tuhle právní grotesku navíc podtrhuje fakt, že Parma Ham je vlastně vegan.

Cesta z maloměsta

Parma Ham pochází z Guildfordu v okrese Surrey. Tohle město má asi osmdesát tisíc obyvatel. Nazývat ho maloměstem teď zní tak nějak pošetile, že? Parma Ham by mi to ale pravděpodobně nevyčítal a dokonce by souhlasně pokyvoval svým mohutným mohawkem.

Vliv gotické kultury je zde nepopiratelný (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Na svoje dětství zde nevzpomíná zrovna v dobrém. Na rozdíl od světových metropolí, jakým je například právě i Londýn, kde se střetávají různé kultury dennodenně, obyvatelé Guildfordu zůstávali izolovanější a mnohem konzervativnější. Jedna z věcí, která ho zde popuzovala nejvíce, byl právě onen maloměšťácký způsob myšlení, kterým všichni kolem překypovali. Z těchto pocitů osamělosti, nepochopení a vykořenění vyklíčilo zalíbení v gotické hudbě a subkultuře vůbec a nepřímo tak rozpoutal svou válku s průměrností.

Je to rebel (?)

Ono slovíčko „nepřímo“ je v minulém odstavci zásadní, neboť tvorba Parma Hama či jeho vzhled a postoje nevychází z žádného konfliktu čehosi s čímkoliv, ale jsou jeho přirozeným projevem z nitra ven. Ačkoliv jeho tvorba skutečně nechává jen pramálo prostoru pro neutrální reakce – buďto fascinovaně civíte, nebo se freneticky křižujete – sám Parma Ham se nechává slyšet, že to co lidé málokdy ustojí, je otevřenost a upřímnost s jakou tvoří a vystupuje.

Rozdíly mezi pohlavím se v práci Parma Hama často ztrácí(zdroj: Instagram, @parma.ham)

Velká část kontroverze, která se s Parma Hamem pojí, je bezpochyby gender. Je velkým zastáncem genderové nonkonformity a on sám prohlásil, že je nebinární. Toto téma je pro něj osobní, neboť i on se kvůli vlastní genderové orientaci střetával se šikanou na pracovišti. Na internetu můžeme nalézt mnoho jeho komentářů a rozhovorů na toto téma a bývá tak někdy označován za LGBT aktivistu, Parma Ham se však s takovým označením přímo neztotožňuje. Mimoto se často vyjadřuje k umění a subkulturám obecně.

Gotik s punkáčem v těle

Že na genderovou nonkonformitu klade opravdu silný důraz, lze poznat už z jeho make upu a oděvů, které můžeme vidět na jeho fotografiích či videích (jeli na nich zrovna oblečený).

Gotické outfity, do kterých často svůj androgynní vzhled halí navíc nejsou takové, jaké byste na běžných stoupencích této subkultury vídali. „Mám duši gotika, ale neimituji minulost.“ Takto Parma Ham jednoduše definuje svůj image, který se hrdě hlásí k původním kořenům, ale stejně sebevědomě do něj prolíná prvky fetiše a vysoké módy.

Z vizáže Parma Hama dýchá jak retro tak futurismus (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Práce strávená při každé přípravě make upu a vyčesávání „číra“ spolu s nošením často enormně dlouhých kožených kabátů s sebou nese dosti nepohodlí při pohybu po městě, i přesto ho jeho styl naplňuje. Dokáže ho však dostat do nepříjemných situací. Například byl pro svůj příliš extravagantní vzhled vyhozen z umělecké galerie. Aneb jak sám řekl, „pro mnohé je samotná má existence provokací“.

Parma Da Vinci

Snad je toto matoucí tvrzení, ale tento gotik je vskutku renesančním člověkem. Ačkoliv jeho kořením života je moderní umění, móda a performance, udělal si slušné jméno v Británii i ve světě jako undergroundový DJ produkující především dark techno a industrial.https://www.youtube.com/embed/CHQtLHx1pWcSoft Leather TV: Parma Ham

Mixy produkoval například pro proslulý londýnský fetish klub Torture Garden či pro Berlin Berlin LDN. Parma Ham však rozvibroval atmosféru v klubech jako Whoredom v Paříži či římském klubu Ritual a samozřejmě na notoricky známém Wave Gotik Treffen v Německu.

Jeho sound byl však slyšet i za oceánem a to na pravidelné newyorské akci zvané Memento Mori zaměřující se na deathrock, darkwave a post-punk a dokonce i na opačném pobřeží USA v losangelském podniku Soft Leather vedle Douglase McCartyho z EBM uskupení Nitzer Ebb.

Parma Ham v akci

V izraelském klubu Sin Ethics v Tel Avivu pak zase zazněl vedle kontroverzního zpěváka a excentrického androgyna Boye George či Marca Almonda, zpěváka a člena synth-popové kapely Soft Cell a rovněž člena Církve Satanovi.

V neposlední řadě složil hudbu pro Comme Des Garcons Fall runway show v Paříži a také vystupuje s vlastní kapelou nazvanou New Flash. Jeho tvorbu si můžete poslechnout na jeho účtu na Mixcloudu.

Od silikonových sošek až po vaření mrtvého ptáka

Parma Ham je však známý i v jiných kulturních institucích, než jsou kluby a festivaly. Od roku 2014 spolupracuje jako nezávislý tvůrce se Serpentine Galleries v Londýně. V jiné taktéž londýnské galerii jsou pak vystaveny Parma Hamovi silikonové skulptury.

Řeč je o Anticlone Gallery, která staví svoji filosofii na podobných základech jako samotný Parma Ham. Vystavuje totiž pouze díla vzniklá takovým způsobem, že je již není možné duplikovat a vytváří tak výjimečnou expozici originálních a ojedinělých děl.

Společně s undergroundovou galerií Lethal Amounts v Los Angeles pořádal výstavu Community Guidelines, jejíž expozici tvořila díla umělců cenzurovaných médii a sociálními sítěmi právě za porušování podmínek pro komunitu. Objevila se na ní například díla instagramerky Salvii či dua Fecal Matter.

plakát Community Guidelines afterparty

Salvia, která je neméně známá pro svoji kontroverzní až šokující práci, bývá s Parma Hamem často v kolaboraci. Společně v roce 2019 vytvořili multimediální projekt s názvem NULLO, který je určitou manifestací transhumanismu a obsahuje cyber prezentaci vytvořenou 3D skeny umělců ve vymodelovaných futuristických BDSM mučících konstrukcích. Na tomto segmentu projektu se podílel digitální umělec a zastánce transhumanismu Kaan Ulgener.

I v podnadpise zmiňované vaření ptáčka je dvojicí Parma Ham/Salvia vydané pod hlavičkou tohoto projektu. Jedná se o krátký amatérský snímek, který tvoří ostrý kontrast předchozí 3D prezentaci, která se upírá k transformaci člověka skrze technologie.

Parma Ham a Salvia jsou spolu viděni často (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Poněkud znepokojivý Bird Cooking natočený v severním Walesu vyobrazuje post-digitální dobu, kdy se transhumánní bytosti oprostily od některých technologií a navrátily se ke kmenové kultuře. Dvě takové bytosti ztvárněné Parma Hamem a Salviou zde můžeme sledovat provádět jakýsi rituál, který vrcholí spálením laptopu, což je i nepřímo gesto odsuzující cenzorské praktiky sociálních sítí vůči odvážnému uměleckému obsahu.

Třetí a řekl bych nejvýraznější součástí projektu NULLO byla živá fetish módní přehlídka natočená v říjnu 2019 v rámci pravidelného hudebního eventu Wraith, kteréhož je Parma Ham rovněž pořadatelem. Modelky na sobě měly make up a obleky designované Salviou. Byly opatřené imitacemi falu z umělých rohů, zvířecích končetin, chapadel a podobně. Celá show tak působí jako snoubení mimozemských a démonických forem v jedno. Dnes je přehlídka součástí projektu jako záznam a lze si ji přehrát.

A jaký dojem budí tento výstřední umělec a jeho aktivity ve Vás?

Dark entries: Nejen Rusové jsou v depresích

Posted by

Představte si tuto situaci: Jste mladý člověk vyrůstající v betonovém paneláku kdesi ve východní Evropě. Chodíte na školu, která o sobě sice hlásá, že je prestižní ale na záchodech nikdy není mýdlo a tvoje učitelka (bývalá členka Komunistické strany) je na tebe zasedlá. Druhá světová stále není dávnou minulostí a spoluobčané každým rokem v květnu slavnostně popíjejí při vzpomínkách na strýčka Stalina. Tvůj otec bije tvou matku a ty se ukrýváš v pokojíčku a v rukou držíš vinyl Kino (Кино). Nastal tak ideální čas pro poslech ruského post-punku.

Návrat post-punku na scénu

Post-punk dnes zažívá boom a to nejen díky oblíbenosti žánru Sovietcore (vizuálně-hudební estetiky inklinující k období SSSR a tamního každodenního života, někdy i určité zalíbení v sovětské kultuře astronautiky a dobývání vesmíru), ale i kvůli vizím bývalého Sovětského svazu jako takového, který byl vyobrazován jako doslovný ráj na zemi s nepřemožitelnou armádou, jadernou energií a nekonečnými poli. Ačkoliv reálný život byl někde jinde, hudba zde vznikající se mohla dotýkat i těchto nesympatických témat.

Je čirou ironií že nejvíce fanoušků této hudby je z USA a západu, tedy úhlavního nepřítele bývalého SSSR. Možná je vábí tesklivost, které země za železnou oponou zažívaly dennodenně. Pochopit východní mentalitu není vůbec jednoduché, a tak přiblížit se jí díky východoevropskému post-punku je o něco snazší.

Často tento žánr pojednává o takřka romantických obrazech, obzvláště pak Molchat Doma, kteří zpívají o mladých a nešťastných láskách, sebevraždách a uvěznění (jak v systému, nekonečném smutku, tak i v nefunkčních vztazích). Za konkrétní interprety nelze opomenout charakter a hlas Viktora Tsoie (Виктор Цой), frontmana kapely Kino, označované za největší rockovou/punkovou ruskou kapelu vůbec. Pozadu nezůstávají ani dnešní kapely, které se čistě inspirují, jako například již zmíněné trio Molchat doma (Молчат Дома),nebo kapela Ploho (ПЛОХО). Ty díky jedinečným synthům velmi věrně napodobují písně z 80. let.





Vliv žánru doomer wave

Za velkou oblibu post-punku můžeme poděkovat i postojům a myšlenkám stoupenců doomer wave, novodobé „ztracené generace“. Tato skupina asi nikdy nebude uznávaná jako plnohodnotná subkultura, neb pořád stojí na hranici vtipu. Na rozdíl od pozitivních bloomerů (generace „baby boomers“) a mileniánů, generace doomerismu se diametrálně liší.

Doomerismus jako lifestyle i filozofie můžeme definovat jako reinkarnaci definitivního nihilismu. Pojem, který vznikl jako meme, se postupně rozšířil do vševysvětlujícího uznávaného moderního pojmu. Kdo je „doomer“? Někdo, kdo rezignoval na život? Někdo, kdo se nedokáže bavit s lidmi – ne kvůli selekci kvality, ale kvůli samotnému strachu? Někdo, kdo už se vůbec nesnaží žít, jen scrolluje 4chan a nepoužívá Tinder, neb by byl pokrytec. Zkáza je jediná možnost bytí.

Nesnesitelná lehkost obývání paneláku

Ruská, potažmo sovětská, hudba je smutná. Proč? Pochopit tamější náturu je složité a to nejen kvůli azbuce. Ruská hudba se v mnoha aspektech dotýká i obecně kontroverzních, avšak pro bývalé SSSR zcela běžných témat – glorifikaci armády a vítězství ve druhé světové válce, vysoká míra korupce ve vládě, život v exilu, pocit osamění ale zároveň neustálou kontrolu státem.

Správně zvoleným ne-li marketingovým tahem je i vizuální estetika téměř všech kapel. Klipy často natáčí ve městech plných post-socialistické architektury, zapadlých obchůdků, sovětských monumentů ale i v Černobylu. Lidem východu to připomíná dětství v rodné zemi a lidem ze západu naopak něco až exotického, dystopického, jako vytrženého z románu 1984

My ovšem dnes nemusíme řešit pouze politiku a můžeme se ponořit do melancholických tonů mnoha interpretů. Představili jsme si zde ty nejznámější, ovšem mnoho méně známých ne-li až undergroundových stále čeká na objevení. Vzhůru do toho!

Sovietwave, Doomer, Post-soviet synthpop, Russian Post Punk [New Dark Music]