Pondělníci chtějí být nejhorší kapelou na světě, zatím se jim to daří

Na začátek se trochu představte lidem, kteří o vás ještě neslyšeli. Kdo jsou vlastně Pondělníci, jak jste se dali dohromady a čím jste si vysloužili pověst jedné z nejhorších kapel na světě? Je to výsledek dlouholetého snažení, nebo vám to šlo přirozeně?

Vzniklo to přirozeně. Při vydání klipu k písničce “Hm…” se začaly pod videem objevovat komentáře ve stylu: “To je snad to nejhorší, co jsem kdy viděl.” Přišlo mi komický, jak to může v někom vyvolat tak extrémní emoci, že jsem se rozhodl si tohle přisvojit. Od té doby prohlašuju jak na koncertech, tak na sockách, že jsme ta nejhorší kapela na světě. A lidi se na to dost chytají.

Kapela prošla spoustou fází. Na začátku jsme byli tři kámoši, co jen chlastali pivo a byl to totální punk. Zkoušky vypadaly tak, že jsme šli do Lidlu koupit si basu Svijan a tu jsme dali na zkoušce ve třech celou. Takže se toho moc nenazkoušelo. Bylo to kouzelný období, takový vybouřený, ale moc produktivní ne. Koncerty byly spíš takový hospodský pořvávačky pro kámoše.

Kluci pak nebyli úplně nadšený z mejch hudebních ambic, co jsem do projektu začal vkládat a tak mi popřáli hodně štěstí a v dobrém jsme to ukončili. Takže jsem pak k sobě hledal nové muzikanty, což je už víceméně ta aktuální sestava. Máru, basáka, jsem našel přes inzerát, Johanku, bubenici, jsem znal z konzervy a Adam je muj kámoš, co se přidal tak dva, tři roky zpátky.

Když člověk poslouchá vaši tvorbu, občas má problém poznat, jestli jde o naprostou debilitu, promyšlenou satiru, nebo obojí zároveň. Kolik je v tom vlastně záměru? A stalo se vám někdy, že lidi vzali úplnou hovadinu smrtelně vážně, zatímco něco, co jste mysleli vážně, považovali za vtip?

Víceméně se daří nabalovat na sebe lidi, kteří chápou, že to vážně nemyslíme. Taky je to tak přehnané, že to musí být jasné i lidem, co se narodili třeba v Brně. Ale doufám, že nikoho neurazím. Snad ani nejde urazit fitkivní populaci fiktivního města.

Snažím se, ať je to důkladně promyšlená naprostá debilita. Tyhle dva protipóly se tu setkávají velice záměrně a taky je někdy těžké nesklouznout příliš k jedné, nebo druhé straně. Například písničku “Cyklozmrd” považuju za absolutně nejdebilnější a nejprvoplánovější a trestem nám budiž, že je na spotify samozřejmě nejvýš. Obět vlastního úspěchu.

Líbí se mi ta představa, že posluchač při prvním setkání s Pondělníky odchází naprosto zmatený, rozhozený, znechucený a nedokáže rozklíčovat, jestli je ta hudba opravdu tak hloupá, nebo jestli je v tom něco víc. Do téhle mezírky se pak dá schovat spousta věcí. Kdo chce, ten to najde, nemám moc rád překombinované intelektuální texty. Myslím, že se složitější věci dají sdělit i jednoduše a přímočaře.

Jinak na našem prvním koncertě v nové formaci se zjevila jakási fanynka Ortelu komplet navlečená v jejich merchi. Tak tam to přehánění nepomohlo, ta si to užívala, až mě to bolelo.

Ale jinak se nám neděje, že by to někdo bral vážně a přišel se záměrně podívat na koncert.

Jak vznikají vaše skladby? Máte nějaký skutečný tvůrčí proces, nebo se prostě sejdete, někdo vypustí naprostou hovadinu a ostatní usoudí, že z toho bude hit? Kde vlastně leží hranice mezi promyšleným humorem a úplnou absurditou?

Teď už je tam velmi rutinní tvůrčí proces. Texty i muziku píšu sám, ale pokud jde o metalové pasáže a riffy, tam dáváme dohromady muziku s Adamem, s naším kytaristou. Pokud nejde teda o parodii, tam je hudba samozřejmě převzatá.

Víceméně je to vždy stejné. Průběžně si zapisuju témata, co by se daly zpracovat do mobilu, když mě něco trkne a pak to rozpracovávám do textů, když mám čas, třeba v buse, ve vlaku, ale často i doma. I to psaní textů už má svůj vlastní řád a principy. Přijde mi to jako ta nejtěžší část, napsat to tak aby to bylo vtipný. Ale po čase se z toho stává řemeslo a dá se to vysedět. Vlastně navenek je ten tvůrčí proces daleko nudnější, než by si jeden mohl myslet.

Pak si k tomu nahraju adekvátní muziku s aranží, vokály, klávesy atd. dokud nevznikne ucelený demáč. To udělám většinou celý sám i s nástrojema. Pak přijde zbytek kapely, každý nahraje svůj nástroj, takže basu, kytaru a naklikáme bicí. Oni to samozřejmě zahrajou daleko líp než já, jsou to muzikanti z povolání, mají konzervatoře a vůbec. Pak to domíchám, zmasteruju a pošlu to ven.

Vzhledem k žánru a obecného zájmu lidí o text, je tady potřeba neustále vydávat nové věci, aby lidi neztráceli pozornost a to nejde moc dělat bez nějakého systému. Teď už nedělám v podstatě nic jiného než kapelu.

Jinak u humoru nepotřebuju, aby byl dycky “promyšlenej.” Pokud mě to rozesměje, stačí mi to. Někdy mě rozesměje text, co je úplně debilní a jindy zas ne. Většinou se maniakálně něčemu směju sám doma, když něco vytvořim a nikomu jinýmu, obzvlášť potom kapele, to absolutně nepřijde vtipný. Něco vytvořim, pustim jim to s tim, jaká je to prdel a oni: “hm… tyjo tady bych asi ubral snare…”

Ve vaší tvorbě se potkává humor, vulgarita, provokace a dost specifický pohled na svět. Je to všechno hlavně nadsázka, nebo se prostřednictvím těch textů snažíte říct i něco, co by v normální konverzaci znělo až moc vážně?

Už jsem si mnohokrát vyslechnul od lidí kolem: “Tyjo to je škoda, že třeba netvoříš nějakou normální muziku a ty děláš pičoviny. Přitom bys mohl světu něco říct.“

Ale přijde mi, že jim trochu uchází ta pointa. Ty můžeš říkat velice vážný věci, ale se sarkastickym úšklebkem, kdy výsledkem je bolestný smích. Dost navracející se téma jsou pro mě všechny neduhy sterotypního Češství. O tom byla téměř celá poslední deska “Pondělníky v ČR nechceme!”

Humor mi přijde, že funguje o to líp, čím citlivějších témat se dotýká. Dejme tomu Pokáč, který dělá přesný opak, dělá humor tak neofenzivní, až mi přijde úplně bezobsažný a bez sdělení. Ale nesoudim ho, ani lidi co ho poslouchají, jen já osobně v tom pro sebe nic nenacházím. Třeba je to milej týpek.

Za sebou máte spoustu koncertů a pódium jste sdíleli i s kapelami a interprety, jako jsou Záviš nebo Nikola Mucha. Jaký největší bizár jste během koncertování zažili? A stalo se někdy něco, při čem jste si řekli, že tohle už je moc i na Pondělníky?

Tady mám jednu storku od naší bubenice: Když mi zpěvák z nastřižené hráze sedl na stoličku od bicích nahatý, z toho mám trauma doteď.

Nastřiženou hráz teda mimochodem velice doporučuju. Nejlepší texty.

Naše fungování na koncertech je dost pracovní, protože spoustu věcí musí zaklapnout, navíc většinu koncertů si pořádáme sami. Hodně věcí tam musim pohlídat, aby fungovaly, harmonogramy, tahání věcí, je to stres. Člověk je často v zápřahu od rána, kdy už balí věci až pozdě do noci, kdy dojede domu a to většinou střízlivej a ještě musí řídit. Fanoušci si často neuvědomujou, že to pro nás není jenom kalba, ale i práce.

Teď v Budějovicích po mě pár lidí začalo házet kovové mince. Což mimochodem docela i bolí a navíc to může poškodit gear. Ale vydrželi třeba tři písničky v kuse a přišlo jim to mega vtipný. Ale zase mi dali mi obří plyšovej penis, což bylo hezký, takže se nezlobim.

Jindy jeden punkáč začal uprostřed koncertu nad mejma klávesama loupat buráky a furt opakoval: “NEHCEŠ BURÁK? NECHCEŠ BURÁK?” To aspoň pobavilo i mě.

Fuj fanoušci. Nechoďte.

Máte nějakou hranici, za kterou byste v textech nebo na pódiu už nešli? Nebo je podle vás humor právě o tom, že se člověk nesmí bát sáhnout ani na témata, ze kterých jsou ostatní nervózní?

Například málokdy se stane, že bychom naživo hráli Sáru, což je společný song s Vráťou Hoškem. Johanka, naše bubenice ani Mára, basák, tu písničku hrát nechce, což zbytek kapely respektuje.

Já hranice moc žádné v tvorbě nemám a ze zásady se ani moc krotit nechci, protože věřím, že humor hranice mít nemá (narozdíl třeba od Ruska). Ale tahle songa zrovna znechucuje i lidi, co nás mají rádi a ne že bych je nechápal. Pro někoho, kdo si tohle třeba reálně zažil, to může být dost bolestivý to poslouchat. A to přesto, že ta písnička násilníky na dětech nijak neglorifikuje, je to prostě hodně. Většinou chci, aby oběť vtipu byl vždycky ten, kdo si to zaslouží. Tady to není zrovna moc jasně daný.

Kromě téhle výjimky mě ale dělá radost, když jsou z toho lidi nervózní a když to čeří vody a když to tne do živýho. Provokace může bejt dobrej nástroj k tomu, otevřít nějakou diskuzi a nutit lidi přemejšlet. Ne všichni budou chtít přemejšlet, ale když je dejme tomu někdo komouš, tak jen ať se rozčiluje. To mě fakt netrápí.

Obecně vzato je mi fuk, jestli ty texty někomu vadí. Když to někoho sere, tak to jednoduše může přepnout. Nikdo vás nenutí to poslouchat. To je v pohodě, nikoho nesoudim za hudební vkus a to by mělo platit i naopak.

Kdyby se jednou ukázalo, že vaši hudbu poslouchají převážně lidi, ze kterých si ve svých textech děláte srandu, brali byste to jako největší životní úspěch, nebo jako důkaz, že se vám celá satira trochu vymkla z rukou? Stalo se vám už někdy něco podobného?

Bohužel se to někdy děje. Ale já na ty fanoušky nechci bejt zlej a chci ať si každej ten koncert užije. Spíš to pak vede k zamyšlení, jestli třeba nejdu v té tvorbě nesprávným směrem. To se ještě uvidí časem.

Když se odprostíme od veškeré srandy, co vás vlastně drží pohromadě? Hudba, kamarádství, společné zážitky, nebo prostě fakt, že už jste spolu strávili tolik času, že by bylo divný přestat?

Samozřejmě je to obří balík peněz. Fanoušci nás absolutně nezajímaj. První, co uděláme po koncertě je, že nasedneme do auta. Ideálně každej do svýho, ať se nemusíme bavit a jedem domu. S fanouškama se vůbec nebavíme a fotky jenom za poplatek.

Bylo by divný přestat teďka hrát, když už šetřim na SUV. Chceme vaše peníze.

Jedinej moment, kdy uvidíš někoho z nás se usmívat je při pohledu na výplatní pásku. Jsme takovej Kryštof revival.

Vzájemně se v kapele nemůžeme vystát po těch letech. Každej má nějakej důvod se vzájemně nenávidět a něco závidět někomu jinýmu.

Jedinej, s kym se chci bavit jsou fanynky, ale vždycky, když je dostanu do backstage, tak na hajzlech se ukáže, že maj pindíka.

V koncertních pozvánkách se objevují zmínky o připravované desce a dosud nevydaných skladbách. V jaké fázi se teď nacházíte? Můžeme čekat něco hudebně jiného, nebo se vám podařilo dosavadní tvorbu posunout na ještě nižší úroveň?

Nová deska bude do rapu. Bude to takovej hodně pondělnickej rap, takže to nebude skutečná hiphopová deska v pravym slova smyslu. Pořád bude především komediální a budou se tam prudce střídat hudební žánry i v rámci samotných songů, jak je u Pondělníků zvykem. Rád dělám desky s koncepcí, každou v jiném stylu. Je to vždycky úplně jiný a nový svět a člověk se může v rámci jiného hudebního jazyka krásně vyblbnout.

Textově je to naprosto o ničem a hrozně mě to baví. Poslední deska byla takový už trochu kázání, tak jsem tady malinko upustil od pokusů o hlubší sdělení. Většina textů na desce bude o naprostých nesmyslech a má to opravdu jen bavit. První song už vyšel a jmenuje se “Holky smrděj a nemam je rád.”

Mimochodem právě u téhle písničky se například setkávám s nepochopením, o čem ten text reálně je. Dost často to pak přitáhne nějaký incely s pivním pupkem až k pípě. Přitom si to dělá prdel z namachrovanejch alfa samců.

Takže ano, doufám, že to bude ještě daleko horší, než všechno předtím. Pevně věřim, že to bude ještě úspěšnější než všechno, co jsme doteď vydali.

Na závěr vám necháme prostor. Je něco, co byste chtěli vzkázat fanouškům, lidem, kteří vás nesnáší, případně těm, kteří měli zatím to štěstí, že o vás nikdy neslyšeli?

Nechoďte a neposlouchejte to. Ideálně si kupte lístek na koncert, ale pak nepřijďte, abychom si mohli nechat vaše peníze a jet domu bez hraní.

Jo a kdyby tady byl nějakej pořadatel festivalů, určitě nás nikam neberte, mrk mrk. Léto furt nějak prázdný a já nevim, jak si vydělám na drogy a chlebíčky.

Jo a máme teďka turné! S Elektrick Mann, pak i nějaký zastávky se Závišem, s Muchou a s Jeleníma Lawyers. Na jaře pak s Vráťou Hoškem. Asi 18 zastávek celkem, takže hrajem i u tvojí mámy doma.

Díky moc za rozhovor!