Anime legacy: Berserk: Proč nejtemnější fantasy není o démonech, ale o lidské bolesti a vůli přežít

Když se poprvé setkáme s Gutsem, vidíme obrovského, zjizveného válečníka s mečem, který by normální člověk sotva zvedl ze země. Je brutální, nepříjemný, často krutý a zdánlivě úplně lhostejný k utrpení ostatních. Připomíná spíš monstrum než klasického fantasy hrdinu. Jenže Berserk postupně odhaluje, že za touhle podobou stojí člověk, který vlastně nikdy nedostal možnost žít normální život. Guts se narodí pod tělem své oběšené matky a dětství tráví mezi žoldnéři, na bojištích a v prostředí, kde slabost prakticky znamená smrt. Jeho adoptivní otec Gambino mu neposkytuje skutečné bezpečí a Guts se už jako dítě setkává s násilím a zradou, které zásadně ovlivní jeho vztah k vlastnímu tělu i ostatním lidem. Ještě než vůbec pochopí, co znamená někomu věřit, naučí se, že jedinou jistotou je zbraň v jeho rukou.

Právě tahle minulost je klíčem k celé jeho osobnosti. Guts není silný proto, že by se narodil jako vyvolený hrdina s mimořádným osudem. Je silný, protože celý život neměl jinou možnost než přežít. Boj se postupně stává jedinou činností, které skutečně rozumí. Neví, jak vybudovat vztah, jak přijmout pomoc nebo jak si dovolit být zranitelný. Dokáže čelit desítkám nepřátel, ale obyčejná lidská blízkost pro něj představuje něco mnohem komplikovanějšího. A právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších psychologických paradoxů Berserka. Člověk může být fyzicky téměř nezničitelný, ale uvnitř zůstat někým, kdo se nikdy nepřestal bát.

Kentaro Miura začal mangu Berserk vydávat v roce 1989 a postupně vytvořil rozsáhlý svět inspirovaný evropským středověkem, hororem, mytologií a klasickou fantasy. Velkou roli v jeho vizuálním pojetí sehrála také evropská výtvarná tradice. Miura otevřeně mluvil o obdivu k Hieronymu Boschovi, Gustavu Dorému, M. C. Escherovi nebo fantasy ilustrátorovi Franku Frazettovi. Výsledkem je zvláštní kombinace historicky působících bitev, gotické architektury, náboženské obrazotvornosti a démonických výjevů, které občas připomínají oživlé obrazy pekla. Berserk ale není historickým příběhem převlečeným za fantasy. Jeho svět pouze využívá známé lidské dějiny jako základ pro něco mnohem temnějšího.

Golden Age: Než se z příběhu o přátelství stala tragédie

Jednou z největších předností Berserka je způsob, jakým buduje vztahy mezi postavami. Příběhová část známá jako Golden Age sleduje Gutsovo působení ve skupině žoldnéřů zvané Banda jestřába, které velí charismatický Griffith. Ten na první pohled představuje naprostý Gutsův opak. Je krásný, elegantní, inteligentní, schopný manipulovat lidmi a posedlý vlastním snem získat království. Guts žije ze dne na den a bojuje hlavně proto, aby přežil. Griffith má před sebou konkrétní cíl, kvůli kterému je ochoten podstoupit prakticky cokoliv. Když se jejich cesty spojí, vzniká vztah, který postupně začne měnit oba muže.

Guts poprvé zažívá něco, co mu celý život chybělo. Přátelství, respekt, pocit sounáležitosti a možnost patřit někam, kde není jen další zbraní na prodej. Banda jestřába se stává jeho rodinou a jednotliví členové přestávají být pouhými spolubojovníky. Judeau, Pippin, Corkus nebo Rickert mají vlastní osobnosti, slabosti a vztahy, díky nimž působí jako skuteční lidé, kteří spolu tráví život. Právě proto jsou klidnější scény tak důležité. Společné rozhovory, odpočinek po bitvě, drobné hádky nebo okamžiky, kdy Guts poprvé dokáže někomu důvěřovat. Berserk tím ukazuje, že i uprostřed krutého světa mohou vznikat vztahy, které dávají existenci nějaký smysl.

Griffith ale přátelství vnímá komplikovanějším způsobem. V jedné z důležitých scén vysvětluje, že skutečným přítelem by pro něj mohl být pouze člověk, který má vlastní sen a není pouhou součástí jeho ambicí. Guts si jeho slova vezme osobně a rozhodne se od Bandy jestřába odejít, aby našel vlastní cestu. Právě tady začíná tragédie, která by nefungovala ani z poloviny tak silně, kdyby Miura předtím nevěnoval tolik prostoru budování vzájemné důvěry. Griffith si totiž nedokáže představit, že by Guts mohl odejít z jeho života. Člověk, kterého považoval za nepostradatelného, se najednou rozhodne existovat mimo jeho kontrolu. A muž, který dokázal ovládat celé armády, nedokáže zvládnout ztrátu jediné osoby.

Griffith: Když se sen stane důležitějším než lidský život

Griffith patří mezi nejzajímavější antagonisty v historii mangy právě proto, že jeho zlo zpočátku nepůsobí jako zlo. Jeho sen je na první pohled obdivuhodný. Chce se vymanit ze společenského postavení, do kterého se narodil, a vytvořit něco, co bude skutečně jeho. V prostředí feudální společnosti, kde o lidském osudu rozhoduje původ, majetek a postavení, představuje jeho ambice skoro revoluční myšlenku. Griffith dokáže inspirovat lidi, kteří by jinak celý život zůstali bezejmennými vojáky, a nabídnout jim pocit, že jejich utrpení vede k něčemu většímu. Problém ale spočívá v ceně, kterou je za tento sen ochoten zaplatit.

Během příběhu Griffith stále výrazněji ukazuje, že lidské životy vnímá také jako prostředky k dosažení vlastního cíle. Jeho následovníci pro něj něco znamenají, ale jejich existence je zároveň podřízena jeho představě budoucnosti. To vytváří znepokojivou otázku: Může být člověk skutečně dobrým vůdcem, pokud věří, že jeho sen má větší hodnotu než životy lidí, kteří mu pomáhají? Berserk na ni neodpovídá jednoduchým odsouzením samotné ambice. Ukazuje, jak nebezpečná může být ve chvíli, kdy člověk začne považovat svůj cíl za jediný důvod vlastní existence.

Po Gutsově odchodu se Griffithovo pečlivě budované sebeovládání rozpadá. Následuje katastrofální rozhodnutí, ztráta postavení, uvěznění a dlouhodobé mučení, které zničí jeho tělo i dosavadní představu o sobě samém. Člověk, který chtěl ovládat vlastní osud, najednou nedokáže ovládat prakticky nic. Je odkázaný na pomoc ostatních a musí čelit představě, že jeho velký sen už nikdy nebude možné uskutečnit. Griffithova psychika se hroutí právě proto, že svou hodnotu postavil na úspěchu a moci. Bez možnosti dosáhnout království ztrácí také schopnost představit si jakoukoliv jinou budoucnost.

A právě tady Berserk odhaluje jednu z nejnepříjemnějších vlastností lidské ambice. Někdy se člověk nedokáže vzdát vlastního snu ani tehdy, když jeho naplnění vyžaduje zničení všeho, co mu kdysi dávalo skutečnou hodnotu.

Eclipse: Nejděsivější zrada není ta, kterou čekáte

Událost známá jako Eclipse, tedy Zatmění, patří mezi nejznámější a nejtraumatičtější momenty celé série. Zároveň představuje bod, ve kterém se Berserk definitivně mění z temného příběhu o válce a přátelství v téměř kosmický horor. Griffithovi je nabídnuta možnost znovu získat moc a naplnit svůj sen. Cena je ale nepředstavitelná. Musí obětovat lidi, kteří ho po celé roky následovali, bojovali za něj a věřili, že jsou součástí něčeho výjimečného. Banda jestřába, která pro Gutse znamenala první skutečný domov, se stává obětí Griffithovy vlastní touhy.

Právě proto Eclipse nepůsobí pouze jako brutální scéna plná démonů. Je to zničení důvěry v její nejčistší podobě. Lidé, kteří věřili svému vůdci, se dozvídají, že jejich životy mají nakonec menší hodnotu než jeho ambice. Guts sleduje smrt svých přátel a uvědomuje si, že člověk, kterého respektoval a kterému důvěřoval, je ochoten je všechny obětovat. Griffith se následně mění v démonickou bytost známou jako Femto a sexuálně napadá Cascu před Gutsovýma očima. Tohle násilí není vedlejší dekorací. Zásadně poznamená život obou přeživších, jejich vztah i celý další příběh.

Zároveň je fér přiznat, že Berserk v některých scénách používá sexuální násilí velmi explicitním způsobem. Jeho zobrazení může být oprávněně kritizováno za míru brutality a za to, jak někdy pracuje s ženským utrpením prostřednictvím pohledu mužských postav. Není potřeba každé kontroverzní rozhodnutí autora automaticky omlouvat tím, že jde o hluboké umění. Důležité je ale také to, že následky násilí nejsou v příběhu jednoduše zapomenuty. Casca ani Guts se po Eclipse nevrátí do normálu, aby mohli pokračovat v další fantasy výpravě. Jejich existence je událostí nenávratně změněna.

A tady se nachází jedno z ústředních témat celého Berserka: Jak pokračovat v životě poté, co se stane něco, co pokračování zdánlivě úplně znemožňuje?

Guts a psychologie traumatu: Když se vztek stane jedinou ochranou

Po Eclipse se Guts mění v Černého šermíře, osamělého lovce démonů, který celé své bytí podřizuje pomstě. Přichází o ruku, oko, přátele i pocit bezpečí. Navíc nese znamení oběti, které k němu přitahuje nadpřirozené bytosti a znemožňuje mu skutečný odpočinek. Jeho život se mění v nekonečný boj, během něhož se hranice mezi přežitím a sebedestrukcí začíná nebezpečně rozmazávat. Guts sice dokáže porážet nepřátele, kterým by běžný člověk nemohl ani vzdorovat, ale psychicky se stále hlouběji propadá do světa, ve kterém už neexistuje nic kromě bolesti a nenávisti.

Jeho chování lze číst prostřednictvím některých projevů psychického traumatu. Guts je neustále ve střehu, obtížně důvěřuje druhým, reaguje agresivně na pocit ohrožení a zažívá opakované návraty děsivých vzpomínek. V určitých chvílích působí, jako by jeho tělo stále bojovalo ve válce, která už dávno skončila. Berserk samozřejmě není lékařskou studií posttraumatické stresové poruchy a není vhodné Gutsovi zpětně stanovovat jednoznačnou diagnózu. Přesto některé jeho reakce připomínají zkušenosti lidí, kteří prožili vážné násilí nebo ztrátu pocitu bezpečí. Jejich tělo někdy přestává rozlišovat mezi skutečným nebezpečím a vzpomínkou na něj. Člověk tak může být fyzicky v bezpečí, ale jeho vlastní psychika mu nedovolí tento pocit skutečně zažít.

Nejdůležitější je ale způsob, jakým Guts využívá vztek. Hněv mu poskytuje energii, cíl a dočasný pocit kontroly. Dokud bojuje, nemusí naplno prožívat smutek. Dokud někoho nenávidí, nemusí se zabývat vlastní bezmocí. A dokud pokračuje v pomstě, může věřit, že smrt jeho přátel přece jen získá nějaký smysl. Jenže tenhle mechanismus má obrovskou cenu. Pomsta postupně pohlcuje všechno, co mu ještě zůstalo. Guts riskuje vlastní život, vzdaluje se Casce a začíná připomínat přesně ty bytosti, které tolik nenávidí.

Právě v tom je Berserk psychologicky mimořádný. Nepředstavuje nekonečný boj jako automaticky obdivuhodnou vlastnost. Ukazuje, že samotná schopnost vydržet utrpení ještě neznamená, že člověk skutečně žije. Někdy pouze přežívá další den, protože neví, co jiného by měl dělat.

Casca: Přežít trauma neznamená, že je člověk v pořádku

Casca patří k postavám, na kterých Berserk ukazuje jednu z nejbolestivějších skutečností lidské psychiky. Přežití traumatické události nemusí automaticky znamenat návrat k normálnímu životu. Po Eclipse se její psychický stav zásadně mění a dlouhou část příběhu nedokáže fungovat jako žena, kterou jsme poznali během Golden Age. Její vzpomínky, schopnost komunikovat i vztah k vlastní minulosti jsou hluboce narušeny. Guts ji chce chránit, ale často vůbec netuší, jak jí skutečně pomoci. Je zvyklý řešit problémy silou, jenže tady se ukazuje, že žádný meč, bez ohledu na svou velikost, nedokáže vyřešit něčí psychické utrpení.

Tohle je nesmírně důležitá součást příběhu. Berserk postupně opouští představu, že skutečnou pomoc lze člověku poskytnout pouze vítězstvím nad jeho nepřítelem. Casca nepotřebuje další bitvu ani někoho, kdo za ni bude rozhodovat o celé její existenci. Potřebuje bezpečí, čas a možnost postupně obnovovat vztah k sobě samé. Pozdější části mangy, ve kterých se pracuje s jejími vzpomínkami a psychickým světem, patří mezi nejzajímavější příklady toho, jak lze v rámci fantasy zobrazit následky traumatu. Návrat vzpomínek totiž neznamená automatické uzdravení. Někdy je právě opětovné setkání s minulostí začátkem další nesmírně obtížné části celého procesu.

Berserk také postupně ukazuje, jak komplikované může být milovat někoho, jehož psychika byla hluboce poznamenána traumatem. Gutsova touha Cascu zachránit je pochopitelná, ale někdy se dostává do konfliktu s jeho vlastní bolestí, vztekem a představou, jak by její uzdravení mělo vypadat. Casca navíc není pouze předmětem jeho lásky nebo důvodem k pomstě. Má vlastní minulost, vlastní prožívání i vlastní právo na rozhodování. A pokud má jejich vztah někdy skutečně pokračovat, nemůže být založen pouze na Gutsově představě, že ji ochrání před celým světem.

Berserker Armor: Největší síla může člověka úplně zničit

Jedním z nejlepších symbolů Gutsova vnitřního stavu je Berserker Armor, démonicky působící brnění, které mu umožňuje bojovat daleko za hranicemi běžných lidských možností. Potlačuje vnímání bolesti a nutí jeho tělo pokračovat i ve chvíli, kdy by už dávno mělo přestat fungovat. Na první pohled jde o mimořádně silnou zbraň. Ve skutečnosti je ale stejně nebezpečná pro svého nositele jako pro jeho nepřátele. Guts díky ní získává obrovskou fyzickou sílu, ale současně riskuje ztrátu kontroly, těžká zranění a postupné zničení vlastního těla.

Psychologicky jde o mimořádně přesný obraz člověka, který se naučil fungovat pouze prostřednictvím bolesti a vzteku. Navenek dokáže pokračovat, překonávat překážky a vydržet něco, co by ostatní dávno položilo. Jenže uvnitř se postupně rozpadá. Brnění mu dovoluje ignorovat vlastní limity, ale tyto limity tím nepřestávají existovat. Pouze odkládá okamžik, kdy se jejich důsledky naplno projeví. Guts tak znovu stojí před otázkou, zda je jeho největší síla skutečně výhodou, nebo pouze další podobou sebedestrukce.

Ještě zajímavější je motiv bestie, která se v jeho psychice opakovaně objevuje. Temná, zvířecí podoba jeho nenávisti představuje část osobnosti, která by nejraději odstranila všechny překážky mezi Gutsem a jeho pomstou. Jenže mezi tyto překážky postupně patří také jeho vlastní vztahy a lidskost. Berserk tím ukazuje, že největší nebezpečí nemusí vždy přicházet zvenčí. Někdy vzniká z emocí, které nám kdysi pomohly přežít, ale později začnou ničit všechno ostatní.

Osud, svobodná vůle a krutost světa, který se o člověka nezajímá

Jedním z hlavních filozofických motivů Berserka je kauzalita, tedy představa, že jednotlivé události jsou součástí rozsáhlého řetězce příčin a následků. Nad lidským světem existují bytosti, které dokážou s tímto řetězcem manipulovat a využívat jej ve svůj prospěch. God Hand, Behelity, znamení oběti a opakující se motivy předurčení vytvářejí dojem, že osudy jednotlivých postav byly rozhodnuty dávno předtím, než se vůbec narodily. Griffithova proměna se odehrává jako součást procesu, který působí téměř nevyhnutelně. A Gutsův život se zdá být od samotného začátku poznamenán utrpením, které nedokáže ovlivnit.

Jenže Berserk zároveň neustále zpochybňuje představu, že člověk musí svůj osud pouze pasivně přijmout. Guts totiž představuje někoho, kdo odmítá hrát roli, kterou mu svět přidělil. Není vyvoleným zachráncem lidstva a neexistuje žádná jistota, že jeho odpor někdy povede k vítězství. Přesto pokračuje. Ne proto, že by věděl, že nakonec zvítězí, ale protože odmítá přijmout představu, že už nemá žádnou možnost rozhodovat o vlastním životě.

Tady lze Berserk zajímavě číst prostřednictvím existencialistické filozofie. Člověk se může narodit do prostředí, které si nevybral, prožít události, které nemohl ovlivnit, a čelit následkům rozhodnutí jiných lidí. Přesto jeho život nemusí být definován pouze tím, co se mu stalo. Zůstává otázka, jak se k vlastní existenci postaví dál. Guts nedokáže změnit minulost a nemůže vrátit život těm, které ztratil. Může ale postupně změnit to, jak bude žít s tím, co mu zůstalo.

Berserk tak není jednoduchou oslavou lidské síly. Je spíš příběhem o vzdoru proti bezmoci. A o poznání, že vzdor nemusí vždy znamenat další násilí. Někdy může znamenat rozhodnutí nezničit další vztah, nevzdat se člověka, na kterém nám záleží, nebo připustit, že pomoc druhých není známkou slabosti.

Náboženství, středověká společnost a strach jako nástroj moci

Berserk není jen osobním příběhem Gutse a Griffitha. Jeho svět také představuje mimořádně temný obraz společnosti založené na válce, hierarchii, náboženském fanatismu a přesvědčení, že lidské utrpení musí mít nějaké vyšší ospravedlnění. Miura se výrazně inspiroval evropským středověkem, jeho válečnými konflikty, architekturou a náboženskou obrazotvorností. Nejde ale o přesnou historickou rekonstrukci. Fiktivní království Midland, dlouhotrvající války a náboženské instituce využívají známé motivy evropských dějin k vytvoření světa, ve kterém je obyčejný člověk téměř vždy vydán napospas silnějším.

Velmi důležitou částí mangy je příběhová linie Conviction, která rozvíjí motiv náboženského pronásledování, veřejného trestání a strachu z neznámého. Postavy jako inkvizitor Mozgus ukazují, jak snadno se víra může proměnit v nástroj ospravedlňující krutost. Člověk, který je přesvědčený, že jedná jménem absolutní pravdy, už nemusí vnímat vlastní násilí jako zlo. Dokáže ho považovat za povinnost. Berserk tím neříká, že každá víra automaticky vede k fanatismu. Upozorňuje spíš na okamžik, kdy člověk přestane pochybovat o vlastní morální nadřazenosti a začne utrpení druhých vysvětlovat jako nevyhnutelnou součást vyššího řádu.

Právě tady vzniká zajímavá paralela s Griffithovým snem. Náboženští fanatici i mocní vládci mohou být přesvědčeni, že jednají ve prospěch něčeho většího. Jenže co se stane, když se údajné dobro stane důležitějším než lidé, kterých se má týkat? Griffith chce vytvořit svůj vysněný svět, ale cesta k němu je postavená na obětech ostatních. Náboženské instituce hlásají spásu, ale často používají strach a násilí k udržení pořádku. Berserk tak opakovaně ukazuje, jak nebezpečné mohou být ideály, které přestanou připouštět lidskou nedokonalost.

Největší změna Berserka: Guts se postupně učí přestat být sám

Když se dnes mluví o Berserkovi, nejčastěji se zdůrazňuje jeho brutalita, depresivní atmosféra a nekonečný boj proti démonům. Jenže jedna z nejdůležitějších proměn celého příběhu se odehrává mnohem nenápadněji. Guts postupně začíná znovu vytvářet vztahy s ostatními lidmi. Do jeho života vstupují Puck, Farnese, Serpico, Isidro, Schierke a další postavy, které se postupně stávají novou skupinou společníků. Nejsou náhradou za Bandy jestřába a nedokážou vymazat všechno, co Guts prožil. Přesto mu připomínají něco, na co během své pomsty téměř zapomněl. Že nemusí nést celý svět pouze na vlastních zádech.

Zvlášť zajímavý je vývoj Farnese, která zpočátku představuje člověka hluboce ovlivněného náboženskou autoritou, strachem a vlastními potlačovanými emocemi. Postupně ale začíná zpochybňovat způsob, jakým dosud vnímala svět, a hledá vlastní smysl existence prostřednictvím pomoci ostatním. Schierke zase přináší schopnost lépe porozumět nadpřirozenému i Gutsovu psychickému stavu. A Puck, který může na první pohled působit jako pouhá komická postava, od začátku představuje důležitý kontrast vůči Gutsově brutalitě. Připomíná mu, že empatie a schopnost projevit soucit nejsou ve světě plném násilí úplně zbytečné vlastnosti.

Tahle proměna je podle mě skutečným emocionálním jádrem Berserka. Na začátku sledujeme člověka, který věří, že přežije pouze tehdy, když nebude nikomu důvěřovat. Postupně ale zjišťuje, že právě izolace ho připravuje o poslední části vlastní lidskosti. A i když jeho vztahy zůstávají komplikované a často bolestivé, začíná chápat, že život nemůže být postavený pouze na pomstě. Nejdůležitějším vítězstvím tak možná nebude porážka Griffitha. Možná jím bude okamžik, kdy Guts dokáže existovat bez potřeby neustále něco zabíjet.

Susumu Hirasawa: Hudba, která dává temnému světu nečekanou lidskost

Pokud existuje něco, co zásadně ovlivnilo atmosféru původního anime z roku 1997, je to soundtrack japonského hudebníka Susumua Hirasawy. Jeho hudba se výrazně liší od klasických orchestrálních doprovodů, které bychom mohli očekávat od fantasy příběhu zasazeného do středověce působícího světa. Hirasawa kombinuje elektroniku, syntezátory, neobvyklé vokální aranže, ambientní plochy a téměř rituálně působící rytmiku. Vytváří tím zvláštní kontrast mezi obrazem středověkých bojišť a hudebním světem, který připomíná něco nadčasového, skoro mimozemského.

Jednou z nejznámějších skladeb je Gats, často uváděná také pod názvem Guts. Zatímco by člověk mohl očekávat agresivní hudbu plnou dramatických bubnů, dostává překvapivě jemnou, melancholickou skladbu, která působí jako vzdálená vzpomínka na něco krásného. A právě díky tomu funguje tak dokonale. Připomíná, že pod Gutsovou brutalitou se pořád nachází člověk, který touží po klidu, bezpečí a skutečné lidské blízkosti. Skladba Behelit zase vytváří podivnou, téměř hypnotickou atmosféru něčeho, co přesahuje lidské chápání. Její zvuk nepůsobí přímo hrozivě, ale vyvolává nepříjemný pocit, že existuje nějaká síla, která se pohybuje mimo běžnou realitu. A potom je tu Forces, monumentální kompozice, která kombinuje elektronické rytmy s výraznými vokály a dokáže Gutsovu cestu proměnit v téměř mytický zápas proti celému světu.

Zajímavé je také použití písně Tell Me Why od skupiny PENPALS, která slouží jako úvodní skladba anime z roku 1997. Její alternativně rockový zvuk může vedle temného fantasy působit zvláštně, ale právě tahle nečekaná kombinace se stala součástí identity seriálu. Hirasawův soundtrack dokazuje, že hudba nemusí doslovně napodobovat historické období, v němž se příběh odehrává. Může naopak vytvářet vlastní emocionální prostor, který mu dodává úplně nový význam.

Pozdější filmová trilogie The Golden Age Arc a její televizní úprava Memorial Edition pracují s hudbou Shiróa Sagisua, jehož tvorba je známá například ze soundtracků k Evangelionu. Jeho přístup přináší výraznější orchestrální a sborovou monumentalitu, zatímco Hirasawa se na projektu podílel také skladbou Aria. Jde o odlišný způsob, jak hudebně uchopit stejný svět. Zatímco původní anime dokáže působit téměř jako podivný melancholický sen, novější adaptace častěji zdůrazňují velkolepost tragédie a mytologický rozměr příběhu.

Vizuál Berserka: Když manga připomíná obrazy samotného pekla

Výtvarná podoba Berserka patří mezi největší důvody, proč se celé dílo stalo tak zásadním. Kentaro Miura dokázal vytvářet stránky, které působí spíš jako samostatná umělecká díla než běžné panely v komiksu. Obrovské gotické stavby, nekonečné armády, démonické bytosti, detailně propracované zbroje a krajiny plné mrtvých těl vytvářejí svět, který je současně nádherný i naprosto odpudivý. Zvlášť výrazná je jeho práce s lidským tělem, které v Berserkovi často ztrácí přirozenou podobu a stává se součástí groteskních, téměř náboženských výjevů. Není těžké v nich vidět příbuznost s evropským malířstvím, středověkými představami pekla a ilustracemi Danteho Božské komedie.

Je ale důležité uvědomit si, že Miura nepoužíval detailní kresbu pouze k tomu, aby předváděl technickou dokonalost. Jeho vizuální svět velmi často vyjadřuje psychický stav postav. Když Guts bojuje s nepřítelem, jeho tělo působí extrémně těžce a zranitelně. Každý úder má váhu, každý pohyb vyžaduje námahu a každé zranění připomíná, že navzdory všem svým schopnostem zůstává člověkem. Naproti tomu Griffith bývá zobrazován téměř nadpozemsky, s elegantní siluetou, výraznými kontrasty a kompozicemi, které zdůrazňují jeho vzdálenost od ostatních lidí. Vizuál tak posiluje samotnou filozofii postav. Guts je člověk spojený se zemí, bolestí a fyzickým přežitím. Griffith představuje ideál, který se postupně vzdaluje lidskosti.

Není proto překvapivé, že se animačním adaptacím nikdy nepodařilo převést úplně všechno, co manga nabízí. Původní seriál z roku 1997 pracuje s omezenější animací, statickými kompozicemi a pomalejším tempem, které ale mnoha scénám dodává zvláštní tíhu. Filmová trilogie z let 2012–2013 zase nabízí dynamičtější akci a modernější vizuální zpracování. Naopak seriál z let 2016–2017 se stal terčem kritiky kvůli problematickému využití 3D animace, nepřirozenému pohybu postav a celkovému technickému provedení. Berserk tím ukazuje ještě jednu věc: výjimečný příběh automaticky nezaručuje výjimečnou adaptaci. A Miurova kresba zůstává v mnoha ohledech nenahraditelná.

Dark Souls, Bloodborne a Elden Ring: Bez Berserka by moderní dark fantasy vypadala jinak

Pokud jste někdy hráli Dark Souls, Bloodborne nebo Elden Ring, je velká pravděpodobnost, že vám Berserk bude připadat podivně povědomý. Obrovské meče, osamělí rytíři, zničená království, groteskní monstra, deformované lidské bytosti a svět, ve kterém se naděje hledá jen velmi obtížně. Tohle spojení přitom není pouze výmyslem fanoušků, kteří rádi hledají podobnosti mezi svými oblíbenými díly. Hidetaka Miyazaki, tvůrce Dark Souls a Elden Ringu, otevřeně přiznal, že Berserk miluje a jeho vliv je ve hrách série Dark Souls patrný už od prvního dílu. V rozhovoru dokonce zmínil, že do Dark Souls III zařadili útok obouručním mečem inspirovaný Gutsovým stylem boje.

Nejviditelnější spojení představuje samozřejmě samotný Guts a jeho obrovský meč Dragon Slayer, který připomínají různé těžké zbraně v sérii Souls. Výraznou podobnost najdeme také mezi Gutsem a rytířem Artoriasem z prvního Dark Souls. Oba představují tragické válečníky spojené s velkým mečem, temnotou a postupnou ztrátou sebe sama. Takové paralely jsou zjevné, ale u konkrétních postav a předmětů je fér rozlišovat mezi doloženou inspirací a fanouškovským výkladem. Ne každá podobná zbroj nebo démonická postava musí být automaticky přímou citací Berserka.

Mnohem důležitější je ale něco jiného než podobnost jednotlivých designů. Dark Souls přebírá podobný pocit lidské bezmoci vůči světu, který se o člověka vůbec nezajímá. V obou dílech se pohybujeme prostředím, které už dávno překročilo hranice běžné lidské kontroly. Království se rozpadají, mocní vládcové selhávají, obrovské civilizace zanechávají pouze ruiny a obyčejný člověk působí ve srovnání s okolním světem téměř bezvýznamně. Hrdina není výjimečný proto, že by dokázal všechno jednoduše překonat. Je výjimečný tím, že navzdory opakovaným neúspěchům pokračuje.

Právě tady se filozofie Dark Souls a Berserka setkávají nejvýrazněji. Guts je člověk, který neustále bojuje proti silám, jež ho mnohonásobně převyšují. Hráč Dark Souls prochází podobnou zkušeností prostřednictvím samotné hratelnosti. Opakovaně umírá, selhává, ztrácí postup a znovu se vrací k nepříteli, který ho před chvílí naprosto zničil. Každé vítězství má hodnotu právě proto, že mu předcházela bezmoc. A stejně jako Guts ani hráč většinou nedostává žádnou záruku, že jeho další pokus skončí úspěchem.

Bloodborne zase sdílí s Berserkem fascinaci tělesným hororem, deformovanou lidskostí a poznáním, že za viditelnou realitou existují síly, které lidská mysl nemusí být schopna pochopit. Elden Ring pokračuje v práci s rozpadajícím se světem, mocenskými ambicemi, předurčením a postavami, jejichž touha po moci postupně ničí všechno kolem nich. V každém z těchto případů se objevuje podobná otázka: Je možné žít svobodně ve světě, jehož pravidla vytvořily bytosti, které nad námi mají téměř absolutní moc?

Berserk tak nepředstavuje pouze estetickou inspiraci pro FromSoftware. Je součástí širšího výtvarného a myšlenkového základu moderní dark fantasy, která odmítá jednoduchou představu dobra, zla a hrdinského vítězství.

Proč je původní anime z roku 1997 tak výjimečné, přestože nevypráví celý příběh?

Když se řekne Berserk anime, pro mnoho fanoušků zůstává nejdůležitější právě seriál z roku 1997. Má pětadvacet epizod a soustředí se především na období Golden Age. Jeho tempo je pomalejší, animace dnes působí technicky zastarale a některé důležité události i postavy z mangy byly vynechány. Přesto dokáže velmi přesně vystihnout jednu z nejzásadnějších složek příběhu: vztah mezi Gutsem, Griffithem a Cascou. Nespěchá neustále k další bitvě a dává dostatek prostoru tomu, aby divák začal jednotlivým postavám skutečně rozumět.

Právě proto funguje závěr seriálu tak brutálně. Divák stráví mnoho hodin s lidmi, jejichž osudy mu postupně začnou připadat důležité. Pak sleduje, jak se svět, kterému se naučil důvěřovat, během několika okamžiků promění v naprostou noční můru. A seriál navíc končí v bodě, který může diváka nechat téměř bez jakékoliv útěchy nebo vysvětlení. Je to riskantní způsob vyprávění, ale také jeden z důvodů, proč se původní Berserk stal kultovním dílem.

Pokud však chceme pochopit jeho hlavní filozofii v celé šíři, samotné anime z roku 1997 nestačí. Golden Age představuje především vznik traumatu, které následně definuje další Gutsův život. Jeho cesta po Eclipse, postupná proměna vztahu k Casce, nové postavy, Berserker Armor, otázky pomsty a lidského uzdravení dostávají naplno prostor až v dalších částech mangy. Filmová trilogie Golden Age z let 2012–2013 a její televizní úprava Memorial Edition z roku 2022 příběh zpracovávají znovu, zatímco seriál z let 2016–2017 pokračuje dál. Žádná z těchto adaptací ale zatím nezachycuje celou šíři Miurova díla.

Kentaro Miura: Autor, který nechtěl, aby temnota byla jedinou odpovědí

Kentaro Miura zemřel 6. května 2021 ve věku 54 let. Jeho smrt zasáhla fanoušky mangy, anime i videoher po celém světě. Berserk v té době stále nebyl dokončený a mezi čtenáři se začalo řešit, jestli příběh někdy dostane skutečné zakončení. V roce 2022 bylo oznámeno jeho pokračování pod dohledem Miurova blízkého přítele Kódžiho Moriho a s kresbou studia Gaga, tvořeného Miurovými spolupracovníky. Pokračování vychází z informací, které Mori od autora osobně znal, ale pochopitelně nemůže být úplně totožné s tím, co by vytvořil sám Miura.

Zajímavé přitom je, že Miura v rozhovorech několikrát naznačil, že navzdory extrémně temnému charakteru příběhu nepovažoval beznaděj za jediné možné vyústění Berserka. Už samotný vývoj Gutse ostatně ukazuje, že příběh nikdy nebyl pouze oslavou utrpení. Postupně se v něm objevuje stále výraznější prostor pro přátelství, vzájemnou pomoc, uzdravování a hledání nových důvodů k životu. Miura dokázal vytvořit svět plný nepředstavitelné krutosti, ale současně v něm nechal existovat drobné okamžiky lidskosti, které mají často větší emocionální sílu než ty nejvelkolepější bitvy.

A právě tohle považuji za jednu z nejdůležitějších věcí na celém Berserkovi. Není těžké vytvořit příběh, ve kterém všechno končí špatně. Mnohem těžší je vytvořit svět, který působí naprosto beznadějně, a přesto v něm dokázat najít přesvědčivý důvod, proč by člověk měl pokračovat.

Proč je Berserk mistrovské dílo? Protože síla neznamená totéž co nezranitelnost.

Berserk bývá často prezentován jako extrémně temné anime pro lidi, kteří chtějí krev, démony a brutální souboje. Jenže právě tahle povrchní představa mu ve skutečnosti ubírá velkou část jeho významu. Ano, jeho násilí je mimořádně výrazné a některé scény mohou být pro diváky i čtenáře skutečně těžké. Ano, jeho výtvarná estetika často připomíná kombinaci gotického hororu, středověkého pekla a metalového obalu. Jenže kdyby Berserk stál pouze na těchto prvcích, nejspíš by se nikdy nestal tak zásadním dílem.

Jeho skutečnou sílou je způsob, jakým dokáže zachytit lidskou bezmoc, aniž by ji automaticky zaměňoval za slabost. Guts je jedním z nejsilnějších válečníků svého světa, ale nikdy nedokáže silou vyřešit všechno, na čem mu záleží. Nedokáže zachránit všechny své přátele. Nedokáže vrátit minulost. Nedokáže odstranit Cascino trauma a nedokáže zničit vlastní bolest tím, že zabije dostatečné množství nepřátel. A právě tím se stává nečekaně lidskou postavou. Jeho skutečný boj totiž není pouze proti démonům nebo Griffithovi. Je to zápas s představou, že po všech těch ztrátách už nemá jeho život žádnou hodnotu.

Berserk navíc ukazuje, že člověka nemusí definovat jen trauma, které prožil. Minulost může zásadně ovlivnit jeho reakce, vztahy i schopnost důvěřovat, ale nemusí automaticky rozhodovat o každém dalším kroku. Guts se postupně učí něco, co by v jeho původním světě mohlo působit jako slabost. Přijímat pomoc. Vytvářet vztahy. Přiznat vlastní limity. A připustit, že život může mít smysl i mimo nekonečnou pomstu.

Právě proto je Berserk mnohem víc než příběh o muži s obrovským mečem. Je to mimořádně bolestivá úvaha o tom, co člověka drží při životě, když ztratí všechno, co považoval za samozřejmé. Je o přátelství, které dokáže zachránit i zničit. O snech, které mohou člověka pozvednout, ale také proměnit v monstrum. O vině, bolesti, lásce a touze po něčem, co svět možná nikdy nedokáže nabídnout.

A také o jedné jednoduché, ale nesmírně důležité věci.

Že skutečná síla možná nespočívá v tom, kolik utrpení dokážeme vydržet, ale v tom, jestli si po něm ještě dokážeme zachovat vlastní lidskost.

Protože Berserk nakonec není příběhem o tom, jak porazit všechna monstra světa.

Je o tom, jak se jedním z nich sám nestát.