Dva bratři, bílé obličeje, černé šaškovské čáry a hudba, která odmítá zůstat na jednom místě. The Garden vypadají, jako kdyby utekli z nějakého podivného cirkusu, cestou se zastavili v punkovém klubu a nakonec se rozhodli natočit vlastní hororový seriál. Jenže za touhle absurdní fasádou je mnohem víc než jen snaha být divní.
Fletcher a Wyatt Shearsovi si během let vytvořili vlastní svět, ve kterém se punk potkává s elektronikou, groteskním humorem, hororem, rapem i estetikou starých televizních pořadů. Jejich hudba zní, jako kdyby někdo rozbil několik žánrů o zeď a pak z jejich střepů poskládal něco úplně nového. A jejich videoklipy? Ty často působí, jako by vznikly někde mezi dětským snem, noční můrou a velmi špatným televizním vysíláním.
The Garden ale nejsou zajímaví jen proto, že vypadají jinak. Za celou tou bizarností stojí dva muzikanti, kteří si už od začátku odmítali nechat říkat, jak má jejich hudba znít. A právě z téhle potřeby dělat věci po svém vznikl svět Vada Vada.

Kalifornie, punk a dva bratři, kteří nechtěli znít jako ostatní

Když se řekne kalifornská hudební scéna, spoustě lidí naskočí skateboardy, surf rock nebo klasický americký punk. Jenže Orange County není jen slunce, pláže a drahé domy. Desítky let tam funguje také silná hardcoreová a nezávislá hudební komunita. Právě v tomhle prostředí vyrůstali jednovaječní bratři Fletcher a Wyatt Shearsovi.
Hudba je obklopovala odmalička. Jejich otec působil na místní punkové scéně, doma měli přístup k nástrojům a postupně objevovali kapely jako Minutemen, Saccharine Trust nebo Killing Joke. Vedle punku je ovšem zajímala také elektronika, rap, videohry a všemožná podivná hudba, která se nevešla do jedné škatulky. Ještě před vznikem The Garden působili v kapele M.H.V. (Ms. Hannah's Victims). Šlo o syrovější punkový projekt, ve kterém hráli společně s dalším muzikantem.
Zkušenost s klasickou kapelou jim ale zřejmě nestačila. V roce 2011 založili The Garden. Tentokrát už bez potřeby dalších členů. Wyatt vzal do ruky baskytaru, Fletcher usedl za bicí a oba se podělili o zpěv. Základní sestava, která by pro mnoho kapel znamenala omezení, se v jejich případě stala výhodou. Nikdo další jim nemusel vysvětlovat, že něco nejde, že by skladba měla mít normální refrén nebo že punková kapela přece nemůže najednou začít používat taneční beaty. A přesně to začali dělat.
The Garden: Kapela, která si vytvořila vlastní pravidla
Rané nahrávky The Garden byly krátké, syrové a hodně minimalistické.
EP Everything Is Perfect z roku 2012 a debutové album The Life and Times of a Paperclip z roku 2013 ukazovaly duo, které se nebálo postavit skladbu na jednoduché baskytarové lince, rychlém rytmu a zvláštním vokálním projevu. Některé písničky trvaly sotva minutu. Jiné končily právě ve chvíli, kdy by běžná kapela teprve začínala druhou sloku. The Garden neměli potřebu skladby uměle natahovat.
Když nápad fungoval čtyřicet sekund, stačilo jim čtyřicet sekund. Postupně ale začali svůj zvuk rozšiřovat. Do punkového základu pronikaly syntezátory, samply, elektronické bicí, breakbeaty, rap i melodie připomínající staré počítačové hry. V roce 2015 vydali album Haha, které představovalo výrazný posun. Zatímco rané nahrávky působily jako spontánní punkové výbuchy, tady už bylo slyšet, že bratři chtějí vytvořit něco mnohem zvláštnějšího.
Následující EP U Want the Scoop? z roku 2017 ukázalo jejich zálibu v absurdním vyprávění a groteskních postavách. Album Mirror Might Steal Your Charm z roku 2018 pak přineslo další kombinaci elektroniky, nervózních rytmů a téměř kreslené bizarnosti. Pro někoho to všechno muselo znít jako hudební bordel. Jenže The Garden měli nad tímhle chaosem podstatně větší kontrolu, než se mohlo zdát. A jejich koncerty to dokazovaly. Dva muzikanti, minimum nástrojů a publikum, které reaguje, jako by právě vystoupila mnohem větší hardcoreová kapela.
Proč se začali malovat jako šašci?
Jedním z nejvýraznějších symbolů The Garden se postupně stala černobílá šaškovská vizáž. Bílé obličeje, černé ornamenty kolem očí, zvláštní úsměvy a oblečení, které někdy působí jako kombinace punkové módy, cirkusového kostýmu a postavy z podivného hororu. Nejde ale jen o snahu vypadat na pódiu co nejdivněji. Postava šaška se totiž k jejich hudbě hodí až nepříjemně dobře. Šašek se může smát autoritám, říkat nepříjemné věci a chovat se absurdně, aniž by musel dodržovat pravidla ostatních. Zároveň ale nikdy nevíte, jestli je skutečně hloupý, nebo si jenom dělá srandu ze všech kolem.
Podobný pocit vyvolává i hudba The Garden. V jednu chvíli slyšíte text, který působí jako naprostá pitomost. O pár sekund později si uvědomíte, že se možná dotýká něčeho mnohem osobnějšího. Šaškovská estetika se výrazněji prosazovala kolem roku 2016 a postupně se stala poznávacím znamením kapely. Dnes patří k jejich vizuálnímu světu stejně neodmyslitelně jako Wyattova baskytara a Fletcherovy bicí. Jenže zatímco v hudbě si bratři vytvořili vlastní styl, ve videoklipech začali budovat rovnou celý alternativní vesmír.
Videoklipy The Garden: Když se punk potká s hororem a absurdním filmem
Tady se dostáváme k možná nejzajímavější části jejich tvorby. The Garden totiž nikdy nebrali videoklipy jen jako povinnou propagaci nové skladby. Jejich videa často připomínají krátké filmy. Ne vždy mají jasný příběh, ne vždy dávají logický smysl a občas se v nich dějí věci, které by normální režisér zřejmě vyškrtl už při čtení scénáře. Právě tím ale fungují.
Call This # Now: Barevné obleky, slizký byznys a televizní groteska
Jedním z nejlepších příkladů je videoklip Call This # Now z roku 2016. Bratři se v něm pohybují ve světě výrazných kostýmů, podivného humoru a přehnaných gest. Celé video má nádech staré nízkorozpočtové televizní produkce, která se někde po cestě proměnila v groteskní noční můru. Za klipem stojí režiséři William Sipos a Sean Campos. Zajímavé je, že samotná skladba pracuje s motivy falešných autorit, nedůvěry a manipulace. Přehnaný vizuál tak není úplně náhodný. Pod humorem se skrývá poměrně nepříjemná představa světa, ve kterém vás každý chce na něco nalákat. Ať už to bylo záměrem, nebo ne, výsledek působí jako reklama z paralelního vesmíru, ve kterém by člověk rozhodně nechtěl uvádět číslo své platební karty.
Thy Mission: Mac DeMarco jako moderátor z pekla
Pokud bychom měli vybrat jediný klip, který dokonale vystihuje vizuální genialitu The Garden, jedním z hlavních kandidátů by byl Thy Mission z roku 2019. Na skladbě spolupracovali s Macem DeMarcem. Jenže místo obyčejného videa, ve kterém muzikanti hrají před kamerou, vznikla naprosto bizarní televizní show. DeMarco zde vystupuje jako moderátor pořadu The Vada Vada Show.
Na první pohled připomíná usměvavého moderátora ze staré americké televize. Jenže postupně se ukazuje jeho démonická stránka a celý pořad se mění v nepříjemnou grotesku. Wyatt a Fletcher mezitím vystupují v různých kostýmech a rolích. Připomíná to starou televizní estrádu, kterou někdo nechal přes noc běžet ve strašidelném domě. Klip režírovali Nadia Lee Cohen a Charlie Denis. A právě na jejich práci je vidět, jak dobře může fungovat propojení promyšlené výpravy, kostýmů, make-upu a naprosto absurdního humoru.
Thy Mission není jen videoklip. Je to malý bizarní film, který by klidně mohl fungovat i bez hudby.
Haunted House on Zillow, Chainsaw the Door a hororová stránka The Garden
Čím déle The Garden existují, tím výrazněji se v jejich tvorbě objevuje fascinace hororem. Nejde ovšem o klasický horor plný laciných lekaček. Spíš o podivnou atmosféru starých strašidelných příběhů, laciných VHS kazet, halloweenských dekorací a míst, kde se člověk necítí úplně dobře, přestože se zdánlivě nic neděje. Tohle je dobře patrné u skladeb a klipů Haunted House on Zillow, Chainsaw the Door nebo Orange County Punk Rock Legend.
Výraznou roli v jejich vizuální podobě sehrál opět William Sipos, který s The Garden dlouhodobě spolupracuje. Zajímavé je, že bratři mají ke strašidelným místům a paranormálním příběhům skutečně blízko. V rozhovoru pro The Line of Best Fit mluvili například o cestách do nevadského Tonopahu, oblasti známé svými strašidelnými hotely a bizarními turistickými atrakcemi. Horor tedy v jejich případě není jen marketingová kulisa. Je součástí jejich dlouhodobých zájmů. A díky tomu se do hudby i videoklipů dostává přirozeně.
Ballet a Filthy Rabbit Hole: Další kapitola jejich vizuálního světa
V roce 2024 vydali The Garden EP Six Desperate Ballads. Právě s tímto obdobím souvisejí videoklipy Ballet a Filthy Rabbit Hole, které pokračují v jejich zálibě v podivných postavách, temné atmosféře a výrazné vizuální stylizaci. V klipu Ballet se navíc objevila Dinah Cancer, zpěvačka kultovní americké deathrockové kapely 45 Grave. Je to přesně ten druh propojení, který k The Garden sedí.

Místo toho, aby se snažili vypadat jako současná alternativní kapela, vytahují inspiraci z různých období punku, hororu a subkultur a přetvářejí ji do něčeho vlastního. Jejich videoklipy tak fungují jako samostatná část diskografie. Kdo zná jen hudbu, přichází o pořádný kus zážitku.
Puzzle: Fletcherův svět, ve kterém je pod chaosem schovaná melancholie
Abychom ale bratry pochopili opravdu dobře, musíme The Garden na chvíli opustit. Fletcher Shears začal v roce 2012 tvořit pod jménem Puzzle. Zatímco v The Garden sdílí tvůrčí prostor se svým bratrem, Puzzle vznikl jako místo, kde mohl pracovat úplně sám. V jednom z rozhovorů vysvětloval, že projekt původně založil ve chvíli, kdy procházel náročným osobním obdobím a potřeboval své pocity dostat ven prostřednictvím hudby.
To je důležité pro pochopení jeho tvorby. Puzzle totiž často působí výrazně osobněji než The Garden. Zatímco společná kapela staví na energii, absurdním humoru a punkové nevyzpytatelnosti, Fletcherova sólová hudba častěji pracuje s melancholií, nostalgickými syntezátory a zvláštním druhem osamělosti. Nahrávky jako Soaring, X Hail, The Rotten Opera nebo novější Damage Collection! ukazují, jak daleko dokázal tenhle přístup posunout.
Obzvlášť The Rotten Opera z roku 2023 stojí za pozornost. Je to temná a emocionálně intenzivní nahrávka, ve které se elektronické rytmy střídají s téměř křehkými melodickými pasážemi. Skladba love is a place to hide je krásným příkladem Fletcherovy schopnosti spojit nepříjemnou atmosféru s velmi lidskou emocí. A i tady mají velkou roli videoklipy. William Sipos režíroval pro Puzzle například Love Is A Place To Hide, Foghorn, Sigh nebo novější Clash!.
Vizuální svět Puzzle je oproti The Garden často méně cirkusový a více introspektivní. Pořád je v něm absurdita, ale místo šaškovské grotesky působí místy jako zvláštní sen, ze kterého si člověk po probuzení pamatuje jen několik nepříjemně přesných obrazů. A pokud vás podobná estetika baví, Puzzle je projekt, ve kterém se dá utopit na hodně dlouho.
Enjoy: Wyatt Shears a jeho vlastní pohled na svět
Fletcher má Puzzle. Wyatt má Enjoy. A tady je zajímavé, že Enjoy vznikl dokonce ještě před The Garden, kolem roku 2010. Wyatt si původně chtěl vyzkoušet vlastní nahrávání a práci se svým hlasem. Z nenápadného osobního experimentu postupně vyrostl samostatný projekt s rozsáhlou diskografií. Enjoy je v mnoha ohledech přístupnější než Puzzle.
Výraznější baskytarové linky, chytlavější refrény, punkově laděné skladby a místy skoro popová melodika. Jenže stejně jako Fletcher se ani Wyatt nenechává svázat jedním stylem. Na deskách jako Another Word for Joy, Small Car Big Wheels, Exploited nebo The Sound Of Deceit se střídají různé polohy indie rocku, elektroniky, punku a melodických experimentů. A opět tu funguje zvláštní kontrast. Hudba často působí vesele nebo bezstarostně, ale když se člověk zaposlouchá, objeví témata každodenního života, vztahů, nejistoty a času, který člověku neustále protéká mezi prsty.
Small Car Big Wheels: Když se každodennost promění v absurdní komedii
Stejně jako u The Garden stojí za pozornost i vizuální tvorba Enjoy. Například videoklip Small Car Big Wheels z roku 2018. Wyatt se zde objevuje v výrazném oblečení a stylizovaných scénách, které přenášejí jeho specifický humor do obyčejného prostředí. Klip režíroval Taylor Bonin, produkoval jej Wyatt a ilustrace připravil Jonny Payne. Výsledkem je video, které nepotřebuje žádný obří rozpočet, aby si vybudovalo vlastní atmosféru. A právě v tom spočívá kouzlo velké části tvorby bratrů Shearsových. Nápad, osobitý vizuál a dobrý cit pro absurditu často udělají víc než drahé efekty.
Enjoy navíc není pouze Wyatt s notebookem. Na koncertech vystupuje také s dalšími muzikanty, takže jeho sólová hudba může naživo získat podobu plnohodnotné kapely. A když v roce 2025 vyrazili Enjoy a Puzzle na společné turné, fanoušci dostali mimořádnou příležitost vidět oba bratry jako dvě samostatné hudební osobnosti. Bez toho, aby spolu museli hrát jako The Garden.
M.H.V., Turkey, Penalty Kill a další zapomenutá zákoutí
Člověk by si mohl myslet, že tři hlavní projekty jsou pro dva muzikanty až dost. Jenže kolem bratrů Shearsových vzniklo také několik dalších kapel a hudebních experimentů, které nejsou mezi běžnými posluchači zdaleka tolik známé. Vedle rané M.H.V. stojí za připomenutí například Turkey, projekt Fletchera Shearse a režiséra Williama Sipose. Tady se hudba posouvá ještě více směrem k elektronice, samplům a podivným instrumentálním kompozicím. Zatímco Puzzle bývá osobní a emotivní, Turkey často působí jako zvukový experiment, který si bere inspiraci z videoher, filmů a internetového bizáru.
Z dalších projektů se objevuje například Penalty Kill, punkově orientovaná kapela, na jejímž fungování se podíleli také členové rodiny Shearsových. Historie širšího okruhu zahrnuje i raný projekt Potion, spojený s oběma bratry a Jonnym Paynem, nebo méně známé formace spojované s Wyattem, například Romeos. U těchto starších projektů je dokumentace podstatně omezenější než u The Garden, Enjoy a Puzzle. Právě proto ale stojí za zmínku: ukazují, že bratři experimentovali se sestavami i žánry dlouho předtím, než kolem nich vznikla větší komunita.
Samostatnou kapitolou je Macabre Plaza. Instrumentální projekt plný zasněných kytar, zvláštních melodií a melancholické atmosféry fanoušci dlouhodobě spojují s Wyattem Shearsem. Jeho autorství však nebylo stejně jednoznačně veřejně doloženo jako u Enjoy, a tak je fér tuhle spojitost uvádět jako rozšířenou domněnku, nikoli potvrzený fakt. I tohle malé tajemství ostatně do světa Vada Vada docela zapadá.
Vada Vada: Když si vlastní svět vybuduje celá komunita

Celý příběh by ale nebyl úplný bez pojmu Vada Vada. Tohle označení bratři Shearsovi používají pro vlastní filozofii umělecké svobody. Nejde o hudební žánr, který byste mohli jednoduše definovat několika pravidly. Jde spíš o myšlenku, že hudba a umění nemusí dodržovat hranice vytvořené ostatními. Jestli chce punková kapela dělat elektroniku, proč ne? Jestli chce hudebník spojit taneční beaty s hororovou estetikou a absurdním humorem, proč by nemohl?
A jestli se rozhodne jedno album věnovat úplně jinému stylu než to předchozí, není důvod, aby se za to někomu omlouval. Postupně se kolem Vada Vada vytvořila komunita dalších výrazných interpretů. Patří mezi ně například Slater, Cowgirl Clue a 3L3D3P. Každý z nich přináší vlastní zvuk a estetiku, ale spojuje je podobná neochota podřizovat se očekáváním tradiční hudební scény.
Cowgirl Clue kombinuje elektroniku, pop a zvláštní nostalgickou atmosféru. Slater se pohybuje mezi taneční hudbou, punkovými vlivy a rapem. 3L3D3P zase přináší výrazně elektronický, experimentální a klubově orientovaný přístup. V listopadu 2024 se tyhle různé světy setkaly na společných koncertech Vada Vada v Los Angeles. Na jednom programu se objevili The Garden, Puzzle, Enjoy, Slater, Cowgirl Clue i 3L3D3P. Už to nebyla jen skupina přátel kolem jedné kapely. Byla to samostatně fungující hudební komunita se svou vlastní identitou, fanoušky a vizuální kulturou.
Od malých klubů až po světová pódia
The Garden začínali jako dva mladí kluci z Orange County, kteří hráli v malých klubech a vydávali vlastní nahrávky. Postupně se dostali na turné po Evropě, Asii i dalších částech světa. Vystoupili také na festivalu Coachella a jejich hudba přitáhla pozornost umělců z úplně jiných prostředí. Vedle Maca DeMarca se jejich jméno začalo objevovat i v souvislosti s Tylerem, The Creatorem a širší alternativní rapovou scénou.
Zajímavou odbočkou byla také móda. V roce 2013 si bratry vybral Hedi Slimane pro přehlídku módního domu Saint Laurent. Později se objevovali i v dalších módních projektech. Přitom na nich pořád zůstává něco zvláštního. I když stojí na profesionálním pódiu nebo před objektivem známého fotografa, jejich tvorba si zachovává atmosféru lidí, kteří by nejradši zůstali ve vlastním podivném světě.
A možná právě proto je kolem nich tak silná fanouškovská komunita. The Garden se nepokoušejí působit dokonale.Spíš dávají najevo, že člověk může být divný, absurdní, přehnaný nebo úplně mimo očekávání ostatních a přesto vytvořit něco, co osloví tisíce lidí.

Od Horseshit on Route 66 k Bootleg: Jejich svět dál roste
Výraznou kapitolou jejich novější tvorby bylo album Horseshit on Route 66 z roku 2022. Deska přinesla agresivnější punkový zvuk, výrazné hororové motivy a skladby jako Freight Yard, OC93 nebo What Else Could I Be But A Jester. Vedle následného EP Six Desperate Ballads z roku 2024 bylo dobře vidět, jak se hudba The Garden postupně posouvá k temnější a někdy až hororově laděné podobě.
V roce 2026 pak vydali album Bootleg. Novinka z 10. července obsahuje čtrnáct skladeb a znovu kombinuje syrový punk, elektronické rytmy, zvláštní melodické nápady a příběhy plné podivných postav. Tentokrát ještě výrazněji pracují s motivy paranormálních jevů, přízraků a nejrůznějších bizarních situací. Nahrávka nepůsobí jako pokus vrátit se k začátkům. Spíš jako další kapitola světa, který se za patnáct let neustále rozrůstal, aniž by přestal být rozpoznatelný. Právě v tom je jejich síla. The Garden se dokážou změnit, ale přitom pořád znějí jako The Garden.
Dva bratři, kteří nepotřebovali zapadnout

Na příběhu Fletchera a Wyatta Shearsových je fascinující hlavně to, kolik odlišných věcí dokázali vytvořit, aniž by se vzdali vlastní identity. The Garden jsou syrová energie, punk, chaos a absurdní divadlo. Puzzle je Fletcherův osobnější, melancholičtější a elektronicky orientovaný svět. Enjoy představuje Wyattovu melodickou, punkovou a často civilnější stránku. Vedle toho existují menší projekty, spolupráce, videoklipy, koncerty a celá komunita Vada Vada.
Všechno to přitom začalo poměrně jednoduše. Dva bratři měli rádi hudbu a nechtěli se nechat omezovat tím, jak by podle ostatních měla znít. Dnes mají za sebou rozsáhlou diskografii, výraznou vizuální identitu a fanoušky po celém světě. A možná nejzajímavější na tom všem je, že si pořád zachovávají svou vlastní zvláštní logiku. Jejich hudba nemusí být pro každého. Někoho nadchne, jiného bude neskutečně srát. Ale pokud se do jejich světa jednou dostanete, rychle zjistíte, že The Garden nejsou jen další alternativní kapela.
Jsou vstupní branou do celého hudebního vesmíru, ve kterém punk potkává elektroniku, melancholie se míchá s absurditou a šašci mají možná víc co říct než všichni ostatní.
A jestli něco dokonale vystihuje filozofii Vada Vada, pak právě tohle.

