Vystudovala jsi herectví, ale nakonec ses vydala cestou elektronické indie hudby. Co ti herecké vzdělání dalo, co bys jako hudebnice bez něj možná nikdy neobjevila? A jak se promítá do tvé práce s tělem, hlasem a prostorem na pódiu či klipech?
Musím hodně zašátrat v paměti.Tohle období jsem hodně prokalila a do školy jsem často nechodila. Od druhého ročníku už jsem tu školu brala v podstatě jen jako vstupenku do Prahy, abych mohla v šestnácti letech žít sama. Princip té školy mi koneckonců nevyhovoval – dělalo se zkrátka to, co bylo řečeno, nebo jsem to tak aspoň tehdy vnímala. Možná mi to ale dalo jednu zásadní věc: s odstupem času jsem si díky tomu uvědomila, že můžu věci dělat úplně podle sebe, a že je to tak správně.
Během pobytu v Londýně ses odklonila od klasického kapelního hraní a začala hledat vlastní cestu prostřednictvím syntezátorů a elektronické produkce. Co ti na tradičním pojetí kapely nevyhovovalo a jakou svobodu jsi našla v samostatné tvorbě?
Našla jsem v ní přesně tu svobodu, kterou jsem asi vždycky hledala. Svobodu, která se nebojí být sama sebou. Klasickou velkou kapelu jsem předtím vlastně nikdy nezažila. Když jsme ale s bráchou skončili s hraním na ulicích v Camdenu, chtěla jsem v hudbě pokračovat. Potkala jsem kluka, který se motal kolem jednoho místa, kam jsme hodně chodili, a začali jsme spolu hrát moje první písničky. Jenže mě začal tlačit do věcí, ve kterých mi nebylo komfortně. Tak jsem si řekla, že to zkusím úplně sama.
Během pandemie ses vrátila na jihočeský venkov, kde jsi žila v polorozpadlém domě, starala se o zvířata a tvořila v podkrovním studiu bez internetu. Jak tě toto období izolace a fyzické práce proměnilo jako člověka i jako hudebnici?
Řekla bych, že dost. Na venkově jsem se naučila o něco větší trpělivosti, i když ji mám pořád hodně nízkou. Víc než samotné místo mě ale ovlivnili lidé, ke kterým jsem se vrátila. V Londýně jsem strávila tři roky v podstatě s cizími lidmi. Bylo to sice často neskutečně příjemné, protože na mně nikdo nelpěl a měla jsem absolutní svobodu, ale před návratem domů jsem si začala uvědomovat, že mi chybí moji staří známí, se kterými jsem vyrostla. Začala jsem si mnohem víc vážit toho, že tady jsou a stojí mi nablízku.
Tvoje hudba kombinuje taneční rytmiku s různými zvukovými anomáliemi, nečekanými odbočkami a záměrně nesourodými prvky. Když skládáš, hledáš spíš určitý řád, který můžeš následně rozbíjet, nebo tě zajímá právě moment, kdy se skladba začne vymykat kontrole?
Ono se to hodně liší. Tím, že nejsem žádný velký hudební znalec a produkci jsem se učila úplně sama, necítím, že by tvorba měla mít nějaká striktní pravidla. Můj kytarista sice říká, že existují jasné zákonitosti, kterých bychom se měli držet, ale já s tím úplně nesouhlasím. Podle mě hudba moc pravidel nemá, jinak by přece nemohlo vzniknout nic nového. Funguju tak, že do tracku házím, co se mi zrovna líbí a jaký zvuk mě v tu vteřinu baví. Pak mám na chvíli v hlavě docela černo a najednou je písnička na světě.
Ve svých textech pracuješ s neologismy, opakováním a vlastními jazykovými kódy, například se slovem Šklabuník. Co se prostřednictvím takového jazyka dá vyjádřit lépe než běžnými slovy? A potřebuješ vůbec, aby posluchač tvým textům rozuměl?
Dá se tím skvěle vyjádřit pocit, pro který v běžné řeči neexistuje slovo. Nebo tím taky nevyjadřuji vůbec nic, případně něco úplně nového. Netrvám na tom, aby lidé mým textům stoprocentně rozuměli, ale je hrozně hezké, když se to občas stane a posluchač porozumí.
Tvoje koncerty stojí nejen na hudbě, ale také na kostýmech, choreografii, gestice a fyzické expresi. Vnímáš na pódiu sama sebe stále jako Josefínu, nebo se potřebuješ proměnit v určitou postavu, abys mohla některé věci vůbec udělat?
Vnímám se stoprocentně jako já. Na stagi ze mě ale opadá veškerý stud a cítím k sobě obrovskou důvěru. Zároveň je to prostor, kde se můžu vyřvat ze všech věcí, co se mi zrovna dějí v životě. A to jsem pořád já.
EP Šklabuník (My Jellyfish) se obrací k lidské mysli, úzkostem a pocitům odcizení, zatímco album Pumpa Pumpa převádí strach do absurdity a taneční energie. Co se v tobě musí stát, aby se nepříjemný pocit proměnil v hudbu, na kterou se dá tančit?
Je to pro mě dlouhá cesta. Postupně jsem si začala uvědomovat – respektive se o to pořád dokola snažím – že je nejlepší brát tyhle těžké stavy s lehkostí a humorem. A toho nepříjemného pocitu udělat něco krásného.
Do širšího povědomí české alternativní scény ses dostala také díky pořadu Startér na Českém rozhlase Radio Wave a singlu Somewhat Sideways. Co pro tebe tehdejší pozornost znamenala a změnilo se od té doby něco na tom, jak ke své hudbě přistupuješ nebo jak ji prezentuješ navenek?
Trochu se to změnilo v tom, že mě začalo hrozně bavit, jak to lidi baví. Ta odezva mi dodala obrovský drive tvořit dál, věci víc promýšlet a promakat do detailu. Taky mě to nakoplo zapojovat do procesu nové lidi a zkoušet nepoznané věci.
Zmiňovala jsi ambici propojit své skladby do celovečerního hudebního filmu, který by vytvořil ucelený audiovizuální příběh. Kdyby ses na svou dosavadní tvorbu měla podívat jako na jeden film, nikoli jako na jednotlivá alba a singly, jaký příběh by vyprávěl?
Vyprávěl by o mém životě. Začínal by v mém asi nejtemnějším období, kdy jsem zhruba měsíc nemohla pořádně vyjít ven z domu, aniž bych dostala panický záchvat. A film by mapoval, jak se to postupně zlepšovalo a zase zhoršovalo, jak jsem v tom všem objevovala určité vzorce a přicházela na to, odkud ty stavy vlastně pramení. Byla by to taková specifická cesta dospívání.
Na závěr, co bys chtěla vzkázat čtenářům webu obscurefreaks.cz? Na čem aktuálně pracuješ a jakým směrem by ses chtěla v příštích letech ve své tvorbě vydat?
Momentálně pracuji na svém zatím vůbec největším projektu, který ale úplně není můj, ale detaily musím ještě chvíli nechat v utajení. K tomu chystám několik singlů, které chci vydat v nejbližší době. A co bude dál, se uvidí. Možná uděláme něco s celou mojí skvadrou a asi i další album. U mě se ale věci dějí dost impulzivně a nápady přicházejí nečekaně, takže se sama nechám překvapit, co se naskytne.
Facebook
Twitter
Sdílet
Tagy
Události
