„V domě se prý v noci prochází žena. Nikdo ji však nikdy neviděl, ale lidé říkají, že má vlasy černé jako eben, kůži bílou jako svit měsíce a oči jako dva safíry. Dokáže procházet zdmi, a když se k vám proplíží do ložnice a vy spíte, začne vám sát krev.“ Takhle popsala záhadný přízrak malá Adélka Janě Eyrové ve stejnojmenné knize. kdo by je z těchto popisů neznal. upíři, kteří vznikli v literatuře 18. -19. století, jsou záhadní a krásní, a tento obrázek si představíme i dnes, ladně až průsvitně působící dámy, které se ve večerních hodinách procházejí zkaženým a hříšným městem, ale nikdo se jich nedotkne či až přehnaně gentlemanské, velice pohledné mladé muže s ostrými rysy a poněkud výraznějším úsměvem. avšak před tím, než pan Stoker tak říkajíc „uvedl všechno na pravou míru“, se těchto tvorů bály i prababičky našich prababiček (ostatně bychom měli ještě pěkných pár pokolení přidat).


Historie vampyrismu sahá totiž až do – jak jinak- samotné kolébky civilizace, tajemné Mezopotámie. už tam prý, v říši mezi řekami Tigrid a Eufrat, vzešly mezi lidmi první zkazky o démonickém krvesajovi. Což tohoto tvora dělá mnohem zajímavějším než zemdlený zlatý kukuč Edwarda z filmového plátna nemyslíte?


Co vlastně tento fenomén znamenal pro starověké (či pozdější) civilizace? jak vypadal nebo jak se mu v těch dobách říkávalo? Byla Lilith opravdu první upírkou na světě? upírská historie je jedna velká otázka, kterou se vám pokusím zodpovědět.


UPÍR V BABYLÓNĚ


Jak už jsem se v úvodu zmínila, historie vampyrismu sahá až do počátku Mezopotámie prvními obyvateli oblasti mezi dvěma řekami byli Sumerové - civilizace, která sice nedosahovala vědeckých a technických poznatků 21. Století, ale svůj duchovní řád odvozovala z jevů, které se kolem ní naskytly. nešlo přitom jen o jevy biologické, chemické či fyzikální, ale i paranormální.


Lidé v Mezopotámii žili v silné víře v démony a duchy, které dělili na temná a světlá božstva. upír zde byl zastoupen dvěma klasickými druhy: nesmrtelnými krvesajnými upíry, kteří pojídali lidské maso a hlavně pili lidskou krev, ale i psychickými upíry - tvory, kteří trýzní lidskou duši. Sumerové brali existenci upíra jako holý fakt a hlavně čiré zlo. jejich společnost tudíž činila určitá opatření, která většinou zajišťovali kněží a kněžky.


V sumerském folklóru je podle amerického spisovatele a vampirologa konstatina nejlépe doloženo stvoření jménem „ekimmu“ – tvor, který se klasicky vyvinul ze zavražděného člověka po jeho pohřbení. ekimmu se prý potuloval po krajině tak dlouho, dokud nenarazil na opuštěného člověka, jehož napadl a trýznil jeho duši. jde tedy spíše o upíra psychického. avšak, do jaké míry máme pokládat důraz na klasický obrázek upíra? upírem je jak tvor, který z nás vysává duševní zdraví, tak i tvor který nám bere energii v podobě krve. V obou případech člověk končí velice podobně. je tedy více než pravděpodobné, že pro Sumery mělo napadení tvorem ekimmu stejnou váhu jako napadení klasickým krvesajem.


Tím se dostáváme k další podobě vampyrismu ve staré dobré Mezopotámii a to temnému božstvu démonů. božstvu jménem Sedm démonů, kteří, podle písemných dochovaných dokumentů, řádili mezi lidmi a doslova „rozlévali krev jako déšť.“


Ani Irák, stát, který se dnes rozkládá na původní oblasti Mezopotámie, není beze stop vampyrismu. v iráckých pověstech vznikl třeba upírský tvor zvaný gúl - předobraz dnešních ghúlů, avšak lišící se svou podobou. Gúl byl tvor vypadající vlastně jako člověk. Živil se mrtvým lidským masem a po své smrti se stal upírem - takováto upírka se objevuje i v proslulé pohádkové knize „ tisíce a jedné noci“. to dokazuje, že pro dálný východ má vampyrismus velký význam až do dnešních dnů.


LILITH A KÁLÍ


V moderním světě je známe všichni. lilith, žena kterou prý bůh stvořil ještě před evou, byla odvržena adamem pro přílišnou dokonalost, nakonec se postavila na stranu ďábla. existuje dokonce i názor, že to lilith se, hnána touhou pomstít se adamovi a evě, proměnila v onoho osudného hada. Možná také proto mnozí spisovatelé lilith považují za „Matku všech upírů“, ale málo z nich už ví, že ač je díky starým hebrejským legendám tato žena řazena mezi sukuby, její popis je již od starozákonních časů stále stejný: krásná žena, postava nanejvýše smyslná a prosycená erotikou – dokonalý prototyp moderní upírky.


Zatímco v řadě míst světa, a to i na našem území, byly upírské ženy od nepaměti popisovány podobně, v jiných kulturách bychom příčetného muže do postele s upírkou nedostali ani párem koní. třeba s indickým obrazem upíra, vzniklým z předobrazu bohyně smrti a temnoty kálí, by nespal žádný. indické upírky „raksašir“ byly tvorové s dlouhými tesáky čnícími z úst a pěti zakrvácenými končetinami, číhající na pohřebištích. druhý vampýrský tvor v indii byl upír vznikající ze žen zemřelých při porodu - „langsuir.“ tento démon prý k sání krve místo klasických tesáků používal malý otvor vzadu na temeni. dlouhé špičáky jsou vlastně spíš jen účinný módní doplněk upíra.


BOHYNĚ HÉRA, STVOŘITELKA UPÍRKY


Přesuňme se do evropy a vezměme si na chvíli na paškál Řecké báje a pověsti. zjistíme, že bohyně Héra ve své touze po pomstě seslala na Řeky upíra. krvesaje učinila zakletím z jedné lidské milenky svého muže boha dia – lamie. Sebrala jí všechny děti a prohlásila, že všechny lidské ženy budou kvůli lamii (v rámci kolektivního trestu) trpět pro své děti. lamie sama pak musela obcházet po světě a živit se krví nemluvňat.


Nejstrašnějším řeckým tvorem, který se nápadně shoduje s bulharským upírem, je tzv. vrykolak – tvor, jenž po setmění vstává ze svého truchlivého hrobu, aby se přiživoval lidskou čerstvou krví. vrykolaky se nejčastěji stávají sebevrazi nebo špatně pohřbení lidé. pochovaný mimo hřbitovní zdi nikdy nedojde klidu - tady už se dostáváme k popisu pana Stokera.


Jak na něj? Kůl, česnek a svěcená voda, vrykolak je jen odulá nažloutlá mrtvola silně čpící rozkladem. kůlem jej zneškodníte, česnekem přebijete jeho vlastní smrad a svěcenou vodou pošlete k pánu bohu. jak známé, že? dnes už chápeme, že nafouklost rozkládajícího se těla a smrad je úplně normální. přesto v jedné malé rumunské vesnici ještě v roce 1996 pořádali hon na „stigoye“ - mrtvého muže, který byl prý za svého života čaroděj. rumunská etnika věří, že upíry se mohou stát jen zemřelí čarodějové a čarodějky. Chudák nebožtík přitom neudělal nic jiného, než že se začal pomalu nafukovat a rozkládat.


ANGLIE BEZ UPÍRA


O historii vampyrismu v našem světě by se dala sepsat kniha, upíři pod různými podobami se objevovali všude na světě - kromě Francie a anglie, kde se nedochovaly žádné pověsti o útocích těchto tvorů. tamní páni spisovatelé měli pochopitelně svatou povinnost přetvořit legendy z jiných zemí a dát těmto zemím vlastní upíry, aspoň v knihách. ale to nevadí. upír je koneckonců záhadná bytost, jejíž podoby se překvapivě shodují v různých nesousedících zemích světa. příběhy o upírech jsou stále všudypřítomné jako nákaza visící ve vzduchu. poslední otázka pak zní, když jich máme tak dlouho plnou hlavu, nemůže na nich být něco pravdy? tolik příběhů, to nemůže být jen náhoda! a pokud upír žije, může být všude, třeba i za vaším oknem, a zrovna sledovat, jak dočítáte tento článek. pokud se podíváte z okna, třeba uvidíte ve křoví dvě žhnoucí oči...


Upír je a bude záhadným stvořením, které každý člověk vidí jinak: jako legendu o mrtvém, který se v dlouhém plášti elegantně prochází po místním hřbitově za svitu úplňku a čeká, že mu do náručí vběhne krásná mladá dívka nebo překrásná žena v korzetu sedící mezi hroby na lavičce. tato postava pro nás zůstane nevyřešenou záhadou, sotva však pravdou; pokud ano, to už je psychická nemoc, která se nazývá Renfieldův syndrom, touto nemocí trpělo několik sériových vrahů, kteří v sobě objevili touhu po pití lidské krve, většina z nich skončila svůj „upírský“ život na oprátce.




Tento článek vznikl díky spolupráci s projektem jineteritorium.cz