Ahoj Andreo, na úvod budeme moc rádi, když se nám představíš. Kdo jsi, čemu se věnuješ a jakými projekty aktuálně žiješ?

Ahoj, jmenuji se Andrea Vojkovská a tvořím pod pseudonymem AKA 47. Jsem vizuální umělkyně a VJka. Vystudovala jsem vizuální komunikaci se zaměřením na digitální média na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Dlouhodobě se pohybuji na pomezí digitálního obrazu, audiovizuální performance, grafiky a experimentální vizuální kultury.

Aktuálně se věnuji několika vzájemně propojeným projektům. Vedle své sólové tvorby rozvíjím společně s Vojtou hudební a vizuální projekt Space Love a naši DIY platformu UFO Sport. Důležitou součástí mé práce je také snaha sdílet zkušenosti, propojovat lidi a vytvářet prostor pro nové nápady a tvůrčí experimenty.

Vystudovala jsi vizuální komunikaci a digitální média na Fakultě umění a architektury TUL v Liberci. Co ti studium dalo a jak se promítá do tvé současné tvorby?

Studovala jsem v ateliéru Vizuální komunikace, digitální média u Stanislava Zippeho, který se hodně věnoval světlu a prostoru. Právě tohle mě ovlivnilo asi nejvíc, začala jsem přemýšlet o obrazu nejen jako o něčem, co visí na stěně, ale jako o médiu, které může vstupovat do prostoru, pohybovat se a měnit se v čase.

Zajímala mě také práce s nalezeným obrazovým materiálem, jeho vrstvení a skládání do nových souvislostí. Postupně jsem se dostala k VJingu, digitální koláži a živému obrazu. Tyhle přístupy se prolínají celou mojí tvorbou dodnes.

Důležitá pro mě byla i možnost experimentovat a hledat vlastní cestu. Nemám pocit, že bych se pohybovala jen v jedné disciplíně. Baví mě propojovat vizuální komunikaci, performance, digitální média a různé způsoby práce s obrazem. Právě na jejich průsečíku se pohybuji nejraději.

V letech 2010-2013 jsi v Liberci vedla nezávislou Galerii 3×3. Jak tenhle projekt vznikl a jak se vám dařilo fungovat bez grantů a institucionálního zázemí?

Galerii 3×3 jsem založila společně s Helenou Krásovou, se kterou jsme ji po celé tři roky také vedly jako dvě kurátorky. První rok byl součástí našeho týmu i Jan Nálepa, který navrhl logo galerie. Po prvním roce se od nás odpojil a já s Helenou jsme pokračovaly dál.

Prostor nám poskytlo Malé divadlo Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Byla to místnost o rozměrech přibližně 3 × 3 metry, původně sloužící jako šatna, s prosklenou stěnou, kterou bylo možné otevřít a zamknout. Galerie tak fungovala v rámci divadelního prostoru, ale měly jsme možnost ji využívat po svém.

Vybavení jsem půjčovala z ateliéru Stanislava Zippeho na fakultě. Naštěstí jsem u Zippeho něho našla v naší činnosti podporu a myslím, že mi to potom zpětně pomohlo i v hodnocení mojí práce v rámci ateliéru. Některé náklady, například cestovné vystavujících umělců, jsme platily z vlastní kapsy. Na vernisáže jsme obvykle pořídily pětilitrový demižon vína a nějak jsme to celé zvládli.

Granty jsme tehdy záměrně neřešily i proto, že jsme chtěly mít svobodu. Nemusely jsme se nikomu zodpovídat z toho, proč vystavujeme zrovna tohohle člověka nebo proč děláme věci určitým způsobem. Samozřejmě to mělo svoje limity, ale zároveň nám to dávalo velkou volnost.

Výstavy jsme často propojovaly s premiérami v divadle. Vznikaly tak malé kulturní události, ve kterých se potkávalo divadlo, výtvarné umění, hudba, koncerty nebo kapely lidí, kteří se pohybovali kolem divadelního prostředí. Bavilo nás vytvářet situace, kdy se různé scény přirozeně propojovaly a publikum mohlo objevovat něco, kam by třeba samo od sebe nezašlo.

Zpětně to vnímám jako důležitou zkušenost s nezávislou kulturní produkcí. Ukázalo mi to, že i s minimálním rozpočtem se dá vytvořit smysluplný prostor pro umění, pokud má člověk chuť spolupracovat a hledat vlastní cesty.

Pod pseudonymem AKA 47 se věnuješ VJingu, který si přirovnala k malbě světlem v reálném čase. Jak vznikají tvé vizuály a kolik prostoru při živých projekcích necháváš čistě na improvizaci?

VJingu se věnuji přibližně šestnáct let a za tu dobu jsem odehrála více než 250 vystoupení. VJing pro mě opravdu funguje jako malba světlem v reálném čase. Nejde jen o promítání připravených obrazů, ale o živý proces, ve kterém obraz vzniká v dialogu s hudbou, prostorem a publikem.

Vizuály si připravuji z nalezených obrázků, fotografií, digitálních fragmentů, animací a dalších materiálů, které si postupně skládám do vlastní obrazové knihovny. Během vystoupení je pak kombinuji, vrstvím a míchám často i náhodně. Právě z těchto nečekaných kombinací vznikají nové obrazy a významy, které bych předem nedokázala naplánovat.

Na samotném vystoupení je pro mě ale nejdůležitější proud, který se během performance vytvoří. Vnímám to trochu jako meditaci. Snažím se ustoupit vlastnímu egu, přestat všechno kontrolovat a napojit se na to, co se právě děje. Reaguji na hudbu, energii publika i konkrétní prostor, ve kterém vystupuji. Každá situace je jiná a právě její jedinečnost mě zajímá. Mám k dispozici svůj obrazový materiál a technické nástroje, ale to podstatné vzniká až v přítomném okamžiku.

V poslední době se snažím svoje zkušenosti předávat dál také prostřednictvím seriálu Make VJing Great Again, který tvořím na sociální sítě. Přibližuji v něm historii VJingu, práci s obrazovým materiálem i lidi a přístupy, které mě na téhle scéně inspirují. Záleží mi na tom, aby se o VJingu víc mluvilo, aby byl přístupnější novým lidem a aby se nezapomínalo na jeho historii ani na lidi, kteří ho u nás formovali.

Ve své tvorbě pracuješ s konceptem Recreation / Virtual Wellness. Co pro tebe tyhle pojmy znamenají a jak se promítají do tvých projektů?

Recreation pro mě znamená odpočinek, obnovu, ale také znovuvytváření. Zajímá mě, jak si můžeme vytvářet vlastní strategie péče o sebe, o druhé lidi i o prostředí, ve kterém žijeme. Virtual Wellness pak otevírá otázku, jak se naše představy o pohodě, zdraví a spiritualitě proměňují v digitálním světě.

Pracuji s tématy alternativní spirituality, přírody, biohackingu, wellness estetiky a různých představ o sebeuzdravování. Zajímá mě, co se stane, když se tyhle světy potkají s internetovou obrazovou kulturou, digitálními nástroji a vizuálním jazykem současnosti.

Nejde mi ale jen o kritiku nebo zesměšňování těchto fenoménů. Naopak se snažím hledat jejich pozitivní a tvořivý potenciál. Když se například bavíme o veganství, můžeme donekonečna ukazovat utrpení zvířat, ale mě zajímá spíš to, jak atraktivně a inspirativně představit rostlinnou stravu a její výhody. Například jsem udělala celý cyklus o barvivech obsažených v ovoci a zelenině, které mají blahodárný vliv na lidský organismus, ale v masité stravě je nenajdeš. Tenhle cyklus byl vystaven v MeetFactory na skupinové výstavě s názvem Healing 2.0, kurátorkou tehdy byla Tereza Jindrová. 

Věřím, že obraz může otevírat prostor pro jinou představu o světě. Nemusí jen upozorňovat na to, co je špatně. Může také ukazovat, co by mohlo fungovat lépe, a inspirovat nás k hledání vlastních cest.

Tvoje tvorba často působí pozitivně, někdy až utopicky, což může být v kontrastu s cyničtějším pohledem na internetovou a postinternetovou kulturu. Je pro tebe důležité nabízet alternativu k čistě kritickému přístupu?

Ano, rozhodně. Moje pozitivita ale nepramení z naivity. Neznamená to, že bych neznala temnotu nebo si myslela, že svět je krásné a bezpečné místo. I já jsem si prošla obdobími, kdy bylo opravdu těžko, kdy člověk ztrácí půdu pod nohama a musí hledat sílu, aby pokračoval dál. Nechci z toho dělat osobní zpověď, ale nechci ani, aby moje tvorba působila, jako by vznikala v bezpečné bublině, ve které se mě nic zlého netýká.

Právě naopak. Myslím, že už jsem temnoty poznala dost na to, abych věděla, že v ní nechci zůstávat. V současném umění mám někdy pocit, že za hluboké a intelektuálně hodnotné se považuje hlavně to, co je temné, depresivní, bolestné nebo destruktivní. Zatímco když někdo mluví o lásce, kráse, radosti nebo uzdravování, může být automaticky považovaný za naivního. Překračování tohohle rámce vnímám jako radikální akt (úsměv).

Svět je složený z protikladů. Je v něm zlo i dobro, utrpení i radost, destrukce i péče. A já si vědomě vybírám, které z těchto sil chci svou prací podporovat. Pro mě je to určitá forma radikálního dobra. Ne představa, že všichni lidé jsou hodní a všechno dobře dopadne, ale vědomé rozhodnutí obracet se ke světlu, přestože vím, že existuje i temnota.

Stejně tak pro mě utopie není popíráním reality. Je to možnost představit si svět, který ještě neexistuje, a začít přemýšlet o tom, jak by mohl vypadat. Nechci jen ukazovat, co je špatně. Chci také vytvářet obrazy a situace, které otevírají jiné možnosti.

Moje tvorba možná někdy působí idealisticky nebo naivně, ale je to vědomý postoj, za kterým si stojím. Nechci, aby byla jen kritikou světa. Chci, aby byla také jeho afirmací. Aby připomínala, že kromě věcí, které nás ničí, existuje i spousta věcí, které stojí za to chránit, pěstovat a milovat.

Já už tu temnotu nemusím nikomu dokazovat. Mnohem víc mě zajímá, co můžeme udělat s tím světlem, které máme k dispozici.

Stojíš také za projektem T-shirt Gallery, který přenáší umění na trička. Jak tenhle nápad vznikl a co tě na něm baví?

T-shirt Gallery vznikla jako nezávislý projekt, který přenáší umění do každodenního života. Tričko vnímám jako takovou mobilní galerii. Obraz se nedívá na člověka ze stěny, ale člověk ho nosí venku, mezi lidmi, do ulic a do různých situací.

Baví mě, že se tím umění dostává mimo tradiční galerijní prostředí a může přirozeně vstupovat do běžného života. Zároveň je to způsob, jak představovat práci umělců trochu jinak a vytvářet mezi nimi nové vazby.

Součástí projektu jsou také dokumentární videorozhovory s umělci. Nejde nám jen o samotný produkt, ale i o příběhy lidí, jejich přístup k tvorbě a možnost předávat prostor dalším autorům. T-shirt Gallery je pro mě především nezávislá platforma postavená na spolupráci, sdílení a vzájemné podpoře.

Projekt funguje na principu štafety, kdy jeden umělec nominuje dalšího. Podle čeho vybíráte, koho oslovíte, a jak důležitá je pro tebe samotná spolupráce?

Právě princip štafety je pro mě na celém projektu jeden z nejhezčích momentů. Nechtěla jsem vytvářet další platformu, kde bude existovat nějaká složitá hierarchie nebo kde budeme vystupovat jako arbitři toho, kdo je dost dobrý na to, aby se mohl zapojit.

Když jeden umělec nominuje dalšího, vzniká přirozená síť vztahů a doporučení. Každý do ní přináší svůj vlastní okruh lidí a postupně se tak propojují různé generace, přístupy i umělecké scény.

Nemáme nějaká striktní kurátorská kritéria. Důležité pro mě je, aby spolupráce dávala smysl lidem, kteří se jí účastní, a aby je bavila. Chci, aby si umělec vybral dílo, které má rád a které chce vidět v novém kontextu, na tričku, v ulicích a v každodenním životě.

Jedinou podmínkou je, aby daný motiv nebyl současně vyráběný na tričkách nebo jiném textilu někde jinde. Chceme, aby každá spolupráce měla svůj vlastní prostor.

Postupně také zpřesňujeme smlouvy a podmínky spolupráce, aby bylo jasné, jak funguje výroba, odměňování a další využití díla. Nezávislost pro mě neznamená, že pravidla nejsou důležitá. Naopak si myslím, že jasné a férové podmínky pomáhají tomu, aby spolupráce mohla dlouhodobě fungovat.

Vedle uměleckých projektů budujete s Vojtou také UFO Sport. Jak se ti daří propojovat vlastní tvorbu, grafický design a praktickou stránku výroby a prodeje?

UFO Sport je platforma, pod kterou propojujeme naše vlastní projekty, grafiku, hudbu a oblečení, ale děláme i koncerty a workshopy. S Vojtou vytváříme designy, připravujeme podklady pro tisk a staráme se o celý proces od návrhu až po zabalení a odeslání objednávky.

Je to trochu jiný typ práce než umělecká tvorba, protože se člověk musí zabývat i věcmi, které nejsou na první pohled tak kreativní, výrobou, náklady, komunikací se zákazníky nebo logistikou. Zároveň mě ale baví, že máme celý proces hodně pod kontrolou a můžeme si věci dělat po svém.

Fungujeme jako malá rodinná firma. Některé části výroby zajišťujeme sami, například potisk pomocí nažehlovacích DTF transferů, které si necháváme připravit externě. Každý kus nám projde rukama, takže máme přehled o tom, co posíláme dál.

Je to pro nás způsob, jak si vytvářet vlastní zázemí a propojovat různé aktivity bez nutnosti čekat na podporu zvenčí. UFO Sport není jen e-shop, ale také prostor, kde se potkávají naše vlastní projekty a tvorba lidí, se kterými spolupracujeme.

Co bys chtěla vzkázat čtenářům obscurefreaks.cz?

Nebát se dělat věci po svém, i když na začátku nemáte ideální podmínky, dost peněz nebo úplně jasnou představu, kam to povede. Spousta zajímavých projektů vzniká právě z toho, že člověk něco zkusí, spojí se s dalšími lidmi a postupně hledá cestu.

Myslím, že je důležité vytvářet vlastní platformy, podporovat se navzájem a nebát se experimentovat. Nemusíme pořád čekat, až nám někdo dá prostor nebo povolení. Někdy stačí nadšení, nápad, pár lidí a chuť něco dělat.

A taky bych si přála, abychom se na svět dokázali dívat nejen kriticky, ale i s určitou dávkou zvědavosti a optimismu. Ne proto, že bychom měli přehlížet problémy, ale proto, že potřebujeme také vidět možnosti, jak věci proměňovat k lepšímu. Ráda bych čtenáře vybídla k tomu, aby v sobě zradikalizovali svůj postoj k dobru!