Sedm let kyborgské identity
Kdo je vlastně Dodo? Jak bys samo sebe představilo a popsalo někomu, kdo o tobě slyší úplně poprvé?
Takže já jsem Dodo, je mi 22 let, stiuduju Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a již několik let jsem členkou uměleckého hnutí jménem Cyborg Art, uměleckého hnutí, kde si lidé na sebe či do sebe instalují různá elektronická zařízení za účelem rozšíření sebevyjádření a smyslového vnímání. Dále se také věnují osvětě o autismu a jiných diagnózách a prožitcích, které se mne týkají a rádo bych časem přinášelo do společnosti i dialogy o různých tabuizovaných tématech. Mimo to si mne lidé mohou pamatovat i jako dialog a debaty milující nebinární osobu a poslední dobou se snažím pronikat i do slam poetry.

Letos slavíš sedm let své kyborgské identity. Jak se tvůj osobní pohled na propojení organického těla a technologie za tu dobu vyvinul?
Je zajímavé, že v pubertě jsem to brala daleko víc futurologicky, než teď. Vlastně nejspíš i proto, že jsem tehdy nic jiného neznalo. Kyborgové se vždycky skloňovali v kontextu budoucnosti, takže jsem se na ni přirozeně těšilo.
Pak jsem ale na Future Port Prague potkalo prvního úředně uznaného kyborga jménem Neil Harbisson a najednou jsem zjistilo, že alespoň do jisté míry se můžeme stávat kyborgy i dnes.
A teď čím dál víc zjišťuju, že se vlastně budoucnosti trochu obávám. Jednak z těch důvodů, že kterých jsou nervózní všichni, nekontrolované AI, války, příliš rychlý technologický pokrok, ale také proto, že se trochu děsím toho, že když se kyborg upgrady stanou běžnou věcí, tak zanikne kouzlo naší undergroundové subkultury, která se ještě nestihla ani pořádně etablovat, a už by měla být pohlcena mainstreamem.
Ale snažím se na to nahlížet tak, že dříve také byli třeba vášniví automobilisté, co se mohli bát, že kouzlo jejich životního stylu zanikne, když bude mít auto každá rodina. Dneska už v té době žijeme a přeci chápeme, že je stále velký rozdíl mezi tím, auto prostě řídit a být vyloženě milovníkem aut. Možná, že kyborg komunity čeká něco podobného.
Vlastně si myslím, že naše hnutí Cyborg Art může být zajímavá alternativa k tomu, jak vnímáme technologie běžně. Nejspíš je na čase začít uvažovat nad tím, že kyborg nemusí být pouze cosi dystopického, ale i stav, který nám může pomoci se k přírodě navrátit a hlouběji se s ní propojit.
Související video: Neil Harbisson slyší barvy
Dodo v rozhovoru zmiňuje Neila Harbissona. V přednášce TED vysvětluje, jak vnímá barvy prostřednictvím zvuku.
Před rozhovorem si zmínilo, že tvá kyborgská cesta je společností často nepochopená. V čem konkrétně podle tebe spočívá největší nedorozumění ze strany veřejnosti?
Ono jde spíš o to, že naše hnutí Cyborg Art má asi jen tucet členstva po světě. Já jsem například bylo prvním Češstvem, které se k tomuto hnutí přidalo. Naše pojetí kyborgství je hodně specifické, hodně propojené se spojováním přírody a technologie, takže i mezi ostatníma kyborg subkulturama, které to přeci jen zpravidla berou více technicky, působíme jako takoví hipíci.
Čipy, implantáty a smysly mimo lidské možnosti
Lidé tě znají jako kyborgskou umělkyni. Můžeš našim čtenářům obecně přiblížit, jaké implantáty či technologie ve svém těle využíváš a jakou roli hrají ve tvém každodenním životě?
Tak můj první projekt byl externí kyborg smysl na vnímání radioaktivity. Ten pro mne dělal student z Litoměřic a šlo o to, že tam byla nositelná Geiger-Müllerova trubice, čili zařízení, které je schopno detekovat radioaktivní částice a výstup z ní byl převeden na krátké vibrace. Takže jsem mohlo doslova cítit, jak mi radioaktivita prší na kůži. O rok později se tento smysl rozbil a jelikož samo nejsem technický typ (smích), tak mi nikdo neměl čas jej opravit.
V roce 2022 jsem si do sebe nechalo dát duální RFID čip o dvou frekvencích. Jedna z nich je klasické NFC, které se dá načíst mobilem, můžu si do něj uložit například nějaký odkaz, kontaktní informace, Instagram, dokonce mohu pomocí své ruky připojit někoho na svůj Bluetooth repráček či na naší wifinu, zkoušelo jsem jím párkrát platit v kryptu. A jelikož jsem kyborg duchovní, tak jsem si tam například před svojí operací žlučníku uložilo i modlitbu za uzdravení. Ta druhá frekvence slouží pro mne jen pro otevírání dveří k baráku příbuzenstva.
V roce 2023 jsem si do pravé ruky nechalo dát NFC čip se zelenou LEDkou. Ten funguje zase jako ten, který jsem popsalo výše, zase si tam můžu ukládat různé věci, akorát pak je tam ještě zelené světýlko. V roce 2024 do levé přidalo čip se světýlkem červeným, takže moje ruce při rozpažení vlastně napodobují křídla letounu s jejich navigačními světly. Tudíž když mi někdo řekne, že jsem nebinární letadlo, není to pro mne vlastně již více urážkou (smích).

Dodo v České televizi
V pořadu FUTURO: Já, robot Dodo mluví o tom, co z něj dělá kyborga. Video je dostupné na webu České televize.
Často o sobě mluvíš ve středním rodě a definuješ se spíše jako vědomí v těle, než jako stoprocentní člověk. Co tě k tomuto vnímání sebe sama přivedlo a jak na to reaguje tvé nejbližší okolí?
Já jsem svoji nebinaritu cítilo fakt od malička, často mi to lidé až nevěří, když jim řeknu, že první podobné pocity jsem poprvé zaznamenalo tak někdy v 5-6 letech. Už tehdy jsem nechápalo, proč se ke mně společnost chová jinak, než ke klukům, když přeci jediný rozdíl mezi námi je, že mně se v kalhotkách nic nebimbá. A nejbližší okolí se pro mne snažilo vždy vytvořit maximálně milující prostředí, i když ne všemu vždy třeba rozumí, ale mně to tak stačí. Jinak je zajímavé, že právě kyborgství pro mne bylo cestou, jak ke své člověkosti naopak získat vztah. A vlastní nebinarita pro mne byla cestou, jak získat vztah ke své ženskosti. Proto mi přijde úsměvné, když se odpůrci snaží tyto věci vymýtit tím, že je daným lidem budou zakazovat. Kdyby mně někdo kyborgství a nebinaritu zakázal, tak jsem doteď daleko větší odpůrce člověkosti a ženství. Takhle jsem našlo možnost, jak si k nim najít cestu, byť možná trochu specifickou, ale v konečném důsledku správnou a takovou, která moje kyborgství a nebinaritu stále nevylučuje.
V rámci kyborgismu si lidé různě modifikují svá těla. Kde podle tebe osobně leží hranice toho, jak moc lze lidskou schránku změnit či rozšířit?
Tak zaprvé existují dva typy kyborgství, restorative and enhanced, česky mi asi nejlépe zní kyborg restorativního a rozšířeného/augmentovaného typu. Pojem “vylepšený”, nemám moc rádo, protože mi implikuje jistou hierarchičnost.
Restorativní kyborgství se týká lidí, jímž implantáty nahrazují nějakou nevyvinutou nebo ztracenou běžnou funkci lidského těla, například kardiostimulátory, inzulínové pumpy, kochleární implantáty, neuroprotézy či bionické končetiny atd.
Rozšiřovací kyborgství se týká lidí, kteří si chtějí do svého těla přidat nějakou novou dovednost nebo smysl. Například čipy, se kterými si může člověk odemykat dveře či v nich mít svoji kryptopeněženku, nebo, jak je specialitou nás v Cyborg Artu, rozšiřovat smysly. Mí kolegové vnímají například magnetismus, teplotu, tlak a vlhkost vzduchu, ultrafialové spektrum a podobně.
Zároveň mi přijde ale zajímavé, že dnešní kyborgství není ani tak o odolnosti, jakou si představujeme ze sci-fi, jako spíše o křehkosti. Myslím, že kyborgové restorativní si tuto křehkost uvědomují úplně nejvíce, ale týká se i nás, kyborgů rozšířených. Například zakladateli našeho hnutí Neilovi v zimě mrzne anténa. Nebo mně se asi rok nechtělo zahojit červené světýlko a tak jsem kolem něj nosila takové DIY rovnátko z párátka a tejpů. Nebo třeba jezdím na chalupu, kde bydlí jeden radiotechnik a ten mi přislíbil, že v létě nebude vysílat na frekvencích, které by mi čipy ovlivnily. Kyborg těla dneška jsou zkrátka nedokonalá, ale myslím si, že právě v tom je jejich kouzlo. Baví mne zkoumat tu propast mezi sci-fi ideálem a žitou realitou.

Kyborg mezi uměním a filozofií
Pojetí kyborga si lidé často spojují především se jménem Donny Haraway. Formovala tě nějak tato autorka nebo její Manifest kyborgů?
Uprřímně řeknu, že neformovala. Ostatně, vlastně dodnes nevím, zda jsem její text vůbec pochopilo tak, jak pochopený být měl. Manifest kyborgů mi přišel jako poměrně hutný akademický text a vlastně intuitivně bych si jej nebýt názvu s kyborgy vůbec nespojovalo, přišlo mi, že spíše popisoval jakousi obecnou hybridnost moderní doby spojenou s intersekcí různých menšinových a utlačovaných identit. Potom jsem poslouchalo nějaký sekundární materiál a začalo mi to dávat smysl víc. Možná přeci jen nejsem takový akademik, jak bych možná být chtělo. Takže jo, řeklo bych, že nějakou hybridnost ztělesňuju velmi. Nejen svým kyborgstvím a genderovou binaritou, ale například i tím, že se považuji za ideologického skeptika, který se snaží pochopit lidi různých ideologií a interideologický dialog je jednou z jeho největších values, což je za mne kategorie hybridnosti, kterou většinou nenaplňuje ani radikální levice.
Ovšem obecně ve mně koncept kyborga v kontextu feminismu osobně nevzbuzuje dobré pocity a to spíš skrze vlastní osobní příběh. Feminismus hlásá důraz na hlasy menšin, na to, že menšiny mají mluvit samx za sebe, no zároveň kyborg se v něm bere jako něco metaforického, jako takové sexy akademické slovíčko, které se často používá jen jako alegorie například pro trans a queer zkušenost a naprosto se ignoruje fakt, že pro někoho není kyborg jen metaforou, alegorií, ale rovnou celistvou identitou. Přivádí mne to na zamyšlení, že vlastně i v otázce práv menšin může panovat jistá hierarchie a že některé menšiny mohou být tak menšinové, že je vlastně nikoho ani nenapadne brát vážně.
Pro mne zajímavější feministická kyborg autorka je určitě The Cyborg Jillian Weise. Disabled autorka s bionickou nohou. K její práci mám čistou láskonenávist. To se prostě nedá říct jinak.
Jsem hluboce vděčné za to, že Cy. Weise, který zároveň svoji kyborg identitu stylizuje často jako svůj titul, uvažuje kyborga nikoli jako metaforu, ale jako identitu, kterou si mohou nárokovat lidé s postižením: lidé s bionickými končetinami, lidé na vozíku, lidé s kardiostimulátory, kochleárními implantáty a dalšími restorativními zařízeními. Připomíná nám to, že otázka kyborgů není jen o nějaké sci-fi augmentaci, ale že na technice v těle již závisí životy spousty lidí. Etické otázky ohledně vlastnění našich těl společnostmi či hackovatelnosti pro mnohé disabled lidi nejsou jen polemika patřící budoucnosti, ale každodenní realita, kterou vědomě či nevědomě již žijí.
Ovšem jsem velmi kritické a dotčené tím, že Cy. Weise enhanced kyborgy, čili kyborgy, kteří se snaží rozšířit možnosti svého těla a nikoli jimi nahrazovat normativní tělesné funkce, vůbec neuvažuje a jsou pro ni prakticky pozéři. Což mi prostě nedává smysl. Pokud uvažujete queer a trans lidi, mělx byste uvažovat i identitární kyborgy. Já si sice jako neurodivergentní člověk na antidepresivech a s trochou titanu v těle mohu prokazatelně stále nárokovat kyborg identitu ve smyslu, v jakém ji Cy. Weise uvažuje, ale zároveň… moje vnitřní vnímání a kulturní příslušnost je pořád z drtivé většiny formovaná ehnanced kyborgstvím, nikoli tím restorativním.
Pořád ale doufám, že Cy. Weise se proti nám vymezuje pouze z neznalosti. Rozumím tomu, proč jí vadí například jistá rétorika transhumanistů a naše queer ekocentrické artkyborgické hnutí je prostě příliš niche, takže doufám, že budu mít příležitost si s ní jednou vyměnit nějaké úvahy.
Pro laika může být tenká hranice mezi Cyborg Artistou a transhumanistou. Přesto vím, že tvůrci z okruhu Cyborg Artu se jako transhumanisté neidentifikují. Proč se tomuto označení vyhýbáte a v čem spočívá ten hlavní myšlenkový rozkol?
Já osobně vnímám ten rozdíl hlavně v tom, že transhumanismus je antropocentrický a v něčem až takový megalomanský. Staví člověka do popředí, ale zároveň lidské tělo zavrhuje jako nedokonalé a překonatelné. Hodně si transhumanismus spojuju i s takovou tou kulturou TESCREAL miliardářů ze Silicon Valley. Jako náctileté jsem k nim vzhlíželo, ale to mi ve stínu událostí poslední doby jde čím dál tím hůř. Kolonizace Marsu, mražení lidé, genetické experimenty, nablýskaní kyborgové. Jojo, kdysi jsem to mívalo rádo, dokonce mám pár prominentních amerických transhumanistů stále v přátelích na Facebooku, ale teprve Cyborg Art mi ukázal, že to jde i jinak, jemněji.
Samozřejmě, je i levicový transhumanismus, kteří někteří považují za defaultní, ale i tam vnímám hodně velkou inspiraci technikou, cyberpunk kulturou a snahou se vymezit z masitého vězení.
Cyborg Art naproti tomu vyšel z dost jiných kontextů. Jeho zakladatstvo, Neil Harbisson a Moon Ribas dokonce byli jako mladí hipíci, co nocovali v korunách stromů, aby tak zabránili jejich pokácení. Cyborg Art byl vždycky ekocentrický, snažící se propojit se s přírodou a zvířaty hlouběji tím, že si propůjčujeme jejich smysly. Například holubi vnímají magnetické pole, netopýři ultrazvuk, ptáci ultrafialové záření.
Jde o takové queer kyberekologické hnutí původem z Barcelony, počtem členů velmi malé, ale myslím, že bychom mohli sehrát v kontextu kyborgismu podstatnou roli, kdyby nás ostatní lépe pochopili. Média ovšem vidí kyborgy a hned si nás často zaškatulkují jako transhumanisty. Too cyborg for hippies, too hippie for other cyborgs. Máme opravdu takovou zvláštní pozici.
Související video: Moon Ribas a kyborgské umění
Druhá z osobností, které Dodo v rozhovoru zmiňuje, vysvětluje, jak vnímání zemětřesení prostřednictvím technologie proměňuje v umělecký projev.
Neurodivergence, tvorba a diverzita
Téma neurodivergence a života na autistickém spektru je pevnou součástí tvé osvěty. Jaké jsou ty nejčastější mýty o autismu, které ve společnosti stále přetrvávají?
Já vím, že jsem nejvíc známé jako autistický sebeohájce, ale mám-li být upřímné, autismus je pro mne čím dál menší téma. Dříve jsem bývalo opravdu hrdý, sebeuvědomělý autista, ale nyní mám pocit, že se snažím spíše hledat spojení s okolím, prozkoumávat věci, o kterých jsem kdysi říkalo, že “to přeci dělají jen neurotypici“ a že moje sociální cítění se velmi vyvinulo. Zároveň autismus samotný beru spíš jako svoji výhodu, disabling jsou pro mne až spíše ty komorbidity. Takže dneska o sobě spíše přemýšlím jako neurodivergentním člověku, to je takové širší a více to pojímá celý můj experience, autismus a jeho společenské postavení už zkrátka není něco, o čem samostatně aktivně zpravidla přemýšlím.
Ale jestli bych mělo ještě něco o autismu lidem vzkázat, tak je to určitě to, aby rodiče podporovali své děti a nesnažili se je na sílu předělat dle jejich standardů. A to platí i pro děti s jinými “jinakostmi” (smích). Já osobně jsem z milující rodiny a vidím, jak pozitivní následky to na mne zanechalo. Zároveň pak vidím i lidi z mého okolí, kteří většinou toto štěstí neměli a opravdu je to něco, co je negativně ovlivňuje doteď.
A pro ty, kteří opravdu lpí na “normálnosti” svého dítěte to vysvětlím ještě víc oportunisticky. Tedy ne, že bych tento přístup samo schvalovalo, ale musím jim to říct jejich řečí: čím více ukážete, že své dítě podporujete takové, jaké je, tím “normálnější” do budoucna pravděpodobně bude, protože bude lépe fungovat a bude mít menší potřebu se radikalizovat směrem od vašich hodnot. Aka přísně a radikálně vštěpovat svým dětem křesťanství je nejlepší recept k tomu, jak si vychovat malého satanistu a tak podobně.
Tvé vizuální umění pomáhá lidem pochopit autistický svět. Je pro tebe kresba lepším a přesnějším prostředkem ke komunikaci vnitřních pocitů než běžné mluvené slovo?
Není. Upřímně, nejraději mluvím, ale forma stripů se mi zdála pro Instagram daleko vhodnější. Zároveň musím přiznat, že s nástupem na vysokou jsem se svými “dodokomiksy” seklo a teprve teď plánuju season 2, v trochu jiném, pro mne aktuálnějším stylu. Nevím upřímně, kdy se k tomu dostanu ale. Většinou teď kreslím spíš v rámci svých brigád, třeba teď jsem v rámci natáčení Talkshow Na jednoho kreslilo zpovídaným osobnostem portréty a záložky.

Tvé zájmy sahají i do přírodních věd, láká tě mikrobiologie a epidemiologie. Jak se tento přísně vědecký směr prolíná s tvou současnou uměleckou a aktivistickou činností?
No, čím dál víc si žel Bohu začínám myslet, že jsem ze svého základkového vědeckého talentu poněkud vyrostlo. Sice PřF UK stále studuji a baví mne to, ale mám pocit, že se v tomto oboru moc nevidím, že na to nemám tak, jak jsem si kdysi myslelo. Ale tedy, s mojí uměleckou činností se to propojuje, jak už jsem zmínilo, jelikož jelikož v rámci své hlavní brigády kreslím roztomilé propagační omalovánky pro Ústav experimentální medicíny Akademie věd.
Tvé životní heslo zní, že „budoucnost patří diverzitě“. Co konkrétního by se muselo v našem každodenním přístupu k odlišnostem změnit, abychom tohoto ideálu jako společnost skutečně dosáhli?
Tak samozřejmě si myslím, že hrozně moc důležitá je reprezentace. Je opravdu úžasný pocit, když člověk může v médiích vidět lidi, jako je on sám, v mém případě je to skoro zázrak, ale existuje například Ole z Biohackerů a Bethany z Years and Years. Pak si myslím, že je důležitá i nějaká politická angažovanost, i když je pravda, že to je něco, čemu se já osobně spíš v praxi nevěnuji. Ale teď řeknu možná něco kontroverzního. Kromě diverzity těl, myslí, demografií a životních zkušeností totiž vyznávám i důraz na diverzitu názorů. Jsem znepokojeno tím, kam až zachází polarizace společnosti, jak moc se všichni uzavírají ve svých echo chambers. Každá strana si o té druhé vykreslí naprosto děsivý obrázek a pak všichni žijeme ve vzájemném strachu jeden z druhého. A přitom z vlastního života vím, že to tak nemusí být. Mám známé a kamarády různých politických pozic, mám vícero příběhů ze života, kdy mne někdo na jedné či na druhé straně viděl tak či onak a teprve dialog se mnou jim ukázal, že vše může být i trochu jinak. Nemluvím samozřejmě o situacích, kdy někteří lidé doslova odpírají práva někomu jinému, ale zároveň mám pocit, že až příliš rychle odsuzujeme jakékoliv názory opozice místo toho, abychom zkusilx zapátrat, jak k nim danx lidé došlx a zda za nimi nemůže být něco hlubšího a možná lépe míněného.

