Dark entries: Nejen Rusové jsou v depresích

Představte si tuto situaci: Jste mladý člověk vyrůstající v betonovém paneláku kdesi ve východní Evropě. Chodíte na školu, která o sobě sice hlásá, že je prestižní ale na záchodech nikdy není mýdlo a tvoje učitelka (bývalá členka Komunistické strany) je na tebe zasedlá. Druhá světová stále není dávnou minulostí a spoluobčané každým rokem v květnu slavnostně popíjejí při vzpomínkách na strýčka Stalina. Tvůj otec bije tvou matku a ty se ukrýváš v pokojíčku a v rukou držíš vinyl Kino (Кино). Nastal tak ideální čas pro poslech ruského post-punku.

Návrat post-punku na scénu

Post-punk dnes zažívá boom a to nejen díky oblíbenosti žánru Sovietcore (vizuálně-hudební estetiky inklinující k období SSSR a tamního každodenního života, někdy i určité zalíbení v sovětské kultuře astronautiky a dobývání vesmíru), ale i kvůli vizím bývalého Sovětského svazu jako takového, který byl vyobrazován jako doslovný ráj na zemi s nepřemožitelnou armádou, jadernou energií a nekonečnými poli. Ačkoliv reálný život byl někde jinde, hudba zde vznikající se mohla dotýkat i těchto nesympatických témat.

Je čirou ironií že nejvíce fanoušků této hudby je z USA a západu, tedy úhlavního nepřítele bývalého SSSR. Možná je vábí tesklivost, které země za železnou oponou zažívaly dennodenně. Pochopit východní mentalitu není vůbec jednoduché, a tak přiblížit se jí díky východoevropskému post-punku je o něco snazší.

Často tento žánr pojednává o takřka romantických obrazech, obzvláště pak Molchat Doma, kteří zpívají o mladých a nešťastných láskách, sebevraždách a uvěznění (jak v systému, nekonečném smutku, tak i v nefunkčních vztazích). Za konkrétní interprety nelze opomenout charakter a hlas Viktora Tsoie (Виктор Цой), frontmana kapely Kino, označované za největší rockovou/punkovou ruskou kapelu vůbec. Pozadu nezůstávají ani dnešní kapely, které se čistě inspirují, jako například již zmíněné trio Molchat doma (Молчат Дома),nebo kapela Ploho (ПЛОХО). Ty díky jedinečným synthům velmi věrně napodobují písně z 80. let.

Vliv žánru doomer wave

Za velkou oblibu post-punku můžeme poděkovat i postojům a myšlenkám stoupenců doomer wave, novodobé „ztracené generace“. Tato skupina asi nikdy nebude uznávaná jako plnohodnotná subkultura, neb pořád stojí na hranici vtipu. Na rozdíl od pozitivních bloomerů (generace „baby boomers“) a mileniánů, generace doomerismu se diametrálně liší.

Doomerismus jako lifestyle i filozofie můžeme definovat jako reinkarnaci definitivního nihilismu. Pojem, který vznikl jako meme, se postupně rozšířil do vševysvětlujícího uznávaného moderního pojmu. Kdo je „doomer“? Někdo, kdo rezignoval na život? Někdo, kdo se nedokáže bavit s lidmi - ne kvůli selekci kvality, ale kvůli samotnému strachu? Někdo, kdo už se vůbec nesnaží žít, jen scrolluje 4chan a nepoužívá Tinder, neb by byl pokrytec. Zkáza je jediná možnost bytí.

Nesnesitelná lehkost obývání paneláku

Ruská, potažmo sovětská, hudba je smutná. Proč? Pochopit tamější náturu je složité a to nejen kvůli azbuce. Ruská hudba se v mnoha aspektech dotýká i obecně kontroverzních, avšak pro bývalé SSSR zcela běžných témat - glorifikaci armády a vítězství ve druhé světové válce, vysoká míra korupce ve vládě, život v exilu, pocit osamění ale zároveň neustálou kontrolu státem.

Správně zvoleným ne-li marketingovým tahem je i vizuální estetika téměř všech kapel. Klipy často natáčí ve městech plných post-socialistické architektury, zapadlých obchůdků, sovětských monumentů ale i v Černobylu. Lidem východu to připomíná dětství v rodné zemi a lidem ze západu naopak něco až exotického, dystopického, jako vytrženého z románu 1984

My ovšem dnes nemusíme řešit pouze politiku a můžeme se ponořit do melancholických tonů mnoha interpretů. Představili jsme si zde ty nejznámější, ovšem mnoho méně známých ne-li až undergroundových stále čeká na objevení. Vzhůru do toho!