Mizejicí krása starých časů aneb urbexerům nejsou památky lhostejné

„Škoda, že to tak zchátralo. Nejde to opravit?“ Rozhodl jsem se zodpovědět otázku, jak se vůbec něco může stát opuštěným a proč se architektonická historie tak často mění v prach. Chci poukázat na demolice historických budov a celkový nezájem laické společnosti o mizející architekturu. 

Ze židle mě zvedla nedávná demolice brněnské výtopny, která však nebyla ani tak startérem, jako spíše poslední kapkou. Rozhodl jsem se tedy podívat na problematiku demolic budov, které mají historický význam, avšak jediná pozornost se jim dostává jen ze strany bezdomovců a urbexerů.

Zbytečné demolice, diagnóza výtopna

Vše si ukážeme právě na této budově. Budova jejíž přestavba se datuje k roku 1890 a ve skutečnosti je tudíž ještě starší. Doplatila na modernizaci železniční dopravy a výměnu parních lokomotiv za motorové. 

Objekt po rekonstrukci sloužil jako skladovací prostor a poté chátral. Vzhledem k lokalitě, ve které se nacházel, bylo otázkou času, kdy místo začnou obývat první bezdomovci a osud opuštěné městské budovy se začne pečetit. 

K zabezpečení vstupu tehdy došlo pouze ze strany ulice, zatímco ze dvora byl objekt volně přístupný. Není se tak čemu divit, že se to na stavu budovy nemile podepsalo. Děravá plechová střecha, absence dřevěné podlahy v prvním patře, agresivní „obyvatelé“. Místo tak stálo za to navštívit pouze kvůli hlubokému sklepu a místní pyramidě prázdných petek od vína. 

Důvodem k demolici byla událost tohoto roku, kdy v budově ve vlastnictví Českých drah uhořelo pět bezdomovců. Strach z podobné události tak vyústil v rozhodnutí o odstranění výtopny.

Tento argument je pochopitelný, ba dokonce akceptovatelný, kdyby zde však nebyla skutečnost, která svědčí o další motivaci k takovému kroku. Tím je fakt, že budova stojí na pro developery cenném pozemku, kde se plánuje s výstavbou komerčních prostor a nového nádraží. 

Zajímavým faktem je, že v budově výtopny nikdy nehořelo, což lze rozpoznat podle neohořelých stěn, zatímco naproti stojí budova obývaná bezdomovci, kde se s trochou nadsázky pořádá každoroční sraz pálení čarodějnic. 

O její demolici se však zatím nejednalo, přestože zde by se jednalo o skutečnou prevenci, která by při nejmenším snížila výjezdy hasičů. Nechám na čtenáři, ať sám posoudí, jaký má na tuto věc názor. 

Ve hře byla i snaha o zachování budovy, která je svou typickou architekturou ve střední Evropě takovou malou raritou právě kvůli častým demolicím. Byly zde tak nápady na přeměnu budovy v muzeum, popřípadě komerční prostor tematicky odpovídající stylu stavby. 

Nutno podotknout,že případná oprava objektu a jeho využívání by požárům a nebezpečným jevům předešly a architektonická památka by zůstala zachována. 

Nesmím zapomenout ani na areál Zbrojovky Brno s unikátními stavbami včetně protileteckých krytů. Osud tohoto industriálního pokladu je rovněž zpečetěn. Posledním padlým v areálu je závodní klinika. Bohužel k využití budov, jak tomu bylo třeba v případě městských jatek (taktéž s originální architekturou) bohužel nedošlo a stejně tak ani k zpřístupnění krytů. 

Chtěl bych zmínit také demolici neo-renesanční vily na ulici Hlinky, kterou se zabýval dokonce i ombudsman Stanislav Křeček, nebo demolici hotelu Obora, který pamatoval období první republiky. Osobně tyto urbexové ztráty nemůžu strávit.

Kup si svůj vechtr

Drážních strážních domků, takzvaných „vechtrů“, které ztratily svůj význam a podléhají zkáze existují stovky. Samotné České dráhy několik z nich nabízejí k prodeji, aby se vyhnuly nekonečnému zabezpečování objektů, kam se co týden dobývají nezvaní hosté.

Mnoho objektů tak našlo nové majitele a smysl existence jako obytné budovy, klubovny zájmových spolků, tématické hospody apod. Jedné takto zdařilé přeměny jsem byl svědkem a místo jsem velice rád navštívil tentokrát ne jako urbexer, ale jako host restaurace. V mnoha případech však stále dochází k postupným demolicím ,,vechtrů“ nejčastěji jako doprovodná práce při rekonstrukci trati.

Neznámí majitelé, majitelé bez zájmu a nerudovské „co s tím?“

Tímto neduhem trpí především rodinné domy. Důvody k opuštění domu jsou různé, od klasického stěhování po emigraci nebo úmrtí posledního majitele bez dědiců. O budovy se tak nemá kdo starat a jsou ponechány napospas času.

Jsou buď zapomenuté nebo se vzdáleným dědicem žijícím v zahraničí, který o budovu nejeví zájem a nechává ji svému osudu a nejinak tomu je i v případě nechtěného dědictví. V některých případech dědicové sami nevědí, že vůbec mají nárok na danou nemovitost nebo je nemožné je dohledat. 

Zchátralé „domy nikoho“ však nejsou pouze fenoménem soukromě vlastněných staveb. Můžeme ho pozorovat i u nemovitostí vlastněných státem nebo státními podniky. Zde je pak na vině špatné hospodaření s majetkem, případě nedostatek finanční prostředků na provoz, nebo ztráta funkčního významu dané budovy. V případě měst i bezradnost jak s nechtěným často zničeným majetkem naložit či dlouholeté soudní tahanice.

Jde to!

Štěstí často nemají ani zámky. Hlavním důvodem je dlouhodobý nedostatek financí ministerstva kultury, pod které tyto památky spadají. V podstatě si tak necháváme před očima mizet vzácné stavby. 

S tímto faktem se rozhodla zatočit nejmenovaná skupinka urbexerů, která na každoroční akci za přispění své energie a peněz provádí drobné opravy a uklízecí práce v místní památce. Vzhledem ke skutečnosti, že tento zámek je stále urbexovou lokací, název neuvádím záměrně. 

Do podobných akcí se pouští i další skupiny dobrovolníků, žijící v okolí podobného skvostu, popřípadě obětaví nový majitelé. Často se setkávám s argumentem ,,nešlo to už opravit“. Jak je vidno, jde to!

Tradice versus pohodlí

V Brně jsme článek začali a v Brně ho také ukončíme. Někdy ani snaha - práce na obnově, petice nebo mediální kampaň - nestačí. Takovým případem je stadion Za Lužánkami. Zde se střetly dva názorové proudy. 

První chce zachovat mnohaletou sportovní tradici místa, kde se rodily legendy místního klubu, i atmosféru architektonicky zajímavé lokality, které láká fotografy a pořadatele kulturních akcí. 

Druhá strana zastává názor, že by se sportovní aktivita měla přesunout do nového stadionu blíže k centru. Jedním z jejich argumentů je havarijní stav, který si vyžaduje demolici. Tu připustila i hlavní tvář stadionu, Petr Švancara. 

Ten se vrhl do rekonstrukce hřiště. Spolu s fanoušky týmu se podílí na údržbě a úklidu tribun. Skrze projekt Dejme Lužánkám Š(v)anci mladým získal v roce 2020 podporu z participativního rozpočtu města Brna na obnovu stadionu. 

Poslední zprávy přesto naznačují že městští zastupitelé se kloní k možnosti přesunu do nového stadionu a demolici starého. Budoucnost tohoto betonového svědka historie je tak nadále nejistá.

Závěrem

Řešení demolic historických budov vidím ve vyšších pravomocích památkářům, urychlení procesu udělení statusu státem chráněné památky a nepovolené demolice stávajících památek trestat vyššími tresty než těmi peněžitými. 

Další možností je podávat návrhy do participativních návrhů rozpočtů měst a v případě menších měst, obcí a vesnic nepodceňovat sílu občanské iniciativy, vytvářet petice a užívat dalších demokratických nástrojů nesouhlasu, a tak tlačit na odpovědné orgány v dané věci.