Natasha Yelin Ćmiel, používající pseudonym Yeule, představuje jeden z nejvíce fascinujících úkazů současné alternativní scény. Narodila se 16. prosince 1997 v Singapuru a již od roku 2012 buduje projekt, který není jen hudbou, ale spíše portálem do post-humánního světa. Její sebepojetí jako „cyborg entity“ není pózou, ale hluboce prožitým stavem, který jí pomáhá navigovat v moderní realitě. Samotný pseudonym si vypůjčila z videohry Final Fantasy XIII-2, kde postava Paddra Nsu-Yeul vystupuje jako věštkyně s fragmentovanou duší. Pro Nat se tato postava stala symbolem obnovy a přijetí pomíjivosti, což jsou myšlenky, které se jako červená nit vinou celou její tvorbou, a to od glitchových textur až po snové vizuály.
Základy jejího vnímání světa byly položeny v dětství, které trávila obklopena hudbou a virtuálními (herními) světy. Na jedné straně stál otcův vinylový přehrávač s jazzovými legendami jako Billie Holiday nebo Ella Fitzgerald, na straně druhé její první vlastní CD, konkrétně album Post od zpěvačky Björk. Toto album Nat doslova posedlo a ukázalo jí, jak citlivě a výjimečně lze se ponořit do zvuku. Právě z této duality vychází její introspektivní styl, který sama popisuje jako psaní poezie o odrazech psychiky, vymyšlených realitách a prázdnotě. Její skladby jsou éterické a křehké, stvořené pro okamžiky, kdy člověk musí být sám, aby je mohl skutečně prožít.
Cesta Yeule k širšímu uznání vedla přes řadu klíčových nahrávek, které postupně definovaly její zvuk. Po eponymním debutovém EP z roku 2014 přišlo v roce 2016 EP Pathos, věnované příteli Davidu Singhovi. Významným milníkem byl rok 2017, kdy Ćmiel složila soundtrack k interaktivnímu simulátoru Lost Memories Dot Net a vydala EP Coma. Tato nahrávka, vzniklá jako vzpomínka na ztracené blízké, si vysloužila pozornost kritiky pro svůj posmutnělý, ale uklidňující zvuk. Duncan Cooper z The Fader ji tehdy popsal jako „dream-popovou dokonalost“, čímž potvrdil, že Nat našla unikátní způsob, jak hudebně ztvárnit lidské trauma skrze moderní umění.
Skutečný průlom však přišel s debutovým studiovým albem Serotonin II v roce 2019. Proces jeho vzniku byl pro Nat náročný; nešlo jí o vnější úspěch, ale o uspokojení jí samé s výsledným dílem. Kritici výsledné album ocenili jako dílo s velmi kvalitním zvukovým designem. Pro Nat však album znamenalo víc než jen dosahy a pozitivní ohlasy kritiků. Vzpomíná, jak při prvním držení fyzického vinylu Serotonin II v náručí vyšla dojetím slza. Byl to moment, kdy její digitální světy konečně získaly hmatatelný, fyzický rozměr, což je pro její umělecké podnikání klíčový prvek – hledání rovnováhy mezi virtuálním a reálným.
Centrálním pilířem tvorby Yeule je koncept „digitální svobody“. Nat otevřeně mluví o své zkušenosti „hikikomori“ a o dospívání v generaci, která je sice digitálně propojená, ale vnitřně hluboce osamělá. Digitální svět pro ni představuje prostor, kde sebevyjádření není vázáno fixní identitou a kde máme svobodu skládat se podle svých zájmů a citů. Zároveň však varuje, že v hlubinách této sítě se lze snadno utopit. Témata rozostřených hranic mezi skutečným a virtuálním se naplno projevila na albu Glitch Princess (2022). Pitchfork nahrávku označil za pionýrskou a udělil jí hodnocení 8,3. Yeule zde zkoumá restart identity a transformaci osobních traumat do chybových zvukových polí.
Vizuální stránka a fyzické artefakty jsou pro ni neoddělitelnou součástí celku. Každé album provází propracovaná grafika, jako například tištěná „umělecká kniha“ k albu coververzí Nuclear War Post X, která obsahovala její vlastní kresby a komiksové prvky. I když je její umění silně spjato s online prostorem, tyto hmatatelné předměty – vinyly s holografickými obaly či brožury – potvrzují její potřebu ukotvení. Tato snaha o rovnováhu se promítla i do třetího alba Softscars (2023), vydaného pod prestižním labelem Ninja Tune. Zatímco dřívější díla řešila digitální anonymitu, Softscars působí podle kritiků „zcela ztělesněně“ a představuje Nat jako neohrožený kreativní hlas, který se nebojí tvrdšího zvuku a žánrových posunů směrem k rocku a shoegaze.
Yeule dnes stojí na vrcholu jako jedna z nejprogresivnějších postav v žánru cyber-pop. Její schopnost přenést pocit izolace i naděje prostřednictvím nezvyklých zvukových palet a emotivních textů rezonuje s celou generací „born digital“. Neustále posouvá hranice žánru a dokazuje, že i v post-humánním světě je místo pro hloubku. Ať už skrze glitchové experimenty nebo komplexní artové publikace, Nat Ćmiel zůstává věrná své vizi: být bytostí, která se nebojí rozpadnout na kousky, aby se mohla znovu, svobodněji, narodit jako Yeule.
Facebook
Twitter
Sdílet
Tagy
Události
