Od Sadeho ke Kinku

Idea ztráty kontroly v sexuálním kontextu se v širším povědomí poprvé objevuje u Markýza de Sadeho a následně samozřejmě i Leopolda von Sacher-Masocha. Zatímco první sadomasochistické romány vznikly na území Evropy, mainstreamovějšímu formátu – magazínům – byla více nakloněná Amerika.Právě tam se po druhé světové válce začaly objevovat fetišistické časopisy. Největší inspirací jim byly magazíny, které vojáci dováželi jako „suvenýr“ z okupovaného Japonska, kde se v té době zvedla velká vlna zájmu o sexualitu a pornografickou literaturu.

Nejznámějším takovýmto počinem byl časopis Bizzare publikovaný v Kanadě ilustrátorem Johnem Williem. Ten je znám zejména pro své autorské komiksy Sweet Gwendoline (ano, odtud se vzala inspirace pro píseň Sweet, sweet Gwendolin německé kapely Die Arzte). Willie byl neobyčejně vynalézavý, neustále vymýšlel nové způsoby bondáže, provazy zde ale nehrály hlavní roli.

Západ je více praktický, rozmanitý v možnostech znehybnění. Zatímco v Japonsku má provaz svůj kulturou daný význam, tradici, kontext a automaticky v lidech vzbuzuje nějaké pocity, na západě je to „jen“ nástroj k získání kontroly nad druhým člověkem. Stejně jako kožené řemínky nebo okovy, které se navíc těší velké oblibě ve fetišistických skupinách.

Johna Willieho však velmi zaujala práce japonského „otce shibari“ Itoha Seiu a tak se provazy do jeho tvorby viditelně otiskly. Na Willieho ilustrace pak navázali další jako Eric Stanton, Robert Bishop nebo Irving Klaw. Kreslená tvorba se postupně přehoupla v točení videí, ikonickou záležitostí jsou bondážová videa s Bettie Page, pin-up modelkou 50. let.

Odtud už není v historii daleko k tvorbě Lew Rubense. Tento Američan je klíčovou osobou západní bondáže, tak jak ji známe dnes. Kromě nespočtu úvazů, za které mu lze z velké části psát zásluhy, vymyslel i spoustu jiných způsobů bondáže, ať už pásky, pouty nebo třeba kovovými konstrukcemi. Ve spojitosti se západní bondáží je určitě nutné zmínit ještě studio Kink.com, které přišlo v průběhu let s mnoho originálními způsoby bondáže (a to zejména za pomocí kovu).

Rozmanitost shibari

Jak a z jakých důvodů se váže? Přehled nejčastějších stylů a důvodů pro ně, který ale určitě nebude kompletním výčtem, protože důvodů je tolik, kolik je vázajících a vázaných.

Dáma v nesnázích

Historii západní bondáže může skýtat překvapení a zajímavosti i pro fanoušky východní tradice. Západ má přeci jen své specifické kulturní pozadí a společnost odlišnou od té východní. A přestože na první pohled by se mohlo zdát, že se něco takového v shibari projevit nemůže, opak je pravdou.

Často se mluví o odevzdanosti japonských modelek, o rituálnosti, kterou vázání na východě má. Japonská kultura je na odevzdání se osudu totiž připravená. Příběhy a pohádky mají na východě málokdy šťastný konec, zatímco rituální sebevraždy nebo naplněný nezvratný osud jsou velmi častým a vysoce ceněným zakončením vyprávění. Podíváme-li se však na evropskou kulturu uvidíme, že naše pohádky jsou všechny o dobrých koncích, o chrabrých princích na koni, kteří na poslední chvíli svou nešťastnou princeznu vždycky zachrání.

Tento princip „dámy v nesnázích“ se později přenesl i do fetišistické tvorby. Najít na amerických ilustracích stopu odevzdání ve tváři spoutaných je velmi obtížné. Naprostá většina čeká na vysvobození a klade odpor. Tyhle dámy jsou typické svojí jiskrou v oku. Většinou je i přes všechna příkoří někdo nakonec opravdu zachrání.

Není pak s podivem, že ve spoustě BDSM příběhů tento odpor nacházíme a často jej i velmi oceňujeme. Drzého submisivního člověka na západě najdete určitě rychleji než mezi Japonci. Roli tento koncept hraje určitě i v touhách uvázat, co nejkrkolomnější pozici, nebo vydržet i ten nejsložitější úvaz s úsměvem na rtech.

Nejsou to vždy tendence určitě takto extrémní, ale těchto konceptů, jako takových, jste si určitě také někdy všimli. Japonská bondáž je pak naproti tomu o odevzdání se, ultimátnosti, utrpení, slzách a potu. Ani jeden přístup není špatný, ale je dobré uvědomit si, kde se v nás takové koncepty můžou brát. A taky nás může znalost historie a naší kultury naučit shovívavosti s těmi, kteří se chtějí naučit koncepty, které jim jsou kulturně vzdálenější, a ještě jim to třeba úplně nejde.

Historie západní bondáže není nikterak dalekosáhlá. Provazy u nás zkrátka tradici moc nemají. To nám ale nebrání tomu se v ní inspirovat. V návaznosti na tradici japonského vázání si navíc v posledních pár letech úspěšně vytváříme novou bohatou linii „západního shibari“.