Rubriky
Nezařazené

Dark entries: Literatura v gotické hudbě čast 2.

Písní, které inspirovala literatura, ať romány povídky či básně, je nespočet. Není se tedy čemu divit, že zde máme pokračování jejich výčtu včetně detailů a zajímavostí, které vám mohli ujít. Nebudeme ale více zdržovat a pustíme se rovnou na to!

Dr. Jekyll and Mr. Hyde – The Damned

Po krvi bažící Dave Vanian zde svou inspiraci nikterak nezakrývá. Kdo by neznal příběh váženého vědce Dr. Jekylla, který se po požití látky, jež sám vynalezl, mění v odpornou vraždící bestii pana Hyda. Je více než očividné, že kořenem Vanianovi múzy je literatura. Dovolím si však tvrdit, že se nejedná o pouhé zhudebnění románu a že příběh Dr. Jekylla do jisté míry definuje filosofii gotického hnutí.

Román Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda od skotského novoromantika Roberta Louise Stevensona je sám o sobě řazen mezi tzv. gotické romány. V literatuře té doby dominoval kritický realismus, který se snažil vyobrazovat lidskou povahu bez příkras a iluzí a hledal odpověď na otázku, proč člověk není v moderní době šťastný. Spisovatelé jako R. L. Stevenson či Joseph Sheridan Le Fanu, další ze zakladatelů moderních detektivek a hororů, jej však mísili s prvky romantismu, čímž do svých děl přidávali tajemnost a mystiku, ale často i morbidnost.

Robert Louise Stevenson (wikipedia)

Samotný román je potom příběhem rozpolcenosti a hlubokého vnitřního boje dobra se zlem a všímat si zároveň můžeme tendence kritizovat vědecký pokrok. Pocity osamělosti, společenského vykořenění a vnitřní emocionální konflikt na pozadí chladné odosobněné doby technologického růstu jsou právě elementy, které jsou nezřídka prostoupeny gotickou hudební tvorbou a subkulturou jako takovou. Vanianův rukopis a přednes zároveň písni vdechl lehké erotické zabarvení a tělesnost provokující sociální a mravní konformitu.

Killing an Arab – The Cure

Že by název v dnešní době politické korektnosti leckoho pobouřil, nikoho nepřekvapí. Rozpačitých reakcí se ale této písni dostalo již během svého vydání v prosinci roku 1978. Byl to první singl, který kapela vydala a když poté vyšla v USA roku 1986 jako součást kompilace pod názvem Standing on the Beach, hrozilo dokonce její úplné stažení z prodeje. Ale díky kompromisu v podobě nálepky na obalu vymezující se proti rasismu a požadavku nevysílat píseň v rádiu k tomu nedošlo. Horkým tématem k diskuzi se však opakovaně stávala během války v Perském zálivu a po útocích 11. září 2001.

cover singlu (zdroj wikipedia)

Píseň je přitom vyjádřením pocitů a dojmů Roberta Smithe z novely od Alberta Camuse – Cizinec z roku 1942. Jako existencialista se v něm Camus zabývá absurdností světa a kritizuje společnost, jež není schopná přijmout odlišné jedince a ti následně pociťují samotu a stávají se tak cizinci.

Popisované odcizení Smithe zaujalo. Píseň byla dokonce přepisována a několikrát přejmenována (Kissing an Arab, Killing Another, Killing an Ahab) pro různá evropská turné. Na čtyřicáté výročí existence kapely (2018) byl název změněn naposled na originální Killing an Arab.

Staub – Das Ich

Goticko-industriální zástupci Neue Deutsche Todenkust, jejichž název odkazuje na freudovský koncept ega, vydávají v roce 1994 album Staub obsahující stejnojmennou píseň. Kořeny textu této písně tlejí hluboko v poezii. Nejde však o vlastní interpretaci jako v případě How Beautiful You Are od The Cure, kterou jsme probírali v minulém článku. Jedná se o přímý opis básně rakouského expresionisty Geroga Trakla (*1887, † 1914), jehož poezie byla ovlivněna dekadencí a bohatá na symbolismus.

Georg Trakl (zdroj wikipedia)

Traklovy básně byly velmi ponuré. Sám trpěl depresemi a úzkostmi. Nad to holdoval alkoholu, opiu, morfinu a dalším látkám a proto jeho duševní stavy oscilovaly mezi euforií a otupělostí.

Báseň Verfall (česky Rozklad) popisuje temný svět plný bolesti, smrti a rozkladu, ve kterém člověka vykresluje jako pasivní oběť.

The Drowning Man – The Cure

Gormenghast – gargantuovský hrad nacházející se ve stejnojmenném hrabství. Stavba tak gigantických rozměrů, že jeho obyvatelé uvnitř jeho zdí stráví většinu svého života. Náplní jejich života se stává opakované vykonávání prázdných a zbytečných rituálů jejichž smysl z paměti všech už dávno smyl proud času. Gormenghast je zároveň souhrnný název série fantasy knih, které se v prostředí tohoto podivného opevnění odehrává. Jejich autorem je britský spisovatel Mervin Laurence Peake a knihy jsou jakousi biografií Tita Žala (v originále Titus Groan), člena rodů Žalů, který Gormenghastu vládne.

umělecké zpracování hradu Gormenghast (zdroj conversation.com)

V roce 1981 vydávají The Cure své třetí studiové album Faith, které se na osm týdnů vyšplhalo na 14. příčku UK Album Chart (odkaz). Minimálně dvě písně byli inspirovány výše zmíněnou sérií, All Cats Are Grey a The Drowning Man.

Píseň The Drowning Man vypráví o Fuchsii – nevyzpytatelné, ale vřelé a milující nevlastní sestře Tita Žala. Hluboce truchlí pro ztrátu svého otce a zjištění, že jeho vrahem je muž, kterého miluje, ji dohání až na okraj okenní římsy, kde uvažuje o ztrátě iluzí, životě a smrti a sebevraždě. K ní se nakonec neodhodlává, ale nešťastnou náhodou z římsy přesto padá a umírá. Skličující hudební ztvárnění můžeme chápat jako vyjádření pocitů zmaru a lítosti, které Titus Žal prožíval po ztrátě milované osoby.

Adonais – The Cure

Píseň Adonais je inspirována dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romantických básníků, Percyho Bysshe Shelley. Pokud jste právě zbystřili, vaše intuice vám slouží dobře. Mary Shelley, autorka známého Frankensteina, byla jeho druhou manželkou. Kromě poezie se však Shelley také věnoval psaním románů a divadelních her. Své politické, sociální a náboženské postoje pak rozpracovával v různých esejích, které byly však na svou dobu příliš radikální a odporovaly tehdejším konvencím.

Díky tomu slávy za svého krátkého života nedosáhl a musel se uchýlit do exilu. Ve svých devětadvaceti letech umírá a až poté začíná být jeho práce skutečně doceňována. Americký literární kritik Harold Bloom jej popisuje jako „vynikajícího řemeslníka, lyrického básníka bez soupeře a jistě jednoho z nejpokročilejších skeptických intelektů, kteří kdy napsali báseň“. Inspiruje budoucí generace básníků (evidentně i hudebníků) a v dvacátých letech minulého století ovlivňuje i takové osobnosti jako je Karl Marx či Mahátma Gándhí.

Adonais: Elegie k úmrtí Johna Keatse je považována za jedno z neznámějších Shelleyho děl a sám Shelley o něm tvrdil, je to nejpropracovanější, co kdy napsal. Ve 495 verších zde truchlí nad úmrtím básníka Johna Keatse, se kterým byl Shelley seznámen díky jejich společnému příteli. Jejich vzájemný vztah se ale jednoznačně za přátelský považovat nedal, do jisté míry to byli rivalové.

Shelley zpočátku Keatsovu tvorbu příliš neuznával, později jej však udával jako příklad nevyšší současné poezie. Bližší vztah také dokládá jejich dopisování a Shelleyho pozvání k sobě domů do italské Pisi, po zjištění, že je Keats nemocný. Shelleyho starost o Keatsovo zdraví se ale minulo pozornosti, až po několika měsících Shelley zjistil, že Keats zemřel.

Básník v této elegii, z velké části inspirovanou antikou, pláče nad Keatsovou smrtí a vyzývá všechny a vše – i samotnou přírodu, kterou Keats ve svých dílech opěvoval, aby truchlili s ním. Poté ale dochází k závěru, že jeho smrt je probuzení ze sna o životě a osvobozením od omezení pozemského života.

Této myšlenky se chápe i Robert Smith, který znovu prostřednictvím jednoduchého avšak sofistikovaného jazyka předává široké veřejnosti dědictví klasické poezie. Existují také spekulace, že při psaní této písně vzpomínal Smith na zesnulého frontmana Joy Division, Iana Curtise.