Roterfeld: Blood Diamond Romance

„Titulní“ Blood Diamond Romance se po pomalejším rozjezdu začíná lehce nést v duchu atmosféry písně předchozí, pokud se ale ponoříte do hloubky Aaronova hlasu, bude vám to úplně jedno. Obecně najít nějaké instrumentální „nedostatky“ bude asi velmi složité vzhledem ke kvalitě producentského týmu – a je to možná paradoxně jedno z (velmi malých) mínus této desky – je příliš uhlazená, což absolutně platí např. právě pro tento song.

V Great New Life dostane Aaronův vokál úžasný rozměr a zaručeně rozežene vaše chmury, máte-li jaké. Ženský doprovod tentokrát výjimečně není na škodu, což bude možná částečně podpořeno znalostí videoklipu. Nástroje opět šlapou jako dobře namazaný stroj, přičemž zlé jazyky by mohly podotknout, že deska je nahrána tak, aby byl Aaronův vokál co nejméně „rušen“, resp. aby byl pouze vhodně podkreslen, chraň satan aby si některý z nástrojů vzal ráznější slovo.

To, co jsem právě podotkl o záměrné umírněnosti nástrojů, budiž lehce zneplatněno pro song Sealed With A Kiss, jednu z popovějších věcí alba, která mě až tak nezaujala, zřejmě i proto, že do Aaronova zpěvu jsou namontovány jakés (spíše ženské) sbory a snad i onen Pražský symfonický orchestr, který je ale ve skladbě podivně „utopen“. Pokud si už k nahrávání pozvali takový orchestr, měl by taky dostat tomu odpovídající prostor.

A máme tu Sick Of Being Bored a opět vynikající práci s hlasovými polohami, skladba je jednoduchá (v dobrém slova smyslu), přímočará, na nic si nehraje a zde jistě platí, že v jednoduchosti je krása.

Stop – tento kus je podle mě hodně originální (nejen v rámci alba), píseň je celkově (a zejména díky „refrénovému“ a titulnímu STOP) neuvěřitelně nakažlivá a budete si ji prozpěvovat (a hlavně pohvizdovat!) ještě tak týden po poslechu alba. Dobré je zapamatovat si intermezzo, bude se vám to při poslechu alba ještě hodit…Výjimečně zde dostávají (zejména při gradování refrénu) prostor bicí a je to rozhodně ku prospěchu.

Následuje balada I Would Rather Ride Into Hell s démonicky snovým úvodem podkresleným Aaronovým hlubokým hlasem, v druhé části songu však již tempo začíná stagnovat (je to tzv. dokolečka dokola) a nakonec i zvláštně do „ztracena“ – to „pokračování“ Blood Diamond Romance (s podtitulem The Cha Cha Cha Song) je naproti tomu velmi originální kousek, který mně osobně však (zejména tempem skladby) do koncepce alba moc nezapadá.

S Going Down tu máme akusticky znějící záležitost a opět se u Roterfeld potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása, jelikož kromě Aaronova hlasu toho zde už moc nepotřebujete.

A kde předchozí song končí, tam You And Me In Agony začíná, ta návaznost skladeb je (opět) až moc propracovaná; výrazně hluboký vokál na začátku songu má jistě potenciál navodit intimní atmosféru, pak se však tempo výrazně zrychlí, načež zase zpomalí a do konce skladby se pak relativně stabilně střídá. Do tohoto kusu je – nejsem si však jist, zda příliš umně – vložen jakýs zvuk opeřeného dravce.

Následuje Don’t Be Afraid Of The Dark (Almost Unplugged). Jako oddechovka před spaním a taky pro ty, kteříž Aaronův hlas pojali jako svou osobní fetiš, je to jistě dobré, já bych však raději ještě nějakou tu vypalovačku, což se mi ale nesplní ani s následující Nothing Lasts But The Past – opět akusticky znějící záležitost. Sluší se připomenout, že text k písni (prý) napsal Aaron v 16 letech.

Akustické provedení Great New Life velmi zajímavě mění tvář tohoto songu, dokonce máme možnost slyšet cosi jako bongo. Mám z toho obecně trochu rozpačité pocity („originál“ rychlejší verze je prostě daleko lepší), Aaronův vokál ale jakékoli pochybnosti o písni (opět) „uhlazuje“.

Už už jsem se nadechoval k tomu prohlásit album ke konci za poněkud nudné a méně nápadité – to by ale nesměl přijít cover Stop od Trash Junk! Chuťovka na závěr v podání těžce definovatelného electro remixu, doporučuju volume na max!