Zaprvé ahoj, jsem Kari. Studentka Sociální pedagogiky, pacientka s papíry na HPO, dobrovolnice věnující se ohroženým dětem a mládeži, malá podivná umělkyně a také dělám chůvu v jedné rodině.

Tvůj pseudonym Holka na Hraně přímo odkazuje na tvou diagnózu, ale působí i jako životní postoj. Kde přesně se ta tvoje „hrana“ nachází a co vidíš, když se z ní podíváš dolů?

Tuto přezdívku jsem si vybrala pro účet na instagramu, kde vystavuji svou tvorbu pramenící především z nestálosti a intenzity mých emocí. A o tom to je. Tu hranu často nevidím, a tak se dostávám i tam, kam se v běžné normalitě moc nesluší.

Společnost má často tendenci lidi s HPO nálepkovat jako nestabilní. Ty ale studuješ sociální pedagogiku a pomáháš druhým. Je tvoje citlivost v tomto oboru spíše přítěží, nebo tvou největší zbraní?
Dřív jsem si myslela, že jakékoli vztahy s lidmi mi nikdy tvořit nepůjdou. Díky pobytové terapii jsem se ale nakonec dokázala na sebe podívat a vytvořit si vůbec nějaký vztah k sobě. Cítím za to neskutečný vděk, změnilo mi to život. A ráda bych to společnosti oplatila a pomohla i já druhým tak, jak oni pomohli mně. Díky své vysoké citlivosti se dokážu na druhého naladit a doopravdy naslouchat. A to vám dokáže vztahy neskutečně změní. Zbraní bych to úplně nenazývala, přeci jen druhé nechci skolit ale naopak být pro ně bezpečným prostorem k autenticitě a dovolit jim tak růst.

Jak vnímáš kontrast mezi světem sociální práce, kde se očekává klid a profesionalita, a tvou vnitřní estetikou, která čerpá spíše z temnoty a alternativy?

Uf, no, jde o to, že je to práce s lidmi a nechci, aby můj vizuál jakkoli odváděl pozornost od té podstaty práce. Hlavně s rodiči dětí to bývá potíž. K alternativnímu vzhledu je ve společnosti stále dost předsudků. U dětí jsem se s negativní reakcí nesetkala (naopak se jim líbí, když vypadám jak Monster High nebo Wednesday, ve školce dostávám od dětí dost pochval) a také předsudky nemívají, získávají je časem od dospělých. Přeci jen se ale některé bojí například celočerných čoček. Je to pro mě stále aktuální téma a hledám ten správný balanc, který mi v životě dovolí se cítit sama sebou, ale zároveň mi dá možnost soustředit se na to hodnotné, což je pro mě prioritně pomoc druhým. Hledám tak ten správný kompromis pro spokojenost všech.

Sběr kostí nebo alternativní festivaly, pro někoho netradiční koníčky, pro tebe ventil. Co v těchto věcech nacházíš, co ti běžný „uhlazený“ svět nedokáže nabídnout?
Zastavení. Se sběrem broučků a kostí jsem začala kvůli tréninku všímavosti (technika). Taky mám extrémní tendenci svoje pocity potlačovat, hlavně vztek, a na metalovým fesťáku se přeci jen můžete vyřvat dle libosti, takových míst je na světě málo, pokud nechcete plašit zvěř nebo šokovat lidi kolem.

Jak vypadá tvůj vnitřní přepínač, když odkládáš rebelskou estetiku a nasazuješ masku vyrovnané dobrovolnice pro děti? Je to role, nebo jen jiná část tvého já?

Ani maska, ani role. Jsem to já. To já, který by chtělo opečovat svoje vnitřní dítko a poskytnout mu to, co mu chybělo. Je to to moje já, který je pevný a za lepší šanci zítřků pro druhé v té chvíli odsouvá své aktuální potřeby.


Projekt Freak Dolls oslavuje jinakost. V čem se cítíš být tou „doll“ (panenkou) a v čem je naopak tvoje podstata naprosto syrová a nezdobná?

Popravdě označení panenka v souvislosti s ženou nemám ráda kvůli tomu zvěcnění a působení jako něčí hračka. Paradoxně mě ale i kvůli tomu tento prostor pro vyjádření se baví. Kvůli možnosti si hrát. Beru to jako místo k autentickému projevu a kreativitě.

Malování je pro tebe další způsob ventilace. Odrážejí tvé malby spíše ten klid, který musíš zachovávat v práci, nebo ten chaos, který cítíš uvnitř?

Motivy mých maleb stoprocentně pramení ze směsi mých emocí a tužeb. Už samotné slovo ventil tomu napovídá. Fascinují mě ženská těla, shibari, věšení na háky, psychický stavy…. Zároveň jsem se k tvorbě vrátila především kvůli snaze obnovit svou touhu tvořit a udržovat si ji. V mém zdravotním stavu mi to velmi pomáhá.

Co bys vzkázala lidem, kteří mají stejnou diagnózu a mají pocit, že kvůli ní nemohou být v rámci svého podnikání nebo profesního života užiteční?

To je jeden z mých největších strachů, že nebudu nikdy finančně soběstačná. Každopádně jsem se vlastní zkušeností přesvědčila, že to možné je. Je to náročné, vyčerpávající, člověk zažívá hodně neúspěchů, ale právě i malé pokroky pomalu vedou k něčemu stálejšímu. Třeba u toho tvoření jsem už dva necelé roky vydržela. Stejně tak půl roku v dobrovolnictví. Chce to čas a každý menší kousek naděje v sobě povzbuzovat. Nechtít po sobě nic velkého, ale začít u drobností a na nich stavět. Když bych to vzdala, nijak si nepomůžu. A pomoct si potřebuji, protože nechci, aby moji blízcí zažívali v životě víc bolesti, než je nutné už teď. Tohle je moje životní rovnice. Takže bych jen vzkázala: nepřestávejte hledat cesty ať jsou jakkoli trnitý a prostě jděte krok po kroku dál a dál.

Je pro tebe estetika Freak Dolls způsobem, jak ukázat, že krása existuje i v nedokonalosti a psychické křehkosti?

Dá se to tak říct. Krása je podle mě všude. Je na člověku, jestli se ji bude snažit umět hledat. Je to schopnost. Pokud ji někdo nemá, moje fotky mu názor nezmění. Především z nich mám radost já. Baví mě si tvořit výraznější looky, než můžu nosit třeba na univerzitě. Baví mě vymýšlet koncept fotosetu. Například v tom prvním jsem chtěla pár fotkami poukázat na něžnost přírody v kontrastu s gothickou estetikou, která vždy nemusí být stereotypně zasazená do hřbitovů a působit ponuře. Pro mě konkrétně je to o vyjadřování neviditelného, co jen tak běžně člověk nezachytí. Vystihuje to i heslo, které jsem si převzala z léčby: Umění je stav duše.

Jak moc je pro tebe důležitá komunita lidí kolem alternativní scény? Je to bezpečný přístav, kde „rozbitost“ není handicapem?

Určitě. Nikde jsem se necítila víc přijímána než na své první hospitalizaci s ostatními lidmi s emočně nestabilní poruchou osobnosti a autistickým spektrem, na otaku srazech v Brně, kde jsem se začala víc poznávat, v dřívější práci prodavačky a modelky pro obchod s alternativní módou a teď bych ráda víc prozkoumala i BDSM komunitu v Česku.

Děkuji za rozhovor, napadá tě ještě něco, co bys ráda sdělila našim čtenářům?

Asi už bych se pro dnešek jen podělila se svým posledním mottem: Pokud se k vám někdo zachoval zle, ukažte mu lásku, kterou možná nikdy nezažil.