Digital mess: Post-internet a paměť, aneb fragmenty minulosti v digitální kultuře

Nová média hrají zásadní roli v rozpadu historického vědomí, kdy minulost již není vnímána jako koherentní vyprávění, ale jako soubor simulaker uložených v online archivech, v podobě nových médií. Tyto média nabízejí nové způsoby přístupu k paměti pomocí moderních digitálních nástrojů, jež mohou být vytvářeny, reprodukovány a manipulovány.

Paměť představuje strukturovaný vliv na současnost a budoucnost, a v digitální paměti se stává navždy přítomnou, nevratnou a snadno ovlivnitelnou, což vede k estetickým a epistemologickým paradoxům postmoderní a post-internetové doby. Skrze přístupy, které tato doba nabízí, jsou schopny digitální technologie konstruovat nová paradigmata na to, jak lze pohlížet na minulost, avšak vznikají nové problémy, jako je otázka pravdivosti.

Úvod

Úpadek velkých vyprávění a transformace společenské paměti jsou rysy postmoderní společnosti. Metanarativy ztrácejí svou autoritu, jelikož velká vyprávění, která kdysi udávala směr a význam společnosti, dnes podléhají pluralizaci perspektiv a kritického rozkladu jednotného vidění světa. Postmoderní stav, jak ho definuje kulturní teoretik Jean François Lyotard ve své knize The Postmodern Condition, stojí na nedůvěře vůči těmto metanarativům. Podle Lyotarda je určující podmínkou postmodernity skepticismus, který dal západnímu myšlení řád a smysl. Lyotard kritizuje metanarativy, jako je redukcionismus a teleologické pojmy lidských dějin, jako jsou ty z osvícenství a marxismu, a argumentuje, že se staly neudržitelnými kvůli technologickému pokroku v oblasti moderní komunikace, masmédií a informatiky. 

Vývoj sítí a digitálních platforem zásadně ovlivnil masmédia, napříč kterými se informace šíří okamžitě a bez filtrace. Mediální kanály propojily globální publikum a algoritmické řazení obsahu rozbilo lineární vyprávění historie. Filozof a sociolog Guy Debord ve své teorii spektáklu upozorňuje na to, že obraz a mediace nahrazují přímou zkušenost reality. Toto doplňuje mediální teoretik Fredric Jameson tím, že postmoderní kulturní logika staví simulakrum nad autentický historický odkaz.

Fragmentace minulosti v digitální kultuře

Minulost jako skutečnost postupně mizí a zůstávají na ni jen záznamy, kdy se klasická kontinuita dějin stává souborem roztříštěných kousků. V souladu s poststrukturalistickou teorií je minulost jako „referent“ stále více marginalizována a postupně se vytrácí. Digitální média v tomto ohledu představují další výzvu pro paměť, čímž mohou vznikat novomediálního strategie, jež reagují na rozpad kolektivní zkušenosti a přepisování paměťových struktur. 

Sociální sítě jako je Instagram poukazují na to, jak je v současnosti paměť uchována, sdílena, remixována a zasazována do nových kontextů. Estetika koláží mísí různé obrázky a videa do jednoho celistvého obrazu, čímž ilustruje kulturu remixu, kdy minulost není ani tak pouze archivem, ale i živým materiálem pro neustálé přetváření a interakci se současností.

Lze očekávat, že nová prostorová logika v podobě digitální reprezentace bude mít zásadní vliv na to, co bývalo historickým časem. Minulost je tak dnešními technologiemi sama modifikována a přepisována, a tedy to, co bylo kdysi v historickém románu retrospektivním rozměrem nezbytným pro jakoukoli vitální reorientaci naší kolektivní budoucnosti, se mezitím samo stalo simulákrem tvořící obrovskou galerii obrazů.

Remixová kultura umožňuje kombinovat či editovat existující výrazy, produkty, materiály, aby vznikla díla nová.  Jedním z přístupů remixové tvorby je uživatelská kolaborativní tvorba, kdy se na tvorbě podílí lidé skupinově a spoluvytvářejí nové významy prostřednictvím online platforem. 

Dekonstrukční přístupy, mezi které patří například glitch art, mohou zase využívat digitální chyby a poruchy jako estetiku. Glitch art využívá chybu jako kompoziční metodu, která narušuje a rekonstruuje média, a zasazuje je do nového významu jenž odkazuje na křehkost naší paměti v digitální éře.

Dnes však existují již i média syntetická, jejichž vysoká míra věrohodnosti a nerozeznatelnosti od autentických záznamů posouvá hranice toho, čemu můžeme ještě věřit. Tyto média mohou sloužit ale i k úpravě, například pomocí algoritmických filtrů k vytváření nostalgického dojmu. Za zmínku zde stojí i audiovizuální díla, která kombinují field recordings z archivních zdrojů s generativní hudbou. Jedná se o alba či mixy které posluchače přenášejí do raných 80. či 90. let skládající se z terénních nahrávek z různých prostředí, často pořízených s minimální kontrolou, která využívají algoritmy k vytváření neustále se měnících zvukových krajin. 

Digitální paměť

Vzpomínky jsou ovlivněny tím, co Chris Marker ve svém filmu Sans Soleil popisuje jako „mech času“. Okraje jsou rozmazané, věci, na které není zaměřeno, jsou rozostřené. Digitální vzpomínky jsou ty, které nahrazují nutnost si daný okamžik vybavit, a místo toho, jsou ukládány v digitálních archivech, které nabízí internet. Lidé si své vzpomínky archivují a mají je k dispozici, tak aby si je mohli kdykoliv vyvolávat jediným kliknutím.

V důsledku toho se minulost nevypráví jako sjednocený příběh, ale rozpadá se na řadu neúplných útržků. Podle Jamesona se kultura již nesnaží reprezentovat historii, a minulost se stává spíše simulakrem nebo nostalgickou reflexí. Současně upozorňuje, že v postmoderním stavu minulost přestává fungovat jako pevný a jednoznačný odkaz na realitu. Kultura simulakra ožívá ve společnosti, v níž se směnná hodnota zobecnila do té míry, že se vytratila samotná paměť užitné hodnoty, ve společnosti, o níž Debord poznamenal, že se v ní „obraz stal konečnou formou reifikace zboží“.

Příkladem může být například síť Tumblr, která představuje neustále se vyvíjející mozaiku obrázků, GIFů a textů, kde uživatelé re-blogují a remixují příspěvky do nových, roztříštěných vyprávění. Dalším příkladem může být i Archive Fever, který se skládá z vizuálních koláží internetu z počátku 21. století, a jasně poukazuje na to, jak vizuální přetváření narušuje záznamovou kontinuitu. Místo organického sledování událostí jsou tyto archivy mozaikou zmatených citátů, ironických reflexí a nostalgických odkazů, „smíšené“ vyprávění, které samo o sobě nemá jednotnou linii.

Na sítích jako je TikTok se objevuje čím dál více umělých nostalgických kompilací, které formují kolektivní digitální paměť. Naše zážitky tak žijí dál v kompilacích jako muzejní artefakty, jako idealizovanou či simplifikovanou verzi dřívější doby. Na sítích typu YouTube se dají nalézt videa se širokou popularitou jako ASMR či Lo-fi edity, které se snaží navodit nostalgický dojem pomocí popraskávání starých kazet, které slouží jako typický příklad digitální nostalgie spojené se zvukovou pamětí.

Nejde však jen o kompilace, a toho je dobrým příkladem tzv. „memory-jacking“, kdy vznikají videa, která jsou zcela generovaná či jinak manipulovaná. Tento přístup ilustruje projekt Melting Memories od Refika Anadola, který převedl mozkové aktivity spojené se vzpomínkami do plynoucích světelných projekcí. Tímto způsobem vizualizoval, jak se vzpomínky mohou rozpadat a znovu skládat, což podtrhuje, že i naše nejintimnější paměťové procesy mohou být reinterpretovány a transformovány prostřednictvím digitálních médií.

Memory-jacking se však často objevuje i napříč sociálními sítěmi s cílem parodie historických událostí, které podporují rozmazávání historie v digitálním prostoru. V tomto využiží však nastávají obavy, že syntetická média mohou v daleko širší míře manipulovat s tím, co si pamatujeme, a efektivně pozměňovat to, jak pohlížíme na minulost i současnost. 

Digitální paměť a její paradoxy

V digitálním prostředí rozpad paměti prohlubuje svou absurdnost. Kulturní kritik Andreas Huyssen tvrdí, že čím více paměti si ukládáme, tím více je minulost vtahována na dráhu přítomnosti, připravena k vyvolání v případě potřeby. Huyssen dále upozorňuje, že tato okamžitá dostupnost minulosti vede k tomu, že se historické zkušenosti stávají spíše archivními obrazy než skutečnými prožitky, a tím se ztrácí jejich autentický časový kontext. Toto permanentní prolínání minulosti s přítomností nakonec degradující paměťovou schopnost společnosti rozlišovat skutečné vzpomínky od pouhých digitálních stop.

Literární kritička Susan Stewart ve své knize On Longing popisuje nostalgii jako „sociální nemoc“, kterou definuje jako „opakování, které truchlí nad neautentičností veškerého opakování“. Argumentuje tím, že nostalgie popírá, nebo přinejmenším degraduje, prožívanou přítomnost a z idealizované, a tedy ne vždy přítomné minulosti znehodnocuje autentickou paměť. Toto ilustrují zmíněné příklady jako falešné historické záznamy, imitace analogových filtrů či rekonstrukce fyzických přehrávačů. Tyto práce s médii evokují vzpomínky, které nemusí být nutně skutečné, a připojují k nim emocionální kotvu nostalgie. 

Tato nostalgie již není pouze jakousi reminiscencí na autentický zážitek, ale stává se mediovaným produktem, jehož smyslem je vyvolat pocit ztracené minulosti skrze tu současnou. Zatímco kazety, či vinylové desky nesou hmotné stopy minulosti, digitální playlisty na hudebních platformách jako Spotify, Apple Music či Deezer pouze replikují tuto atmosféru a vyvolávají nostalgii bez skutečné materiální paměti. 

Post-internetové přístupy k práci s pamětí 

Post-internetoví umělci reagují remixováním nebo kolážováním již existujících materiálů (textů, obrazů a zvuků). Například projekt Macintosh Plus a jeho album Floral Shoppe zpomaluje a remixuje skladby žánru muzak z 80. let, a doprovází je glitchovými neonovými vizuály a digitálními reprodukcemi symbolik počítačů a systémů z 90. let, čímž evokuje rozpadlou nostalgii médií a rozostřenou paměť digitální éry.

Jedním z dalších příkladů z oblasti syntetických médií je glitch artový film Spectral Analogue, v němž se signály VHS rozpadají prostřednictvím datamoshingu a vytvářejí vizuální artefakty, které představují efemérní povahu formy a rozpadu paměti v digitální éře. Dalo by se říci, že se jedná o projev retrománie, fenomén popsaný Simonem Reynoldsem, který má představovat kulturu závislou na vlastní minulosti, neboli kultury, která se spoléhá na recyklaci starého místo vytváření nového.

Za zmínku zde stojí kolektivní remixová platforma Artbreeder. Na této platformě Artbreeder uživatelé komunikují hlavně prostřednictvím remixování (označovaného jako tzv. breeding) obrázků jiných uživatelů pomocí syntetických médií, které se nacházejí ve veřejně přístupné databázi obrázků, a vytvářejí nové variace pomocí úprav posuvníků známých jako tzv. genes. Tato strategie přístupu k paměti představuje ve své podstatě hypertextové paměťové koláže, kde fragmenty a odkazy na minulost samy o sobě nabývají nového významu. Slovy Borise Groyse „historie se odehrává v propasti mezi archivem a životem“.

V tomto kontextu Lev Manovich upozorňuje, že v počítačové éře se po románu stává klíčovou formou kulturního vyjádření databáze. Poté, co román a následně i kinematografie upřednostnily vyprávění jako klíčovou formu kulturního vyjádření moderní doby, přichází počítačový věk s jeho obdobou, tedy databází. V době internetu, kdy přistupujeme k informacím pomocí nelineárního procházení obsahu napříč databázemi, mnoho objektů nových médií nevypráví příběhy, nemají začátek ani konec, vlastně nemají žádný vývoj, tematický, formální ani jiný, který by jejich prvky uspořádal do posloupnosti. Místo toho jsou to sbírky jednotlivých položek, kde každá položka má stejný význam jako kterákoli jiná. 

Umělec Seth Price popisuje značný dopad těchto technologií, na umělecké strategie, které udržují minulost při životě tím, že ji vymazávají, zavádějí falešné vzpomínky a vyhýbají se statickému osobnímu archivu práce. Jako proměnlivý digitální kód je umělcův archiv stejně otevřený neustálé revizi jako cokoliv jiného vystaveného na internetu. 

Digitalizace paměti tak vede k jejímu rozostření. Minulost se současně zdá být všudypřítomná a přesto beztvará, její poselství ztrácí jasné kontury. To má za následek estetické a epistemologické paradoxy napříč současnou kulturou, kdy paměť je formálně saturací dat a materiálu, a díky úpadku narativu zůstává naší paměti cizí pozadí pravdy a autenticity.

Příklad umělecké práce s pamětí 

Fragmentace paměti představuje motivaci a novou výzvu pro umělce a jejich díla. Umělci takto mohou pracovat se starými nebo vyhořelými materiály, kombinovat je, zasazovat je do nových kontextů, různými principy je demonstrovat a rekonstruovat, a využívat možnosti internetových archivů. Rozpad paměti se tak stává výzvou, ale i podnětem pro umělecké strategie a směry.

Jedním z nejikoničtějších příkladů pro konstrukci je nostalgie, která stojí v samotném jádru post-internetového umění, je žánr vaporwave. Ten nabízí digitální „archaismus v současném rámci“, který se hudebně i esteticky vrací do 70. a 80. let. Například na platformě Tumblr se objevují grafické kompozice vaporwave, které kombinují ikonky Windows 95 s pastelovými barvami a evokují autenticitu ztraceného digitálního dětství.

Žánr vaporwave je charakteristický formou práce se symbolem minulosti využívá kreativní remix zvuků a obrazů, spíše než skrze textovou kritiku konvenční historie. Žánr stojí spíše na pocitech, které v publiku vyvolává, než na racionálním myšlení. V zásadě jde o využití fragmentů minulosti k navození v posluchači nebo divákovi intenzivního pocitu v jeho vlastním přítomném okamžiku. Tímto způsobem se vaporwave ve svých interakcích se sedimentárními mediálními kulturami minulosti podílí na širší praxi mediální archeologie, čímž z nitra starší technologie vytahuje „záhyb času a materiality, kde by minulost mohla být náhle znovu objevena“.

Závěr

Minulost již není interpretována pouze v smyslovém pojetí, a stává se trvale archivována a k dispozici, aby si ji člověk mohl právě teď vybavit a znovu přijmout jediným kliknutím. Digitální technologie jsou schopné přetvářet naši kolektivní paměť tím, že nahrazují jednotné vyprávění sítí rozptýlených, interaktivních fragmentů, jež vybízí k novým interpretacím a formám vyprávění.

Nostalgie pramení ze zdroje emocionální paměti, paměti prožitého života, morestalgie místo toho proniká do pole numerické paměti, paměti jmen a čísel. Digitální technologie přetvářejí paměť v nelineární síť fragmentů od médií, jež jsou upravovány pomocí digitálních nástrojů, přes hypertextové koláže, umělecké strategie jako je glitch art nebo vaporwave, až po synteticky generováná média. Tím se otevírá prostor nové estetice, která v napětí mezi archivem a životem reflektuje proměnlivost a efemérnost digitální kultury, a přináší nové možnosti pro uměleckou tvorbu i kritickou reflexi.

Závěrem lze říci, že napětí mezi rozpadem a uspořádáním paměti je klíčové pro pochopení dnešní kultury, naše minulost již není uzavřeným příběhem, ale nikdy nekončící koláží, v níž se minulost a přítomnost neustále prolínají. Tento článek podtrhuje, že právě takto proměněná paměť, do té míry mediatizovaná a roztříštěná, jako taková tvoří pozadí současného vědomí kultury a zároveň zpochybňuje tradiční pojetí dějin jako celku.