Rubriky
Téma

When digital meets art: Vaporwave, čirá digitální nostalgie

Vzpomínáte si na časy, kdy jste jako děti leželi doma s horečkou a v sladkém, léky navozeném polo-spánku, letmo poslouchali tóny televize či rádia? Svět působí v takových momentech jako živý sen. Čas stojí a letí zároveň, a obrazy před očima splývají do sebe jako vodovky na příliš mokrém papíře. Přesně takovou atmosféru se snaží zachytit umělci pod značkou Vaporwave.

Na Vaporwave jsem prvně narazil roku 2016, přes legendární video F E E L I N ' F I N E. Nevinný obrázek scénky ze Simpsonů, překryt fialovým filtrem, mě nemohl připravit na to, co následovalo. Videomontáž plná barev a glitchů připomínala obsah zaprášené, věkem poškozené VHS kazety, které dvacet let ležela světem zapomenuta v krabici pod dětskou postelí.  Hudba v pozadí oplývala zvláštním charakterem, míchala se v ní tempa i žánry podobně jako v rádiu naladěném na tři stanice zároveň. Byl to surreálný zážitek; jako pozorovat něčí sen.

Nostalgie a aesthetics

Jestli snové podvědomí žongluje se vzpomínkami a zážitky snícího, tak vaporwave je fotografem, jenž prochází městem a žongléry fotí. Audiovizuální symboly, pocházející primárně z kultury 80. a 90. let, se stávají v pravé post-moderní režii stavebními kameny uměleckých útvarů tohoto žánru. Stará grafika ranních verzí Windows, korporátní reklamy z ulic Tokia, chodby nákupních center, Simpsonovi. Z hudby v pozadí zas rozeznáme zmixované tóny starého popu, funku, rapu, a znělek z operačních systémů, či jiné rané elektroniky. Kdysi udivující vysoké tóny dnes už téměř zapomenuté divy se stávají prazvláštním výkřikem z minulosti, v tóninách a rytmech, které do sebe zvláštně zapadají.

Takový je třeba asi nejznámější počin žánru, album Floral Shoppe, a jeho druhá skladba リサフランク420 / 現代のコンピュ, což v překladu znamená zhruba „Lisa Frank 420 / Modern Computing“. Lisa Frank je autorkou designů a grafik různých školních potřeb, známá v 80. letech. Dílo je remixem songu It’s your move z roku 1984, od R&B zpěvačky Diany Ross. Vlídný vztah autorky, vystupující pod jménem Macintosh Plus, k staré elektronice, je nepopiratelná, tudíž Modern Computing, „moderní“ na osmdesátá léta. Skladba působí jako zvláštní, překroucený proud vědomí a vzpomínek na dětství, který člověka zasáhne po obzvlášť intenzivním střetu s halucinogenními látkami. Tudíž: 420. Krásná montáž k třetí skladbě z Floral Shoppe:

Při poslechu vaporwave si vždycky představím mimozemskou civilizaci, která zrovna objevila pozůstatky planety Země po kolapsu lidstva. Ufoni ze sutin vytáhnou poslední zbylé artefakty naší rasy; kelímky ze Starbucks, tepláky Adidas, Bibli, album Coldplay. Následně zaprášenou kulturu naházejí do počítače, který dělá, co může, a pokusí se algoritmy vytvořit hrubý obraz toho, jak vypadala kultura mrtvé rasy lidské. Výsledkem je krásný kus umění bez jakéhokoliv kontextu, technická perfekce bez vztahu k lidské zkušenosti. Zářivá reklama na Marlboro obklopena postavami z Da Vinciho maleb, a v pozadí osmdesátkový japonský pop s trapovými beaty. Jako třeba tento hodinový playlist plný japonských reklam:

Nekonečné vlny

Nebudu čtenáře ani sebe nudit výčtem všech směrů, žánrů a permutací jimiž vaporwave prošel nebo se jich dotkl. Není to jen úkol těžký, ale z povahy věci vlastně také nesmyslný. Různých waves je snad tolik jako autorů samotných a ironická postmoderní nátura internetového umění se přímo vysmívá jakýmkoli definicím.

Poskytnu vám ale pár nápadů a rad, pár přehledů toho nejlepšího, abyste si mohli sami vyzkoušet, jaký kus zhudebněné nostalgie zasáhne vaše srdce. Hráče zaujmou remixy starých her na Playstation, jako třeba Zelda. Milovníci trapu a staré elektroniky si vychutnají Blank Banshee. Jestli se tak jako já rádi díváte na běžné životy jiných lidí, pusťte si tyto záběry z amerických nákupních center, které je nejlepší promítat na stěnu projektorem jako poklidné pozadí pro člověka, jenž zrovna na něčem pracuje. A nádherně uvolněný song Resonance od Home představuje moment, kdy se mimo-žánrové nostalgické remixy přelívají vaporwave. Tam ostatně narážíme na opravdu pevné definiční limity. Ale to vůbec nevadí.

Vaporwave nezaostává ani jako čistě vizuální umění

Retro jako žánr

Na vaporwave mě nejvíc fascinuje zásadní paradox. Tento žánr totiž vůbec není nostalgický, alespoň ve smyslu, v jakém nostalgii chápeme běžně. Kdo z nás měl v roku 1980 počítač, poslouchal funkpop či R&B, sledoval japonské reklamy na vlasový kondicionér a žil v centru blyštivého, ale hodnotově vyprázdněného dění západního kapitalismu? Z čtenářů tohoto webu asi nikdo; i mezi americkými internetovými veterány bychom nacházeli spíše výjimky než pravidla.

Magie žánru vaporwave ovšem spočívá právě v hlubokém pocitu nostalgické touhy, jež v nás vyvolává. Touhy po časech, které jsme sice nezažili, ale najednou si hluboce uvědomujeme jejich existenci, kterou nás vaporwave bombarduje na všech frontách, i za cenu vytrženosti jednotlivých symbolů z kontextu. Některé z krásných tanečnic v téhle reklamě na Pepsi už asi nejsou mezi námi. Ale podívejte přece: trsají tak ladně, na dobrou hudbu, s hezkým beatem; a jsou tak živé, snad i živější než my.

Cestování po světě je úžasná věc, díky níž si člověk uvědomí, jak jsou lidé různí, a naučí se respektovat širokost a pluralitu lidství. Ale mnohem surreálnější než cestování prostorem je cestování časem.  Co nám vaporwave a všechny podobné hypernostalgické „waves“ připomínají, je že lidstvo je nejen široké, rozlezlé po světě v podobě různých národů, kultur, států, ale že je také hluboké. Sahá daleko, daleko do minulosti, do prostředí jiných myšlenek a podmínek, jiné kultury. Ale slečny z retro osmdesátkové reklamy jsou pořád lidé; jako vy, nebo já. Díky vaporwave vzpomínka na ně nezůstává jen tečkou v učebnici historie, ale stává se zážitkem, jež napadá všechny smysli.  

Až umřu, vytvořte z mých vzpomínek lo-fi remix.