Když se v pondělí 26. ledna 2026 v ranním vydání listu The Wall Street Journal objevil celostránkový otevřený dopis s titulem „Těm, kterým jsem ublížil“, nešlo o pouhý marketingový tah nebo krizovou komunikaci celebrity v úzkých. Byl to pokus o znovuzískání kontroly nad vlastním narativem. Ye se v něm poprvé výslovně distancoval od nenávisti: „Nejsem nacista ani antisemita. Miluji Židy,“ napsal v textu, v němž vyjádřil hluboké zděšení nad svými předchozími činy.

Šlo o veřejné přiznání k psychickému selhání důsledkem nemedikované bipolární poruchy, které Kanye West již neoznačuje za projev geniality, ale za ztrátu kontaktu s realitou. Uznal, že mánie sice rozbíjí filtry, on sám však za své činy nese plnou odpovědnost. Jeho příběh už dávno není jen o hudbě; je to výpověď o člověku, který se pokouší pojmenovat své problémy pravými jmény.

Chybějící článek diagnózy

Analýza Yeho cesty vyžaduje odklon od povrchního mediálního rozhořčení a pohled na to, co se skutečně skrývá za jeho chováním. Ve svém lednovém prohlášení odhaluje událost, o které si myslí, že stojí za jeho bipolární poruchou. Ye tvrdí že utrpěl poškození pravého čelního laloku mozku, které při autonehodě v roce 2002 a které podle něj zůstalo dlouho neodhalené.

Ye sám toto zranění zpětně označuje za příčinu svých „každodenních duševních problémů“ i následné diagnózy bipolární poruchy typu I. Ačkoliv nelze bez lékařských záznamů s jistotou říci, zda nemoc nepředcházela nehodě, Ye si vytvořil jasnou kauzalitu. V jeho podání autonehoda narušila funkci čelního laloku, který v lidské psychice funguje jako morální a sociální brzda .

Bod zlomu: Svět bez Dondy West

Ye nebyl na své cestě sám. Měl vedle sebe Dondu West. Svou matku, první manažerku a největší fanynku. Donda ho vychovávala téměř sama a byla to ona, kdo mu dodával pocit jistoty, když se prosazoval v hudebním průmyslu. 

Kanye West a jeho matka Donda West na slavnostním udílení cen Grammy Awards.

Po její tragické smrti v roce 2007 mnozí (včetně blízkých spolupracovníků jako John Legend) viděli jasný osobní zlom v Yeho životě. Legend uvedl, že po Dondině smrti se Yeho chování od té doby viditelně změnilo a že její odchod byl pro něj hluboce bolestivý. 

Nenávist jako symptom, nikoliv názor

Abychom pochopili Yeho výstupy, musíme se podívat na to, jak funguje manická epizoda. Mozek při ní propadá stavu, kdy vidí souvislosti i tam, kde nejsou. Yeho paranoia a pocit, že jej chce svět zničit, vyvrcholily v roce 2025 s prodeji bílých triček s černou a v květnu ve vydání skladby „Heil Hitler“. Tato píseň se stala virální i přes blokaci v Německu a pravděpodobnou ztrátu víza do Austrálie.

Ve svém otevřeném dopisu Ye toto období popisuje bez příkras: „Ztratil jsem kontakt s realitou,“ popisuje Ye. A dodává, že se vzdálil od svého pravého já. „V tomto rozpolceném stavu jsem tíhl k tomu nejničivějšímu symbolu, který jsem mohl najít – k hákovému kříži,“ uvedl.

Fotografie 21letého Kanye Westa stojícího s tričkem s nápisem „Say No to Nazis, New America“ a symbolem přeškrtnuté svastiky.

Politický rozměr úpadku

Projevy bipolární poruchy se neodehrávaly v ústraní. V období let 2022 až 2023 se Ye začal objevovat ve společnosti postav z okraje politického spektra, jako jsou Nick Fuentes nebo Milo Yiannopoulos. Pro tyto aktéry představovalo spojení s umělcem Yeho formátu unikátní příležitost, jak oslovit masové publikum. Jejich společná přítomnost v médiích, včetně vysoce sledovaného vystoupení u Donalda Trumpa, vyvolala vlnu kontroverzí a přitáhla k jejich agendě extrémní pozornost.

Kanye West, v červené čepici MAGA, podává ruku prezidentu Donaldu Trumpovi v Oválné pracovně při kontroverzní návštěvě Bílého domu.

Zatímco se v médiích rozhořela debata o moralním rozměru takového spojení, reálným důsledkem byla Yeho narůstající společenská izolace. V období, kdy byl podle mnoha indicií v hluboké manické epizodě, se jeho jméno stalo platformou pro prezentaci názorů, které by za normálních okolností v hlavním proudu neměly místo. Tato situace vytvořila prostor pro šíření nenávistných ideologií, zatímco Ye sám ztrácel kontrolu nad tím, jak je jeho jméno využíváno.

Mánie a proměna vnímání reality

Stav mánie u bipolární poruchy není jen „dobrá nálada“. Je to extrémní nápor na mozek, který dramaticky mění vnímání světa. Dochází k vyplavování dopaminu v obrovském množství, což vede k pocitu, že vše se vším souvisí. Tento proces způsobuje, že mysl začne vnímat náhodné podněty jako osudová znamení nebo tajné vzorce. Yeho život v posledních letech ovlivňovalo pět zakladnich symptomů manické epizody:

Myšlenkový trysk a překotné asociace 

Zrychlené myšlení, grandiozita a vidění souvislostí tam, kde nejsou, odpovídá učebnicovému popisu projevu manické epizody. Člověk uvěří čemukoliv, co si usmyslí, a v řeči přeskakuje mezi tématy.

Euforie a pocit všemocnosti 

Ye v mánii popisuje stav „propojení s vesmírem“ a pocit absolutní geniality. Jak sám uvedl v rozhovoru s Davidem Lettermanem, v těchto chvílích se cítí „vševědoucí“ a stav přirovnává k „vymknutému mozku”. Ten v situacích, které jsou pro něj náročné ještě více námáhá. Manická epizoda sice dokáže podporovat tvůrčí kreativitu, ale bez funkčního filtru toho, co je reálné a co ne, se rychle mění v nekontrolovaný trysk myšlenek.

Kanye West opens up to David Letterman about his struggle with bipolar disorder

Grandióznost a mesiášský komplex 

Člověk ztrácí schopnost pochybovat. Ye v mánii věřil, že vidí skryté pravdy, kterým nikdo jiný nerozumí. Tato grandióznost mu dávala pocit, že nepotřebuje naslouchat lékařům ani blízkým, protože má „jasnější pohled na svět než kdy dřív“.

Obraný mechanismus

Yeho snaha v posledních letech popsat své chování jako projev autistického spektra místo člověka trpícího bipolární poruchou, není v psychiatrii výjimečná. U lidí v hluboké manické epizodě jde o běžný obranný mechanismus. Přijmout diagnózu bipolární poruchy v manickém stavu totiž znamená připustit si nemoc vyžadující léčbu a kontrolu, zatímco identita „neuroatypického génia“ na autistickém spektru nabízí Yeovi přijatelnější obraz člověka, který není nemocný, ale pouze „jinak naprogramovaný“. Tento jev spočívá v tom, že člověk kvůli vnímání změn procesu myšlení objektivně není schopen nahlédnout svou vlastní nemoc. V mánii, která přináší pocity geniality či absolutní moci, mozek diagnózu aktivně odmítá, protože ji vnímá jako pokus o své vnější potlačení.

Paranoia a bludy 

Ve svém otevřeném dopisu Ye přiznává, že v těchto momentech dochází k totálnímu odpojení od reality. Popisuje stavy, kdy byl přesvědčen, že jej každý chce zabít nebo že jsou lidé v jeho okolí pouze herci nastrčení vládou. V takovém rozpoložení mozek zoufale hledá viníka svého vnitřního zmatku, což často vyúsťuje v útoky na domnělé nepřátelské skupiny.

K Yeho stavu se vyjádřil i švédský rapper Yung Lean v podcastu Popcast. Lean, který sám bojuje s bipolární poruchou, uvedl, že u Yeho vidí jasné projevy těžké nemoci. Přestože spolu v roce 2022 trávili čas v Miami, Lean se později stáhl, protože situace byla „příliš temná“. 

Yung Lean Interview! On Defeating ‘Clout Demons,’ Kanye, Sobriety, Acting & Charli XCX’s Wedding

Yung Lean, který úspěšně užívá léky, vyvrátil mýtus, že medikace zabíjí kreativitu. Podle něj mánie umělce nečiní geniálnějším, ale spíše „nepořádným“. Člověk v mánii sice začne deset skladeb najednou, ale žádnou nedokončí. Zdůraznil, že ani duševní nemoc nemůže být obhajobou pro nenávist, i když v psychotickém stavu do ní člověk snadno sklouzne.

Není to jen případ Ye

U většiny lidí s bipolární poruchou se mánie neodehrává před kamerami, ale v běžném životě. Přesto má podobné důsledky. V počáteční fázi se často projevuje zvýšenou energií, sníženou potřebou spánku a silným pocitem sebedůvěry, který může okolí i samotnému člověku připadat jako pozitivní změna. Právě proto bývá mánie dlouho přehlížena nebo dokonce podporována. 

Postupně však dochází k narušení schopnosti kritického úsudku. Člověk začíná přeceňovat své schopnosti, pouští se do nepřiměřených projektů, činí impulzivní rozhodnutí a ztrácí schopnost rozpoznat hranice vlastních možností. Vztahy s blízkými se vyostřují, protože okolí vnímá změnu chování dříve než sám nemocný. Bez léčby se myšlení dále destabilizuje, může dojít k rozvoji paranoidních představ a bludů a k úplnému přerušení kontaktu s realitou. Pro mnoho lidí s bipolární poruchou je právě tato fáze spojena se ztrátou zaměstnání, rozpadem vztahů a dlouhodobými následky, které přetrvávají i po odeznění manické epizody.t

Bolest jako forma: Runaway a jeho hudební proměna

Kanyeho příběh ukazuje, že po ničivé vlně mánie často přichází fáze hluboké umělecké reflexe. Bodem zlomu se stal osudný rok 2009, kdy po poté, co na pódiu VMAs přerušil děkovnou řeč Taylor Swift, definitivně odhalil hloubku svých manických epizod. Následkem toho se dočasně stáhl z veřejného života a pracovně se izoloval v havajském Honolulu, které však proměnil v tvůrčí útočiště, kde nahrál své klíčové album My Beautiful Dark Twisted Fantasy.

Právě zde se potvrdilo, že Yeho diskografie není jen sbírkou populárních skladeb, ale oknem do duše a rentgenem rozbolavělé psychiky. Pokud mánie pustoší jeho reálný život, hudba zůstává jediným místem, kde je schopen její dopady přetavit v hlubokou osobní výpověď. Ústředním bodem tohoto alba je skladba „Runaway“ (2010), kterou časopis Rolling Stone popsal jako velmi upřímnou sebereflexi vlastních selhání.

V písni Ye zpívá z pohledu outsidera, který si uvědomuje svou toxicitu, ale nedokáže z ní uniknout: „Everybody knows I’m a dick… let me at least apologize to you.“ Sám Ye později přiznal, že skladba nebyla jen o partnerských vztazích: 

„Může to být o dívce, ale taky o tom, co jsem udělal společnosti, fanouškům, komukoliv, koho jsem zklamal.“

Od soulové citlivosti k industriálnímu chladu

Yeho hudební vývoj v čase věrně kopíruje jeho psychický stav. Zatímco jeho raná tvorba, reprezentovaná albem The College Dropout, byla plná lidskosti, naděje a bohatých soulových samplů, zlom v posledních letech ukazuje fascinující, leč tragický posun k estetice prázdnoty. Tato cesta začala u melodičnosti a vřelosti skladeb jako „Heard ’Em Say“, které tehdy sloužily jako symboly jeho vnitřní stability. Postupem času se však přelila do ambiciózních experimentů a orchestrální grandióznosti fáze, kdy transformoval bolest z osobní ztráty, zejména smrt matky do revolučních, melancholických žánrů v čele s albem 808s & Heartbreak.

Současný úpadek však tuto trajektorii završuje stavem, kdy projekty jako Donda 2 nebo Vultures už nepůsobí jako revoluce, ale jako projev hluboké nekonzistentnosti. Místo dřívější preciznosti dnes v jeho hudbě slyšíme disharmonii, industriální chlad a roztříštěné struktury. Tento posun přitom není nutně ztrátou talentu, ale spíše odrazem mizející schopnosti soustředění. Čím více se rozpadala autorova příčetnost, tím více jeho umění ztrácelo empatii a měnilo se v chladný monolit. Hudba, která dříve miliony fanoušků spojovala, se v posledních projektech stala spíše osamělým voláním o pomoc, kterému v hluku mánie málokdo rozuměl.

¥$, Ye, Ty Dolla $ign - Vultures (Havoc Version) feat. Bump J & Lil Durk

Tento posun není nutně ztrátou talentu, ale spíše odrazem ztráty schopnosti soustředění. Čím více se rozpadala autorova příčetnost, tím více jeho umění ztrácelo empatii a měnilo se v chladný monolit. Hudba, která dříve miliony fanoušků spojovala, se v posledních projektech stala spíše voláním o pomoc, kterému v hluku mánie málokdo rozuměl.

Podnikání v troskách

Často se objevují názory, že Yeho výlevy představují pouze promyšlený marketingový tah. Pravda je však mnohem jednodušší a smutnější. Rozpad spolupráce s firmou Adidas a následná ztráta miliardového majetku nebyly součástí žádného geniálního plánu, ale definitivním důkazem, že mánie jde proti samotné podstatě podnikání. 

Svět velkých peněz vyžaduje stálost, spolehlivost a kontrolu nad riziky, tedy přesně to, co člověk v mánii nedokáže uhlídat. Když Adidas v říjnu 2022 oznámil konec partnerství, zastavení výroby a plateb spojených se značkou Yeezy, jednalo se o spuštění právních kroků s cílém ochrany dobrého jména firmy. Ačkoliv firma přiznala, že ji tento krok stál stovky milionů eur, právní dopad na Yeho byl zničující. Adidas vlastní práva k většině vzhledu bot i technickým řešením. Ze slavného vizionáře a designera se tak takřka přes noc stal člověk, který ve vlastním oboru nevlastní téměř nic kromě svého jména.

My jako účastníci úpadku

Musíme si přiznat nepříjemnou věc: jako diváci v tom jedeme s ním. Celá společnost se v posledních letech změnila v publikum, které se zájmem sleduje cizí neštěstí. Každý milionový dosah u rozhovoru, kde Ye v masce popíral holocaust nebo každé sdílení jeho nekonečných twitterových výstřelů do tmy, mu v jeho světě jen potvrzovalo, že má pravdu. Naše pozornost pro něj fungovala jako palivo. Čím víc jsme klikali na jeho výpady proti celému světu, tím hlouběji se do své mánie propadal. V počtu zhlédnutí a reakcí totiž viděl potvrzení své moci, nikoliv varovný signál rozpadu osobnosti.

Konzumovali jsme jeho psychický rozklad jako ten nejlevnější druh zábavy. Tleskali jsme mu ve chvílích, kdy nad sebou ztratil veškerou kontrolu, a schovávali jsme to za nálepku kontroverze. Ve skutečnosti jsme se však dívali na člověka, kterému se v přímém přenosu rozpadá svět. 

Omluva 2026 jako návrat k odpovědnosti

Právě proto je omluva v The Wall Street Journal z ledna 2026 tak zásadní. Ye se v ní neskrývá za vágní fráze. Poprvé výslovně přiznává, že „ztratil kontakt s realitou“ a že se v tomto rozbitém stavu „přimkl k nejničivějšímu symbolu, který mohl najít“. 

Kanye West už není symbolem nezlomné geniality, ale připomínkou křehkosti lidské mysli. Jeho dopis odkrývá člověka, který si uvědomil, že jeho „superschopnost“ (jak dříve svou bipolární poruchu nazýval) byla ve skutečnosti nástrojem destrukce. 

Neznamená to, že je vše zapomenuto. Jizvy na vztazích i společenském vědomí zůstávají hluboké. West už není obětí své domnělé ‚superschopnosti‘, ale mužem, který se učí nést břemeno své nemoci. Jeho osud zůstává tragickým varováním před tím, co se stane, když se radikalizace potká s rozpadem mysli v přímém přenosu. Je to příběh o pádu z absolutního vrcholu do propasti vlastní biologie. Jeho omluvný dopis však dává naději, že i po totálním rozpadu je možná náprava, pokud člověk najde odvahu podívat se do zrcadla a přiznat si, že je nemocný, nikoliv vyvolený.