Představte si anime o konci světa. Obří monstra útočí na poslední město lidstva, vlády selhávají a jedinou nadějí jsou gigantické bojové stroje. Do kokpitu usedá čtrnáctiletý chlapec. Zpočátku se bojí, ale postupně získává odvahu, poráží nepřátele, zachraňuje lidstvo a nakonec se stává hrdinou.
Takový příběh už jsme viděli nesčetněkrát.
Anime, které vám místo hrdiny nabídne zlomeného čtrnáctiletého kluka
Představte si klasický začátek anime. Země čelí mimozemské hrozbě, lidstvo stojí na pokraji zániku a poslední nadějí jsou obří bojové stroje. Do jednoho z nich usedá mladý hrdina, který postupně překonává své slabosti, objevuje vlastní sílu a zachraňuje svět. Tak nějak by to nejspíš vypadalo, kdyby Neon Genesis Evangelion vznikl podle běžného receptu. Jenže Hideaki Anno se rozhodl udělat něco podstatně nepříjemnějšího. Jeho hlavní postava, Shinji Ikari, není odvážný zachránce lidstva. Je to osamělý čtrnáctiletý kluk, kterého vlastní otec po letech nezájmu povolá do vojenské organizace NERV a prakticky ho donutí řídit obrovskou biologickou zbraň. Shinji netouží po slávě, vítězství ani hrdinství. Chce jediné. Aby ho někdo přijal.
Když ho otec potřebuje, Shinji získává alespoň iluzi, že má nějakou hodnotu. A právě na této zoufalé potřebě uznání stojí jeden z nejdůležitějších motivů celého seriálu. Evangelion se začal vysílat 4. října 1995. Měl 26 epizod a původně působil jako další příspěvek do žánru mecha, tedy příběhů o lidech pilotujících obří stroje. Postupně se ale proměnil v existenciální horor, který mnohem víc než nepřátelské bytosti zajímá to, co se odehrává v hlavách jeho postav. A tady začíná skutečný Evangelion.
Japonsko roku 1995: Země, která ztratila jistotu
Abychom pochopili, proč Evangelion vznikl právě v takové podobě, musíme se podívat na dobu, ve které se objevil. Japonsko na začátku devadesátých let procházelo výraznou společenskou proměnou. Po desetiletích hospodářského růstu praskla ekonomická bublina a země vstoupila do období stagnace, které později dostalo označení ztracená dekáda. Představa, že tvrdá práce automaticky povede k prosperitě a stabilní budoucnosti, začala dostávat vážné trhliny. A rok 1995 přinesl hned dvě události, které otřásly důvěrou Japonců ve vlastní bezpečí. V lednu zasáhlo oblast Kóbe ničivé zemětřesení. Zemřely tisíce lidí a rozsah katastrofy ukázal zranitelnost společnosti, která si zakládala na technologické vyspělosti a organizovanosti.
O dva měsíce později, 20. března 1995, provedla náboženská sekta Óm šinrikjó sarinový útok v tokijském metru. Terorismus, apokalyptické náboženské představy a neviditelná hrozba se najednou staly součástí každodenní reality. Ve stejném roce se navíc připomínalo padesát let od konce druhé světové války a atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki. Právě v takové atmosféře přichází Evangelion. Jeho svět už jednou prošel katastrofou označovanou jako Second Impact. Událost z roku 2000 zdevastovala planetu, narušila klima a způsobila masové úmrtí i společenský rozvrat. Lidstvo se sice dokázalo částečně obnovit, ale žije ve stínu další možné apokalypsy.
Organizace NERV slibuje záchranu. Za jejími zdmi se ovšem skrývají manipulace, tajné experimenty a plány, o kterých veřejnost nemá ani tušení. Podobnost s dobovou společenskou nejistotou je výrazná. Bylo by ale nepřesné tvrdit, že Evangelion přímo vznikl jako reakce na sarinový útok nebo zemětřesení. Jeho přípravy začaly dříve. Mnohem zajímavější je číst ho jako dílo, které zachytilo atmosféru tehdejšího Japonska: ztrátu důvěry v instituce, obavy z katastrofy a pocit, že pod zdánlivě uspořádaným světem něco nebezpečně hnije. Evangelion ostatně není o společnosti, která se hroutí pouze kvůli útokům andělů. Je také o společnosti, která si svůj vlastní konec pečlivě připravuje.
Hideaki Anno: Když se autor začne pitvat ve vlastní hlavě
Na Evangelionu je možná nejděsivější skutečnost, že jeho psychologická témata nejsou jen náhodnou snahou působit intelektuálně. Režisér Hideaki Anno procházel před jeho vznikem náročným životním obdobím spojeným s depresivními stavy a osobní krizí. Později otevřeně mluvil o tom, že v Shinjiho charakteru vidí části své vlastní osobnosti, vědomé i nevědomé. Během tvorby navíc postupně přehodnocoval samotný příběh. To, co začalo jako anime o obřích strojích, se stále víc měnilo v reflexi jeho vlastního psychického stavu.
Evangelion proto místy nepůsobí jako dokonale naplánovaná fikce. Spíš jako záznam člověka, který se pokouší pochopit sám sebe a při tom vytahuje na světlo věci, které by ostatní nejradši nechali zavřené. Úzkost, sebeodpor, potřebu být milován, neschopnost komunikovat nebo strach z toho, že nás ostatní opustí. Tohle nejsou témata, která by se snadno převáděla do klasického akčního anime. Anno je ale vtáhl přímo do jeho struktury. A především je odmítl řešit jednoduchým vítězstvím nad nepřítelem.
Schopenhauer a ježčí dilema: Proč ubližujeme lidem, které potřebujeme?
Jedním z nejdůležitějších filozofických motivů Evangelionu je ježčí dilema, známé z myšlenek německého filozofa Arthura Schopenhauera. Představte si skupinu ježků během mrazivé zimy. Potřebují se přiblížit, aby se navzájem zahřáli. Jenže čím blíž k sobě jsou, tím víc se zraňují vlastními bodlinami. Když se vzdálí, přestanou si ubližovat, ale zůstane jim zima. Schopenhauer tuto představu použil jako metaforu mezilidských vztahů. Potřebujeme druhé lidi, protože samota bolí. Současně se ale bojíme blízkosti, protože s ní přichází možnost odmítnutí, zklamání a ztráty.
Přesně v tomto konfliktu žije Shinji. Touží po přijetí svého otce, ale bojí se jeho odmítnutí. Chce být blízko Misato, Rei nebo Asuce, ale nedokáže s nimi normálně komunikovat. Kdykoliv se vztahy stanou příliš komplikovanými, jeho první reakcí bývá útěk. Jenže útěk problém neřeší. Pouze vytváří další osamělost. A právě tady dostává úplně nový význam jedna z nejzajímavějších součástí světa Evangelionu.
A.T. Field: Neviditelná bariéra mezi lidmi
V soubojích slouží A.T. Field jako ochranná bariéra, která dokáže odolávat obrovským útokům. Později ale zjišťujeme, že něco podobného existuje i u samotných lidí. A.T. Field lze chápat jako hranici mezi vlastním já a okolním světem. Je to něco, co nám umožňuje existovat jako samostatná osobnost, ale zároveň nás odděluje od ostatních. Najednou přestává být ochranná bariéra jen sci-fi mechanismem. Stává se metaforou lidské existence.
Každý máme svůj vlastní A.T. Field. Neviditelnou hranici, za kterou nechceme ostatní pustit, protože se bojíme, co by se stalo, kdyby nás skutečně poznali. A největší paradox? Bez těchto hranic bychom možná nikdy nemuseli zažít odmítnutí. Ale současně bychom přestali být sami sebou. Tím se dostáváme k samotnému jádru Evangelionu.
Shinji, Asuka, Rei a ostatní: Každý je zlomený trochu jinak
Postavy Evangelionu nejsou zajímavé proto, že mají propracované bojové schopnosti. Jsou zajímavé proto, že jejich chování bývá nepříjemně lidské. Shinji Ikari potřebuje potvrzení vlastní hodnoty. Je přesvědčený, že si přijetí musí zasloužit tím, že bude pro ostatní užitečný. Asuka Langley Soryu naopak staví svou identitu na představě výjimečnosti. Potřebuje být nejlepší, protože bez úspěchu se její vlastní hodnota hroutí. Její agresivita a povýšenost tak nepůsobí jen jako běžná povahová vlastnost. Dají se číst jako obranný mechanismus, kterým zakrývá hluboký strach z bezvýznamnosti.
Rei Ayanami představuje jiný problém. Neřeší pouze to, zda ji někdo přijme, ale také kdo vlastně je a zda její existence patří jí samotné. Její příběh klade otázku, jestli identitu určuje naše tělo, vzpomínky, vztahy, nebo něco, co se nedá jednoduše pojmenovat. Misato Katsuragi se snaží působit jako sebevědomá dospělá žena, která zvládá práci, vztahy i vlastní život. Pod tímto obrazem se ale skrývá trauma, osamělost a nejistota.
A potom je tu Gendo Ikari. Člověk, který dokáže řídit obrovskou organizaci, manipulovat lidmi a podílet se na plánech ovlivňujících celé lidstvo. Přesto nezvládá jednu z nejzákladnějších lidských věcí. Vytvořit skutečný vztah se svým synem. Gendo a Shinji přitom nejsou tak odlišní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Oba se bojí odmítnutí. Oba touží po blízkosti. Jen každý reaguje jinak. Shinji utíká. Gendo se pokouší získat nad vším kontrolu. A u obou to vede k destrukci. Evangelion tím ukazuje něco zásadního: člověk nemusí být zlý, aby druhým způsobil obrovské utrpení. Někdy stačí, že nedokáže zvládnout vlastní strach.
Evangeliony nejsou roboti. A právě to je na nich nejděsivější
Jedním z největších odhalení seriálu je skutečná podstata jednotek Evangelion. Nejde o obyčejné stroje. Jsou to organické bytosti, které fungují jako biomechanické zbraně, a jejich propojení s piloty má hluboce osobní rozměr. Uvnitř jednotek se navíc nachází lidská duše spojená s mateřskou postavou pilota. Najednou získávají scény synchronizace, ztráty kontroly a brutálních soubojů úplně jinou významovou rovinu.
Děti nejsou jen vojáci. Jsou vtahovány do systému, který využívá jejich vztahy, traumata a potřebu rodičovské blízkosti. Shinjiho kontakt s jednotkou EVA-01 tak není pouze technickým propojením člověka a stroje. Je také děsivým návratem k mateřské ochraně, kterou ve skutečném životě postrádá. Eva ho dokáže chránit, ale současně z něj dělá nástroj násilí. Mateřství, bezpečí, kontrola a destrukce splývají do jediného obrazu. A právě proto jsou některé scény, ve kterých Evangelion ztratí kontrolu, mnohem děsivější než samotní andělé. Nesledujeme jen obří monstrum. Sledujeme něco důvěrně lidského, co se proměnilo v noční můru.
Bible, kabala a konec lidstva: Proč je Evangelion plný náboženské symboliky?
Kříže. Andělé. Adam. Lilith. Longinovo kopí. Strom života. Svitky od Mrtvého moře. Evangelion používá náboženskou symboliku v takovém množství, že by člověk mohl získat pocit, že sleduje zašifrovaný výklad Bible. Jenže realita je trochu komplikovanější. Spolurežisér Kazuya Tsurumaki v jednom ze známých rozhovorů vysvětloval, že tvůrci použili křesťanské motivy mimo jiné proto, že v japonském prostředí působily exoticky a vizuálně přitažlivě.
Evangelion tedy nevznikl jako pokus šířit křesťanské učení. To ovšem neznamená, že jeho náboženské odkazy jsou úplně bez významu. Seriál totiž nevychází pouze z Bible. Míchá také židovskou mystiku, pozdější náboženské tradice, apokalyptické představy a vlastní vymyšlenou mytologii. Výsledkem je zvláštní náboženská skládačka, která si vytváří vlastní pravidla.
Adam a Lilith: Kdo je vlastně člověk?
V biblické tradici je Adam prvním člověkem. V Evangelionu má ale zcela jinou roli. Je spojen s původem andělů, kteří představují konkurenční formu života. Lidstvo je naopak spojeno s Lilith. Lilith není v kanonickém biblickém příběhu jednoduše představena jako Adamova první žena. Tato představa se rozvíjela v pozdějších židovských tradicích a folkloru. Evangelion ji přetváří ve zdroj lidského života.
Dochází tak k zajímavému převrácení očekávání. Bytosti, které lidstvo nazývá anděly a považuje za nepřátele, nemusí být z hlediska svého původu méně oprávněnými obyvateli Země než sami lidé. A lidstvo, které se celý seriál pokouší zachránit svět, zároveň bojuje o své vlastní právo existovat. Otázka už tedy nezní jen: Jak zničit nepřítele? Ale také: Kdo rozhoduje o tom, jaká forma života má právo přežít?
Longinovo kopí: Posvátný předmět jako nástroj kontroly
V křesťanské tradici je Longinovo kopí spojováno s probodnutím Ježíšova boku při ukřižování. V Evangelionu získává podobu mimořádně mocného předmětu, který zasahuje do fungování andělů, Evangelionů i závěrečných událostí. Náboženská relikvie se mění v technologicko-mytologický nástroj. A právě tak Evangelion často funguje. Bere motivy, které v našem světě znamenají něco posvátného, a převádí je do reality, kde se božské a vědecké navzájem nedají oddělit.
Strom života a tajné plány SEELE
Dalším výrazným symbolem je kabalistický Strom života. V židovské mystice souvisí s představami o božských emanacích, stvoření a vztahu mezi nekonečným božstvím a světem. Evangelion používá jeho podobu při událostech spojených s plánovanou proměnou lidstva. Organizace SEELE navíc pracuje s tajnými svitky, které připomínají biblické svitky od Mrtvého moře. Ve skutečném světě byly tyto starověké rukopisy objeveny od roku 1947 a představují významný zdroj poznání židovských náboženských textů.
V Evangelionu se však mění v součást tajného scénáře budoucnosti lidstva. Vzniká tím znepokojivá představa: co kdyby konec světa nebyl nevyhnutelnou katastrofou, ale událostí, kterou se někdo pokouší řídit podle předem připraveného plánu? A co kdyby záchrana lidstva znamenala jeho úplné zničení v podobě, jakou známe?
Human Instrumentality Project: Dokonalý svět, ve kterém přestanete existovat
Tady se dostáváme k filozofickému vrcholu Evangelionu. Projekt lidského doplnění, známý jako Human Instrumentality Project, slibuje překonání hranic mezi jednotlivými lidmi. Představte si svět, ve kterém neexistuje osamělost. Nikdo vás nemůže odmítnout. Nikdo vás nemůže opustit. Nikdo vás nemůže zradit. Protože už mezi lidmi neexistují hranice. Všechna vědomí se spojí v jediný celek.
Zní to jako řešení všech lidských problémů? Možná. Jenže právě tady Evangelion odhaluje svou nejděsivější myšlenku. Pokud odstraníme všechno, co nás od ostatních odděluje, odstraníme také to, co z nás dělá jedinečné bytosti. Už nebude žádné já a ty. Žádná možnost volby. Žádná skutečná blízkost, protože nebude nikdo oddělený, ke komu bychom se mohli přiblížit. Instrumentalita je tak zvláštním druhem ráje, který se při bližším pohledu mění v absolutní ztrátu individuality.
Je to konečné řešení ježčího dilematu. Ježci už se nikdy nezraní svými bodlinami. Protože přestanou existovat jako jednotliví ježci. A právě zde se propojuje osobní psychologie postav s osudem celého lidstva. Evangelion ukazuje, jak může lidská touha zbavit se bolesti přerůst v touhu odstranit samotné podmínky lidské existence. Když už nechceme riskovat zklamání, může se jako nejjednodušší řešení začít jevit svět, ve kterém žádné vztahy vlastně neexistují. Jenže takový svět nemusí být skutečnou záchranou. Může být pouze dokonale organizovaným útěkem.
Existencialismus: Má život hodnotu, i když neustále bolí?
Evangelion lze číst také optikou existencialistické filozofie. Ne proto, že by seriál byl přesným výkladem nějakého konkrétního filozofa, ale proto, že si klade velmi podobné otázky. Co vytváří naši identitu? Má člověk vlastní hodnotu, pokud ho nikdo nepotřebuje? Je možné žít autenticky, aniž bychom se neustále přizpůsobovali očekáváním ostatních? A především: má cenu existovat ve světě, který nám nikdy nezaručí štěstí?
Shinji většinu příběhu nedokáže oddělit vlastní hodnotu od názoru druhých. Když ho někdo pochválí, na chvíli získá pocit, že má právo existovat. Když selže, jeho sebehodnocení se okamžitě hroutí. Evangelion tak ukazuje jednu z nejbolestivějších pastí lidské psychiky. Pokud svou hodnotu postavíme pouze na uznání okolí, nikdy ji nebudeme mít skutečně ve vlastních rukou.
Proto je závěr televizního seriálu tak zvláštní. Místo velkolepé bitvy sledujeme stále abstraktnější psychologický rozbor Shinjiho existence. Postavy se ocitají v prostoru, kde přestávají platit běžná pravidla reality. Objevují se vnitřní monology, alternativní možnosti života a otázky, které rozebírají samotnou představu identity. Jako by se seriál postupně zbavoval všeho, co není nezbytné. Akce. Svět. Těla. Nakonec zbývá jen vědomí a otázka, zda dokáže přijmout vlastní existenci.
Závěrečné blahopřání Shinjimu proto není jednoduchým happy endem, ve kterém byly všechny problémy vyřešeny. Je to okamžik, kdy se alespoň otevře možnost, že jeho život nemusí být definován pouze nenávistí k sobě samému.
The End of Evangelion: Když apokalypsa přestane být abstraktní
V roce 1997 vznikl film The End of Evangelion, který závěr původního seriálu rozvíjí v mnohem brutálnější a fyzičtější podobě. Pokud poslední televizní epizody působily jako psychologická terapie přenesená do animace, film připomíná konec světa natočený člověkem, který se rozhodl vzít divákovi všechny zbývající jistoty. Útok na NERV, brutalita sériově vyráběných Evangelionů, rozklad lidských těl a děsivé obrazy masového splynutí vědomí vytvářejí apokalypsu, která není ani trochu hrdinská.
Zvlášť osud Asuky patří mezi nejintenzivnější momenty celého díla. Její boj není pouze ukázkou technické síly jednotky EVA-02. Je především vyvrcholením postavy, která celý život hledala důkaz vlastní hodnoty. A ve chvíli, kdy konečně získává nový důvod bojovat, přichází extrémní násilí.
Film navíc záměrně narušuje pohodlí diváka. Obsahuje scény ponižování, sexuálního překročení hranic a lidské krutosti, které nelze jednoduše omluvit tím, že se odehrávají v psychologicky náročném příběhu. Právě tady je Evangelion také kontroverzní. Není to dílo, které by všechny nepříjemné věci dokázalo obhájit samotnou filozofií. Někdy vás záměrně nechává bez útěchy. A právě proto jeho závěr tolik lidí dodnes nedokáže dostat z hlavy.
Proč Shinji odmítá dokonalý svět?
V rozhodujícím okamžiku má Shinji možnost přijmout existenci bez hranic mezi lidmi. Svět, ve kterém nebude muset čelit odmítnutí ani samotě. Nakonec se ale otevírá možnost návratu k oddělené lidské existenci. K životu, ve kterém lidé mohou znovu pociťovat bolest. Mohou se nenávidět. Mohou se opustit. Ale také se mohou znovu setkat, pochopit a milovat.
Evangelion tím neříká, že lidské utrpení je samo o sobě krásné nebo žádoucí. Spíš odmítá myšlenku, že odstranění všech rizik automaticky znamená lepší život. Skutečné vztahy vyžadují možnost zranění. A svoboda znamená také možnost rozhodnout se špatně. Závěrečná scéna filmu pak tuhle myšlenku odmítá uzavřít do nějakého pohodlného morálního ponaučení. Shinji a Asuka se ocitají na pobřeží zničeného světa. Jejich poslední interakce je intimní, násilná, odpudivá i nesmírně lidská zároveň. Žádná triumfální hudba. Žádný definitivní smír. Jen dva lidé, kteří musí znovu čelit tomu, že existuje někdo další. A možná právě to je nejdůležitější moment celého Evangelionu.
Hudba: Beethoven, Bach, Händel a překvapivě i český Antonín Dvořák
Samostatnou kapitolou je soundtrack. Za původní hudbou stojí japonský skladatel Shirō Sagisu, který vytvořil jednu z nejrozpoznatelnějších zvukových identit v historii anime. Evangelion ovšem nepracuje jen s původními skladbami. Velmi důležitou roli v něm hraje také klasická hudba. A to často ve scénách, kde by člověk čekal úplně jiný hudební doprovod.
Beethovenova Devátá symfonie: Radost před tragédií
Jedním z nejslavnějších momentů seriálu je použití závěrečné části Beethovenovy Symfonie č. 9, známé jako Óda na radost. Zaznívá ve čtyřiadvacáté epizodě v souvislosti s Kaworuem Nagisou. Kaworu představuje pro Shinjiho něco mimořádného. Člověka, který mu nabízí přijetí, aniž by od něj okamžitě požadoval výkon nebo poslušnost. Jenže právě tahle zkušenost se postupně mění v tragédii.
Beethovenova hudba, spojovaná s radostí, bratrstvím a ideálem lidského sjednocení, zde dostává krutě ironický význam. Zatímco hudba oslavuje propojení lidstva, Shinji stojí před rozhodnutím, které znamená ztrátu jednoho z mála lidí, od nichž cítil bezpodmínečnou náklonnost. Hudba tak nevytváří jen atmosféru. Přímo komentuje filozofii scény.
Händelovo Hallelujah: Náboženská extáze jako psychické mučení
Dalším výrazným příkladem je slavný sbor Hallelujah z Händelova oratoria Mesiáš. V seriálu doprovází psychický útok anděla Arael na Asuku. Místo radosti a náboženského triumfu sledujeme destrukci jejího sebeobrazu. Hudba působí majestátně a téměř oslavně. To, co se odehrává na obrazovce, je ale naprostý opak. Právě tenhle kontrast dělá scénu tak nepříjemnou.
Bach: Klidná hudba uprostřed násilí
Johann Sebastian Bach je s Evangelionem spojen také velmi výrazně. V seriálu zaznívá jeho Suita pro sólové violoncello č. 1, kterou hraje Shinji. Ve filmu The End of Evangelion pak zazní například Air z Orchestrální suity č. 3. Klidná, elegantní hudba doprovází extrémně brutální události. A právě tím jejich násilnost ještě zesiluje. Namísto očekávané dramatické hudby dostává divák něco krásného. Jako by konec světa probíhal naprosto lhostejně k utrpení těch, kteří v něm umírají.
Antonín Dvořák: Česká stopa v Evangelionu
A tady se dostáváme k překvapivému detailu, který stojí za pozornost i z českého pohledu. Na oficiálním soundtracku filmu Evangelion: Death se nachází krátká nahrávka pojmenovaná Dvořák: Original Complete Version. Jde přibližně o 34 sekund hudby vycházející z první věty Dvořákova Koncertu pro violoncello h moll, op. 104. Je to dílo, které Antonín Dvořák dokončil v roce 1895 a které dnes patří k nejvýznamnějším violoncellovým koncertům světového repertoáru.
A právě úryvek z jeho hudby se dostal do japonského animovaného fenoménu, který o více než sto let později zásadně ovlivnil podobu anime. Zajímavé je, jak snadno může kolem podobné informace vzniknout nepřesnost. Nejde o Dvořákovu slavnou Devátou symfonii Z Nového světa, ale o violoncellový koncert. Stejně tak není doloženo, že by Evangelion využíval několik různých symfonií českých autorů. Přesto jde o pozoruhodné propojení české klasické hudby a japonské popkultury.
Komm, süsser Tod: Nejkrásnější soundtrack ke konci lidstva?
A potom je tu Komm, süsser Tod. Píseň, která ve filmu The End of Evangelion doprovází jednu z nejděsivějších podob lidské apokalypsy. Místo hrozivého orchestru slyšíme melodickou, téměř optimisticky působící skladbu. Její hudební výraz kontrastuje s obrazem rozpadajícího se lidstva. Vzniká tím něco zvláštního. Konec světa najednou nepůsobí jen jako katastrofa. Připomíná zvrácenou oslavu osvobození od lidské existence. Hudba podtrhuje pokušení vzdát se bolesti, vztahů i vlastní individuality. A možná právě proto je tahle sekvence tak nezapomenutelná. Je to apokalypsa, která zní skoro krásně.
Proč jsou poslední epizody tak experimentální?
Poslední dvě epizody původního seriálu bývají dodnes předmětem debat. Najednou mizí velká část klasického děje. Objevují se statické obrazy, texty, skici, opakované záběry, introspektivní monology a experimentální práce s animací. Část diváků to považuje za geniální umělecké rozhodnutí. Jiní v tom vidí důsledek produkčních problémů a omezeného času. Pravda je složitější.
Produkce Evangelionu skutečně procházela značným tlakem a komplikacemi. Zároveň ale závěrečná forma odpovídá jeho postupnému přesunu od vnějšího děje k psychice postav. Najednou sledujeme něco, co si s tradiční představou anime příliš nerozumí. Postavy nehledají řešení ve světě. Hledají ho samy v sobě. Evangelion navíc využívá ticho a dlouhé statické záběry způsobem, který může být pro současného diváka téměř nepohodlný. Seriál se nebojí zastavit. Nechat vás čekat. Nepředložit okamžitou odpověď. A to je v médiu, které často stojí na neustálém pohybu, překvapivě silný nástroj.
Evangelion jako kritika společnosti, která před realitou raději utíká
Jednou z důležitých vrstev Evangelionu je také vztah k fanouškovské kultuře a úniku do fikce. Hideaki Anno v devadesátých letech kriticky mluvil o uzavřenosti části anime publika a o tom, jak snadno se člověk může stáhnout do bezpečného světa vlastních představ. Evangelion přitom tento svět zároveň nabízí i narušuje. Má atraktivní design postav, obří bojové stroje, sběratelské předměty a propracovanou mytologii. Všechno, co může fanoušek donekonečna analyzovat, kupovat a obdivovat.
Jenže pak mu dílo začne připomínat, že skutečné vztahy nefungují jako vysněný příběh. Druzí lidé mají vlastní potřeby, slabosti a hranice. Neexistují proto, aby potvrzovali naši hodnotu. A nelze je bez následků redukovat na objekty našich představ. Právě v tom je Evangelion nepříjemně aktuální i dnes. V době sociálních sítí, algoritmů a digitálních identit je neuvěřitelně jednoduché vytvořit si prostředí, ve kterém se nemusíme konfrontovat s ničím, co nám nevyhovuje.
Můžeme si vybrat, co budeme sledovat. Koho pustíme do svého života. Jakou verzi sebe samých ukážeme ostatním. A přesto může být výsledkem ještě hlubší osamělost. Evangelion vznikl dávno před dnešní podobou internetu, ale jeho základní otázka zůstává stejná. Co když nám největší překážku v cestě k ostatním nepředstavuje svět kolem nás, ale náš vlastní strach?
Rebuild of Evangelion: Když se člověk po letech vrátí ke stejné bolesti
Příběh Evangelionu se neuzavřel v roce 1997. Od roku 2007 začal vycházet filmový cyklus Rebuild of Evangelion, který původní látku nejprve připomínal, ale postupně se vydal vlastní cestou. Poslední film, Evangelion: 3.0+1.0 Thrice Upon a Time, měl premiéru v roce 2021. A právě jeho existence dodává celému fenoménu další rozměr.
Původní Evangelion působil jako dílo člověka, který se zoufale pokouší najít cestu ven z vlastního psychického vězení. Rebuild lze naopak číst jako návrat k těmto problémům s odstupem času. Nejde pouze o předělání starého anime s modernější animací. Je to možnost znovu se podívat na stejné postavy, jejich traumata a vztahy z jiné životní perspektivy.
Zatímco původní konec nechával diváka v bolestné nejistotě, novější filmy výrazněji otevírají témata přijetí, dospívání a schopnosti posunout se dál. Člověk už nemusí celý život zůstávat uvězněný v jednom příběhu. A někdy je právě schopnost opustit svět, který pro nás kdysi znamenal všechno, tou největší změnou.
Proč je Evangelion mistrovské dílo a proč ho ani po třiceti letech nejde jednoduše nahradit?
Evangelion rozhodně není jediné anime, které řeší filozofii, psychologii nebo společenské problémy. Akira nabídla mimořádně silnou postapokalyptickou vizi. Ghost in the Shell se zabývá identitou a vědomím v technologickém světě. Serial Experiments Lain rozebírá hranice mezi člověkem a digitální realitou. Každé z těchto děl je výjimečné vlastním způsobem.
Evangelion má ale jednu zvláštní schopnost. Dokáže spojit velkolepou apokalypsu s intimním psychologickým problémem tak, že obě roviny postupně splynou. Konec lidstva v něm není jen otázkou vědeckého experimentu nebo tajného plánu. Je zároveň extrémní podobou lidské touhy nebýt sám. Obří Evangeliony nejsou jen bojové stroje. Jsou spojeny s rodičovstvím, traumaty a lidskou identitou. Andělé nejsou pouze monstra, která je potřeba porazit. Jejich existence postupně zpochybňuje představu lidstva o vlastním místě ve světě.
A hlavní hrdina není někdo, kdo se po dostatečně intenzivním tréninku konečně promění v dokonalého zachránce. Je to člověk, který se pokouší naučit žít sám se sebou. Právě díky tomu dokáže Evangelion oslovovat lidi, kteří se jinak o mecha anime vůbec nezajímají. Nabízí totiž otázky, na které nemá jednoduché odpovědi. A zároveň se nebojí být rozporuplný.
Některé jeho části jsou chaotické. Některé postavy se chovají odpudivě. Některé scény jsou přehnané, nepohodlné nebo otevřené až příliš mnoha interpretacím. Evangelion není dokonalý stroj. Možná právě naopak. Jeho nedokonalost, neklid a emocionální syrovost tvoří velkou část toho, proč působí tak odlišně. Místo pečlivě připraveného úniku z reality nabízí zkušenost, která diváka nutí přemýšlet o vlastním životě. A v tom je jeho mimořádná síla.
Největší apokalypsa se odehrává uvnitř člověka
Po všech andělech, experimentech, biblických symbolech a filozofických úvahách nakonec Evangelion směřuje k něčemu překvapivě jednoduchému. K otázce, zda má cenu žít. Ne ve světě, kde všechno funguje dokonale. Ale v realitě, kde nás lidé mohou zraňovat, odmítat a opouštět. Kde nikdy nebudeme mít naprostou kontrolu nad tím, co si o nás ostatní myslí. A kde neexistuje žádná záruka, že nakonec budeme šťastní.
Evangelion nenabízí univerzální návod, jak tyhle problémy vyřešit. Nenutí nás věřit, že dostatečně silná vůle překoná všechno. A už vůbec netvrdí, že člověk musí být hrdinou, aby si zasloužil existovat. Místo toho ukazuje, že naše slabosti, strachy a nedokonalosti jsou součástí lidské zkušenosti. Že vztahy bolí právě proto, že nám na nich záleží. A že skutečné přijetí není možné bez ochoty riskovat odmítnutí.
Proto je Neon Genesis Evangelion mnohem víc než jen anime o obřích robotech a konci světa. Je to nepříjemné zrcadlo, ve kterém člověk možná spatří něco, co by si raději nepřiznal.
Protože ve výsledku není nejděsivější představa, že jednou skončí svět. Mnohem děsivější je představa, že máme celý život možnost se s někým skutečně spojit, ale ze strachu před bolestí se o to nikdy ani nepokusíme.
Facebook
Twitter
Sdílet
Tagy
Události
