Úvod do Ballroom a Vogue kultury

Sallette Murkezzi |

Proč vznikly „houses” a jaký plnily účel při vzniku? Co má vlastně Madonna společného s
vogue kulturou a co jsou to „ballrooms”? V dnešním článku si odkryjeme historii scény, od
zakázaných bálů, po jejich celosvětový úspěch a vliv v pop kultuře.

Historie

První zmínky o bálech se datovali zhruba od roku 1920 a konaly se v Rockland Palace v
New Yorku. Byly organizovány afroamerickou bratrskou organizací, The Hamilton Lodge.
Rocklandský palác v Harlemské čtvrti byl slavným sálem v období renesance. Mimo politické
sdružení, sportovní akce a koncerty, se tam konaly i tehdy ilegální „drag balls“.
Vzhledem k silně převládající rasistické situaci a potlačování LGBT komunity, se museli
pořádat tyto události v tajnosti.

Oficiální název jednoho z prvních bálů byl „Masquerade and civil ball“, přesto jej však mnozí
znali pod názvem „fag ball“. Muži se převlékali za ženy a naopak.
Šlo o tanec, zábavu a místo, kde mohou žít lidé aspoň na chvíli své fantazie a být sami
sebou. Být jiné orientace bylo tehdy nepřijatelné, dokonce trestné. Afroameričané to měli
mnohem horší kvůli tehdejší silné rasistické situaci. Za své projevy byli tito lidé stíháni,
utlačováni a vyhazováni z domu již v mladém věku. LGBT lidé se setkávali se silnou
diskriminací, tehdy začínajícím se šířením viru HIV a nenávistnými projevy všeho druhu. Vše
bez politické podpory. Na tento podnět se začaly formovat skupiny, tedy Houses, které
fungovaly na vyšším principu náhradní rodiny.

Vznik Houses

Název má dva významy. Jeden má symbolizovat dům v souvislosti s rodinou a druhý dům v
módním pojetí. První legendární „house“ byl založen v roce 1972, afroamerickými královnami
dragu, Crystal LaBeija a její kamarádkou Lottie LaBeija. Po zakladatelkách nesl název
„House of LaBeija“.

House je v podstatě náhradní nebiologická rodina, kterou vedl otec nebo matka. Oporu si v
nich našlo mnoho vyhoštěných adolescentů. Nebiologičtí rodiče se starali o své děti tak, jak
se v běžném životě odmítli o ně starat jejich rodiče vlastní, kvůli nepřijetí jejich sexuality. Tito
náhradní rodiče se stali chybějící autoritou, kterou potřebuje každé dítě. Snažili se jim dát
rodičovskou lásku, přijetí a pochopení, které dokáže poskytnout jen člověk, který si už prošel
něčím podobným. Většina si zažila sama podobný příběh odmítnutí, proto cílem této skupiny
bylo pokusit se udělat změnu pro sebe a svou komunitu a tím zvýšit soudržnost jejích členů.
Existence těchto skupin mimo jiné sloužila také jako útočiště pro gay a trans děti z ulice,
které neměly možnosti a prostředky na život ale měli kreativní projev a potenciál.
Navzdory politické ignoraci vůči těmto problémům se komunita vzájemnou podporou přesto
dále úspěšně rozrůstala.

Mezi hlavní aktivity těchto vytvořených skupin bylo trénování spolu na soutěže, šití kostýmů,
připravování věcí spojené s bály a v neposlední řadě tanec vogue.
Díky neustálému úsilí o reformu se podařilo vybojovat práva a rovnost do podoby, jakou
známe dnes.

Vogue jako tanec

Tanec nese název po ikonickém módním časopisu Vogue. Tento styl se zrodil v Harlemu a
byl vymyšlen afroamerickou drag kulturou v 60. až 80. letech. Hlavní inspirací je estetika
egyptského umění a high fashion. Skládá se z rychlého střídání póz jako na módním focení.
Preciznost, symetrie a ladné provedení jsou jeho charakteristickými rysy. Formování linií z
pohybů těla a výrazné gesta rukou v tanci pomáhají vytvořit příběh. Taneční souboj zahrnuje
i tzv. „shade“, který můžeme chápat jako jemnou formu urážky, adresovanou soupeři skrze
mimické gesta, sarkastické napodobování a zveličování soupeře.

Tanec má reprezentovat pohlaví jako představení. V závislosti na kategorii, mohou soutěžící
předvádět tradiční chování přiřazené k jejich sexualitě, aby předvedli to, kým ve skutečnosti
jsou, nebo naopak aby působili co nejvíce heterosexuálně.
Po roce 1990 se začal vogue rozvíjet a začali se přidávat nové prvky. Dnes rozlišujeme pět
hlavních elementů, které tvoří jeho základ. Jsou to „catwalk“, „duck walk“, „hand
performance“, „spins and dips“ a „floor performance“.

Ballroom se stal platformou, v níž našli tito lidé místo, kde se mohou realizovat a rozvíjet
sami sebe. Místo, kde na každém skutečně záleželo a mohli se projevit naplno ve své
přirozenosti, bez skrývání se a přetvářek. Vogue se stal symbolem, jak bojovat s hanbou.
Stal se terapií, při které našli únik od reality a svobodně stvárnili své fantazie do otevřeného
příběhu tance.

Vogue v popkultuře

Inspirace pocházející z „ballroom“ kultury v New Yorku měla silný kulturní vliv ve světě
zhruba od 80. let až do dnešních dní.
Tanečním stylem Vogue se inspirovalo několik významných popových celebrit a umělců,
kteří do svých choreografií přidávali jeho prvky, jako například Madonna, Rihanna, Willow
Smith, FKA Twigs, Ariana Grande a Azealia Banks.
Velký vliv na rozšíření tohoto stylu měl i dokument Kiki, který představuje pohled na aktuální
scénu a populární styly současnosti.

Madonnin videoklip ke stejnojmenné písničce „Vogue“ z roku 1990, vyzdvihl tento tanec na
vrchol popularity. O choreografii se postarali Jose Gutieréz Xtravaganza a Luis Camacho z
„House of Xtravaganza“, představiteli jednoho z nejznámějšího Housu dnešní doby.
Přestože Madonna spolupracovala přímo s členy této komunity a výrazně napomohla
zviditelnit vogue, ve své písni se nezmiňuje o afroameričanech jako o hlavních
představitelích této kultury. Názory jsou však sporné, avšak kritici zastávají myšlenku, že
původní kulturu vymazala, ba dokonce ji přetvořila ku obrazu svému.