Když se dnes ohlédneš úplně na začátek, kdy jsi poprvé zjistil, že hudba pro tebe nebude jen koníček, ale něco, čemu chceš věnovat velkou část života?
Věděl jsem v podstatě už od dětství, že music je něco, co mě bude doprovázet celý life. Můj táta je frontman skupiny Kamelot a patří do top desítky kytaristů v Evropě. Máma je zase zpěvačka a vokalistka. Její první dvě alba jsou platinové. A můj nevlastní otec Borek Nedorost je výborný klávesista. Učil mě základy melodií, taky se synťákem atd. Prahnul jsem k tomu všemu už od dětství. V sedmi letech jsem dostal první elektrickou kytaru a kombo, zkoušel hrát věci od mejch oblíbenejch artists a později jsem si vymýšlel své vlastní náměty. Vyrostl jsem na Iggy Popovi, Metallice, Kissácích, The Ramones, Nirvaně a dalších. Z Česka jsem miloval Wanastovky.
Rap jsem slyšel první v roce 1995. Byl to Chaozz, konkrétně track Televize, který dominoval v televizní hitparádě Eso. O pár let později mi máma koupila k Vánocům kazetu Z prdele klika, ale feloval jsem jen ty sprosty slova. Nepřišlo mi to jako hudba. Velkej posun přišel v roce 2001, kdy se ke mně dostala kazeta Lyric Derby. Tím mě rap úplně pohltil a zamiloval jsem se a neposlouchal v podstatě nic jinýho. Jednalo se o kompilaci, kde byl špatnej vliv, defuckto, kokru atd.
Potom Indy a Wich a PSH. A totálně to rozstřelili Supercrooo a jejich debut Toxic Funk. Potom jsem na serveru boombap.cz narazil na Smacka a Shadow Dho, respektive IsCream Boyz, šel na Fledě kouknout na jejich show a od té doby mě nic jinýho nezajímalo. To byl tuším rok 2007. Po celou tu dobu jsem samozřejmě poslouchal i Ameriku. Primárně westcoast sound. Snoop Dogga, Dreho, N.W.A. atd., ale byli i výjimky jako 50 Cent a samozřejmě D-Train, Eminem. V US rapu mě totálně zasáhl Lil Wayne a jeho práce s autotunem, to mě zasáhlo.
Dew Town Dogz jste už na konci nultých let kombinovali rap s grime, electro, housem nebo 4x4. Co tě tehdy na britské klubové hudbě tak přitahovalo a kde jsi k těmto vlivům vůbec přicházel?
Jak jsem psal víc nahoře. Objevil jsem na serveru boombap.cz Smacka, jeho hudbu a shodou okolností tam psal i články. Takže cokoli z Británie jsem znal v podstatě od něj. Později jsme se přes sociální síť MySpace seznámili, začali se cítit, protože v té době podobnej sound moc lidí nedělalo, pozval nás na live rap do rádia Spin, kde měl svůj pořad, a dal už to většina lidí zná. Pokud ne, dohledejte si ti na YouTube.
Když dnes posloucháš věci jako Waiting For Therapy, Therapy nebo Peepshow, slyšíš v nich spíš zárodek toho, čím jsi dnes, nebo úplně jinou osobu?
Určitě zárodek toho, čím jsem dnes. Až doteď jsem v UK soundu ponořenej, i když mám pár svejch hudebních hrdinů i v US. Samozřejmě tematicky je to jinde. Celej život opisuju to, co žiju. Je to stoprocentní realshit a když si něco z mýho života nepamatuju, pustím si můj projekt z tý doby a vrátí se mi vzpomínky. Miluju to.
Za tvoji kariéru se několikrát změnilo tvoje jméno od Řáhola přes Tommyho Haze až po Hazera a zpět k Řáholu One. Co pro tebe jednotlivá alter ega znamenala a proč bylo potřeba je vůbec vytvářet?
Řáhol One není můj úplně první nickname. Dělám rap od roku 2004. V tý době jsem si říkal Reot. Bylo to moje graffiti name. Všude po Rosicích jsem to psal. Z Reota se stal Reotinec, tak mě začal říkat můj kamarád Kóča. V tý době jsem už pět let rapoval. První bylo klasický zapnutí kazety na jednom magnetáku a na druhým jsme zapnuli tlačítko recording a takhle vznikali první dema, co se šířily hoodem.
V roce 2009 nás oslovil Smack a pozval nás do IsCream Show na rádiu Spin. V ten samej čas jsme si domluvili nahrávání mixtapu u něho ve studiu a tam vzniknul Řáhol. Neměl jsem v tý době žádný peníze a cpal do sebe jen tenhle druh salátu. Kluci z města hlavního z toho měli srandu a dali mě tuhle přezdívku. Zezačátku jsem ji nesnášel, ale když jsme jeli první turné k Therapy mixtapu, kamkoli v Česku jsem přijel, mi tak říkali. Od promotérů, přes fanoušky až po interprety. Tak jsem se s tím smířil a od tý doby se stal Řáholem.
Hazer bylo moje alterego v době Alobalboy mixtapu. Byl to pouliční feťák žijící na squatu v komárově narozdíl od Řáhola, kterej byl frajer, úspěšnej hudebník a partyboy. Tommy Haze byla jednorázovka. V tý době jsem dělal rapometalovopunkovej projekt „Punk is Back“ a tohle bylo alterego pro tohle LP, který jsem využil i v tracku „Tohle je Brno“.
„Tohle je Brno“ se stalo jednou z nejdiskutovanějších věcí z tvého raného období. Když se na ten track podíváš s odstupem více než deseti let, udělal bys dnes něco jinak, nebo za tou skladbou pořád stojíš?
Je to jedinej projekt, na kterej zpětně nejsem hrdej. Zaprodal jsem se. Vzal jsem si od webu prygl.cz tučnou sumu a DJ Wich udělal beat, kterej mi vůbec neseděl, ale Dew Town Dogz už byli v ústraní a potřeboval jsem z něčeho zaplatit účty.
V několika obdobích se tvoje osobní životní situace velmi výrazně propsala přímo do hudby. Kde pro tebe končí autentická výpověď a začíná moment, kdy už je něco příliš osobní na to, aby to šlo ven?
Takovej moment pro mě neexistuje. Až na pár výjimek, jako například „Pasák děvek“, je všechno, co píšu, stoprocentně real. V podstatě celej life opisuju svůj life.
Na projektech jako AlobalBoy, Trojka nebo později V mojí hlavě se otevřeně objevují témata závislosti, depresí a různých životních pádů. Pomáhá ti o těchto věcech psát, nebo někdy naopak hudba tyhle věci znovu otevírá?
Jasně. Pomáhá mi dát tu beznaděj a depresivní období ze sebe ven, ale jak už jsem psal vejš, není to moje priorita. Prostě opisuju svůj life.
Po období, kdy ses z veřejného prostoru několikrát vytratil, ses dokázal znovu vrátit a postupně se dostat až k Warner Music. Co bylo podle tebe nejdůležitější pro to, že ses dokázal znovu nastartovat?
Zásadní bylo, že jsem si našel práci a začal si dávat život dohromady. To byl hlavní spouštěč. V tý době jsem potkal rappera jménem Walrus, kterej mě sehnal finance na první album. Společně jsme měli label HARD ROOF, ale kvůli interním věcem jsem z něho tenhle rok odešel a rozjíždím novej projekt, ve kterým budu mít hlavní slovo a pomáhat začínajícím umělcům. Nicméně přeji Walrusovi i celému zbytku HR, ať se jim daří, a vždy mu budu vděčný za pomoc s první deskou. Od MishMashe se to vše rozjelo. Významnou roli v tomhle období tvoří i československý rapper a DJ Wyck 37, kterého beru jako rodinu. Pomohl mě nespočetněkrát a seznámil mě s DJem Aldentem, který se stal mým dvorním producentem. Navíc jsme tenhle rok vydali z mýho pohledu nejlepší EP, Back 2 The UK.
Album MishMash působí jako určitý bod, kde se tvoje starší undergroundové kořeny potkaly s novějšími směry jako trap, drill nebo UK garage. Vnímal jsi jeho vznik jako přirozený vývoj, nebo jsi tehdy vědomě hledal nový zvuk?
Chtěl jsem oprášit sounds, který miluju (převážně z UK, i když ve zpěvu a módě mě dost ovlivnil Pharell Williams, Kanye West a Lupe Fiasco), a zároveň tomu dát novej kabát a udělat to nějakým způsobem koncepční. Navíc mi bylo dvacet devět, když jsem začal MishMash tvořit. Neměl jsem album, jen hromadu mixtapu, singlů a jedno EP. Byl největší čas do toho praštit a začít makat.
Co se týče Walruse, fakt mi mega pomohl, co se financí týče. V tý době měl sponzora, se kterým mi to nabídli. Jasně, jsou MCs, co v týhle době udělají album za desítku doma v pokojíčku bez jakýhokoli konceptu a struktury, ale to není můj případ. Za mě má být album vyšperkovaný od A do Z a to jsou v týhle době statisíce, někdy i miliony korun, když počítáš i klipy. Na těch to trochu pohořelo, protože už nebyl budget a navíc jsme uvěřili týpkovi, kterej to prostě neuměl. Ale chybama se člověk učí a když se koukneš na klipy od tracku „Realshit“ dál, je to next level. Je třeba si držet úroveň. Samozřejmě nějakou dobu. Jinak zkrachneš a lidi to začne nudit. Vždycky jsem měl ale v pí*i, co si kdo myslí. Samozřejmě mně na fans záleží, ale primárně musím bejt spokojenej já.
Za poslední roky spolupracuješ s velmi rozdílnými lidmi od Pawlie Poizna a Greensche přes Lebmana 38 a Stevea Sniffa až po Oxykitty. Co musí mít člověk nebo producent, aby tě v tobě vyvolal zájem ke společné tvorbě?
Především musí bejt autentickej a nesnažit se znít jako někdo. A když se zamyslíš nad names, který si vypsal, jejich osobnost, styl, lyrics i frázování má každej úplně jiný, ale maj jednu společnou vlastnost a tou je originalita.
Pawlie je výbornej hudebník. Je to muzikant tělem i duší.
Greensch je můj bro z hoodu. Známe se neuvěřitelně years a seznámil nás můj bro Zdenda (zdravím). Jeho beats jsou úderný a dokáže se přizpůsobit jakýmukoli stylu. To, co teď máme připravený, jsou šílený petelice.
Lebman 38 je výbornej lyrik. Troufám si říct, že nejlepší v republice. Jeho přednost jsou bars. Taky jsme si sedli jako lidi. Je to srdečnej, hodnej kluk a má zápal.
Steve Sniff mě zaujal tím, jak šíleně je odlišnej a nebojí se rapovat o věcech, který jsou pro jiný nagrostý tabu.
Wyck 37 je můj bro a baví mě sledovat, jak se neustále zlepšuje. Každej jeho release je lepší a lepší. A jeho knowledge je něco, co spoustě artists chybí. Kolikrát mě pomáhá i s bars a přednesem a ukáže mě, že se dá něco udělat ještě líp. Místo sto procent z toho vymáčknout sto dvacet. Taky miluju jeho slovenštinu a způsob ráčkování. Beru to jako jeho přednosti. A to, co má teď připravený za singl? Doporučuju všem follownout jeho IG a vyčkávat.
A Oxykitty? To je moje přítelkyně, kterou z celýho srdce miluju, ale kdyby byla z hudbě špatná, tak s ní samozřejmě žádnou nedělám. Její artikulace, učenlivost, image, sexappeal a výborná výslovnost z ní dělají rapperku s velkým R. Po novým roce vyjde její první sólo projekt. Je to člověk, o kterým ještě hodně uslyšíte.
Facebook
Twitter
Sdílet
Tagy
Události
