Švédská skupina Tiamat už má opravdu něco za sebou. Není to jen přes dvacet let na hudební scéně, ale také změna různých stylů. Od blacku přes doom až ke gothic rocku si skupina prošla zajímavým vývojem, díky kterému se může chlubit specifickým zvukem, nezaměnitelným hlasem zpěváka a hudbou, která má i po letech posluchačům co říct. Tiamat dokáže pracovat s ambientními prvky hudební psychedelií a zároveň dokáže podat umělecké vyjádření. Čtrnácté album (počítáme-li bestofky) se v mnohém od svých předchůdců liší, v jiných věcech zase navazuje na staré a dořbe zapuštěné kořeny. Ačkoliv do podvědomí posluchačů je stále nejsilněji zapsán titul Wildhoney (který má rád například i Fernando Ribeiro z Moonspell, který jej mnohdy uvádí jako svou inspiraci), uznávány jsou i ostatní alba, například Prey a Judas christ, které už obsahují výrazně gothické prvky na rozdíl od svých předchůdců.

Snové texty dokáží vyvolat zajímavé smrště obrazů, Johan si hraje s Pravdou a věděním věků, naráží na církevní lži a na klam, který na sebe svět sám uvrhl. Pomocí starých mýtů a legend hledá asociace v lidské duši. Genialita textů v mnohých může probudit obdiv, jiní je budou nenávidět, nicméně v každém případě jsou k zamyšlení.

1. The Scarred People


Na začátek trochu váhání, zajímavé instrumentální intro. Jakmile začne zpívat Edlund, už jsme doma. Song se vyvine do klasického Tiamatu, s charakteristickými kytarami. Výborný text s rýmovanými pasážemi tomu dodává říz. (trochu mi to připomíná I am in love with myself). Bicí by ale mohly ukázat, že nejsou jenom na jednu melodii opakující se stále dokola. Na titulní píseň alba a zároveň na rozjezd mi to přijde trochu slabší, ale možná se po stém poslechu dostaví osvícení.

2. Winter Dawn

naproti tomu zaujme hned úvodními kytarami. Má to dynamiku, která plynule přechází do pomalého tempa. Líbí se mi jak text, tak melodie. Poměrně příjemný kus s nezaměnitelným zvukem.

3. 384EKteis

mi přijde jako jedna z nejlepších věcí na albu. Je depresivní, melancholická a temná. Už při prvních tónech vás zamrazí. Má všechno, co je na Tiamat skvělé a také tíhne ke starým albům.

4. Radiant Star

Je podobná věcem typu Gaia a podobně. Je to pomalejší kus, který není ničím nějak extrémně výrazný, prostě zaujímá úlohu výplňové hmoty. Melodické kytary, pohodová atmosféra a Johanův klidný vokál. Její chybou je, že nijak nevyčnívá.

5. The Sun Also Rises

se hned ze startu tváří podobně jako předchozí song. Stejně pomalé tempo, monotónní bicí, tiamatovské kytary.


6. Before Another Wilbury Dies



7. Love Terrorists 05:52

Se příjemně rozjede po pár chvilkách. Začne být údernější a s lepším rytmem. Johan také hlasově více přitvrdí, více prožívá zpěv a více si s hlasem hraje. Opět je vidět souvislost se starší tvorbou, hlavně cd Judas christ. V téhle druhé polovině se cd opět rozjede.

8. Messinian Letter

a tady zase přibrzdí, když nastoupí příjemná oddychovka, která se opět nese v duchu oddychovek. Opět žádné velké překvapení, ani nic světoborného, prostě průměr.

9. Thunder & Lightning

je sice zase rychlejší kousek, ale i když je docela kvalitní, pořád tak nějak zapadá do průměru alba. Přídavné vokály jsou fajn, jinak se opět neseme v tradičním duchu. Nechybí ani chytlavá kytarová sóla.

10. Tiznit

instrumentálky moc osobně nepreferuji ani nemusím, tady je to takové trochu intro s ptáčky a pohodu vyvolávajícími zvuky.


11. The Red of the Morning Sun

zakončuje celé album. Už podle prvních tónů a názvů odhadneme, že půjde o melancholickou baladu. Svíravý pocit při poslechu, podmanivý vokál, mrazení v zádech...

zajímavé zakončení. Bohužel album mi přišlo výrazně slabší a i na Amenethes se našly pecky, které prostě byly vysloveně geniální. Na každém albu byly slabší a silnější kusy, bohužel mám pocit, že ty slabší na tomhle převažují. Ani ne tím, že by to bylo nějak špatné cd,ale spíš je to všechno až příliš podobné a koncept těch skladeb je pořád dokola. Trochu mi chybí něco výrazného, což jsem kromě pár kusů nenašla. Je to pořád Tiamat, ale album roku to pro mě bohužel není.