freakshow

Rozhovor

Existuje Japonská bondáž?

V rámci spolupráce s webovým portálem KNK PWR vám zde přinášíme zajímavý rozhovor se Sin Desu, který částečně nabourává mainstreamové představy, které u nás o umění shibari máme.

  1. Jak dlouho se věnuješ Japonské bondáži? Co spustilo tvůj zájem?

Začal jsem svazovat moji ženu v roce 1984. Navštěvoval jsem pracovně Japonsko 25 let. V roce 1997 jsem se náhodou ocitl v SM baru a viděl jsem dominu svázat a zbičovat muže. Viděl jsem Skandinávské porno časopisy z konce 70. let s provazovou bondáží a podpultové fetiš časopisy, pravděpodobně od House of Milan. Měl jsem fantazie o svazování žen, abych měl volný přístup k „zakázanému ovoci“ už od puberty. Nedlouho po naší svatbě (mě bylo 21, jí 18) mi moje první žena řekla, že si chce hrát a já se musel naučit, co přesně to znamená. Byl jsem skaut. Uměl jsem se plachtit na plachetnici. Spojil jsem mé fantazie a bavlněný provaz a provazová bondáž byla moje logická cesta. Musíte si uvědomit, že naše hrátky se děly v absolutním utajení. Neexistovala žádná scéna a pokud by kdokoliv věděl, co děláme, mohli jsme být zatčeni. Tehdy byly v Anglii drakonické zákony a BDSM aktivity byly považovány za kriminálně úchylné. Mladší generace si těžko uvědomují jaké to tehdy bylo. Právě kvůli této minulosti se nijak moc neukazuji a neexponuji a držím se skutečné underground scény, kde je velmi málo, pokud vůbec, takzvaných „riggerů“.

Nevěřím, že Japonská bondáž skutečně existuje. Spíše je to západní výmysl s komerčním účelem. Provazová bondáž je prostě provazová bondáž a Japonci jsou stejně ovlivnění vrozenými sexuálními pudy jako všichni ostatní. Co je odlišuje je, že různé úchylky a fetiše přijali do společnosti o 40 let dříve než my a jsou v jejich kultuře více rozvinuté. Navíc je zde celkový sociálně-kulturní rozdíl, například neexistující koncept cudnosti nebo monoteismu. Ve skutečnosti veškerá provazová bondáž v Japonsku od 2. Světový války je navzájem silně ovlivněná vnějšími vlivy (John Willie, Irvine Klaw, Bettie Page, Rick Savage…). Myslím si, že lidé ze západu se na to dívají růžovými brýlemi, protože touží po nějaké rádoby exotické Japonské kulturní esoterice nebo, jak si myslím já, manipulují to, co si myslí, že je Japonské pro své vlastní zájmy. Kdyby opravdu viděli, co Japonci dělají na underground SM/fetiš scéně, hodně by se divili. Nikde jinde jsem neviděl tak groteskní a extrémní sexuální „úchylárny“ spojené s provazy jako v Japonsku. Západní sadomasochistické elementy jsou také velmi krotké v porovnání se skutečným Japonskem. Právě proto považuji termín „Japonská bondáž“ za zprznění Japonské reality stojící na hrstce vyvezených jmen, které v Japonsku nikdo nebere moc vážně. Existoval někdy vůbec termín Západní bondáž, než nějaký Gaijin (cizinec jap.) vymyslel „Japonskou bondáž“?


  1. Jak jsi začínal? Jak se tvé znalosti a zkušenosti vyvíjely?

S mojí první ženou byl můj cíl potlačit mé libido vázáním a dominancí dost dlouho na to, aby ona měla čas dostat se do varu a my mohli společně vyvrcholit. Provaz vždy obsahoval dominanci a sado-erotiku a vždy končil sexem. Bez přemýšlení o pojmech jako závěs jsem ji někdy svázal do takové houpačky, abych si s ní mohl hrát a souložit s ní. Většinu znalostí jsem postupně získával pozorováním. Občas v nějakém SM baru jsem se někoho ptal, jestli by mi něco málo neukázal. Pokud jsem něco nedovedl sám, oslovil jsem někoho, jestli by mě to nenaučil, což nezřídka stálo stovky eur. Zkušenosti jsem nabral vázáním mnoha různých žen a naučil jsem se tak číst řeč těla, touhu, souhlas. Dělal jsem stovky živých vystoupení v undergroundových eventech kolem celého světa.


  1. Byla časem nějaká lokální komunita ve tvém městě?

S mojí první ženou jsem byl přes deset let. Nicméně za čas, pracovní cesty a celkové odloučení vedlo až k rozvodu. Náhodou jsem začal chodit s Japonkou, která byla „kinky“ a právě ona mi ukázala japonskou SM scénu. Doma žádná komunita nebyla. Když jsem se přestěhoval do Německa, neplánovaně jsem přivedl ženu do jiného stavu a oženil jsem se s ní. Sice jsme měli skvělého syna, ale vztah celkově byl katastrofální. Nemohl jsem hledat a navštěvovat Německou scénu, protože by mi pak moje žena mohla pěkně zavařit. Takže jsem pokračoval jen v Japonsku, které jsem navštěvoval třeba 8krát za rok. Myslel jsem, že je to moje tajemství a nikdo na Západě nemá tušení o SM a kink scéně v Japonsku. Až po mém rozvodu mě kamarád vzal do Německého fetiš klubu, kde jsem před sebou měl klečící otrokyni během 30ti minut. Brzy poté jsme společně šli na latexové disko, kde součástí bylo také show se svazováním. To bylo v létě 2013. Potom, co představení skončilo, zeptal jsem se „riggera“, které kluby v Japonsku navštěvuje a které společné známé potenciálně máme. Řekl mi, že v Japonsku nikdy nebyl. Byl jsem v šoku, že lidé v Německu dělají provazovou bondáž, které říkají „Japonská“ nebo také shibari. Krom podobné formy jsem ovšem neviděl žádnou podobnost s tím, co se odehrává v underground scéně v Japonsku. Řekl mi také, že se učil od Němce jménem Steve, který žil v Tokyu. Nikdy jsem o něm neslyšel v mých kruzích od Kobe po Utsunomiyi.

Tenhle člověk (Švýcar) mě přivedl do kontaktu se začínající lokální scénou. Nezůstal jsem dlouho. Bylo to všechno příliš cizí. Mluvili o dogmatech, která jsem v Japonsku nikdy neslyšel. Zajímala je pouze technika a estetika a neviděl jsem v tom žádnou pointu. Co jsem dělal já nepasovalo do jejich úzkého pohledu. Nikdy se nezajímali o to, jak nadchnou a vzrušit partnerku a jak ji přivést do euforie, jak provaz přirozeně pasuje na různé části těla, jak se dá v jaké či onaké pozici s partnerem hrát. Vyhýbali se všem věcem, které jsem já z Japonska znal, jako manipulaci s končetinami, nervy, svaly, klouby, sexuální úchylky, přirozenou erotiku, sadomasochismus a celkové porozumění emočně-psychologické-fyzické dynamice. Před pouhými pěti lety byla provazová bondáž malinkou okrajovou součástí světové fetiš scény, nyní je provaz ta hlavní součást. Když jsem v Německu začínal v roce 2013, počet lidí, co se věnovali provazu v Mnichově jsem spočítal na prstech dvou rukou. Nyní tam jsou 4 velké skupiny, dohromady přes 600 lidí.


  1. Je něco, co ti chybí z těch dob minulých?

Chybí mi časy před tou povrchností a před tím, kdy lidé s minimální zralostí začali vymýšlet „workshopy“, kde prodávají prázdnou rétoriku naivním začátečníkům. Chybí mi časy předtím, než se vanilky začali k nám trousit a říkat nám, že je to jako jóga nebo sport nebo bojové umění nebo estetika, a ne sexuální úchylka. Chybí mi časy, kdy si každý hledal svoji cestu, než aby byl tlačen do kopírování neznámého náhodně generovaného „jména“, který typicky kopíroval ty, co přišli před ním. Chybí mi časy, kdy to bylo jen o dvou lidech, a ne o uzlících, typech provazu, stylech, dogmatech, jménech a různých školách („teď na tobě uvážu Ichiban Deshi Riccardo`s interpretation of Sensei Naka Akira`s Takate Kote“ pozn.). Chybí mi časy před „celebritami“ na sociálních sítích, které dělají stále stejné nudné věci dokola.


  1. Je něco, co se ti líbí na tom, jak se lokální scéna vyvinula za ty léta? Co naopak se ti nelíbí?


Protože si neříkám „rigger“, nijak zvlášť se ani nezapojuji do lokální komunity. Nelíbí se mi kulturní zpronevěření Japonské kultury, a protože mám většinu blízkých kamarádů v Japonsku, vidím, jak je štvou ty blbosti a nesmysly, co se vydávají za Japonskou bondáž. Nelíbí se mi to, jak se lidé snaží napodobovat úvazy, o kterých si myslí, že jsou někoho jiného, přičemž ti lidé to zase okopírovali od těch před nimi. Měli bychom se snažit naučit lidi, aby si našli svojí vlastní cestu. Nelíbí se mi toxičtí narcističtí „guruové“ mezi námi, kteří se snaží přivlastnit a patentovat si věci, které nikdy nemohou být vlastněny. Nelíbí se mi lidé, kteří se hrnou do učení předtím, než se naučili něco víc než jen „háčkování“ vzorů. Nelíbí se mi motivace některých lidí a nezralost jiných. Nelíbí se mi to, že mnoho lidí následuje několik průměrných pseudo-celebrit bez pochopení hloubky a rozličnosti, kterou bondáž nabízí z daleko hodnověrnějších zdrojů.


  1. Jak bys popsal svůj styl? Kdo tě nejvíc inspiroval?

Mám svůj vlastní styl. Musí být autentický a důvěryhodný pro ženy, se kterými vážu. Nazval bych ho sado-erotickým. Pokud bych byl nucen ho nazvat japonsky, byl by to Kannōnawa (erotický/tělesný provaz, 官能縄), ale to není vůbec důležité.

Řekl bych, že Akechi je můj velký vliv. Ne jeho vázání, ale jeho sexuální zvrácenost a kreativní duch. Byl měřítko pro mojí generaci japonců a já se na něm snažím stavět mojí práci. Co se týče techniky, tak jsem vstřebal mnoho z těch, co jsem viděl. Ero Ouji, můj přítel, se kterým jsem vázal mnoho žen v SM barech. Nagare Aotsuki. Shigonawabingo. Yukimura. Jyubei Kamui a Haru-to-Kyou a mnoho dalších. Zajímala mě práce lidí jako Seiu Ito, Kunai Yukio, Oshita Soichiro, Ueda Seishiro, Suma Toshiyuki, Tsujimura Takeshi, Dan Oniroku, Nureki Chimuo, Urado Hiroshi, Kazami Ranki, Nawanojyoh, Tesshin Doyama, Yoi Yoshida, Towa, Kasumi Hourai, Kamijoo Saki, Hige a Kanna. Ale hlavní část toho, co umím jsem se naučil pozorováním žen, se kterýma pracuji. Tady je objevování a učení se skutečně důležité.

Se souhlasem autora Athens Shibari přeložen a zkrácen rozhovor se Sin Desu, původně z Velké Británie.  

Athens Shibari | 9. února 2021 Sdílet na facebooku Sdílet na twitteru Sdílet na Freak Social

Mikael
Odkaz na původní rozhovor: https://knkpwr.com/archives/3655?age-verified=4c3c45d634

9. března 2021

Mikael
https://knkpwr.com/archives/3655?age-verified=4c3c45d634

9. března 2021