Zemřel mladý influencer Majo Seman

Posted by

Mladého influencera našli nad ránem 1. září 2021 mrtvého v jednom z bratislavských apartmánů. Byla u něj nalezena injekční stříkačka a hromada léků. Jeho přítelkyně byla ihned po příchodu policie odvezena na psychiatrii.

Majově tragické smrti předcházely šokující stories na jeho Instagramu a zavádějící videa a livestreamy pod očividným vlivem drog, které záhy mazal. Jednou z posledních takových zpráv bylo oznámení, že jeho přítelkyně Adéla je těhotná. Tyto chaotické střípky zpráv zanechaly v mnoha lidech zmatení a pochyby o pravé příčině a okolnostech jeho smrti. I když si mnozí myslí, že se předávkoval, podle slov jeho blízké kamarádky zemřel na selhání jater.

Aby toho nebylo málo, na profilu Majo Seman se po jeho smrti objevila podezřelá aktivita. Profil začal sledovat nové účty a dokonce i sdílel několik příspěvků na stories. Během léčby závislosti Majo uvedl, že se o jeho Instagramový účet bude starat jeho matka. To však pod podmínkou, že léčbu dokončí. Jejich vztah se jevil jako velice komplikovaný, ve videích a stories se často opakovaně hádali a zase usmiřovali. Den před smrtí Majo natočil v sanitce jedno z posledních videí do svého příběhu. V něm popisoval, jak ho jeho matka chtěla využít jen kvůli followerům a chtěla ho zbavit svéprávnosti. Podle obsahu videa otce neměl, neboť pravděpodobně zemřel. Z bratislavských influencerských okruhů se k nám dostala informace, že se Mariánův profil nabízí na prodej. Je možné, že by za tím mohla být jeho matka? My doufáme, že ne.

Majova nespoutaná povaha by dala zabrat ve výchově bezpochyby i tomu nejzkušenějšímu rodiči ale právě kvůli této povaze si svými videi získal přízeň fanoušků. Majo Seman byl mladý influencer, který se věnoval i tvorbě videí na síti Youtube. 

Dle jeho slov chtěl svou tvorbou umožnit lidem se odreagovat či zasmát, aby zapomněli na strasti života. Přes kontroverzi, s jakou vystupoval, se brzy objevoval vedle tváří, které už každý znal. Lady Zika, Míša z kanálu Mishových šílenosti, Zachy, Sugar Denny nebo třeba Carrie Kirsten. To vystřelilo Majovu sledovanost do výšin. Časem se však z dříve komediálního obsahu stalo jen volání o pomoc. Stále více se začaly objevovat bizarní stories, kde lidé prosí o pomoc, o přespání nebo zdali mají účet v Tatra bance. Na jeho Youtube kanálu se začala objevovat i vážnější, melancholičtější videa, která jako varovný signál problikávala nad jeho budoucností. Před dvěmi lety již zveřejnil rozloučení ve formě videa, jako by věděl že se jednou odhodlá k sebevraždě. Všechny později vymazal, protože byly, jak sám řekl, „až moc sebevražedné”. Některé se podařilo uchovat a existují na různých sociálních sítích ve formě reuploadu.

Rychle nahoru a dolů skokem. Prohlubující se psychické problémy vyústily v závislost na drogách. Půl roku Majo nevydal žádné video. Poté však ale uveřejnil zpověď, ve které se k přiznal k užívání heroinu a pervitinu. Popsal svůj život na ulici, pokusy o sebevraždu a mnoho dalších znepokojujících faktů. Ve videu, kde otevřeně hovoří o své závislosti, si přeje, aby si lidé z jeho příběhu vzali ponaučení. Z jeho blízkých kruhů víme, že byl závislý na heroinu, ale občasně bral i látky jako je například pervitin nebo cokoliv jiného co se mu zrovna dostalo pod ruku. Později, když se pokoušel léčit ze závislostí, už tvrdil, že bere pouze Benzodiazepiny jako Xanax nebo Lexaurin na úzkosti, které ho dennodenně pronásledovaly od dob tvrdého života na ulici, který měl za sebou. Vyhození z domova spustilo lavinu problémů, které se dál nabalovaly. Každodenní boj o přežití a vyrovnávání se s faktem, že je bez domova, se těžce podepsalo na jeho psychice a jeho stav se mu zhoršoval, na základě čehož se rozhodl sáhnout po tvrdších drogách. Každý den bojoval o přežití a se závislostí, ale byl už tak hluboko, že mu nikdo nedokázal pomoct. Právě proto ho vyhodili z léčebny pro drogově závislé, kde pobýval. Tento začarovaný kruh vygradoval až do úplného konce a příspěvky na Instagramu byly stále bizarnější. Jeho poslední příspěvek byl o tom, že se těší na zítřejší nové video, ale jeho zítřek už nepřišel. Následně se s jeho fanoušky rozloučila jeho matka přes Instagram stories.

„Majko už nenatočí žádné video. Dnes mi policie oznámila, že můj syn zemřel. 22. 9. by oslavil 21. narozeniny. 1. 9. jeho mladý život skončil. (…) Nedokázala jsem ho zachránit… Mrzí mě to…“

Majo Seman o začiatkoch problémov s drogami
Tags:
Posted in Téma | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zemřel mladý influencer Majo Seman

Rozhovor se zdravotní sestrou Michaelou Štrymplovou

Posted by

1. Ahoj. Mohla by ses na úvod našim čtenářům trochu představit?

Nazdar! Jsem Míša a je mi 28 let. Vždycky jsem byla trochu jiná, hlavně tam uvnitř. Miluju konzolové hry, modifikace, hudbu, filmy, jídlo a svého kocoura Evžena Oněgina.

2. Jak dlouho se věnuješ tělesným modifikacím? A co všechno za tu dobu už na sobě máš?

S modifikacemi jsem začala, když mi bylo 23 let. Začalo to jedním piercingem – konkrétně kroužkem do nosu, který jsem si tenkrát odnesla z Triba. Teď aktuálně mám 35 piercingů, split jazyka, skarifikaci a tetování. Všechno vzniklo velmi spontánně a intuitivně. Nic jsem neplánovala.

3. Jaký je tvůj vztah k modifikacím? Případně uvažuješ o nějakých nových, ať už jde o piercing, tetování, nebo něco jiného?

Můj vztah k modifikacím je rozhodně kladný pokud vypadají esteticky. Můj největší sen je ear pointing – na ten se chci vrhnout co nejdřív. Jinak chci být kompletně potetovaná, přidat subdermální implantáty a piercingy chci zatím doplnit už jen ty intimní.

4. Setkala ses kvůli tvému vzhledu s negativními reakcemi na tvou osobu? A jak se s těmito situacemi vypořádáváš?

No jasně. To k tomu patří. Ze začátku jsem si tu pozornost hodně užívala. Čím víc jsem toho ale měla, tím víc negativních komentářů jsem slyšela. Nejen od cizích lidí, ale i od rodiny. Jsem velmi citlivý člověk, takže mi to začalo ubližovat, protože jsem si to brala příliš osobně. Nebyla jsem dostatečně obrněná, to se učím až teď. Byla i doba, kdy jsem jela v tramvaji a chtěla jsem utéct, protože mi přišlo, že se na mě všichni dívají jako na zrůdu. Taky jsem v minulosti některé piercingy vyndala kvůli chlapovi. Dneska bych to už neudělala. Ničeho nelituji, jsem to prostě já. Jen je to občas náročné. Beru to jako takovou životní zkoušku síly a odolnosti.

5. Vzhledem k tomu, že pracuješ ve zdravotnictví, nastal někdy nějaký problém i tam?

Nikdy jsem neměla v práci problém. Byla jsem teď 3 roky mimo obor zdravotnictví, tak jsem se návratu trochu bála, protože mám už i potetovaný obličej, ale strach byl zbytečný. Tento měsíc nastupuji na kardiochirurgickou kliniku v Motole a jsem na to velmi hrdá.

6. Je nějaký specifický typ mužů či žen, který se ti líbí?

Vyloženě vyhraněná nejsem, ale teď dost ujíždím na černoušcích (úsměv).

7. Jsi po sexuální stránce spíše dominantní či submisivní typ?

Jsem všechno, na co mám zrovna chuť a náladu. Do ničeho se už neškatulkuji.

8. Co se týče BDSM, co je pro tebe už fakt moc a kde je tvoje hranice?

Pro mě je to určitě krev a hovna. 

9. Existuje nějaká věc, kterou by sis chtěla v rámci BDSM vyzkoušet, a ještě si neměla příležitost?

Teď asi nejvíc toužím po hardcore trojce s černochy v latexu (smích).

10. Děkuji ti za rozhovor. Na závěr bych se tě rád zeptal, jestli máš nějaký vzkaz pro čtenáře webu obscurefreaks.cz?

Buďte svoji a nic si nevyčítejte. To, že vás někdo nechápe, neznamená, že jste špatní. Jestli jste se rozhodli být ,, jiní” v jakémkoliv směru, tak to nebude lehké. Ale stojí to za to.

Hudební experimentátor Bolehlav – Na Ibalgin rovnou zapomeň!

Posted by

1. První otázka nepřekvapí. Jak bys představil svůj projekt Bolehlav našim čtenářům, kteří o tobě slyší poprvé?

Dělám to, co bych sám rád poslouchal. Míchám elektroniku, industrial a metal. To vše doplňuji o dubstepové prvky a aktuálně přebírám i něco z deathstepu. Moje debutový EP Don’t Believe In No Ghosts vydal roku 2019 francouzský label Audiotrauma.

2. Pracuješ s mnoha různými žánry. Inspirují tě i nějací konkrétní umělci? Nebo si myslíš, že takové muziky tu tolik není a právě to tě inspiruje?

Já vždy hrál (a víceméně i poslouchal) spíše kytarovou hudbu. Klasický složení kytara, basa, bicí… Ale už mě to začalo nudit. Takže teď objevuju nový věci a přitom se je snažím i tvořit. Kolikrát za mnou po koncertě přijdou lidi a říkají, že jim má tvorba připomněla nějaký zásadní kapely elektronický, gotický, nebo kdovíjaký scény. Já jim ale většinou musím říct, že je bohužel vůbec neznám…

Občas si to pak doma dohledám a zamiluju si to (jako třeba NIN), jindy zjistím, že jsem zas o tolik nepřišel… Každopádně nic podobného neznám. Rozhodně se ale neodvažuji říct, že by nic podobného neexistovalo. Možná mi to zatím jen zůstalo skryto a objevím to, až mi to někdo opět řekne po koncertě.

3. V červnu jsi vypustil v pořadí už druhý videoklip na skladbu Anxieta. Četl jsem, že vizuál je inspirovaný legendární ostrovem panenek. Mě by zajímalo, v čem tkví její poselství?

Zatímco první klip byl ke skladbě Bestie, pojednávající o strachu, který má svůj konkrétní předmět, Anxieta je o bezpředmětné úzkosti a jejích projevech. Zejména pak o skličujícím pocitu a tlaku na hrudi. Tímto klipem jsem se symbolicky rozloučil s EP Don’t Believe In No Ghosts a začal se plně věnovat novým věcem.

4. Klipy si děláš sám?

Ano, ale po zkušenostech s posledním klipem to příště klidně někomu přenechám.

5. Nějaké problémy?

To ne, spíš jsem nečekal, že mi to bude trvat tak dlouho. Natáčení hlavních záběrů v prostorách bývalé infekční kliniky proběhlo rychle, během dvou večerů… Střih a dotáčení záběrů v ateliéru pak ale trvalo asi půl roku. Ale to je tím, že jsem perfekcionista. Po zveřejnění už jsem na to radši moc nekoukal, protože bych přemýšlel, co všechno šlo udělat jinak.

6. Tvoje tvorba je hodně temná. Dáváš do ní něco osobního? Kde se bere ta hudební neuróza a sklíčenost?

Každý by měl do své tvorby dávat něco osobního, jinak to není jeho tvorba. Když dělám na nový věci a není dost drásavá, tak ji buď předělávám tak dlouho, dokud nedosáhne určitého stupně neurotična, nebo jdu od ní. Nechci dělat bezduchý normcore. Vím, že bych tím oslovil třeba i více posluchačů, ale mě samotného by to nebavilo. Hudba by měla ventilovat emoce. A už název Bolehlav napovídá, jaký druh emocí to asi bude… Terapie ostrým světlem a hlukem.

7. Jo to zní určitě rozumně. A rovnou si nakousl i další otázku na jméno Bolehlav. Takže tady leží jeho původ? Je projekt terapie pro tvé bolehlavy?

Když jsme skončili s kapelou (noAR+IS+, pozn. red.), rozmýšlel jsem se, zda mám začít dělat spíš akustický, klidný a tichý věci, nebo nějaký elektronický bordel. Když jsem se rozhodl pro druhou variantu, rozmýšlel jsem se zase mezi názvy. Ve hře byl Bolehlav a Kulohryz. Zpětně musím říct, že jsem rád, jak jsem se nakonec rozhodl. Chtěl jsem se vydat cestou neurotických beatů a tearoutových basů a název Bolehlav k tomu krásně sedl.

8. V období před pandemií si na živo podával co do počtu vystoupení víc než solidní výkon a to jak v Čechách tak v zahraničí. Jak jsi se vyrovnával s příchodem covidu, potažmo lockdownu a zákazu akcí?

Špatně. Byla to fakt velká frustrace. Zrušilo se mi několik velkých akcí v zahraničí. Pak jsem se v létě 2020 snažil odehrát co nejvíce koncertů, než je zase zakážou, což se také stalo a rušil jsem další turné. Na jaře 2021 už jsem v koncerty pomalu přestával věřit, až najednou přišly a já zjistil, že mám sice spoustu nových věcí, ale pouze rozdělaných a už vůbec ne uzpůsobených pro živé hraní. Tak jsem je narychlo dokončil, až jsem zadělal na novou desku.

Bolehlav Live

V současné chvíli dělám to samé, co v létě 2020 – snažím se toho odehrát co nejvíce, dokud to jde. A věřím tomu, že do voleb hrát půjde, protože si nikdo nedovolí koncerty zakázat. Každopádně ale obdivuji všechny, co to nevzdali a plánovali nebo plánují akce i za těchto naprosto šílených a nejistých okolností.

9. Mohl bys nám trochu více popsat, na čem právě pracuješ?

Novou inspirací pro mě byly deathstepové basové rytmy a zvonivý pan snare. Mám v plánu vydat dlouhohrající desku, ale ještě předtím budu házet různé verze nových songů na SoundCloud a prezentovat je v krátkých video ukázkách z mého domácího studia na Facebooku a Instagramu.

10. Chtěl bys našim čtenářům ještě něco sdělit?

Stay tuned. Stay negative. Stay alive until you die!

Já ti moc děkuji, že sis na nás udělal čas ve svém nabitém programu a přeju ti ať se ti nová deska vydaří a zároveň přeju (a to nám všem), ať kulturní akce nestihne podobný chaos, jako tomu bylo v minulosti.

Pro další rozhovory se zajímavými lidmi nejen ze světa hudby klikej zde!

Rozhovor s alternativním modelem Stáňou Menčíkem

Posted by

1. Ahoj Stáňo! Co nám takhle na úvod o sobě prozradíš?

Čus! Pokud bych to měl krátce shrnout, býval jsem obyčejný maloměšťák, který odboural nudu a nespokojenost sám se sebou objevováním různých subkultur a jejich odnoží, počínaje jako metalhead, přes gotiku (zejména industriální cyber gotika), a na to se pak vázalo ukončení práce jako cukrář a stěhování do prahy, kde jsem nabíral další zkušenosti, od práce s dredy po modeling pro prestižní návrháře nejen „designového“ oblečení, ale i „gumy”. A abych nezapomněl to hlavní, od 18 let jsem začal podstupovat piercingy, tetování a také roztahovat uši, které jsou u mě asi nejvíce ikonické a jsou základ mé celkové výstřednosti. 

PS: jsem vyoutovaný gay (smích).

2. Jak na tvůj vzhled reaguje okolí? Jsi rád středem pozornosti?

Hele, okolí na mě reaguje různými způsoby, ale je to věc, kterou jsem se naučil občas úplně vypustit z hlavy, protože kdybych měl řešit každou reakci, jak na veřejnosti, tak po sociálních sítích, asi bych se z toho brzy zbláznil. Vždy se musím uklidnit tím, že jsem si výstřední vzhled a vystupování vybral sám, takže jsem musel počítat se vším. Výstřednost mě baví, mám to rád a dává mi to pocit osobní svobody.

3. Jak dlouho se už vlastně věnuješ modelingu a jak jsi se k němu dostal? Případně jaké bylo tvé nejlepší focení a proč?

Myslím, že vše to začalo tím, že dříve se téměř všichni alternativci, souhrnně tehdy gothic subculture, pohybovali na portálech jako Lidé.cz, kde byla možná prezentace fotek. Pak nastoupily nové sociální sítě, kde už bylo snazší najít ty „lidi z hustých fotek” a to byla inspirace na vytváření fotosetů, takže se tím ta naše malá subkultura zdokonalovala. Spousta z těch lidí se na to po čase vykašlala a já byl jeden z mála, kdo pokračoval. Ale už ve svém stylu, který mi pak dopomáhal k tomu, že mě začali oslovovat lidé, na základě kterých začala má spolupráce s focením oblečení. Nemůžu jmenovat dlouhý seznam zkušeností, které jsou pro mě nejlepší, ale srdcová záležitost pro mě byla hlavně dlouholetá spolupráce s designérem značky Fetishak, kde to nebylo jen o fotkách nových bot, harnessů a masek, ale i o sdílení nových zkušeností s různými materiály, doplňky a jejich funkčností. Možnost navštívit Fetishákův Rubber bunker (dílnu plou gumy) pro mě byl vždy kreativní fetish zážitek.

4. Co na focení považuješ za nejtěžší nebo nejvíce vyčerpávající? Případně, máš i nějaké jiné zaměstnání mimo modeling?

Vyčerpávající je téměř vše, od generálních zkoušek u přehlídek po samotné zapózování, které bývá často křeč. Taky horko a nervy z toho, aby výsledné foto vyhovovalo představám výrobci co nejlépe. A ano, mám stabilní práci, a jako spousta z nás jsem uklizený ve fabrice a volnočasově stále dělám dredy.

5. Kdy začala tvá vášeň pro latex a co tě k ní dovedlo? Líbil se ti latex vždy nebo jsi k němu našel vztah časem?

Tuhle otázku jsem si dával dlouho, a jelikož spousta úchylek má původ v dětství, první, co mi došlo bylo, že jsem s nechutí byl neustále obouván do nepohodlných gumaček, protože jsem vyrůstal napůl u babiček, kde byl všude kolem les. Ke gumačkám musela být šusťáková souprava a PVC pláštěnka (smích). Tehdy jsem to jako dítě z paneláku nesnášel a teď je pro mě guma, PVC, polyester atd. radost na dotek.

6. Co tě první napadne, když se řekne slovo sex? 

Hmmm… „Vanilkovou nebo pistáciovou?“ (smích).

7. Jsi po sexuální stránce spíše dominantní či submisivní typ? Nebo tyto role střídáš?

Jsem ve znamení lva, takže s dominantním postavení jsem se narodil a submisivní povaha se u mě projevuje asi jen v pracovním životě. V soukromí se mi jakákoliv submisivita příčí.

8. Co pro tebe znamená BDSM a vnímáš nějaké své hranice v této oblasti?

Nejvíce vnímám iniciály mého jména S.M.  S tím, že za mě více S a trochu M. Co se týče vyšších hranic, tak stále přecházím a objevuji nové, jako to má většina chlapů, že s věkem roste touha po objevování. Akorát já začal už v 19ti letech cca, takže teď, když je mi 29, tak jsem všechny nabyté zkušenosti zavřel do Pandořiny skříňky a až budu cítit, že mi něco z toho chybí, skříňku zas otevřu. Mezitím musím zůstat vanilkový.

9. Jak se vyrovnáváš s aktuální COVID situací? Ovlivnila tvůj život v něčem?

Covid situace mě nijak zvlášť neovlivnila. Jelikož jsem se před dvěma lety vrátil zpátky na maloměsto, kde se zastavil čas, měl jsem tu alespoň více času přemýšlet nad tím, co se životem dál, až bude opět vše v normálu.

10. Najde se něco, co bys chtěl čtenářům webu obscurefreaks.cz vzkázat?
Čtěte, inspirujte, tvořte originální tvorbu, a pokud jste viděli nebo četli „Padesát odstínů šedi“, všechno spalte!

Praha dekadentní – Výstava v Tančícím domě

Posted by

Už od května předvádí pražský Tančící dům pěkně divoký taneček. Místní galerie tehdy totiž zahájila výstavu s názvem Praha dekadentní, která odhaluje pikantnější stránky historie naší stověžaté matky měst.

CO JE K VIDĚNÍ?

Expozice je rozčleněná na více částí a každá je označena jedním písmenem abecedy a každá se věnuje specifickému tématu. O historie hříchu v Praze se tak dozvíš prakticky vše, pěkně popořádku od A až po Ž. Díky dobovým fotografiím, sbírkám časopisů a plakátů a dalším exponátům budeš moci například nahlédnout do světa prostitutek a veřejných domů první republiky.

Plakát pro výstavu Praha dekadentní (zdroj: galerietancicidum.cz)

Uvidíš také čím se dámy uspokojovaly v Československu a jaké časopisy před nimi schovávali jejich manželé. Nechybí ani část věnující se životu pražské queer komunity v průběhu dějin. Nebo je libo poznat tvrdé porno 70. a 80. let tehdy zakázané komunistickým režimem? Proč ne, tato výstava se nebojí ničeho! Právě kvůli explicitnímu obsahu je vstup však možný jen plnoletým.

CO KDYŽ TO PŘES LÉTO NESTÍHÁM?

To vůbec nevadí! Praha dekadentní potrvá až do 31. března 2022, ale přesto nedoporučujeme příliš váhat. Víme přece, jak to bylo s galeriemi a divadly přes zimu. Takže pokud jsme tě dostatečně navnadili, pod článkem najdeš užitečné odkazy, kde se dozvíš o Praze dekadentní bližší informace.

Oficiální stránky galerie

Ticketportal kde splašíš lupeny.

Dark entries: Literatura v gotické hudbě čast 2.

Posted by

Dr. Jekyll and Mr. Hyde – The Damned

Po krvi bažící Dave Vanian zde svou inspiraci nikterak nezakrývá. Kdo by neznal příběh váženého vědce Dr. Jekylla, který se po požití látky, jež sám vynalezl, mění v odpornou vraždící bestii pana Hyda. Je více než očividné, že kořenem Vanianovi múzy je literatura. Dovolím si však tvrdit, že se nejedná o pouhé zhudebnění románu a že příběh Dr. Jekylla do jisté míry definuje filosofii gotického hnutí.

Román Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda od skotského novoromantika Roberta Louise Stevensona je sám o sobě řazen mezi tzv. gotické romány. V literatuře té doby dominoval kritický realismus, který se snažil vyobrazovat lidskou povahu bez příkras a iluzí a hledal odpověď na otázku, proč člověk není v moderní době šťastný. Spisovatelé jako R. L. Stevenson či Joseph Sheridan Le Fanu, další ze zakladatelů moderních detektivek a hororů, jej však mísili s prvky romantismu, čímž do svých děl přidávali tajemnost a mystiku, ale často i morbidnost.

Robert Louise Stevenson (wikipedia)

Samotný román je potom příběhem rozpolcenosti a hlubokého vnitřního boje dobra se zlem a všímat si zároveň můžeme tendence kritizovat vědecký pokrok. Pocity osamělosti, společenského vykořenění a vnitřní emocionální konflikt na pozadí chladné odosobněné doby technologického růstu jsou právě elementy, které jsou nezřídka prostoupeny gotickou hudební tvorbou a subkulturou jako takovou. Vanianův rukopis a přednes zároveň písni vdechl lehké erotické zabarvení a tělesnost provokující sociální a mravní konformitu.

Killing an Arab – The Cure

Že by název v dnešní době politické korektnosti leckoho pobouřil, nikoho nepřekvapí. Rozpačitých reakcí se ale této písni dostalo již během svého vydání v prosinci roku 1978. Byl to první singl, který kapela vydala a když poté vyšla v USA roku 1986 jako součást kompilace pod názvem Standing on the Beach, hrozilo dokonce její úplné stažení z prodeje. Ale díky kompromisu v podobě nálepky na obalu vymezující se proti rasismu a požadavku nevysílat píseň v rádiu k tomu nedošlo. Horkým tématem k diskuzi se však opakovaně stávala během války v Perském zálivu a po útocích 11. září 2001.

cover singlu (zdroj wikipedia)

Píseň je přitom vyjádřením pocitů a dojmů Roberta Smithe z novely od Alberta Camuse – Cizinec z roku 1942. Jako existencialista se v něm Camus zabývá absurdností světa a kritizuje společnost, jež není schopná přijmout odlišné jedince a ti následně pociťují samotu a stávají se tak cizinci.

Popisované odcizení Smithe zaujalo. Píseň byla dokonce přepisována a několikrát přejmenována (Kissing an Arab, Killing Another, Killing an Ahab) pro různá evropská turné. Na čtyřicáté výročí existence kapely (2018) byl název změněn naposled na originální Killing an Arab.

Staub – Das Ich

Goticko-industriální zástupci Neue Deutsche Todenkust, jejichž název odkazuje na freudovský koncept ega, vydávají v roce 1994 album Staub obsahující stejnojmennou píseň. Kořeny textu této písně tlejí hluboko v poezii. Nejde však o vlastní interpretaci jako v případě How Beautiful You Are od The Cure, kterou jsme probírali v minulém článku. Jedná se o přímý opis básně rakouského expresionisty Geroga Trakla (*1887, † 1914), jehož poezie byla ovlivněna dekadencí a bohatá na symbolismus.

Georg Trakl (zdroj wikipedia)

Traklovy básně byly velmi ponuré. Sám trpěl depresemi a úzkostmi. Nad to holdoval alkoholu, opiu, morfinu a dalším látkám a proto jeho duševní stavy oscilovaly mezi euforií a otupělostí.

Báseň Verfall (česky Rozklad) popisuje temný svět plný bolesti, smrti a rozkladu, ve kterém člověka vykresluje jako pasivní oběť.

The Drowning Man – The Cure

Gormenghast – gargantuovský hrad nacházející se ve stejnojmenném hrabství. Stavba tak gigantických rozměrů, že jeho obyvatelé uvnitř jeho zdí stráví většinu svého života. Náplní jejich života se stává opakované vykonávání prázdných a zbytečných rituálů jejichž smysl z paměti všech už dávno smyl proud času. Gormenghast je zároveň souhrnný název série fantasy knih, které se v prostředí tohoto podivného opevnění odehrává. Jejich autorem je britský spisovatel Mervin Laurence Peake a knihy jsou jakousi biografií Tita Žala (v originále Titus Groan), člena rodů Žalů, který Gormenghastu vládne.

umělecké zpracování hradu Gormenghast (zdroj conversation.com)

V roce 1981 vydávají The Cure své třetí studiové album Faith, které se na osm týdnů vyšplhalo na 14. příčku UK Album Chart (odkaz). Minimálně dvě písně byli inspirovány výše zmíněnou sérií, All Cats Are Grey a The Drowning Man.

Píseň The Drowning Man vypráví o Fuchsii – nevyzpytatelné, ale vřelé a milující nevlastní sestře Tita Žala. Hluboce truchlí pro ztrátu svého otce a zjištění, že jeho vrahem je muž, kterého miluje, ji dohání až na okraj okenní římsy, kde uvažuje o ztrátě iluzí, životě a smrti a sebevraždě. K ní se nakonec neodhodlává, ale nešťastnou náhodou z římsy přesto padá a umírá. Skličující hudební ztvárnění můžeme chápat jako vyjádření pocitů zmaru a lítosti, které Titus Žal prožíval po ztrátě milované osoby.

Adonais – The Cure

Píseň Adonais je inspirována dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romantických básníků, Percyho Bysshe Shelley. Pokud jste právě zbystřili, vaše intuice vám slouží dobře. Mary Shelley, autorka známého Frankensteina, byla jeho druhou manželkou. Kromě poezie se však Shelley také věnoval psaním románů a divadelních her. Své politické, sociální a náboženské postoje pak rozpracovával v různých esejích, které byly však na svou dobu příliš radikální a odporovaly tehdejším konvencím.

Díky tomu slávy za svého krátkého života nedosáhl a musel se uchýlit do exilu. Ve svých devětadvaceti letech umírá a až poté začíná být jeho práce skutečně doceňována. Americký literární kritik Harold Bloom jej popisuje jako „vynikajícího řemeslníka, lyrického básníka bez soupeře a jistě jednoho z nejpokročilejších skeptických intelektů, kteří kdy napsali báseň“. Inspiruje budoucí generace básníků (evidentně i hudebníků) a v dvacátých letech minulého století ovlivňuje i takové osobnosti jako je Karl Marx či Mahátma Gándhí.

Adonais: Elegie k úmrtí Johna Keatse je považována za jedno z neznámějších Shelleyho děl a sám Shelley o něm tvrdil, je to nejpropracovanější, co kdy napsal. Ve 495 verších zde truchlí nad úmrtím básníka Johna Keatse, se kterým byl Shelley seznámen díky jejich společnému příteli. Jejich vzájemný vztah se ale jednoznačně za přátelský považovat nedal, do jisté míry to byli rivalové.

Shelley zpočátku Keatsovu tvorbu příliš neuznával, později jej však udával jako příklad nevyšší současné poezie. Bližší vztah také dokládá jejich dopisování a Shelleyho pozvání k sobě domů do italské Pisi, po zjištění, že je Keats nemocný. Shelleyho starost o Keatsovo zdraví se ale minulo pozornosti, až po několika měsících Shelley zjistil, že Keats zemřel.

Básník v této elegii, z velké části inspirovanou antikou, pláče nad Keatsovou smrtí a vyzývá všechny a vše – i samotnou přírodu, kterou Keats ve svých dílech opěvoval, aby truchlili s ním. Poté ale dochází k závěru, že jeho smrt je probuzení ze sna o životě a osvobozením od omezení pozemského života.

Této myšlenky se chápe i Robert Smith, který znovu prostřednictvím jednoduchého avšak sofistikovaného jazyka předává široké veřejnosti dědictví klasické poezie. Existují také spekulace, že při psaní této písně vzpomínal Smith na zesnulého frontmana Joy Division, Iana Curtise.

Dark entries: Literatura v gotické hudbě část 1.

Posted by

Bledé světlo luny proniká okenicemi a dopadá na kůží potaženou desku mahagonového stolu. Leskne se v kalamáři s inkoustem a psací brk ve stojánku vrhá dlouhý stín na perský koberec pod stolem. Vzduchem se nese vůně tajícího vosku stékajícího po ramenech svícnů. Cítit je i aroma žloutnoucích stránek letitých kodexů, jež jsou vyskládány na tomto masivním mahagonu. Nejsou to žádné grimoáry, libri prohibiti či snad spisy šíleného Abdula Al Alhazreda. Jsou to díla, kterým temné vlny propůjčily melodie, harmonie a kadence múzického umění a jejich tichá vepsaná souvětí proměnila v teskné zkroušené vokály.

CHARLOTTE SOMETIMES – THE CURE

Charlotte Sometimes, non album singl vydaný v roce 1981, je jedním z mnoha příkladů, kdy v roli inspirující múzy stála literatura. Píseň je totiž inspirována stejnojmennou dětskou knihou od anglické spisovatelky Penelope Farmer. Ta vypráví příběh dvou dívek, jejichž osudy se proplétají na internátní škole za velice záhadných okolností, neboť sice že navštěvují stejnou školu, dělí je od sebe čtyři desetiletí. Některé verše písně jsou přímé citace. Na knihu, kterou byste u nás našli pod názvem Klára a Karolína, výmluvně odkazuje také videoklip.

HOW BEAUTIFUL YOU ARE – THE CURE

Pokud si přičichnete k této skladbě z alba Kiss me, Kiss me, Kiss me, můžete ucítit anýzové aroma absintu. Jak je to možné? Příběh písně a některé samotné verše pochází z básně Oči chudých od francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira. Tato báseň, jež má v originále 553 slov, je příběhem o dvou milencích, kteří omámeni alkoholem posedávají před kavárnou v Paříží, když kolem prochází chudý otec se svými dvěma syny. Ti tři jsou dívčinou krásou tak okouzleni, že z ní nejsou schopni odtrhnout zrak a zatímco mladík přemítá nad jejich bídou a cítí hanbu „za své číše a lahve větší než žízeň“, dívka vyjadřuje nad chudáky opovržení a žádá, aby zmizeli.

Charles Baudelaire (zdroj Wikipedia)

Robert Smith tvrdí, že od Charlese Boudelaira přečetl snad vše a připouští, že měl na jeho vlastní tvorbu velký vliv. Rozhodl se tak zpracovat příběh o rozčarování a zklamání, které člověk zažívá, když se někdo, koho ze srdce miluje, zachová způsobem, jakým by nikdy nečekal. Zjednodušenou verzí tohoto příběhu tak zpřístupnil drahokam francouzské dekadentní poezie při zanechání vysoké úrovně jazyka.

NO LOVE LOST – JOY DIVISION

Literární inspirace této písně je přímo spojena se samotným názvem této post-punkové legendy. V písni se totiž nachází mluvený úryvek knihy House of the Dolls, kterou v roce 1953 napsal přeživší holokaustu, Yehiel De-Nur, pod pseudonymem Ka-tzetnik 135633 (složený z odvozeniny zkratky KZ pro koncentrační tábor a jeho vlastního čísla, jež mu bylo v táboře vytetováno). Po osvobození trpěl depresemi a podstupoval i tzv. psychedelickou terapii, během níž užíval LSD.

Yehiel De-Nur se svou ženou v Říme (zdroj Wikipedia)

Kontroverzní román, který stírá hranice mezi fantazií a historickou realitou, pojednává o skupině židovských vězeňkyň, které slouží nacistům jako sexuální otrokyně. Právě podle ní si kapela změnila název z původního Warsaw na dnes tak notoricky známý Joy Division. Tato kniha vzbudila pobouření i mezi židy samotnými. Kniha totiž šokuje groteskními scénami zvrácené sexuality či kanibalismu a například Yad Vashen, výzkumnice Úřadu pro památky obětí holokaustu, ji označila za pouhou pornografickou fikci. Třeba už jen z toho důvodu, že Árijci měli styk s židovskými ženami zakázaný.

DARK ENTRIES – BAUHAUS

I často vzpomínaní Bauhaus, neváhali do své tvorby vpustit inspiraci z pera klasiků. Důkazem toho je singl Dark Entries, který poprvé vyšel v roce 1980 u labelu Axis (dnes známé jako 4AD) a který se hudebně vymykal jejich dosavadní tvorbě svým soundem, který se jakoby navracel ke svým punkovým kořenům. Píseň má být inspirována psychologickou gotickou fikcí Oskara Wilda, Obraz Doriana Graye, která je oblíbeným románem zpěváka Petera Murphyho. Podle jeho slov to byla první kniha se skutečnou podstatou a příběhem narcismu popsaným s brilantním opulentním jazykem, jenž je příběhem skutečné rockové hvězdy.

THE DOG – THE DAMNED

I lidé, kteří většinou o knihu nezavadí, mohou znát legendární film Interview s upírem, který je zpracováním stejnojmenné první části ságy známé jako Vapire Chronicles čítající do dnešních dnů celých třináct dílů. V kontextu písně The Dog je pro nás nejdůležitější jediná postava, a to upírka Claudie, jež byla proměněná už v pěti letech (podle filmu ve dvanácti) a v této podobně ji bylo souzeno setrvat po zbytek věčnosti. Právě fascinace Davida Vaniana vampyrismem a představou věčného života a mládí dala vzniknout textu o této nevinně vypadající, ale po krvi lačnící holčičce s prstýnky ve vlasech.

Kolem nás poletuje mnoho dalších příkladů snoubení různých uměleckých forem. Plamínky svícnů se však již začínají nořit do rozteklého vosku a obzor již hrozí rozbřeskem. Dovolte mi tedy se s Vámi pro dnešek rozloučit. Pokračování nás čeká záhy. Už teď si ale můžete počíst například o Horrorpunku, který též často těží z literatury a krvavých filmových fláků.

Rozhovor s hudebním experimentátorem Fractured Sanity

Posted by

1. Ahoj Miku, můžeš se na úvod představit? 

Jmenuji se Mike a původem jsem z oblasti Los Angeles v Kalifornii. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý, jak bych mohl svůj projekt představit. Pro mě osobně představuje cestu toho, jak dělám podivnou hudbu, která snad někoho osloví.

2. Co tě vedlo k založení projektu Fractured Sanity?

Už když jsem byl mladší mě velmi bavilo hraní na analogové syntezátory a zpěv, tak jsem se rozhodl oslovit kamaráda zda by se mnou nechtěl založit kapelu. Ta se jmenovala se Calear, hráli jsme hodně v letech 2000 až 2005 v Los Angeles než jsem se přestěhoval do Prahy.

3. Jak vznikl název tvojí kapely a jaký je jeho význam? 

Tak tím si už nejsem ani moc jistý, protože jsem ho vymyslel celkem dávno, ale myslím si, že jméno pochází z řady v písni, kterou jsem napsal pro jinou kapelu i ještě, když jsem žil v Americe. A jeho význam? Možná rozbitá nebo pochroumaná schopnost myslet a uvažovat normálním a racionálním způsobem.

4. Mohl bys prosím nám přiblížit jak ses vlastně dostal k hraní na synťáky?

Myslím, že to začalo hned potom, co jsem začal poslouchat Industrial a EBM hudbu. Zjistil jsem, že něco takového zvládnu celé pouze já a nepotřebuji k tomu kapelu nebo někoho jiného.

5. Ve volném čase se věnuješ vyrábění hardwarových synthetizérů, mohl bys nám o tom něco říct?

Určitě! Jak jsem poprvé začal produkovat hudbu, hledal jsem nějaké levné použité analogové syntezátory na bleších trzích v Kalifornii. Někdy se ale stalo, že nefungovaly, a tak jsem je musel opravit sám. To vlastně vedlo k mému zájmu o vytváření zcela nových syntezátorů. Některé z mých výtvorů si můžete prohlédnout i poslechnout zde.

6. Prý se věnuješ i tvorbě pluginů a softwaru k tvorbě hudby, mohl bys nám o tom něco říct?

V minulosti jsem již naprogramoval nějaké VST syntezátory a efekty, ale moc jsem jich zas v posledních letech neudělal. V posledních několika letech se však spíše věnuji tvorbě samplů. Každopádně pluginy, které jsem dělal zdarma můžete nalézt zde.

7.  Kromě toho máš i nějaké další záliby, které si myslíš, že stojí za zmínku?

Také se ještě zajímám o timelapse fotografii a nebo tvorbu videií.

8. Najdou se i nějaké historky z vystoupení, se kterými si se mohli podělit?

Žádné, které bych mohl sdílet veřejně (smích).

9. Jak se ti žije v ČR? Jak se tady daří tvým projektům?

Jsem moc rád, že tu jsem a myslím si, že je to skvělá země. Pokud jde o hudbu, zjistil jsem, že s ní je to tady těžké. Není tu tolik koncertů a klubů, které by hrály styl hudby, který mě zajímá. Myslím, že by se to dalo srovnat s místem, kde jsem vyrostl. Ale rozhodně musím říci, že za poslední 5 nebo 6 let se to začalo zlepšovat.

10. Najde se něco dalšího, co byste chtěli čtenářům webu obscurefreaks.cz říct? 

Pokud vás baví podivná elektronická hudba budu rád, když si prohlédnete mou stránku fracturedsanity.com.  

Úvod do Ballroom a Vogue kultury

Posted by

Historie

První zmínky o bálech se datovali zhruba od roku 1920 a konaly se v Rockland Palace v
New Yorku. Byly organizovány afroamerickou bratrskou organizací, The Hamilton Lodge.
Rocklandský palác v Harlemské čtvrti byl slavným sálem v období renesance. Mimo politické
sdružení, sportovní akce a koncerty, se tam konaly i tehdy ilegální „drag balls“.
Vzhledem k silně převládající rasistické situaci a potlačování LGBT komunity, se museli
pořádat tyto události v tajnosti.

Oficiální název jednoho z prvních bálů byl „Masquerade and civil ball“, přesto jej však mnozí
znali pod názvem „fag ball“. Muži se převlékali za ženy a naopak.
Šlo o tanec, zábavu a místo, kde mohou žít lidé aspoň na chvíli své fantazie a být sami
sebou. Být jiné orientace bylo tehdy nepřijatelné, dokonce trestné. Afroameričané to měli
mnohem horší kvůli tehdejší silné rasistické situaci. Za své projevy byli tito lidé stíháni,
utlačováni a vyhazováni z domu již v mladém věku. LGBT lidé se setkávali se silnou
diskriminací, tehdy začínajícím se šířením viru HIV a nenávistnými projevy všeho druhu. Vše
bez politické podpory. Na tento podnět se začaly formovat skupiny, tedy Houses, které
fungovaly na vyšším principu náhradní rodiny.

Vznik Houses

Název má dva významy. Jeden má symbolizovat dům v souvislosti s rodinou a druhý dům v
módním pojetí. První legendární „house“ byl založen v roce 1972, afroamerickými královnami
dragu, Crystal LaBeija a její kamarádkou Lottie LaBeija. Po zakladatelkách nesl název
„House of LaBeija“.

House je v podstatě náhradní nebiologická rodina, kterou vedl otec nebo matka. Oporu si v
nich našlo mnoho vyhoštěných adolescentů. Nebiologičtí rodiče se starali o své děti tak, jak
se v běžném životě odmítli o ně starat jejich rodiče vlastní, kvůli nepřijetí jejich sexuality. Tito
náhradní rodiče se stali chybějící autoritou, kterou potřebuje každé dítě. Snažili se jim dát
rodičovskou lásku, přijetí a pochopení, které dokáže poskytnout jen člověk, který si už prošel
něčím podobným. Většina si zažila sama podobný příběh odmítnutí, proto cílem této skupiny
bylo pokusit se udělat změnu pro sebe a svou komunitu a tím zvýšit soudržnost jejích členů.
Existence těchto skupin mimo jiné sloužila také jako útočiště pro gay a trans děti z ulice,
které neměly možnosti a prostředky na život ale měli kreativní projev a potenciál.
Navzdory politické ignoraci vůči těmto problémům se komunita vzájemnou podporou přesto
dále úspěšně rozrůstala.

Mezi hlavní aktivity těchto vytvořených skupin bylo trénování spolu na soutěže, šití kostýmů,
připravování věcí spojené s bály a v neposlední řadě tanec vogue.
Díky neustálému úsilí o reformu se podařilo vybojovat práva a rovnost do podoby, jakou
známe dnes.

Vogue jako tanec

Tanec nese název po ikonickém módním časopisu Vogue. Tento styl se zrodil v Harlemu a
byl vymyšlen afroamerickou drag kulturou v 60. až 80. letech. Hlavní inspirací je estetika
egyptského umění a high fashion. Skládá se z rychlého střídání póz jako na módním focení.
Preciznost, symetrie a ladné provedení jsou jeho charakteristickými rysy. Formování linií z
pohybů těla a výrazné gesta rukou v tanci pomáhají vytvořit příběh. Taneční souboj zahrnuje
i tzv. „shade“, který můžeme chápat jako jemnou formu urážky, adresovanou soupeři skrze
mimické gesta, sarkastické napodobování a zveličování soupeře.

Tanec má reprezentovat pohlaví jako představení. V závislosti na kategorii, mohou soutěžící
předvádět tradiční chování přiřazené k jejich sexualitě, aby předvedli to, kým ve skutečnosti
jsou, nebo naopak aby působili co nejvíce heterosexuálně.
Po roce 1990 se začal vogue rozvíjet a začali se přidávat nové prvky. Dnes rozlišujeme pět
hlavních elementů, které tvoří jeho základ. Jsou to „catwalk“, „duck walk“, „hand
performance“, „spins and dips“ a „floor performance“.

Ballroom se stal platformou, v níž našli tito lidé místo, kde se mohou realizovat a rozvíjet
sami sebe. Místo, kde na každém skutečně záleželo a mohli se projevit naplno ve své
přirozenosti, bez skrývání se a přetvářek. Vogue se stal symbolem, jak bojovat s hanbou.
Stal se terapií, při které našli únik od reality a svobodně stvárnili své fantazie do otevřeného
příběhu tance.

Vogue v popkultuře

Inspirace pocházející z „ballroom“ kultury v New Yorku měla silný kulturní vliv ve světě
zhruba od 80. let až do dnešních dní.
Tanečním stylem Vogue se inspirovalo několik významných popových celebrit a umělců,
kteří do svých choreografií přidávali jeho prvky, jako například Madonna, Rihanna, Willow
Smith, FKA Twigs, Ariana Grande a Azealia Banks.
Velký vliv na rozšíření tohoto stylu měl i dokument Kiki, který představuje pohled na aktuální
scénu a populární styly současnosti.

Madonnin videoklip ke stejnojmenné písničce „Vogue“ z roku 1990, vyzdvihl tento tanec na
vrchol popularity. O choreografii se postarali Jose Gutieréz Xtravaganza a Luis Camacho z
„House of Xtravaganza“, představiteli jednoho z nejznámějšího Housu dnešní doby.
Přestože Madonna spolupracovala přímo s členy této komunity a výrazně napomohla
zviditelnit vogue, ve své písni se nezmiňuje o afroameričanech jako o hlavních
představitelích této kultury. Názory jsou však sporné, avšak kritici zastávají myšlenku, že
původní kulturu vymazala, ba dokonce ji přetvořila ku obrazu svému.

Parma Ham: „Samotná má existence je provokací“

Posted by

Londýnskými ulicemi se táhne uspěchaný dav. Lidé míří ze zaměstnání či na nákup. Turisté se vydávají na projížďku patrovým autobusem nebo na jízdu na Londýnském oku. Děti běží ze školy na oběd a starci vyráží na procházku po Hyde parku. Z této anonymní masy tak příznačné pro světové metropole vyčnívá persona tak výrazná, že byste jí v tisícovém davu spatřili dřív, než byste řekli Waldo.

Dobrý den, jmenuji se parmská šunka

Jedná se o excentrického a kontroverzního umělce, kurátora, DJe a se svým důrazem na individualismus a neotřesitelnou vírou v originalitu i mimořádnou osobnost jako takovou. Svého času používal umělecký pseudonym Parma Ham, který mu prý přišel vtipný a podle něj vystihoval skutečnost, že jeho tvorba byla ostatními označkována a chápána spíše jako zboží podobně jako maso.

Vy byste ho v davu přehlédli? (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Dnes tomu už tak úplně není, protože se tento pseudonym stal s úředním posvěcením jeho skutečným jménem. Měl k tomu minimálně dva důvody. Jedním byl spor s Facebookem, který odmítal uznávat jeho pseudonym právě proto, že to není jeho skutečné jméno. S tím už se jistě setkalo mnoho z nás, ale kdo může říct, že proti němu vedli kampaň výrobci této specifické italské pochutiny? Těm vadilo konkrétně využívání spojení „parma ham“ (tedy parmská šunka) a měli se dokonce snažit dosáhnout svého i soudní cestou. Celou tuhle právní grotesku navíc podtrhuje fakt, že Parma Ham je vlastně vegan.

Cesta z maloměsta

Parma Ham pochází z Guildfordu v okrese Surrey. Tohle město má asi osmdesát tisíc obyvatel. Nazývat ho maloměstem teď zní tak nějak pošetile, že? Parma Ham by mi to ale pravděpodobně nevyčítal a dokonce by souhlasně pokyvoval svým mohutným mohawkem.

Vliv gotické kultury je zde nepopiratelný (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Na svoje dětství zde nevzpomíná zrovna v dobrém. Na rozdíl od světových metropolí, jakým je například právě i Londýn, kde se střetávají různé kultury dennodenně, obyvatelé Guildfordu zůstávali izolovanější a mnohem konzervativnější. Jedna z věcí, která ho zde popuzovala nejvíce, byl právě onen maloměšťácký způsob myšlení, kterým všichni kolem překypovali. Z těchto pocitů osamělosti, nepochopení a vykořenění vyklíčilo zalíbení v gotické hudbě a subkultuře vůbec a nepřímo tak rozpoutal svou válku s průměrností.

Je to rebel (?)

Ono slovíčko „nepřímo“ je v minulém odstavci zásadní, neboť tvorba Parma Hama či jeho vzhled a postoje nevychází z žádného konfliktu čehosi s čímkoliv, ale jsou jeho přirozeným projevem z nitra ven. Ačkoliv jeho tvorba skutečně nechává jen pramálo prostoru pro neutrální reakce – buďto fascinovaně civíte, nebo se freneticky křižujete – sám Parma Ham se nechává slyšet, že to co lidé málokdy ustojí, je otevřenost a upřímnost s jakou tvoří a vystupuje.

Rozdíly mezi pohlavím se v práci Parma Hama často ztrácí(zdroj: Instagram, @parma.ham)

Velká část kontroverze, která se s Parma Hamem pojí, je bezpochyby gender. Je velkým zastáncem genderové nonkonformity a on sám prohlásil, že je nebinární. Toto téma je pro něj osobní, neboť i on se kvůli vlastní genderové orientaci střetával se šikanou na pracovišti. Na internetu můžeme nalézt mnoho jeho komentářů a rozhovorů na toto téma a bývá tak někdy označován za LGBT aktivistu, Parma Ham se však s takovým označením přímo neztotožňuje. Mimoto se často vyjadřuje k umění a subkulturám obecně.

Gotik s punkáčem v těle

Že na genderovou nonkonformitu klade opravdu silný důraz, lze poznat už z jeho make upu a oděvů, které můžeme vidět na jeho fotografiích či videích (jeli na nich zrovna oblečený).

Gotické outfity, do kterých často svůj androgynní vzhled halí navíc nejsou takové, jaké byste na běžných stoupencích této subkultury vídali. „Mám duši gotika, ale neimituji minulost.“ Takto Parma Ham jednoduše definuje svůj image, který se hrdě hlásí k původním kořenům, ale stejně sebevědomě do něj prolíná prvky fetiše a vysoké módy.

Z vizáže Parma Hama dýchá jak retro tak futurismus (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Práce strávená při každé přípravě make upu a vyčesávání „číra“ spolu s nošením často enormně dlouhých kožených kabátů s sebou nese dosti nepohodlí při pohybu po městě, i přesto ho jeho styl naplňuje. Dokáže ho však dostat do nepříjemných situací. Například byl pro svůj příliš extravagantní vzhled vyhozen z umělecké galerie. Aneb jak sám řekl, „pro mnohé je samotná má existence provokací“.

Parma Da Vinci

Snad je toto matoucí tvrzení, ale tento gotik je vskutku renesančním člověkem. Ačkoliv jeho kořením života je moderní umění, móda a performance, udělal si slušné jméno v Británii i ve světě jako undergroundový DJ produkující především dark techno a industrial.https://www.youtube.com/embed/CHQtLHx1pWcSoft Leather TV: Parma Ham

Mixy produkoval například pro proslulý londýnský fetish klub Torture Garden či pro Berlin Berlin LDN. Parma Ham však rozvibroval atmosféru v klubech jako Whoredom v Paříži či římském klubu Ritual a samozřejmě na notoricky známém Wave Gotik Treffen v Německu.

Jeho sound byl však slyšet i za oceánem a to na pravidelné newyorské akci zvané Memento Mori zaměřující se na deathrock, darkwave a post-punk a dokonce i na opačném pobřeží USA v losangelském podniku Soft Leather vedle Douglase McCartyho z EBM uskupení Nitzer Ebb.

Parma Ham v akci

V izraelském klubu Sin Ethics v Tel Avivu pak zase zazněl vedle kontroverzního zpěváka a excentrického androgyna Boye George či Marca Almonda, zpěváka a člena synth-popové kapely Soft Cell a rovněž člena Církve Satanovi.

V neposlední řadě složil hudbu pro Comme Des Garcons Fall runway show v Paříži a také vystupuje s vlastní kapelou nazvanou New Flash. Jeho tvorbu si můžete poslechnout na jeho účtu na Mixcloudu.

Od silikonových sošek až po vaření mrtvého ptáka

Parma Ham je však známý i v jiných kulturních institucích, než jsou kluby a festivaly. Od roku 2014 spolupracuje jako nezávislý tvůrce se Serpentine Galleries v Londýně. V jiné taktéž londýnské galerii jsou pak vystaveny Parma Hamovi silikonové skulptury.

Řeč je o Anticlone Gallery, která staví svoji filosofii na podobných základech jako samotný Parma Ham. Vystavuje totiž pouze díla vzniklá takovým způsobem, že je již není možné duplikovat a vytváří tak výjimečnou expozici originálních a ojedinělých děl.

Společně s undergroundovou galerií Lethal Amounts v Los Angeles pořádal výstavu Community Guidelines, jejíž expozici tvořila díla umělců cenzurovaných médii a sociálními sítěmi právě za porušování podmínek pro komunitu. Objevila se na ní například díla instagramerky Salvii či dua Fecal Matter.

plakát Community Guidelines afterparty

Salvia, která je neméně známá pro svoji kontroverzní až šokující práci, bývá s Parma Hamem často v kolaboraci. Společně v roce 2019 vytvořili multimediální projekt s názvem NULLO, který je určitou manifestací transhumanismu a obsahuje cyber prezentaci vytvořenou 3D skeny umělců ve vymodelovaných futuristických BDSM mučících konstrukcích. Na tomto segmentu projektu se podílel digitální umělec a zastánce transhumanismu Kaan Ulgener.

I v podnadpise zmiňované vaření ptáčka je dvojicí Parma Ham/Salvia vydané pod hlavičkou tohoto projektu. Jedná se o krátký amatérský snímek, který tvoří ostrý kontrast předchozí 3D prezentaci, která se upírá k transformaci člověka skrze technologie.

Parma Ham a Salvia jsou spolu viděni často (zdroj: Instagram, @parma.ham)

Poněkud znepokojivý Bird Cooking natočený v severním Walesu vyobrazuje post-digitální dobu, kdy se transhumánní bytosti oprostily od některých technologií a navrátily se ke kmenové kultuře. Dvě takové bytosti ztvárněné Parma Hamem a Salviou zde můžeme sledovat provádět jakýsi rituál, který vrcholí spálením laptopu, což je i nepřímo gesto odsuzující cenzorské praktiky sociálních sítí vůči odvážnému uměleckému obsahu.

Třetí a řekl bych nejvýraznější součástí projektu NULLO byla živá fetish módní přehlídka natočená v říjnu 2019 v rámci pravidelného hudebního eventu Wraith, kteréhož je Parma Ham rovněž pořadatelem. Modelky na sobě měly make up a obleky designované Salviou. Byly opatřené imitacemi falu z umělých rohů, zvířecích končetin, chapadel a podobně. Celá show tak působí jako snoubení mimozemských a démonických forem v jedno. Dnes je přehlídka součástí projektu jako záznam a lze si ji přehrát.

A jaký dojem budí tento výstřední umělec a jeho aktivity ve Vás?