Na Vaporwave jsem prvně narazil roku 2016, přes legendární video " target="_blank">F E E L I N ' F I N E. Nevinný obrázek scénky ze Simpsonů, překryt fialovým filtrem, mě nemohl připravit na to, co následovalo. Videomontáž plná barev a glitchů připomínala obsah zaprášené, věkem poškozené VHS kazety, které dvacet let ležela světem zapomenuta v krabici pod dětskou postelí. Hudba v pozadí oplývala zvláštním charakterem, míchala se v ní tempa i žánry podobně jako v rádiu naladěném na tři stanice zároveň. Byl to surreálný zážitek; jako pozorovat něčí sen.
Nostalgie a aesthetics
Jestli snové podvědomí žongluje se vzpomínkami a zážitky snícího, tak vaporwave je fotografem, jenž prochází městem a žongléry fotí. Audiovizuální symboly, pocházející primárně z kultury 80. a 90. let, se stávají v pravé post-moderní režii stavebními kameny uměleckých útvarů tohoto žánru. Stará grafika ranních verzí Windows, korporátní reklamy z ulic Tokia, chodby nákupních center, Simpsonovi. Z hudby v pozadí zas rozeznáme zmixované tóny starého popu, funku, rapu, a znělek z operačních systémů, či jiné rané elektroniky. Kdysi udivující vysoké tóny dnes už téměř zapomenuté divy se stávají prazvláštním výkřikem z minulosti, v tóninách a rytmech, které do sebe zvláštně zapadají.
Takový je třeba asi nejznámější počin žánru, album " target="_blank">Floral Shoppe, a jeho druhá skladba リサフランク420 / 現代のコンピュ, což v překladu znamená zhruba „Lisa Frank 420 / Modern Computing“. Lisa Frank je autorkou designů a grafik různých školních potřeb, známá v 80. letech. Dílo je remixem songu It's your move z roku 1984, od R&B zpěvačky Diany Ross. Vlídný vztah autorky, vystupující pod jménem Macintosh Plus, k staré elektronice, je nepopiratelná, tudíž Modern Computing, „moderní“ na osmdesátá léta. Skladba působí jako zvláštní, překroucený proud vědomí a vzpomínek na dětství, který člověka zasáhne po obzvlášť intenzivním střetu s halucinogenními látkami. Tudíž: 420. Krásná montáž k třetí skladbě z Floral Shoppe:
Při poslechu vaporwave si vždycky představím mimozemskou civilizaci, která zrovna objevila pozůstatky planety Země po kolapsu lidstva. Ufoni ze sutin vytáhnou poslední zbylé artefakty naší rasy; kelímky ze Starbucks, tepláky Adidas, Bibli, album Coldplay. Následně zaprášenou kulturu naházejí do počítače, který dělá, co může, a pokusí se algoritmy vytvořit hrubý obraz toho, jak vypadala kultura mrtvé rasy lidské. Výsledkem je krásný kus umění bez jakéhokoliv kontextu, technická perfekce bez vztahu k lidské zkušenosti. Zářivá reklama na Marlboro obklopena postavami z Da Vinciho maleb, a v pozadí osmdesátkový japonský pop s trapovými beaty. Jako třeba tento hodinový playlist plný japonských reklam:
Nekonečné vlny
Nebudu čtenáře ani sebe nudit výčtem všech směrů, žánrů a permutací jimiž vaporwave prošel nebo se jich dotkl. Není to jen úkol těžký, ale z povahy věci vlastně také nesmyslný. Různých waves je snad tolik jako autorů samotných a ironická postmoderní nátura internetového umění se přímo vysmívá jakýmkoli definicím.
Poskytnu vám ale pár nápadů a rad, pár přehledů toho nejlepšího, abyste si mohli sami vyzkoušet, jaký kus zhudebněné nostalgie zasáhne vaše srdce. Hráče zaujmou remixy starých her na ">Playstation, jako třeba " target="_blank">Zelda. Milovníci trapu a staré elektroniky si vychutnají " target="_blank">Blank Banshee. Jestli se tak jako já rádi díváte na běžné životy jiných lidí, pusťte si ">tyto záběry z amerických nákupních center, které je nejlepší promítat na stěnu projektorem jako poklidné pozadí pro člověka, jenž zrovna na něčem pracuje. A nádherně uvolněný song " target="_blank">Resonance od Home představuje moment, kdy se mimo-žánrové nostalgické remixy přelívají vaporwave. Tam ostatně narážíme na opravdu pevné definiční limity. Ale to vůbec nevadí.
![](https://wp.obscurefreaks.cz/wp-content/uploads/2020/12/aesthetic-vaporwave-wallpaper-1024x576.png)
Retro jako žánr
Na vaporwave mě nejvíc fascinuje zásadní paradox. Tento žánr totiž vůbec není nostalgický, alespoň ve smyslu, v jakém nostalgii chápeme běžně. Kdo z nás měl v roku 1980 počítač, poslouchal funkpop či R&B, sledoval japonské reklamy na vlasový kondicionér a žil v centru blyštivého, ale hodnotově vyprázdněného dění západního kapitalismu? Z čtenářů tohoto webu asi nikdo; i mezi americkými internetovými veterány bychom nacházeli spíše výjimky než pravidla.
Magie žánru vaporwave ovšem spočívá právě v hlubokém pocitu nostalgické touhy, jež v nás vyvolává. Touhy po časech, které jsme sice nezažili, ale najednou si hluboce uvědomujeme jejich existenci, kterou nás vaporwave bombarduje na všech frontách, i za cenu vytrženosti jednotlivých symbolů z kontextu. Některé z krásných tanečnic v téhle reklamě na Pepsi už asi nejsou mezi námi. Ale podívejte přece: trsají tak ladně, na dobrou hudbu, s hezkým beatem; a jsou tak živé, snad i živější než my.
Cestování po světě je úžasná věc, díky níž si člověk uvědomí, jak jsou lidé různí, a naučí se respektovat širokost a pluralitu lidství. Ale mnohem surreálnější než cestování prostorem je cestování časem. Co nám vaporwave a všechny podobné hypernostalgické „waves“ připomínají, je že lidstvo je nejen široké, rozlezlé po světě v podobě různých národů, kultur, států, ale že je také hluboké. Sahá daleko, daleko do minulosti, do prostředí jiných myšlenek a podmínek, jiné kultury. Ale slečny z retro osmdesátkové reklamy jsou pořád lidé; jako vy, nebo já. Díky vaporwave vzpomínka na ně nezůstává jen tečkou v učebnici historie, ale stává se zážitkem, jež napadá všechny smysli.
Až umřu, vytvořte z mých vzpomínek lo-fi remix.