V předchozím díle série Digital mess jsme se zaměřili na vývoj umění a masmédií ve 20. století. Tentokrát se podíváme na pojem „ready-made“ v umění a hudbě, tedy na to, jak se obyčejné předměty a zvuky staly součástí uměleckého světa. Představíme dva tvůrce, kteří tímto přístupem zásadně otřásli: Marcela Duchampa a Johna Cage. Jejich díla položila základy konceptuálního a intermediálního umění a dodnes ovlivňují i současnou digitální tvorbu.
Marcel Duchamp a ready-mades
Marcel Duchamp (1887–1968) začínal jako kubistický malíř, ale brzy se vydal jiným směrem. Jeho Akt sestupující ze schodů z roku 1912 naznačil zájem o pohyb a rozklad formy, který později přerostl v něco radikálnějšího. V roce 1917 vystavil pisoár otočený na bok a podepsaný „R. Mutt“. Fontána se stala legendou. Běžný předmět povýšil na umělecké dílo čistě svým rozhodnutím. Duchamp tím ukázal, že umění nestojí na estetice, ale na myšlence.
Ready-made je masově vyráběný objekt vytržený ze svého kontextu a přenesený do světa umění. Duchampův přístup zpochybnil tradiční pojetí tvorby a ovlivnil generace umělců, od Warhola až po Beuyse. Pop art přejal jeho fascinaci každodenností a spotřební kulturou, konceptuální umění zase jeho důraz na ideu před materiálem.
Duchamp zároveň upozornil, že umělecké dílo existuje teprve tehdy, když je uznáno institucí. Jeho gesta ironicky odhalila, jak křehká je hranice mezi tím, co je a co není umění. V digitálním věku našel jeho princip nový život. Internet a sociální sítě demokratizovaly tvorbu i distribuci a Duchampovy myšlenky se přetavily do digitálních remixů, memů a net-artu.
John Cage a ticho jako hudba
John Cage (1912–1992) byl americký skladatel, který změnil způsob, jakým posloucháme svět. Po setkání se zen-buddhismem dospěl k poznání, že absolutní ticho neexistuje. Všechny zvuky jsou si rovné a všechny mohou být hudbou. Jeho nejslavnější skladba 4′33″ spočívá v tom, že se během čtyř minut a třiatřiceti sekund neozve žádný úmyslný tón. Hudebníci pouze sedí a prostor vyplňuje zvuk okolí – šelest, kašel, pohyb židlí, šum větráku.
Cage se zajímal o náhodu, experiment a propojení hudby s dalšími druhy umění. Používal magnetofonové pásky, oscilátory, radiopřijímače nebo gramofony. V eseji The Future of Music: Credo předpověděl nástup elektronických hudebních nástrojů a mluvil o „hudbě hluku“, která překračuje hranice kompozice. Jeho přístup ovlivnil performery, tanečníky i tvůrce elektronické hudby.
Cage ukázal, že hudba nemusí být melodií ani rytmem, ale způsobem naslouchání. Jeho práce se zvukem připravila půdu pro ambient, experimentální elektroniku i sound art.
Nalezený objekt a nalezený zvuk
Duchamp i Cage pracovali s principem nálezu. Umění podle nich vzniká aktem výběru a přesunu do nového kontextu. Nalezený objekt získává smysl tím, že ho umělec vyzdvihne z každodennosti. Nalezený zvuk má stejný účinek, a stává se hudbou, jakmile mu věnujeme pozornost.
Z tohoto přístupu vychází i junk art nebo asambláž, kde se z odpadků a zbytků stávají artefakty. Duchampův postoj „anti-umění“ a Cageova estetika hluku spojily svět výtvarného a zvukového experimentu a otevřely cestu k intermediálním formám, které spojují obrazy, slova i zvuky.
Vliv na současné digitální umění
Myšlenky Duchampa a Cagea jsou živé i v éře digitálních médií. Duchampův koncept ready-mades dnes ožívá v online kultuře, a to jak v meme estetice, remixech tak i postinternetovém umění. Umělci pracují s nalezenými obrazy, daty nebo vizuálními zbytky internetu podobně, jako Duchamp kdysi pracoval s pisoárem.
Cageův odkaz zase rezonuje v elektronické a experimentální hudbě. Sampling, glitch, field recordings nebo ambient vycházejí z jeho přesvědčení, že i náhodný zvuk má uměleckou hodnotu. Dnešní digitální umělci zachycují a remixují realitu, stejně jako Cage nahrával svět kolem sebe.
Oba spojuje myšlenka otevřenosti. Učí nás slyšet a vidět jinak. Přijímat svět takový, jaký je, a tvořit z něj nové vrstvy významu. Právě to je podstatou digitálního chaosu, o kterém mluví celá série Digital mess.
Facebook
Twitter
Sdílet
Tagy
Události
