Život s mnoha tvářemi: Realita disociativní poruchy identity očima Davida Kulhavého

Existuje celá řada psychiatrických diagnóz, které moderní psychiatrie dosud objevila, a možná i někteří z vás nějakými poruchami trpí, nebo jste o nich alespoň slyšeli. Věděli jste však, že existují jedinci, kteří mají několik „alterů“, tedy osobností, které jsou stejně jedinečné, jako kdokoli z nás? Ponořme se do světa disociativní poruchy identity spolu s Hidden DisMinds a odhalme realitu života řady lidí, kterým do života tato porucha vstoupila.

1. Zdravím! Jak byste se představili těm, co vás ještě neznají? Co vás činí výjimečnými, co vám dokáže vykouzlit úsměv na tváři, jak se zrovna máte?

Dobrý den, skvěle, děkuji za optání a za pozvání k rozhovoru. Jmenuji se David Kulhavý, je mi 28 let a už osm let žiju v Praze. Zde bydlím se svojí novomanželkou, třemi kočkami a křečkem, pracuji jako asistent prodeje v obchodě s intimním zbožím a trpím disociativní poruchou identity (v angličtině „dissociative identity disorder“ - DID). Jsem jedním z lidí, kteří si během dětství prošli něčím velice traumatizujícím. Zkrátka něčím, co by se dítěti nikdy stát nemělo. Tahla nepříjemná zkušenost způsobila rozpad mojí osobnosti na více vědomých částí, abych se s tímhle emočním tlakem dokázal co nejefektivněji vyrovnat (více bych uvedl později).

V roce 2017 jsem se rozhodl založit svůj YouTube kanál „Hidden DisMinds“, na kterém jsem začal veřejnost seznamovat s DID. Dnes už na něm sice nejsem aktivní, svoji aktivitu jsem přesunul spíše na Instagram, ale nadále seznamuji ostatní s fenoménem disociativní poruchy. Nevím, jestli mě to činí výjimečným, ale rozhodně mě to od většiny odlišuje. Byl bych opravdu vděčný, kdyby existoval trenažér DID pro lidi, kteří si tyto stavy odtržení od reality nedovedou představit. Jsou totiž prožitky, které se zkrátka musí zažít na vlastní kůži.

2. Jak byste DID definovali? Jsou nějaké mylné představy o této poruše, se kterými jste se setkali a které byste rádi vyvrátili?

Zaprvé mi dovolte podotknout, že nejsem psycholog, psychiatr ani terapeut. Vše co vám zde budu vyprávět jsou moje subjektivní prožitky, které se můžou u každého člověka s DID lišit. Já vám mohu pouze nastínit to, jaký je můj život s touto poruchou.

Pokud se podíváme na definici, kterou nám nabízí Wikipedie, dozvíme se, že disociativní porucha identity, dříve známá jako „mnohočetná porucha osobnosti“, je mentální porucha vyznačující se disociativními stavy a mnohočetností osobnosti. To je doprovázeno ztrátou paměti, která nesouvisí s běžným zapomínáním. U DID se dále projevují stavy, které jsou společné s hraniční poruchou osobnosti (BPD), posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), depresí, sebepoškozováním nebo úzkostnými stavy.

Mezi nejčastější příznaky patří přítomnost dvou nebo více odlišných osobností, které střídavě ovládají myšlení a chování hostitele (původní osobnost nebo alter, který je nejčastěji při vědomí). Během těchto stavů dochází k výpadkům paměti... osobnost, která zrovna není v popředí, se ztrácí v prostoru a čase, nedokáže si vzpomenout na osobní informace a prožívá pocity neskutečnosti sebe i okolního světa nad rámec toho, co se považuje za běžné zapomínání. Disociace jako taková je obranným mechanismem mozku, který se spouští ve chvíli, kdy se člověk nedokáže vyrovnat s určitou stresovou situací. V takové chvíli se dostává do disociativního stavu.

Nejčastější problém při chápání disociativní poruchy je její časté zaměňování za schizofrenii, což je úplně jiné onemocnění. Některé symptomy se mohou shodovat, ale obě tyto poruchy vznikají za jiných podmínek a projevují se odlišně. V obou případech dochází k výpadkům paměti a ztrátě sebekontroly, ovšem DID vzniká na základě prožitého traumatu, nejedná se o dědičné onemocnění. Často se také setkávám s tvrzením, že lidé trpící DID jsou nepředvídatelní násilníci, hlavně kvůli tomu, jak jsou tito lidé prezentováni v médiích. Ideálním případem takového škatulkování je hororový snímek „Rozpolcený“ (Split), kde jsme vykreslováni jako nebezpeční vrazi. Přitom při správné medikaci a za pomoci terapie můžeme žít zcela obyčejný život jako všichni kolem nás.

3. Jak o vás vlastně můžeme uvažovat? Jste někdo s DID, někdo s více osobnostmi, nebo něco úplně jiného? Které označení je vám nejkomfortnější?

Nejčastěji se označuji jako „systém". Je to označení, které přijímají snad všichni DID lidé, se kterými jsem v kontaktu. Když se zaměříme na terminologii, člověk bez DID se označuje jako „singlet“, zatímco „systém“ je souhrnné označení pro všechny altery společně s původní osobností v jednom těle. Jiná označení mohou být také „plural" nebo „multiple“, tato slova taktéž označují mnohočetnost. Také často hovoříme v množném čísle, kde se označujeme jako „my“, ale to pouze mezi lidmi, se kterými se cítíme bezpečně, jelikož to zkrátka může působit neobvykle.

4. Jak taková porucha vlastně vzniká, a jak jste se o svém DID dozvěděli, a jak jste na to reagovali? A jsou nějaká znamení, která na sobě může člověk pozorovat, jež mohou svědčit o možném DID?

Příčinou vzniku disociativní poruchy identity je vždy trauma z dětství, které se musí odehrát cca do devíti let věku dítěte, kdy ještě není osobnost člověka plně rozvinutá. Téměř z 90 procent je příčinou DID pohlavní či citové zneužívání v dětství. V jiných případech může být vznik spojen se zkušenostmi z války nebo s vážnými zdravotními problémy v dětství (např. rakovina).

Abych byl upřímný, z počátku jsem ani netušil, co DID je. Věděl jsem, že se se mnou děje něco neobvyklého, ale vzhledem k tomu, že věřím na to něco „mezi nebem a zemí“, myslel jsem si, že se jedná o něco nadpřirozeného. Své problémy jsem zkoušel řešit duchovní cestou a v dětství jsem své altery vnímal spíše jako své imaginární kamarády, což je docela běžné. O konkrétní diagnóze jsem se dozvěděl až v dospělosti, když jsem svůj mentální stav začal pořádně řešit s pomocí terapie. Dozvěděl jsem se tak původ svých problémů s pamětí a konečně dokázal pojmenovat ty hlasy, které mě provází. Pochopil jsem tak, co znamená alternativní identita a také důvody, proč tyto identity vznikají, na obranu mého křehkého vnitřního „já“.

Dnes už dokážu přicházející proklik často rozpoznat ještě předtím, než k němu dojde. V takových chvílích ztrácím kontakt s realitou, mám pocit odtržení kamsi dozadu za sebe nebo mám pocit, že mi někdo kouká přes rameno. Zkrátka se cítím, jako bych byl v přítomnosti několika osob. Pokud se jedná o nevhodnou chvíli, mohu s proklikem zkusit bojovat pomocí ukotvení v realitě... uvědomím si kdo jsem, kde jsem, také pomáhá opakování mého jména nebo cinkot (třeba klíče), který mě „probere“. Ale to se nepovede vždy. Potom k vědomí přichází alternativní osobnost a já ztrácím vědomí. Občas může docházet i ke „spoluvědomí“, kdy jsou v popředí více než dvě identity.

Diagnostika probíhala pomocí rozhovoru s terapeutem, Rorschachovým testem (skvrny), testem na schizofrenii, IQ testem a vyplněním několika různých dotazníků. Následně jsem byl také hospitalizován v PN Bohnice, kde jsem podstoupil několik hypnóz, které mi pomohly moje onemocnění komplexně pochopit. Často se ale můžeme setkat s odmítnutím léčby ze strany odborníků, jelikož pro altery neexistuje hmotný důkaz, proto se disociativní poruchy označují jako „nemoci skrytosti“.

5. O kolika alterech momentálně víte? Čím se od sebe liší? A jak vlastně vznikají jednotliví alteři? Všímáte si mezi nimi nějakých podobností, nebo jde o úplně odlišné jedince?

Aktuálně víme o dvaceti aktivních alterech, ale v systému máme také tzv. fragmenty, které se od komplexních alterů odlišují, jedná se o odštěpené části identity, které nejsou tak rozvinuté jako alteři a mají většinou jen jeden účel, např. potlačování určitých vzpomínek nebo prožívání jediné emoce.

Alteři se od původní osobnosti odlišují stejně tak, jak se od sebe odlišují dva obyčejní lidé. Mají jiná jména, věk, jiné životní zkušenosti, odlišné vzpomínky, jiné záliby, chutě, gesta, vzhled, sexuální orientaci, zkrátka se jedná o naprosto odlišné bytosti, které mají vlastní individualitu. Jak to vypadá v praxi? Když se člověk s DID dostane do stresové situace, dostane se do stavu disociace a poté se do popředí dostane alter, který dokáže situaci lépe zvládnout. Dojde k prokliku (switching) a od té doby alter ovlivňuje veškeré chování člověka. Prokliky přicházejí na základě spouštěčů, na které alter reaguje. Mohou být jak pozitivní (oblíbená píseň, oblíbené jídlo), tak negativní (hluk, strach, násilí).

Vzory jednotlivých alterů se napříč systémy opakují. Je tu vždy „ten zlý“ (persecutor), „ten hodný“, „ochránce“ (protector), „dětský alter“ (little), "sexuální alter“ a podobně. Každý z alterů se tak stará o hostitele trochu jiným způsobem a v systému plní svoji unikátní funkci.

6. Jakým způsobem mezi sebou komunikujete? Osobně jsem se setkala například s deníky, skrz které mezi sebou alteři komunikují, funguje tato metoda pro vás, nebo jsou i jiné formy komunikace?

Ano, komunikace skrze deníky a vzkazy je velmi častý způsob. Alteři dokážou komunikovat jak s hostitelem, tak s ostatními altery. V našem systému jsme zpočátku komunikovali právě s pomocí deníkových zápisků nebo vzkazů, které jsme si zanechávali na počítači v textovém editoru. Na začátku nebyla naše komunikace ještě dokonalá, komunikovat a předávat si informace jsme se naučili časem. Bývalo to tak, že jsem každé ráno otevřel počítač, deník nebo poznámkový blok, kde jsem si zkontroloval, jestli nepřibyl nový zápis. Dnes už umíme komunikovat lépe a sdílíme vědomí. Nemusí se tak dít v každém systému, ale určitý způsob komunikace je klíčový pro správné fungování v každodenním životě.

Dnes už deníkové zápisy tolik nepoužíváme, ale deník máme pro všechny případy neustále s sebou. Prakticky každou minutu, kromě doby v zaměstnání, trávím se svou manželkou, která s altery komunikuje na denní bázi a funguje tak jako prostředník mezi mnou a dalšími částmi systému, kde komunikace vázne.

7. Jak DID ovlivňuje váš každodenní život? Máte například výrazně horší a lepší dny, nebo jste se naučili s touto poruchou fungovat do té míry, že si na vás například okolí ničeho nevšimne?

Tak jak to bývá u každého, jednou jsme nahoře a jindy zase dole. Jak už jsem uvedl výše, DID souvisí i s dalšími psychickými problémy jako jsou deprese, úzkosti, stavy paniky, agrese a intenzivní emoce. Já trpím velkými úzkostmi, které mě provází prakticky každý den a proto je pro mě velice důležitá medikace. Troufám si tvrdit, že DID bez medikace nelze zvládnout. Jedná se o běžná psychofarmaka jako jsou antidepresiva, antipsychotika a anxiolytika, z těchto skupin užívám vše. Kromě léků je velice důležitá terapie, aby člověk s DID svému vlastnímu systému porozuměl.

Co se týče prokliků, většinou jsou patrné. Mohou být doprovázené tiky, pocity slabosti, závratěmi nebo zmateností. Jsou ale chvíle, kdy si prokliku ani nevšimnete. Kdo ale altery zná a tráví s naším systémem více času, ty si odlišností všimne... jiný postoj těla, odlišná mimika, gesta, způsob mluvy.

8. Co vám nejvíce pomáhá k fungování v běžném životě? Máte například oporu ve svých blízkých, nebo nějaké mechanismy, kterými si můžete pomoct sami?

Ano a ano. Největší oporu mám ve své manželce, která mi je neustále nápomocná. Dokáže komunikovat s altery, tráví s nimi dostatek času a pomáhá mi vyplnit mezery při výpadcích paměti, které jsou, bohužel, na denní bázi. Pomáhá mi osobně i skrze sociální sítě, když zrovna nemůžeme být spolu. Zbytek rodiny tomu tolik nerozumí, ale nemohu tvrdit, že se nesnaží. Rozumím tomu, že to pro ně může být nepříjemná situace, proto se pokouším prokliky tlumit, což se prostě nepovede vždy.

Tím se dostávám k mechanismům, které jsem se naučil během mé tříměsíční hospitalizace v PN Bohnice, která mi neskutečným způsobem pomohla. Dostalo se mi péče i pochopení, které jsem potřeboval, jak ze strany personálu, tak ze strany spolupacientů. Zde jsem se naučil techniky ukotvení v realitě, které mi pomáhají prokliky tlumit, oddálit je nebo úplně zvrátit, ale není to pro mě nic jednoduchého. Pokud jsem v bezpečném prostředí, čas od času nechám situaci prostě plynout a dovolím alterům, aby se projevili. Tím „upustím páru“ a uleví se mi. Sám sobě mohu pomoci třeba základní technikou, kdy se soustředím na své bezprostřední okolí... např. počítání pěti věcí jedné barvy nebo opakování základních informací jako je moje jméno, věk, bydliště nebo kde se právě nacházím.

9. Jaké jsou největší výzvy, kterým díky DID čelíte, a jak se s nimi vyrovnáváte? Vnímáte na DID například i nějaká pozitiva?

Největší výzvou pro mě bylo najít vhodné zaměstnání, kde bych i se svými problémy mohl běžně fungovat a byl v bezpečí. Dříve jsem zaměstnání často měnil, protože jsem dřív nebo později podlehl tlaku, který na mě byl vyvíjen a já tak několikrát skončil na nemocenské kvůli psychickému zdraví. Dnes mám ideální zaměstnání, kde mám přesně to, co potřebuji. O mých problémech všichni ví a snaží se mi co nejvíce vyhovět. Na tomto místě už pracuji více než pět let a prozatím nehodlám odcházet. Zároveň je to práce, která mě opravdu baví a naplňuje.

Krom toho jde o každodenní boj s vlastní psychikou a emocemi, které jsou často až příliš intenzivní. Dnes už si s většinou věcí dokážu poradit a pokud ne, mám v sobě spoustu pomocníků, kteří nade mnou drží ochrannou ruku.

10. Mockrát děkujeme za rozhovor! Je ještě něco, o co byste se rádi podělili s našimi čtenáři?

Já děkuji za prostor, který jste mi zde poskytli. Doufám, že moje prožitky vám i vašim čtenářům alespoň trochu nastínily to, jak můj život s disociativní poruchou identity vlastně vypadá. Ač se vám to může zdát jako fikce (a já tomu plně rozumím), DID je více než reálné a ovlivňuje každý aspekt života člověka. Pokud také prožíváte podobně těžké chvíle, nebojte se požádat o profesionální pomoc. Ta může váš život opravdu obrátit k lepšímu.