Poprvé jsem se s Varthou setkal na “A Loathsome Aberration Tour 2022”, které se odehrálo 8. října 2022 v 19:00 v Praze, konkrétně v klubu Chapeau Rouge Prague.

Na programu bylo vystoupení čtyř kapel, jako první byla Vartha, která si zahrála místo Wictims následně Macheta, Rise Of Surya, a jako poslední Neurotic Machinery.

Vartha - Deviate (OFFICIAL VIDEO)

Jaké to je vystupovat jako první kapela?

Jelikož jsme poněkud začínající skupina (na scéně asi rok a půl) máme zatím problém iniciovat vlastní koncerty. Potřebujeme větší komunitu, abychom mohli přislíbit účast alespoň 100-200 lidí na vystoupení. Zatím jsme rádi za jakoukoli účast jako hosté nějaké větší skupiny či účastníci na festivalu.

Jak na vás klub působil celkově?

Klub na nás působil jako místo pro koncerty se spíše elektronickou hudbou. Jelikož jsme zvučili ještě v době, kdy už přicházeli první hosté, nebylo možné přijít na scénu s nějakým wow efektem a překvapit lidi, kteří na nás čekali. Bylo tam také málo místa na 5 lidí a nějaké další řádění na pódiu.

Jak jste se k vystoupení místo Wictims dostali?

Vzhledem k tomu, že hudební komunita v Česku (ještě s podobným žánrem) má mezi sebou jisté vazby, nebylo těžké, aby alespoň jeden z členů, v tomto případě zpěvák Hubert, nedostal info o tom, že se na tomto koncertu uvolnilo jedno okénko s kapelou, která nemohla vystoupit.

Kde vás ještě můžeme zahlédnout?

Nejbližší termín je 16.11. v pražském Cross Clubu.
Druhý nejbližší termín je 2.12. v Rock baru Pohoda ve Vodňanech na akci Mikulášskej nářez ve Vodňanech.

Praha je pro začínající skupinu celkem drahá, takže budeme rádi za formu hostingu na vystoupení kapel s větším dosahem a větší fanouškovskou základnou. Budeme moc rádi za spolupráci i na jiných akcích v každém kraji. Máme za cíl teď procestovat celou ČR a využít příležitosti vystoupit. Festivaly jsou také něco, kam bychom se rádi dostali, přes zimu se hodně hudebních festivalů rušilo, takže doufáme, že to nyní bude lepší.

Jak byla Vartha vlastně založena?

Kapelu založili první dva členové. Zde o nich něco málo z historie:

Filip (kytara): Hudebku na základce jsem nesnášel, pak jsem chtěl kytaru, učil jsem se na ní hrát od jednoho muzikanta, ale moc mě to nebavilo. Později jsem si pořídil elektrickou kytaru, nakonec mě to chytlo jako samouka  - naučit se něco mi trvalo dlouho. Můj první song byl od Nirvany a když jsem zahrál Slipknot, Before I Forget, byl jsem z výsledku tak nadšený, že jsem si tento single i nahrál a rozhodně mi dal chuť do dalšího učení se na tento nástroj. Hrál jsem i na kytaru ještě ve fólii, kterou jsem měl dostat k 18. narozeninám, ale věděl jsem, kde je tento dárek schovaný, takže když rodiče nebyli doma, na kytaru jsem potají hrál a pak jsem ji před příjezdem rodičů zase schoval. Kytaru už mám 10 let, zkoušel jsem i banjo. Z mamčiny strany děda hrál na harmoniky, varhany, i druhý děda hrál na kytaru, rodiče mě podporují extrémně, kupovali mi kytary, když viděli pokrok. Chtějí mít doma někoho, kdo dělá to, co ho baví.

Matěj (bicí): Hraji dlouho asi od 9. Vždy jsem byl neposeda (díky tomu i velký sportovec). Jsem také absolventem ZUŠky, vždy jsem měl hodně energie. Rodiče říkali, že bych měl do něčeho mlátit. Začal jsem tedy hrát na bubny. Prošel jsem si od samého začátku – jak přes polku a swing, tak i přes první kapelu mimo zušku se ségrou (hodně soft, pop). V mém bubenickém reperotáru nechyběly ani vesnické plesy. Hrál jsem nějakou dobu i s bráchou, to už byla tvrdší hudba. A pak tvrdší a tvrdší. Od polky k metalu. Swing mě naučil kopy, udržet rytmus. Nelituji zkušenosti, dokážu díky tomu hrát i těžší rytmy. Měl jsem účast i v Opičím sněmu, Frankensteinovi. Vždy jsem hrál jako pure bubeník, nemůžu se totiž dokopat k jinému nástroji. Hodně by mě bavilo hrát na kytaru. Na zkouškách jsem jediný, kdo se mezi songy převléká. Spoluhráči z kapely říkají, že když jdu při pauze ven na cígo, tak se ze mě kouří. Všichni z rodiny na něco hrajou, máme rodinný hudební cit, máma hrála na klavír a housle, táta na dvanáctistrunnou kytaru a já jsem vlastně jediný, kdo u toho zůstal. Rodiče jsou rádi, že mám koníček, pro mě už je to spíš standard – psychická závislost. Když nějakou dobu nehraju, tak se cítím nesvůj a když se s kapelou dlouho nevidíme, těšíme se na zkoušku tak moc, že všichni najednou hrajou bez chyb.

Hubert (vokál): Ve zpěvu jsem samouk, na nástroje hraju už od 8 let – klavír, lesní roh.. Growling jedu už od 20 let.

Jak si představují ideálního manažera potažmo promotéra skupiny?

Kdo chce manažovat metalovou kapelu, musí mít rád tvrdou hudbu, nemůže to být hejhula

co brání ve hraní.

Sociální sítě je potřeba zlepšit, mně osobně sociální sítě přijdou debilní (Matěj). Není to koníček, je to byznys, zájem na sociálních sítích pro nás proto není kór. Je to rychlejší, ale s tímto nevyhnutelným směrem my nejdeme. Jediný, kdo z nás trochu vládne sociálním sítím, je Ferda. Ten jede Tiktok, Instagram, ale už taky moc ne. Obecně nás sere, jak si lidi sednou a nejsou spolu, ale na soc. sítích. Jediné, kam se snažíme vkládat energii, jsou koncerty, trochu YouTube a Spotify. Při vystoupení na Cargo Gallery jsme zkoušeli nastavit automatické příspěvky pravidelně, představili jsme i ostatní kapely, aktualizaci stavu, ale neviděli jsme zpětnou vazbu. Soc. sítě jsou nafouklá bublina. My jsme hudebníci, kdo dělá manažera a soc. sítě, ať to dělá. Marketing a byznys musí bavit, stejně jako umění. Jinak to nemá smysl.

Jak zvládáte skloubit svůj „běžný život“ s hraním v kapele?

Někdy je to těžké. A to hlavně kvůli práci, denním-nočním směnám, osobnímu životu.., Ještě nemáme rodinu, ale to taky přijde. Zkoušíme jednou týdně a pro vytvoření nového songu musíme mít nápad, nejde to z ničeho nic, potřebujeme na zkoušky nadšení. V kontaktu spolu zůstáváme na denní bázi.

Jaký je váš vztah k tomuto žánru (metal)?

Každý z nás poslouchá jiné kapely – od Limp Bizkit, přes Korn až po Slipknot nebo třeba Architects.
(V jejich tvorbě se sem tam obtiskává i vliv těchto umělců, kterými se volně inspirují.)

Co vás nejvíce inspiruje?

Vždy přijde s nápadem někdo z kapely, má vymyšlený song, nebo třeba jen melodii. Inspirace přichází sama, tři poslední písničky textoval např. Matěj. Rád v textech vycházím z vlastního života, používám i protiklady, psychologii. S hudbou i texty však aktivně přispívají všichni členové a jelikož každý člen je jiný, inspiruje je i něco jiného. Čím déle spolu budeme hrát, tím lépe pro sladění skupiny, různorodost je dobrá, když má ucelenou formu.

Je to jako jakýsi nápad – spisovatel, který píše knihu, si také z ničeho nic nesedne a nenapíše kapitolu. Každému výtvoru něco předchází.

Jak byste charakterizovali vaši tvorbu a cíl kapely?

Rok a půl hraje Vartha jako složení v pěti členech. Než se kapela dala dohromady, vystřídalo se zde hodně členů, kteří nás z různých důvodů opustili. Členy jsme hledali dlouho. Využívali jsme hudební bazary, konkurzy zpěváků. Matěj (bicí): Jako první, když nepočítám kapelu se sestrou a později bratrem, jsem hrál v punkové kapele. Pak jsem se přes karaoke bary poznal s Filipem. A pak se hledalo dál. Rád dávám příležitosti lidem, i když se jim to třeba na první zkoušce nepovedlo. Ale když ten člověk neuměl zpívat, museli jsme zkrátka hledat dál. Nelezeme ostatním do prdele, potřebovali bychom manažera, promotéra, který zná lidi a dokáže nás protlačit na více hudebních akcí.

Jak je náročné prosadit se v ČR? Co vám nejvíce pomáhá dostat hudbu mezi lidi?

Není to těžké, ale musí se makat, způsoby jsou. Jeden z prvních koncertů byl ve skateparku s jinou (punkovou) kapelou. Ono je zajímavé, že i jeden člověk, co do toho dává maximum udělá hodně. Důležité je taky využívat příležitosti, spolknou hrdost. Nyní jsme v takové fázi, kdy se chceme dostat na hostové koncerty, vlastní zatím ne. Přijímat účast na festivalech – hodně nás bavil Cucfest. Odehrával se mezi stromy, stanovalo se. Celou akcí běžel program, kdy se vydělané peníze použili pro nějakého handicapovaného chlapce. Na akci jsme vyprodali svůj merch a vydělané peníze jsme mu také věnovali. Skvělou akci pořádal i Kecík – super zvuk i vystoupení, to bylo zase na Hamfestu. Jedna z nejlepších akcí pro nás byla stejně Cargo Gallery, kde bylo to nazvučení přímo fantastické. Hodně nás baví velká stage.

Jak vnímáte kritiku?

Kritika nás samozřejmě zpočátku mrzela. Ale později jsme si uvědomili, že i když se to výrazně nelíbí, tak je to dobře, neexistuje negativní reklama, hlavně že se o tom ví. Konstruktivní kritika pro nás byla i od jednoho fanouška, který za námi přišel a řekl: „První koncert byl hroznej, tenhle byl ale super!“, i taková slova nás dokáží potěšit.

Zvažujete „expanzi“ do zahraničí?

Zvažujeme vystupování v Německu (hlavně Berlín). Německo jede trendy, Němci chodí na blind, jsou kulturnější. U Čechů není zas tak časté, že by chodili na koncerty kapel, které v životě neslyšeli. Jádrem jsou koncerty, festivaly, obecně jsme spíš na velkou stage, je nás pět.

Jací jsou vaši fanoušci?

Řekl bych že jde o typické metalové fanoušky v černých hadrech. Nemáme rádi lidi, kteří koncerty berou spíše jako zpestření jejich projíždění soc. sítí. Vystoupení si musí člověk užít na maximum.

Vzkaz pro čtenáře webu obscurefreaks.cz?

Ať přijdou, rádi vás uvidíme! Zajímáme vás? Jedeme alternativní metal, fame, prachy, děvky, všechno!