1. Můžeš se prosím na úvod čtenářům webu představit? 
Ahoj, jsem Daria Leere. Jsem hudebnice milující hudbu a atmosféru osmdesátých let. 
V mém sólo projektu Leere hraji od roku 2016, mým předchozím hudebním projektem bylo Duo Monowelt. Žiji v Berlíně.

2. Jak dlouho se věnuješ hudbě?
O hudbu se zajímám již od dětství. Mí rodiče jsou hudebníci a tak jsem vyrůstala při poslechu mého otce hrající Bachovy Preludia a fugy na akustickou kytaru. Má matka je učitelkou klavíru a tak naučila hrát na klavír i mě. V osmnácti jsem hrála také na flétnu a samozřejmě jsem vždy milovala poslech hudby všeho druhu (od klasiky až po pop). 

3. Řekneš nám něco víc o svých začátcích? 
Jak jsem již zmiňovala, poprvé jsem byla v kapele s přáteli, když jsem hrála na flétnu v Petrohradu. Poté jsem se přestěhovala do Berlína a v roce 2012 jsme s Martou založili náš ženský projekt Monowelt inspirovaný kapelami Lebanon Hanover, The Cure, Einstürzende Neubauten a Malaria. 
V tuto dobu jsem si pořídila syntetizátor a bicí automat značky Roland z osmdesátých let, který stále používám v projektu Leere. 
Také jsem tuto dobu začala psát písně. Vydali jsme alba Rückschau a Last Cup of Sorrow. Po pěti letech hraní jsme se ale rozdělili. 

4. Máš nějakou vizi svého projektu? 
Ano, mám vizi, že všechno přichází z nicoty a mizí stejně tak rychle, jako přichází. Důležitý je moment tvorby z prázdnoty. Stává se to pořád. Vytváří se čistá energie. Člověk musí využít ten proud a přetvořit tuto energii v materiál jako jsou zvuky nebo slova. 

5. V promo textu hovoříš o žánru “Aggressive romance”. Můžeš nám ho trochu přiblížit? 
Ano, s potěšením. 
Kvůli prázdnoty umění dvacátého prvního století je vše, co je tvořeno, koláž kontrastů. Je tomu tak i u mého projektu. Je postaven na kontrastech. Mé živé vystoupení vyžaduje velkou pozornost, abyste viděli cestu z romantismu k agresi/boji. To je důvod, proč ho tak nazývám. Když se zamilujeme, také procházíme těmito kroky… Chci na stagi vyjádřit různé pocity. Jsem velice romantická a stydlivá, ale zároveň jsem naštvaná a žhavá. Zhlédnutí mého vystoupení to přeci jen popíše lépe, než má slova. 

6. Máš za sebou nějaké vystoupení na které ráda vzpomínáš? 
Samozřejmě. Pamatuji si každé vystoupení, ještě jsem jich neměla tisíce, živě hraji teprve rok. Každé z nich bylo úžasné, ale řekla bych, že nejlepší z nich bylo v Petrohradě, mém rodném městě. Od dob, co jsem začala tvořit hudbu, jsem vždy snila hrát právě tam… A můj sen se stal skutečností! 
Přeji si udělat tour po Baltu a navštívit všechna města u Baltského moře. Finsko bylo také skvělé! Hrála jsem s Aus Tears, úžasnou místní kapelou. Také bych chtěla mít tour v červnu, během bílých nocí (v době, kdy v polárních oblastech slunce nezapadá vůbec nebo jen na chvíli, pozn. arcikor.) 

7. Máš za sebou nějakou vtipnou historku z vystupování? 
Nemám...Má hudba je moc vážná… (úsměv) 

8. Jaký je tvůj pohled na německou scénu? 
Nějak se v ní nepohybuji, balancuji mezi scénami a já osobně se cítím, jako bych patřila pouze do scény undergroundového umění. A tato scéna je vynikající v Berlíně a doufám, že i v celém Německu. Naposledy jsem hrála na výstavě DIY umění. To byla má nejlepší zkušenost a myslím si, že to je právě to, kam patřím. 

9. Na co se mohou návštěvníci Grave Night těšit? 
Lidé se mohou těšit na autentický zvuk osmdesátých let znějící z mých syntezátorů, přesně takových, jaké v roce 1985 používali při živých vystoupeních The Cure. 
Může se jim zalíbit můj hluboký hlas vycházející ze studny mé duše zničehonic, vystupující na povrch měníce se na vysoké tóniny. 
A samozřejmě se mohou těšit na to vidět mě, stydlivou uměleckou holku se špetkou soudnosti vyšilující s kovovým řetězem. 

10. Na závěr rozhovoru bych se rád zeptal jestli máš něco, co bys ráda vzkázala čtenářům Obscure Freaks? 
Samozřejmě bych chtěla poděkovat čtenářům za přečtení tohoto rozhovoru a jejich zájmu o mou hudbu a umění. Velice se těším vidět tolik lidí, kteří přijdou na akci a budou vytvářet tu nejlepší atmosféru. Samozřejmě, budu otevřená mluvit i po vystoupení a odpovědět na další dotazy, pokud bude potřeba. 

Hodně štěstí z Berlína.


Daria Leere Lach doch!