Termín post-internet definovala jako první umělkyně a spisovatelka Marisa Olson v práci s názvem „POSTINTERNET: Art After the Internet". V této práci zmiňuje podstatné informace o vzniku postinternetového hnutí a o post-internetu jako takovém. 

Umělci jako Harm van den Dorpel se stali prvními, kteří se začali identifikovat jako post-internetoví umělci, jiní však začali přemýšlet však o svém vlastním pojetí tohoto termínu.

Artie Vierkant představuje vlastní definici termínu, podle které představuje post-internet výsledek současného okamžiku: „Neodmyslitelně informovaný všudypřítomným autorstvím, rozvojem pozornosti jako měny, kolapsem fyzického prostoru v internetové kultuře a nekonečnou reprodukovatelností a proměnlivostí digitálních materiálů.“

Post-internet se podle Richarda Dawkinsa rozšiřuje napříč všemi rovinami praxe a teoriemi v diskurzu, od filozofie k astronomii, od teologie až k zoologii. Představuje něco, co přesahuje ve své podstatě nová média. Allan Sekula prohlásil o fotografii toto: „Musíme pochopit, jak fotografie funguje v každodenním životě v rozvinutých průmyslových společnostech: problém je spíše materiální kulturní historií než uměleckou historií.“ Tento výrok může dávat smysl i otázce post-internetu.

Historie

Post-internet jako takový představuje směr, který vychází z estetiky virtuálního prostředí. Tento směr vznikl okolo roku 2009 a svou přítomností na uměleckém poli ovlivnil moderní umění. Pohledy se však v mnoha ohledech různí. Post-internet sám o sobě nevychází nutně z estetiky, ale z toho, co vlastně tento směr představuje jako takový. Primárně se zaměřuje na konzumní produkty a společnost virtuálního prostředí.

O historických meznících post-internetové kultury a těch, kteří svou produkci označili tímto termínem, pojednává studie Václava Magida v Sešitu pro současné umění. Najdeme jí pod názvem Ozvěny špatného smíchu. Magid toto umění podezřívá z neschopnosti kriticky se vyhranit vůči mnohým zdrojům nadnárodních značek. Také ale symbolům masové kulturní produkce, které si přivlastňuje, a s nimiž pak operuje nejen na webu, ale i v prostorových instalacích.

Významným post-internetovým umělcem je například Seth Price. Jeho inkoustové tisky, vakuově tvarované sestavy a opakované iterace podobného zpochybňují stav objektů v distribuci médií 21. století.

Cory Arcangel je dalším jedním z nejznámějších umělců v tomto směru. Fyzizuje nehmotné digitální struktury - a je nejspíše jediný, kdo měl samostatnou výstavu ve Whitney ve věku 33 let. Arcangel se slaví za své modifikace populární videohry. Řada z nich byla v oné show k vidění. Opakovaně tam využívá přizpůsobené gradientní vzory z Photoshopu, videí z YouTube, apod.

Klíčem k pochopení toho, co znamená post-internet nenaznačuje, že je seismický technologický vývoj spojený s internetem u konce. Je to přesně naopak. Novou estetickou éru, post-internetoví neboli digitální umělci posunuli dále a  jejich cílem je zkoumání možnosti nástrojů pro vypořádání se s jinými subjekty. Zatímco dříve digitální umělci často vyráběli díla, která existovala výhradně online, generace hnutí post-internet (z nichž mnozí měli připojení k internetu již od útlého věku), často používá strategie k vytváření objektů, které existují v reálném světě. Pro vizuální stránku tohoto hnutí je specifická produkce digitálních koláží. Častým znakem je pak i využívání vysloužilých médií a „elektronického odpadu”. To může představovat formu recyklace kulturního dědictví.

Symboly

Pro tento směr se staly ikonickými prvky UI, obrazové chyby, 3D objekty, digitální textury nebo vysloužilý hardware. Tyto prvky jsou však pouze symboly tohoto směru a nemusí se v této tvorbě vždy nacházet. 

Stejně jako kdysi existovala epocha, v níž byli ať už aktivní nebo pasivní umělci a spotřebitelé označováni jako postmodernisté, tak dnes můžeme prakticky říci, že všechna díla jsou díla postinternetová (byť v menší či větší míře rekapitulační exivity), protože všechna nynější díla se produkují v době post-internetu.