gravenight

Recenze

Všechny kočky jsme šedé

Výzkum úzkosti v populární hudbě – tak nějak by se dala označit kniha s názvem Všechny kočky jsou šedé, která vyšla u nakladatelství Paseka, a to příznačně v říjnu roku 2020, v době počínajícího lockdownu.

Autorsky jsou pod ním podepsáni Karel Veselý a Miloš Hroch. Celá kniha balancuje mezi osobním a analytickým pohledem, mezi chladným pohledem na společenskou realitou příslušného období popu a bezmezným nadšením pro celou věc.

Recenzně se na knihu již komplexně podíval Ondřej Trhoň v článku Smutná hudba, věc veřejná na blogu revue Prostor, proto mým záměrem bude podívat se zejména na ty části, které se tematicky týkají subkultury, na níž se Obscure Freaks zaměřují, totiž na subkulturu gothic. Hudebním skupinám, které se v ní těší dlouhodobé oblíbenosti, je totiž věnována nemalá část knihy.

Thatcher will tear us apart

Pomyslné prvopočátky subkultury se datují do sedmdesátých let minulého století. Nezrodily se ovšem z ničeho. Jak Veselý s Hrochem velmi dobře podotýkají, začala v tuto dobu získávat na vlivu Margaret Thatcher se svou silně konzervativní politikou v nejrůznějších oblastech. Kromě přímých materiálních a sociálních dopadů na obyvatele tehdejší Velké Británie měla její politická činnost i výrazný efekt na „náladu“ společnosti, potažmo potom psychické zdraví jednotlivců. Za zmínku stojí, že právě v tomto období začal tzv. boom masového užívání psychofarmak, jakož pak případně i jejich nadužívání.

Se sociální situací samozřejmě souvisí i to, jak vypadala místa, v nichž se shlukovalo nejvíce lidí; v případě Velké Británie jde o průmyslové části velkých měst, o kouř, industriální stavby a další rysy, které jsou pro tyto části typické. S trochou nadsázky lze říci, že právě tyto kulisy městského života se staly estetickým podkladem tvorby legendární skupiny Joy Division. Psát zevrubně o jejich tvorbě by bylo pomyslným nošením netopýrů do jeskyně, zmíním se proto raději o tom, čím se post-punk této manchesterské party liší od pozdějších goth skupin. Jejich reflexe vnitřní i vnější temnoty je totiž, na rozdíl třeba od The Cure, zcela bezvýchodná; to ostatně autoři uvádějí jako velmi výrazný distinktivní rys. Ani z jedné ze zmíněných temnot se nedá utéct a každá slast je pouze chvilkovým oddálením neutěšené reality: „I’ve been waiting for a guide to come / And take me by the hand / Could these sensations make me feel / The pleasures of a normal man?“ Celou tvorbu kapely navíc ještě rámuje tragická smrt frontmana Iana Curtise, jež všechny ony unknown pleasures posouvá skoro až do mýtických rovin. Tento motiv se ostatně v knize často opakuje, například u Kurta Cobaina či Richeyho Edwardse z Manic Street Preachers.

V dekonstrukci

V určitém kontrastu k hudbě Joy Division stojí souběžně vznikající, ale (z logických důvodů) podstatně dlouhodoběji působící skupina The Cure v čele s Robertem Smithem. V době jejich začátků zároveň vznikla i pravidelně se opakující Batcave v Gargoyle Clubu (Soho, Londýn). Právě toto místo a tato skupina je pro autorskou dvojici určující pro masové šíření dnes již „trad goth“ estetiky. Delší pasáže knihy zevrubně tuto estetiku charakterizují jako dekadentní až dandyovské vymezení vůči tehdejším společenským podmínkám a náladám. Zároveň si, zejména v případě zmiňovaných The Cure, Veselý s Hrochem všímají dalšího podstatného posunu oproti post-punkovým prvopočátkům: introspekce a reflexe traumat se normalizují. To se ovšem zatím týká pouze mužů. Co se týče žen, masové rozšíření reflexivní tvorby a protestu proti patriarchálnímu řádu nastane až mnohem později, zejména pak s nástupem riot grrrls, jinak se vždy jedná o velmi ojedinělé případy (Joni Mitchell ad.). A nebinární lidé, ti získávají svoji uměleckou či mediální reprezentaci teprve dnes.

Zpět ovšem k The Cure. Právě je lze považovat za určité průkopníky výše zmiňované introspekce, jakož i dekonstrukce genderových stereotypů a rolí: „I try and / Laugh about it / Hiding the tears in my eyes / ‚cause boys don’t cry“ Takto ostatně zní verše jedné z jejich nejznámějších písní. Reflexivní tvorba kapely už se ovšem, jak již bylo řečeno, právě třeba od Joy Division znatelně odlišuje. Podle autorů již neobsahuje čistou bezvýchodnost, řada písní je až slastně taneční či melancholicky pozitivní. K tomu, že svoji vnitřní temnotu lze sdílet s těmi všemi šedými kočkami v klubu („All cats are gray / In the caves.“), ostatně přispívá i výrazná Smithova „nemaskulinní“ stylizace.

Make Morrisey Human Again

Další, pro naše účely tematicky relevantní hudební skupinou jsou The Smiths, opět víceméně souběžně vzniknuvší. Ovšem i oni se, jak si opět Hroch a Veselý velmi detailně všímají, motivicky i hudebně vymezují. Vracejí se k rockovým tradicím, odmítají syntezátory. V jistém smyslu dokonce implicitně vystupují proti již normalizované introspekci – co do přijetí tohoto procesu či do přijetí samotné existence traumat. Subjekt písňových textů The Smiths se nakonec snaží být „tím správným hochem“ v idealistickém světě, do čehož lze zařadit i angažovanou tvorbu této kapely (album Meat Is Murder). Celá tato stylizace samozřejmě vyznívá poněkud komicky v kontextu toho, jak veřejně působí její někdejší frontman Morrissey a jakým politickým uskupením vyjadřuje náklonnost.

„I am human and I need to be loved / Just like everybody else does“ zpívá právě Morrissey v písni How Soon Is now?. Právě ona přesně ilustruje onu touhou se nakonec zařadit do úspěšné, prosperující a „zdravé“ majority než ochotu pracovat s vlastní identitou prostřednictvím empoweringu těch vlastností, které ona majorita považuje za podřadné či rovnou nežádoucí. Je až fascinující, a díky knize velmi jednoduše a zřetelně ukázané, jak bleskový vývoj se v „temné“ hudbě udál během několika málo let.

Šedé? Jsme.

Prostor, který byl v knize dán kapelám, které goth subkultura jistou dobu považovala či stále považuje za svoje, je nemalý, ovšem nepřekvapující. Právě žánry jako post-punk, gothic rock aj. sehrály zásadní roli ve vývoji populární hudby a lze je považovat za jedny z kořenů temné, introspektivní hudby dneška. Ať už se to týká normalizace reflexe duševních obtíží, traumat, introspekce, nebo i hudebních postupů, které po nich částečně převzaly a po svém si předělaly zástupci dalších žánrů.

V tomto ohledu kniha Všechny kočky jsou šedé poskytuje nedocenitelný materiál. Obřím obsahovým záběrem, srozumitelností, s níž jsou tyto stručné dějiny temné populární hudby předkládány čtenářskému publiku (to totiž pravděpodobně bude z velké většiny laické) a v neposlední řadě již v úvodu zmíněným osobním zaujetím. Bez toho by těžko mohla vzniknout takto čtivá a bez nadsázky nádherně (co do grafiky a sazby například) vypravená kniha.

AMF | 04. listopadu 2020 Sdílet na facebooku Sdílet na twitteru Sdílet na Freak Social
Omlouváme se ale někde nastala chyba.