Můžeš se na úvod představit a říct, jak ses dostala k BDSM komunitě?

Jsem Roxy a Roxy najdete před kamerou i za ní. Za kamerou jsem tvůrkyně, ať už zrovna točím, fotím, nebo křičím do megafonu jako starosvětská režisérka, co si svou práci umí užít. Mou práci můžete vidět například na hudebních klipech „Ghost of Past“ (Epadun) a „Obey“ (Plaque Called Humanity). 

Před kamerou jsem potom performerka a modelka, pohybující se na pomezí tance a performance artu. Moje tělo je pro mě nástroj-jazyk, kterým mluvím skrze živé umění, reakční improvizaci a estetiku latexu, fetiš scény a BDSM. Občas vystupuji v rámci projektu Latexotiq, kde se BDSM a petplay propojují s živou hudbou, čímž vzniká intenzivní performativní prostor.

Veškerá moje práce přitom vychází z osobní zkušenosti a taky z dlouhodobého vztahu k alternativním, queer a undergroundovým scénám, kde nacházím osobní svobodu i inspiraci.

Jako modelka spolupracuji s fotografy, kteří se nebojí pracovat s nahotou, shibari, latexem a syrovými emocemi. Vystupovala jsem a vystupuji na různých akcích v Bratislavě, Brně i Ostravě a postupně si buduji vlastní cestu a značku jako nezávislá performerka.

Mé první setkání s BDSM bylo vlastně čistě náhodné. V dobách dospívání jsem narazila na web Lenky Bondové a v povídkách na tomto webu se našla. Moje neurčité sny a představy začaly mít konkrétní podobu. V realitu se pak začaly měnit o pár let později, když jsem začala navštěvovat shibari workshopy v dnes již legendárním brněnském Domečku. Ty pro mě byly cestou do komunity a mezi stejně smýšlející lidi.

Jak se u tebe vyvinul vztah k latexu a co tě na něm nejvíc přitahuje?
Řekla bych, že ten vztah vznikal od dětství, byť jsem to tehdy nebrala jako fetiš. Když nevíte, co je to fetiš, nebude to pro vás fetiš (smích). Ale líbil se mi ten vizuál. Třeba můj oblíbený kreslený seriál Totally Spies. Jen se na ty holky podívejte! Špionky v latexu na vysokých podpatcích, co k tomu dodat? On je ten seriál obecně plný nejrůznější fetišů, bondage atp. Ale tehdy jsem to vnímala jinak. Prostě to, co měly na sobě, dělalo krásnou postavu. Bylo to lesklé, netradiční. A podobný vzor byl i u jiných filmů a seriálů. Přišlo mi to cool. Říkala jsem si, že tohle chci mít na sobě a vypadat jako ony!

Nebo si pamatuji na latexové rukavičky, takové ty klasické-jednorázové. Občas jsme je mívali doma a já si s nimi ráda hrála. A to dlouho před, tím než se z toho pro mě stal fetiš nebo cokoliv sexuálního. Prostě jsem si s nimi hrála, dotýkala se jich, bavilo mě to. Teprve v dospívání jsem na už zmíněných stránkách Lenky Bondové zjistila, že je to specifický fetiš.


Další důvod, proč se z přitažlivosti stal fetiš až mnohem později, byl peníze. Jak jinak. Latex není úplně levná záležitost a objednávat ho, nebo si ho třeba jen vyzkoušet, je pro člověka v patnácti-sedmnácti letech dosti nereálné. Plus jsem se za to samozřejmě styděla.

Svůj první outfit jsem si proto dělala sama. Objednala jsem si ze zahraničí metráž a vyrobila první sukni, kterou snad doteď někde doma mám. A pár dalších věcí jako legíny, tričko. Zmiňovala jsem, že mě od dětství baví vyrábět věci? Prostě jsem se pustila do výroby latexového oblečení, protože je to v teorii velmi jednoduchá věc. V praxi zase tolik ne, jak jsem brzy zjistila, ale k tomu se dostaneme.

Když jsem pak jednou odletěla na pár týdnů do Londýna, tak mi to nedalo a navštívila jsem prodejnu Libidex na 49 Shelton Street. Tady jsem si poprvé vyzkoušela catsuit, nějaké punčochy, halenky. Ano strávila jsem tam opravdu hodně času. (smích) Ale abyste měli představu, ten obchod nebyl volně přístupný z ulice, jak byste asi předpokládali. Člověk musel zazvonit na zvonek. Pak čekat, až mu někdo otevře, a přitom doufat, že ho pustí dál. Byl to takový malý coming out a přiznávám se, že jsem byla dost vyklepaná. Ve výsledku to ale byla moc příjemná návštěva a hlavně pocit.

Tehdy se z toho stala taková má „tradice“. Když jsem v zahraničí, tak si tam vždycky snažím najít nějaký alternativní obchůdek, kam se zajdu mrknout. Naposled asi v Amsterdamu, kde jsem navštívila Demask a dokonce potkala paní majitelku.

Když jsem se přestěhovala do Brna kvůli studiu na vysoké škole, tak jsem si hledala brigádku. Jednu už jsem měla, jenže to byla stereotypní nuda v advokátní kanceláři, navíc špatně placená. Tak si říkám „Zkus si najít něco, co by ses chtěla naučit nebo v čem se rozvíjet!“

Zkoušela jsem to, hledala a zjistila, že v Brně působí návrhářka Adrien, která vyrábí latexové oděvy. Nadrzo jsem jí napsala, jestli nepotřebuje pomoc. A potřebovala. Potkaly jsme se na kávě, sedly jsme si a vzniklo z toho krásné přátelství a pár let vzájemné spolupráce.

Naučila jsem se lepit latex. A zjistila, jaká je to dřina, má-li to vypadat pořádně. Lepidlo jsem měla úplně všude. Prostě jsem se toho musela hodně naučit. Díky Adrien jsem se také dostala mnohem hlouběji do fetiš komunity. Objížděly jsme spolu eventy, kde byl náš stánek a kde jsem příležitostně dělala modelku. Taky jsem měla možnost půjčovat si od ní latexové oblečení na focení/modelkování, což mou posedlost latexem jenom prohlubovalo. (smích) Máme podobnou velikost, a to i bot… Jaká náhoda! Vrcholem pro mě bylo, když jsem dostala příležitost dělat pro ni modelku na OtherDress v Praze. To byl jeden z dream come true.

Sice dneska již s latexem nedělá a já pro ni nepracuji, ale přátelství zůstalo. I vztah k latexu. A ten se dále posouvá. Do teď pro mě byl něčím krásným, ale jako nepřístojným, co se nosí na akce nebo v soukromí. Letos poprvé zkouším latex jako součást běžného civilního oděvu. Třeba latexové punčochy nebo legíny nosím pod průhlednou sukní a vypadá to opravdu skvěle. Akorát přes léto to teď moc nepůjde. Uvařila bych se. Leda si v něm zajít zaplavat. Což... vlastně není vůbec špatný nápad. A půjdu! Tak vidíte, ještě si během rozhovoru naplánuji program na léto (smích). On je vůbec latex ve vodě něco naprosto skvělého.

Bohužel je dosud hodně sexualizovaný, i když je to vlastně jenom materiál. Ale tak jako se jeho vnímání posunulo u mě, posouvá se po krůčcích i v rámci celé společnosti. Už od časů prvního Metrixu se prosazuje na molech módních přehlídek a mezi celebritami, kde se z něj pomalu stává mainstream, bez jakéhokoliv fetiš nebo sexuálního podtextu. Myslím, že snad i Zara měla před pár lety ve své běžné kolekci oblečení z latexu. Škoda, že jim to nevydrželo, ale asi bylo ještě příliš brzy, aby to byl komerční úspěch. To ale přijde. V tomto jsem optimistka a myslím, že latex budeme v dalších letech vídat na ulicích čím dál častěji.

Co mě na něm přitahuje? To se vysvětluje špatně, stejně jako většina kinků/fetišů. Buď „to“ máte nebo ne. To si člověk úplně nevybere. Jistě, jsou modelky, co si ho na sebe berou jen proto, že jim sluší, vypadají v něm dobře a to je vše. Žádný fetiš nemají, nanejvýš si ho vezmou do postele, protože „přeci latex!“. A pak jsem tu já, skromná modelka, co v latexu vypadá zatraceně dobře, a navíc na něj má fetiš. (smích) Mám ho ráda jak na sobě tak na jiných lidech. Je to o pocitu doteků, které jsou jiné-intenzivnější. O pocitu pevně obepínaného a podpíraného těla. O druhé kůži, která kopíruje tělo a zdůrazňuje jeho křivky. Je lesklá, těsná, hebká a objímající, a to napořád. To si člověk musí zažít.

Navíc se latex skvěle kombinuje s dalšími mými koníčky a zálibami! Ano, budeme tomu říkat koníčky a záliby. Myslím třeba pet play, bondage, různé nafukovací a vyfukovací věcí! Miluju breath play, tedy dušení a škrcení! Je toho skutečně hodně.

Jak bys vysvětlila pet play někomu, kdo o tom nikdy neslyšel?

Hráli jste si jako děcka na zvířátka? Pet play je něco podobného, ale v dospělé verzi. Tedy, hned na začátek podotýkám, že pet play nemusí být spojené se sexem. Každý to má trochu jinak. Za mě je to únik od reality, určitá depersonifikace. Ne v patologickém, ale v terapeutickém smyslu slova. Dobrovolné, rituální odložení lidské role. Člověk v danou chvíli nepředstírá, že je kočička, pejsek, koník či cokoliv jiného, on jím skutečně je. Na krátký, ale silný moment vše prožívá z perspektivy zvířete. Můžeme to chápat jako úlevu od lidských povinností, oproštění-se od sociální identity, ale také jako šanci projevovat se způsoby, které lidská role nepřipouští. Najednou je pro vás svět jednodušší. Prostě si třeba jen házíte míčkem nebo hrajete s mávátkem a snažíte se ho ťapkami chytit. Mazlíte se, koušete, řídíte se pokyny… Může to být velice něžné nebo naopak drezura hodně neposlušných zvířátek. Fantazii se meze nekladou.

Catplay je pro tebe důležitou součástí roleplay. Jak bys popsala svůj vztah ke kočkám a jak se promítá do toho, jak tuto roli prožíváš?

To bezpochyby je, vlastně na něm vznikal celý můj dnešní „obraz“, latexové kočičky (úsměv). Kočky miluju, máme doma tři: jednu devonku, ta je nejvíc hravá, mainku a britku. Mám je strašně ráda, jsou to zlatíčka.

Pro mě jsou zdrojem inspirace. Pozoruji, jak se chovají, jak reagují na podněty nebo hračky a pak to napodobuji. Takže ano, klidně skočím na stůl, začnu shazovat věci, náhodně při mazlení kousnu a pak budu všechny po zbytek večera ignorovat a spát v krabici (smích). I to se může stát.

Ve svých zájmech se dotýkáš i masochismu. Co tě na tomto něm přitahuje nejvíc a jak ho vnímáš v rámci roleplaye?

Masochismus je v mých vystoupeních spíše až druhotnou záležitostí. Nevyhýbám se mu, ani ho nijak nezdůrazňuji. V osobním životě jde ale o významnou část mojí sexuality a nejen jí. Navíc, jsem svišť. Takové to roztomilé, chlupaté a značně kousající zvířátko, takže občas zvládám být i sadistka. Záleží, jak si s danou osobou sednu. Každopádně, masochismem se netajím, ani se s ním nechlubím.


Bolest je pro mě osvobozující, úlevná a krásná. A silně se prolínající s mou submisivní a roleplay stránkou. Bolest je při hře odevzdáním se do rukou druhého člověka. Je o vzájemné důvěře, komunikaci. Proto nikdy nevnímám člověka, který mi způsobuje bolest, jako někoho, kdo mi chce ublížit. Je pro mě někým, kdo mi chce udělat hezky. Je tady pro mě a nic jiného, než mi dva, v daný okamžik neexistuje. A jak už jsem říkala, je to do jisté míry osvobozující.

Například když jsem spoutaná, tak nemám žádné starosti, žádné povinnosti, nemůžu nic, jen to co je mi dovoleno nebo přikázáno.


Občas... dobře, tak hodně často bývám „brat“, tedy spratek a mám ráda, když jsem slovem i silou přesvědčovaná, ať poslouchám nebo něco konkrétního udělám. To pak mám prořízlou pusu a bráním se vší silou, včetně kopání, kousání atp. Až do momentu, kdy už fakt reálně nemůžu. A ano, zatím jsem si to vždycky strašně vyžrala. Podotýkám, všechno konsenzuálně a s limity, typu žádné údery pěstí do obličeje, žádná dechovka... Na spratkovství je fajn ta živelnost a zábavnost pro obě strany.



Co bys doporučila někomu, kdo by chtěl podobné aktivity nebo roleplay poprvé vyzkoušet?

Přečtěte si Sunstone od Stjepana Šejiće. Tento komiks naprosto nádherně ukazuje, co je to dom/sub vztah a co všechno k němu patří. Až mi někdy ukápne slza s tím, že “Jó takhle bych to chtěla mít“.

Pro získání zkušeností nebo kontaktů bych doporučila navštěvovat akce, kde se schází stejně zaměření lidé. Ze začátku spíše klábosivě-setkávací akce nebo výukové workshopy, než velké fetiš či BDSM párty. Ty jsou skvělé, pokud si už věříte, chcete zapařit a víte, jak si na takovýchto akcích hrát. Ale pokud se potřebujete teprve zorientovat, ještě si tolik nevěříte nebo potřebujete radu, lepší jsou menší, zato mnohem osobnější akce. Navíc je mnohem menší šance natrefit na nich na nějakého predátora nebo blbce, kterých je zejména na internetových seznamkách plno. 

O bezpečnosti se určitě budeme ještě bavit, ale jak už jsem zmiňovala, protože každý musí nějak začínat a protože i zkušenější se potřebují učit novým věcem, pravidelně se pořádají vzdělávací akce a workshopy, kde se člověk dozví, jak co dělat a jak co nedělat. Jmenovitě mě napadají Zajíci a další podobné akce v pražském Atíku/Kotelně, písklecí Kecy v Kleci v Brně a Praze nebo larpová olomoucká Holátka. Shibari worshopy se pořád ještě občas dělají na brněnském Domečku, nebo mohu doporučit nově v Brně otevřené Nagare studio. Stačí hledat a dodržovat pravidlo č.0, tedy nebýt kokot/píča. 



Tolik k začátkům s BDSM. Ale ještě k těm BDSM vztahům. Teď nedávno mě jeden kluk oslovil, ať mu poradím, že by chtěl BDSM vztah, ale neví jak na to. Řekla jsem mu, že je to analogické s normálními, ať už romantickými či kamarádskými vztahy. Je potřeba mít co nabídnout, být zajímavá/ý a nebýt úplně blbá/blbý ve všech smyslech toho slova. Nespěchat, dát tomu čas, nebát se vzdělávat a ono to prostě přijde.

Hledat partnera můžeš samozřejmě na internetu. Ale budu se opakovat, raději seber odvahu a vyraž na nějakou BDSM/fetiš akci. Tam je obecně menší šance potkat blbce, seznamování je nenucené a člověk vidí, jak se kdo chová a hraje si s dalšími lidmi. Pokud na nějakou takovou akci vyrazíš, je tu pár základních pravidel, které všichni dodržují, aby tam jim i tobě bylo příjemně. Prvně, neboj se na cokoliv zeptat a zároveň nic nedělej bez souhlasu. Chceš si s někým hrát? Zeptej se ho! A nelekej se, když se někdo zeptá tebe. Navíc, je zcela v pořádku odmítnout. Pomůže, že na většině akcí se už dnes dají u organizátorů nafasovat náramky, které dávají světu najevo, kdo se chce seznámit, kdo je nováček a kdo naopak nechce interagovat.

Chceš se přidat k někomu, kdo si zrovna hraje? Zeptej se jich. Ideálně toho, kdo hru řídí, a ideálně tak, abys hru nenarušil. Sám se ale nezapojuj. A většinou není dobrý nápad ani to, že bys zůstal stát a čučel na ně. Když si lidé hrají uprostřed prostor, kde se akce odehrává a kde proudí účastníci, pravděpodobně jim nevadí, nebo je dokonce rajcuje, že se na ně lidé dívají. Když si hrají někde bokem, nebo v herní zóně, nejspíše ocení intimitu. Ale to se brzy naučíš rozeznávat.

Taky se může stát, že uvidíš někoho svázaného nebo připoutaného, kdo je na pár chvil bez dozoru člověka, který si s ním hraje. Nikdy, opakuji nikdy nešahat ani nezačínat jinak interagovat, pokud se prvně nezeptáš toho, kdo si se svázaným/svázanou hraje. Tohle je úplný základ. Obecně tedy platí, ptát se, nebýt blbec a do ničeho se nepouštět bez souhlasu. Jinak následuje rychlé vyhození z akce, zapsání na pořadatelský blacklist a navíc, napříč scénou se všechno vždycky rychle rozkecá. Tahle ráznost chrání i tebe, protože pak na akcích zůstávají normální fajn lidi, takže dont be weird.

Jakou roli hraje důvěra a komunikace mezi partnery při těchto aktivitách?

Bez nich to fakt nejde. Tečka. V průběhu hraní nechceš mít plnou hlavu otázek stylu, fakt mě nenechá udusit? Pustí mě a přestane, když dám stopku? Stejné je to na druhé straně. Nechceš se celé hraní bát, že něco překročíš, příliš přitlačíš, nějak jí ublížíš. Pokud se s někým poznáváš, je potřeba spolu předem probrat, co budete dělat a s čím všichni zúčastnění souhlasí. A protože k hraní patří i spontánní a kreativita, tak spolu vymyslet i „stopku“, tedy bezpečnostní slovo, které hru okamžitě zastaví, pokud by té kreativity bylo už moc. Pokud si budete hrát s roubíky, se kterými se tak nějak blbě mluví, je dobré mít stopku i jako gesto nebo nějaký specifický pohyb. Třeba takové kopnutí je univerzálně srozumitelné gesto.

Určitě je taky potřeba kontrolovat tělo a projevy osoby, kterou trápíš. Během hraní může nastat problém, o kterém ti protějšek nechce říci, protože nechce kazit atmosféru. To je častá chyba hlavně u začátečníků. Taky může podcenit projevy či přecenit síly. Nejčastější příčinou průserů ale je, že si člověk v zápalu hry a při všech těch pocitech a endorfinech vůbec neuvědomí, že třeba přestává cítit svázané ruce nebo že začíná ztrácet vědomí. Proto kontrolujeme: Dokáže zavřít dlaň? Klepe se? Pláče? Divně dýchá? Změnil se hlasový projev? Často padá na zem? Drží se na nohách? Krvácí?... Pokud ano, je na místě zpozornět a zkontrolovat situaci. A nebát se toho, protože nic z toho nemusí nutně znamenat, že máš přestat. Podotýkám, že co uvádím je demonstrativní výčet.



Jo a hraní je jako turistický výšlap na horu uprostřed srpna. Nejen tím, že se všichni zúčastnění zpotí a kila jdou dolů. Ale taky tím, že je potřeba hlídat pitný režim, není dobrý nápad vyrážet úplně nalačno nebo naopak přežraně a když dojde energie, vždy měj po ruce něco sladkého, rychle stravitelného, jako je čtvereček čokolády nebo hroznový cukr.

Máš pocit, že roleplay nebo tyto aktivity ovlivňují i tvůj každodenní život nebo vnímání sebe sama? Pokud ano, jak?

Řekla bych, že jo. Minimálně jsem spokojenější, lépe vnímám své tělo a potřeby, život je zajímavější. Nenudím se. Ale taky je fajn neustále hledat hrací kreativitu v okolí, profesi nebo i v běžném nákupu.

Třeba u roleplay, pokud učíte na vysoké škole, tak můžete zařídit, aby vaše polovička začala chodit na vaše přednášky s ostatními studenty a pak ji reálně zkoušet, trestat, nechávat po škole. Výprask ve skutečné učebně je něco zcela jiného, než v pohodlí domova. Ale v tom případě je lepší použít roubík z kalhotek, protože na univerzitních chodbách pořád někdo chodí (smích). Nebo takový obyčejný nákup, ten zpestří hračka na dálkové ovládání nebo roubík skrytý za respirátorem. Ten u nás od covidu nikomu divný nepřijde. Při venčení pejska můžete vzít na vodítko i svou drahou osůbku.

Setkala ses někdy s nepochopením svého stylu nebo zájmů? Jak se s tím vyrovnáváš?

Samozřejmě (smích). Cokoliv co vybočuje, přitahuje pozornost. A co přitahuje pozornost, to lidé velmi rádi komentují, nebo se dokonce „snaží napravit“. Nedej bože aby šlo o cokoliv, co se týká sexu. Takže i pod mými příspěvky na sociálních sítích je občas nablito. Občas někdo cítí potřebu na mě pokřikovat nebo mě dokonce zastavit, aby mi sdělil svůj názor na mě. A já? Většinou se jen usměji a říkám si, že vrcholem sexuality toho člověka přede-mnou je jednou za týden tříminutové postelové opakování toho samého pohybu. Tam-zpátky, tam a zpátky, což je slabé i na blbou rozcvičku, natož na sex. Proto, aby si z toho nepřipadal blbě, snaží se to jako ideál vnutit i ostatním. Ne, děkuji nechci! Fakt mě nepřesvědčíte (smích). 


Odlišnost je největší problém, když člověk dospívá a musí se naučit obhájit se před rodinou, a spolužáky, prostě kolektivem. Ještě úplně nezná svoji hodnotu, nemá vybudovanou sebedůvěru a tak potřebuje uznání a pochvalu od druhých, aby měl pocit, že je s ním všechno v pořádku a že se chová správně. I já si v dospívání užila svoje a určitě nemám univerzální návod, jak tímhle obdobím projít se zdravou kůží. Ale myslím, že čím více fetiš lidí bude vidět veřejně, tím více se bude jiným snáze dospívat. Není to tak dávno, co byla žena oblečená v kalhotech něčím zvráceným a odsouzeníhodným, takže prostitutky nosily kalhoty se stejným efektem jako se dnes nosí punčochy a podvazkové pásy. A dnes? Podívejte se na ulici, kolik se tam promenáduje zvrhlic v kalhotách! Dokonce tu a tam potkáte někoho v latexu.

Je něco, co bys chtěla sdílet se čtenáři obscurefreaks.cz?

Možná to, že „divnost“ je často jenom jiný název pro upřímnost. Dlouho jsem měla pocit, že některé své touhy, zájmy nebo estetiku musím schovávat, že jim mohu dát volnost jen ve vzácných chvílích, „kdy se to hodí“, protože je pro to vhodná akce nebo společnost. Dneska to vnímám přesně naopak. Všechno, co je na hraně, co je intenzivní nebo netypické, může být extrémně lidské a krásné, když se to dělá s respektem.

Respekt, to je důležité slovo. BDSM, fetiš nebo roleplay nejsou o „extrémech pro efekt“, ale o komunikaci, důvěře a kreativitě. Když to funguje, je to vlastně jedna z nejčistších forem kontaktu mezi lidmi.

A jinak… tvořte, zkoumejte, ptejte se! A hlavně si to dělejte po svém.