Na našem webu používáme cookies, které nám pomáhají s poskytováním služeb, personalizací reklam a analýzou návštěvnosti. Používáním webu s tím souhlasíte, pro více informací klikněte zde.
Údaje o našich uživatelích, která považujeme za nutná a/nebo přínosná shromažďujeme a využíváme pro správné fungování našich služeb. Více informací naleznete zde.
Už od května předvádí pražský Tančící dům pěkně divoký taneček. Místní galerie tehdy totiž zahájila výstavu s názvem Praha dekadentní, která odhaluje pikantnější stránky historie naší stověžaté matky měst.
CO JE K VIDĚNÍ?
Expozice je rozčleněná na více částí a každá je označena jedním písmenem abecedy a každá se věnuje specifickému tématu. O historie hříchu v Praze se tak dozvíš prakticky vše, pěkně popořádku od A až po Ž. Díky dobovým fotografiím, sbírkám časopisů a plakátů a dalším exponátům budeš moci například nahlédnout do světa prostitutek a veřejných domů první republiky.
Uvidíš také čím se dámy uspokojovaly v Československu a jaké časopisy před nimi schovávali jejich manželé. Nechybí ani část věnující se životu pražské queer komunity v průběhu dějin. Nebo je libo poznat tvrdé porno 70. a 80. let tehdy zakázané komunistickým režimem? Proč ne, tato výstava se nebojí ničeho! Právě kvůli explicitnímu obsahu je vstup však možný jen plnoletým.
CO KDYŽ TO PŘES LÉTO NESTÍHÁM?
To vůbec nevadí! Praha dekadentní potrvá až do 31. března 2022, ale přesto nedoporučujeme příliš váhat. Víme přece, jak to bylo s galeriemi a divadly přes zimu. Takže pokud jsme tě dostatečně navnadili, pod článkem najdeš užitečné odkazy, kde se dozvíš o Praze dekadentní bližší informace.
Po krvi bažící Dave Vanian zde svou inspiraci nikterak nezakrývá. Kdo by neznal příběh váženého vědce Dr. Jekylla, který se po požití látky, jež sám vynalezl, mění v odpornou vraždící bestii pana Hyda. Je více než očividné, že kořenem Vanianovi múzy je literatura. Dovolím si však tvrdit, že se nejedná o pouhé zhudebnění románu a že příběh Dr. Jekylla do jisté míry definuje filosofii gotického hnutí.
Román Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda od skotského novoromantika Roberta Louise Stevensona je sám o sobě řazen mezi tzv. gotické romány. V literatuře té doby dominoval kritický realismus, který se snažil vyobrazovat lidskou povahu bez příkras a iluzí a hledal odpověď na otázku, proč člověk není v moderní době šťastný. Spisovatelé jako R. L. Stevenson či Joseph Sheridan Le Fanu, další ze zakladatelů moderních detektivek a hororů, jej však mísili s prvky romantismu, čímž do svých děl přidávali tajemnost a mystiku, ale často i morbidnost.
Robert Louise Stevenson (wikipedia)
Samotný román je potom příběhem rozpolcenosti a hlubokého vnitřního boje dobra se zlem a všímat si zároveň můžeme tendence kritizovat vědecký pokrok. Pocity osamělosti, společenského vykořenění a vnitřní emocionální konflikt na pozadí chladné odosobněné doby technologického růstu jsou právě elementy, které jsou nezřídka prostoupeny gotickou hudební tvorbou a subkulturou jako takovou. Vanianův rukopis a přednes zároveň písni vdechl lehké erotické zabarvení a tělesnost provokující sociální a mravní konformitu.
Killing an Arab – The Cure
Že by název v dnešní době politické korektnosti leckoho pobouřil, nikoho nepřekvapí. Rozpačitých reakcí se ale této písni dostalo již během svého vydání v prosinci roku 1978. Byl to první singl, který kapela vydala a když poté vyšla v USA roku 1986 jako součást kompilace pod názvem Standing on the Beach, hrozilo dokonce její úplné stažení z prodeje. Ale díky kompromisu v podobě nálepky na obalu vymezující se proti rasismu a požadavku nevysílat píseň v rádiu k tomu nedošlo. Horkým tématem k diskuzi se však opakovaně stávala během války v Perském zálivu a po útocích 11. září 2001.
cover singlu (zdroj wikipedia)
Píseň je přitom vyjádřením pocitů a dojmů Roberta Smithe z novely od Alberta Camuse – Cizinec z roku 1942. Jako existencialista se v něm Camus zabývá absurdností světa a kritizuje společnost, jež není schopná přijmout odlišné jedince a ti následně pociťují samotu a stávají se tak cizinci.
Popisované odcizení Smithe zaujalo. Píseň byla dokonce přepisována a několikrát přejmenována (Kissing an Arab, Killing Another, Killing an Ahab) pro různá evropská turné. Na čtyřicáté výročí existence kapely (2018) byl název změněn naposled na originální Killing an Arab.
Staub – Das Ich
Goticko-industriální zástupci Neue Deutsche Todenkust, jejichž název odkazuje na freudovský koncept ega, vydávají v roce 1994 album Staub obsahující stejnojmennou píseň. Kořeny textu této písně tlejí hluboko v poezii. Nejde však o vlastní interpretaci jako v případě How Beautiful You Are od The Cure, kterou jsme probírali v minulém článku. Jedná se o přímý opis básně rakouského expresionisty Geroga Trakla (*1887, † 1914), jehož poezie byla ovlivněna dekadencí a bohatá na symbolismus.
Georg Trakl (zdroj wikipedia)
Traklovy básně byly velmi ponuré. Sám trpěl depresemi a úzkostmi. Nad to holdoval alkoholu, opiu, morfinu a dalším látkám a proto jeho duševní stavy oscilovaly mezi euforií a otupělostí.
Báseň Verfall (česky Rozklad) popisuje temný svět plný bolesti, smrti a rozkladu, ve kterém člověka vykresluje jako pasivní oběť.
The Drowning Man – The Cure
Gormenghast – gargantuovský hrad nacházející se ve stejnojmenném hrabství. Stavba tak gigantických rozměrů, že jeho obyvatelé uvnitř jeho zdí stráví většinu svého života. Náplní jejich života se stává opakované vykonávání prázdných a zbytečných rituálů jejichž smysl z paměti všech už dávno smyl proud času. Gormenghast je zároveň souhrnný název série fantasy knih, které se v prostředí tohoto podivného opevnění odehrává. Jejich autorem je britský spisovatel Mervin Laurence Peake a knihy jsou jakousi biografií Tita Žala (v originále Titus Groan), člena rodů Žalů, který Gormenghastu vládne.
umělecké zpracování hradu Gormenghast (zdroj conversation.com)
V roce 1981 vydávají The Cure své třetí studiové album Faith, které se na osm týdnů vyšplhalo na 14. příčku UK Album Chart (odkaz). Minimálně dvě písně byli inspirovány výše zmíněnou sérií, All Cats Are Grey a The Drowning Man.
Píseň The Drowning Man vypráví o Fuchsii – nevyzpytatelné, ale vřelé a milující nevlastní sestře Tita Žala. Hluboce truchlí pro ztrátu svého otce a zjištění, že jeho vrahem je muž, kterého miluje, ji dohání až na okraj okenní římsy, kde uvažuje o ztrátě iluzí, životě a smrti a sebevraždě. K ní se nakonec neodhodlává, ale nešťastnou náhodou z římsy přesto padá a umírá. Skličující hudební ztvárnění můžeme chápat jako vyjádření pocitů zmaru a lítosti, které Titus Žal prožíval po ztrátě milované osoby.
Adonais – The Cure
Píseň Adonais je inspirována dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romantických básníků, Percyho Bysshe Shelley. Pokud jste právě zbystřili, vaše intuice vám slouží dobře. Mary Shelley, autorka známého Frankensteina, byla jeho druhou manželkou. Kromě poezie se však Shelley také věnoval psaním románů a divadelních her. Své politické, sociální a náboženské postoje pak rozpracovával v různých esejích, které byly však na svou dobu příliš radikální a odporovaly tehdejším konvencím.
Díky tomu slávy za svého krátkého života nedosáhl a musel se uchýlit do exilu. Ve svých devětadvaceti letech umírá a až poté začíná být jeho práce skutečně doceňována. Americký literární kritik Harold Bloom jej popisuje jako „vynikajícího řemeslníka, lyrického básníka bez soupeře a jistě jednoho z nejpokročilejších skeptických intelektů, kteří kdy napsali báseň“. Inspiruje budoucí generace básníků (evidentně i hudebníků) a v dvacátých letech minulého století ovlivňuje i takové osobnosti jako je Karl Marx či Mahátma Gándhí.
Adonais: Elegie k úmrtí Johna Keatse je považována za jedno z neznámějších Shelleyho děl a sám Shelley o něm tvrdil, je to nejpropracovanější, co kdy napsal. Ve 495 verších zde truchlí nad úmrtím básníka Johna Keatse, se kterým byl Shelley seznámen díky jejich společnému příteli. Jejich vzájemný vztah se ale jednoznačně za přátelský považovat nedal, do jisté míry to byli rivalové.
Shelley zpočátku Keatsovu tvorbu příliš neuznával, později jej však udával jako příklad nevyšší současné poezie. Bližší vztah také dokládá jejich dopisování a Shelleyho pozvání k sobě domů do italské Pisi, po zjištění, že je Keats nemocný. Shelleyho starost o Keatsovo zdraví se ale minulo pozornosti, až po několika měsících Shelley zjistil, že Keats zemřel.
Básník v této elegii, z velké části inspirovanou antikou, pláče nad Keatsovou smrtí a vyzývá všechny a vše – i samotnou přírodu, kterou Keats ve svých dílech opěvoval, aby truchlili s ním. Poté ale dochází k závěru, že jeho smrt je probuzení ze sna o životě a osvobozením od omezení pozemského života.
Této myšlenky se chápe i Robert Smith, který znovu prostřednictvím jednoduchého avšak sofistikovaného jazyka předává široké veřejnosti dědictví klasické poezie. Existují také spekulace, že při psaní této písně vzpomínal Smith na zesnulého frontmana Joy Division, Iana Curtise.
Bledé světlo luny proniká okenicemi a dopadá na kůží potaženou desku mahagonového stolu. Leskne se v kalamáři s inkoustem a psací brk ve stojánku vrhá dlouhý stín na perský koberec pod stolem. Vzduchem se nese vůně tajícího vosku stékajícího po ramenech svícnů. Cítit je i aroma žloutnoucích stránek letitých kodexů, jež jsou vyskládány na tomto masivním mahagonu. Nejsou to žádné grimoáry, libri prohibiti či snad spisy šíleného Abdula Al Alhazreda. Jsou to díla, kterým temné vlny propůjčily melodie, harmonie a kadence múzického umění a jejich tichá vepsaná souvětí proměnila v teskné zkroušené vokály.
CHARLOTTE SOMETIMES – THE CURE
Charlotte Sometimes, non album singl vydaný v roce 1981, je jedním z mnoha příkladů, kdy v roli inspirující múzy stála literatura. Píseň je totiž inspirována stejnojmennou dětskou knihou od anglické spisovatelky Penelope Farmer. Ta vypráví příběh dvou dívek, jejichž osudy se proplétají na internátní škole za velice záhadných okolností, neboť sice že navštěvují stejnou školu, dělí je od sebe čtyři desetiletí. Některé verše písně jsou přímé citace. Na knihu, kterou byste u nás našli pod názvem Klára a Karolína, výmluvně odkazuje také videoklip.
HOW BEAUTIFUL YOU ARE – THE CURE
Pokud si přičichnete k této skladbě z alba Kiss me, Kiss me, Kiss me, můžete ucítit anýzové aroma absintu. Jak je to možné? Příběh písně a některé samotné verše pochází z básně Oči chudých od francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira. Tato báseň, jež má v originále 553 slov, je příběhem o dvou milencích, kteří omámeni alkoholem posedávají před kavárnou v Paříží, když kolem prochází chudý otec se svými dvěma syny. Ti tři jsou dívčinou krásou tak okouzleni, že z ní nejsou schopni odtrhnout zrak a zatímco mladík přemítá nad jejich bídou a cítí hanbu „za své číše a lahve větší než žízeň“, dívka vyjadřuje nad chudáky opovržení a žádá, aby zmizeli.
Charles Baudelaire (zdroj Wikipedia)
Robert Smith tvrdí, že od Charlese Boudelaira přečetl snad vše a připouští, že měl na jeho vlastní tvorbu velký vliv. Rozhodl se tak zpracovat příběh o rozčarování a zklamání, které člověk zažívá, když se někdo, koho ze srdce miluje, zachová způsobem, jakým by nikdy nečekal. Zjednodušenou verzí tohoto příběhu tak zpřístupnil drahokam francouzské dekadentní poezie při zanechání vysoké úrovně jazyka.
NO LOVE LOST – JOY DIVISION
Literární inspirace této písně je přímo spojena se samotným názvem této post-punkové legendy. V písni se totiž nachází mluvený úryvek knihy House of the Dolls, kterou v roce 1953 napsal přeživší holokaustu, Yehiel De-Nur, pod pseudonymem Ka-tzetnik 135633 (složený z odvozeniny zkratky KZ pro koncentrační tábor a jeho vlastního čísla, jež mu bylo v táboře vytetováno). Po osvobození trpěl depresemi a podstupoval i tzv. psychedelickou terapii, během níž užíval LSD.
Yehiel De-Nur se svou ženou v Říme (zdroj Wikipedia)
Kontroverzní román, který stírá hranice mezi fantazií a historickou realitou, pojednává o skupině židovských vězeňkyň, které slouží nacistům jako sexuální otrokyně. Právě podle ní si kapela změnila název z původního Warsaw na dnes tak notoricky známý Joy Division. Tato kniha vzbudila pobouření i mezi židy samotnými. Kniha totiž šokuje groteskními scénami zvrácené sexuality či kanibalismu a například Yad Vashen, výzkumnice Úřadu pro památky obětí holokaustu, ji označila za pouhou pornografickou fikci. Třeba už jen z toho důvodu, že Árijci měli styk s židovskými ženami zakázaný.
DARK ENTRIES – BAUHAUS
I často vzpomínaní Bauhaus, neváhali do své tvorby vpustit inspiraci z pera klasiků. Důkazem toho je singl Dark Entries, který poprvé vyšel v roce 1980 u labelu Axis (dnes známé jako 4AD) a který se hudebně vymykal jejich dosavadní tvorbě svým soundem, který se jakoby navracel ke svým punkovým kořenům. Píseň má být inspirována psychologickou gotickou fikcí Oskara Wilda, Obraz Doriana Graye, která je oblíbeným románem zpěváka Petera Murphyho. Podle jeho slov to byla první kniha se skutečnou podstatou a příběhem narcismu popsaným s brilantním opulentním jazykem, jenž je příběhem skutečné rockové hvězdy.
THE DOG – THE DAMNED
I lidé, kteří většinou o knihu nezavadí, mohou znát legendární film Interview s upírem, který je zpracováním stejnojmenné první části ságy známé jako Vapire Chronicles čítající do dnešních dnů celých třináct dílů. V kontextu písně The Dog je pro nás nejdůležitější jediná postava, a to upírka Claudie, jež byla proměněná už v pěti letech (podle filmu ve dvanácti) a v této podobně ji bylo souzeno setrvat po zbytek věčnosti. Právě fascinace Davida Vaniana vampyrismem a představou věčného života a mládí dala vzniknout textu o této nevinně vypadající, ale po krvi lačnící holčičce s prstýnky ve vlasech.
Kolem nás poletuje mnoho dalších příkladů snoubení různých uměleckých forem. Plamínky svícnů se však již začínají nořit do rozteklého vosku a obzor již hrozí rozbřeskem. Dovolte mi tedy se s Vámi pro dnešek rozloučit. Pokračování nás čeká záhy. Už teď si ale můžete počíst například o Horrorpunku, který též často těží z literatury a krvavých filmových fláků.
Jmenuji se Mike a původem jsem z oblasti Los Angeles v Kalifornii. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý, jak bych mohl svůj projekt představit. Pro mě osobně představuje cestu toho, jak dělám podivnou hudbu, která snad někoho osloví.
2. Co tě vedlo k založení projektu Fractured Sanity?
Už když jsem byl mladší mě velmi bavilo hraní na analogové syntezátory a zpěv, tak jsem se rozhodl oslovit kamaráda zda by se mnou nechtěl založit kapelu. Ta se jmenovala se Calear, hráli jsme hodně v letech 2000 až 2005 v Los Angeles než jsem se přestěhoval do Prahy.
3. Jak vznikl název tvojí kapely a jaký je jeho význam?
Tak tím si už nejsem ani moc jistý, protože jsem ho vymyslel celkem dávno, ale myslím si, že jméno pochází z řady v písni, kterou jsem napsal pro jinou kapelu i ještě, když jsem žil v Americe. A jeho význam? Možná rozbitá nebo pochroumaná schopnost myslet a uvažovat normálním a racionálním způsobem.
4. Mohl bys prosím nám přiblížit jak ses vlastně dostal k hraní na synťáky?
Myslím, že to začalo hned potom, co jsem začal poslouchat Industrial a EBM hudbu. Zjistil jsem, že něco takového zvládnu celé pouze já a nepotřebuji k tomu kapelu nebo někoho jiného.
5. Ve volném čase se věnuješ vyrábění hardwarových synthetizérů, mohl bys nám o tom něco říct?
Určitě! Jak jsem poprvé začal produkovat hudbu, hledal jsem nějaké levné použité analogové syntezátory na bleších trzích v Kalifornii. Někdy se ale stalo, že nefungovaly, a tak jsem je musel opravit sám. To vlastně vedlo k mému zájmu o vytváření zcela nových syntezátorů. Některé z mých výtvorů si můžete prohlédnout i poslechnout zde.
6. Prý se věnuješ i tvorbě pluginů a softwaru k tvorbě hudby, mohl bys nám o tom něco říct?
V minulosti jsem již naprogramoval nějaké VST syntezátory a efekty, ale moc jsem jich zas v posledních letech neudělal. V posledních několika letech se však spíše věnuji tvorbě samplů. Každopádně pluginy, které jsem dělal zdarma můžete nalézt zde.
7. Kromě toho máš i nějaké další záliby, které si myslíš, že stojí za zmínku?
Také se ještě zajímám o timelapse fotografii a nebo tvorbu videií.
8. Najdou se i nějaké historky z vystoupení, se kterými si se mohli podělit?
Žádné, které bych mohl sdílet veřejně (smích).
9. Jak se ti žije v ČR? Jak se tady daří tvým projektům?
Jsem moc rád, že tu jsem a myslím si, že je to skvělá země. Pokud jde o hudbu, zjistil jsem, že s ní je to tady těžké. Není tu tolik koncertů a klubů, které by hrály styl hudby, který mě zajímá. Myslím, že by se to dalo srovnat s místem, kde jsem vyrostl. Ale rozhodně musím říci, že za poslední 5 nebo 6 let se to začalo zlepšovat.
10. Najde se něco dalšího, co byste chtěli čtenářům webu obscurefreaks.cz říct?
Pokud vás baví podivná elektronická hudba budu rád, když si prohlédnete mou stránku fracturedsanity.com.
Představte si tuto situaci: Jste mladý člověk vyrůstající v betonovém paneláku kdesi ve východní Evropě. Chodíte na školu, která o sobě sice hlásá, že je prestižní ale na záchodech nikdy není mýdlo a tvoje učitelka (bývalá členka Komunistické strany) je na tebe zasedlá. Druhá světová stále není dávnou minulostí a spoluobčané každým rokem v květnu slavnostně popíjejí při vzpomínkách na strýčka Stalina. Tvůj otec bije tvou matku a ty se ukrýváš v pokojíčku a v rukou držíš vinyl Kino (Кино). Nastal tak ideální čas pro poslech ruského post-punku.
Návrat post-punku na scénu
Post-punk dnes zažívá boom a to nejen díky oblíbenosti žánru Sovietcore (vizuálně-hudební estetiky inklinující k období SSSR a tamního každodenního života, někdy i určité zalíbení v sovětské kultuře astronautiky a dobývání vesmíru), ale i kvůli vizím bývalého Sovětského svazu jako takového, který byl vyobrazován jako doslovný ráj na zemi s nepřemožitelnou armádou, jadernou energií a nekonečnými poli. Ačkoliv reálný život byl někde jinde, hudba zde vznikající se mohla dotýkat i těchto nesympatických témat.
Je čirou ironií že nejvíce fanoušků této hudby je z USA a západu, tedy úhlavního nepřítele bývalého SSSR. Možná je vábí tesklivost, které země za železnou oponou zažívaly dennodenně. Pochopit východní mentalitu není vůbec jednoduché, a tak přiblížit se jí díky východoevropskému post-punku je o něco snazší.
Často tento žánr pojednává o takřka romantických obrazech, obzvláště pak Molchat Doma, kteří zpívají o mladých a nešťastných láskách, sebevraždách a uvěznění (jak v systému, nekonečném smutku, tak i v nefunkčních vztazích). Za konkrétní interprety nelze opomenout charakter a hlas Viktora Tsoie (Виктор Цой), frontmana kapely Kino, označované za největší rockovou/punkovou ruskou kapelu vůbec. Pozadu nezůstávají ani dnešní kapely, které se čistě inspirují, jako například již zmíněné trio Molchat doma (Молчат Дома),nebo kapela Ploho (ПЛОХО). Ty díky jedinečným synthům velmi věrně napodobují písně z 80. let.
Vliv žánru doomer wave
Za velkou oblibu post-punku můžeme poděkovat i postojům a myšlenkám stoupenců doomer wave, novodobé „ztracené generace“. Tato skupina asi nikdy nebude uznávaná jako plnohodnotná subkultura, neb pořád stojí na hranici vtipu. Na rozdíl od pozitivních bloomerů (generace „baby boomers“) a mileniánů, generace doomerismu se diametrálně liší.
Doomerismus jako lifestyle i filozofie můžeme definovat jako reinkarnaci definitivního nihilismu. Pojem, který vznikl jako meme, se postupně rozšířil do vševysvětlujícího uznávaného moderního pojmu. Kdo je „doomer“? Někdo, kdo rezignoval na život? Někdo, kdo se nedokáže bavit s lidmi – ne kvůli selekci kvality, ale kvůli samotnému strachu? Někdo, kdo už se vůbec nesnaží žít, jen scrolluje 4chan a nepoužívá Tinder, neb by byl pokrytec. Zkáza je jediná možnost bytí.
Nesnesitelná lehkost obývání paneláku
Ruská, potažmo sovětská, hudba je smutná. Proč? Pochopit tamější náturu je složité a to nejen kvůli azbuce. Ruská hudba se v mnoha aspektech dotýká i obecně kontroverzních, avšak pro bývalé SSSR zcela běžných témat – glorifikaci armády a vítězství ve druhé světové válce, vysoká míra korupce ve vládě, život v exilu, pocit osamění ale zároveň neustálou kontrolu státem.
Správně zvoleným ne-li marketingovým tahem je i vizuální estetika téměř všech kapel. Klipy často natáčí ve městech plných post-socialistické architektury, zapadlých obchůdků, sovětských monumentů ale i v Černobylu. Lidem východu to připomíná dětství v rodné zemi a lidem ze západu naopak něco až exotického, dystopického, jako vytrženého z románu 1984
My ovšem dnes nemusíme řešit pouze politiku a můžeme se ponořit do melancholických tonů mnoha interpretů. Představili jsme si zde ty nejznámější, ovšem mnoho méně známých ne-li až undergroundových stále čeká na objevení. Vzhůru do toho!
Sovietwave, Doomer, Post-soviet synthpop, Russian Post Punk [New Dark Music]
Cybergoth subkultura je spojena s tvorbou industrial dance videí. Bohužel je velmi náročné nalézt přesnou definici toho co to vlastně industrial dance je. Dalo by se ale říci, že se jedná se o specifický styl tance byl se vyvinul hlavně pro hudební žánry cyber elektronické hudby a má své kořeny v evropských klubech v Evropě hlavně Německu ale i v USA. Tento styl vznikl koncem devadesátých let, počátkem roku 2000 avšak přesný důvod vzniku není znám. Základem pro industrial dance je „basic”, který zahrnuje specifické ostré pohyby rukou a nohou. Improvizace dopomáhá k tomu, aby byl tanec komplexnejší a byl vizuálně zajímavější. Tyto pohyby lze tedy provádět intuitivně leč existují i choreografické taneční skupiny. Existují tři typy industriálního tance, mezi které patří USA, harsh chop-style a soft belly dance.
Vzhledem k tomu že cybergoth scéna je malá jak už zde bylo zmíněno, hraje zde obrovskou roli internet. Tvorba těchto tanečních videí díky tomu propojuje cybergoth komunitu po celém světě. Industrial dance se stal populární roku 2009 na počátku vzniku sítě Youtube. Autoři těchto videí, se snaží vždy vytvořit něco, co bude mít nějakou souvislost s hudbou a styly, které se pojí k tomuto tématu. Tato subkultura zažila své výsluní právě v okamžiku, kdy se na síti YouTube objevilo jedno z prvních videí s cybergoth tématikou „Cybergoth Dance Party”, které se stalo virální a populární v meme komunitě a díky tomu se stalo i součástí post-internetové kultury. Post-internet se primárně zaměřuje na konzumní produkty, ale i na na společnost virtuálního prostředí. Od doby, kdy bylo toto video natočeno, se však zdá, že téma cybergoth klesá na popularitě. Stejný pokles popularity můžeme zaznamenat i u dalších subkultur, které jsou esteticky spojené s gotickou tématikou. Od té doby se YouTube stal hlavním prostorem pro publikování těchto videí.
Centhron – Slutbutt | Industrial Dance by Ciwana Black
Minule jsme si povídali o základech konsentu. A o tom, jak zmírnit rizika z perspektivy vázaných při výletech daleko od bezpečných břehů si něco povíme dnes.
I NA BŘEHU JE ADRENALINU DOST
První, co je dobré si uvědomit je, že pro výrazné zážitky není vždy nutné riskovat příliš. Některé pocity můžeme prožít i bezpečnějšími způsoby, než jaké by nás třeba na první dobrou napadly. Nechat se vyškrtit provazem si možná představíme, jako něco, co by bylo super v náročném závěsu, kdy jsme úplně na hraně sil, ale slibuji vám, že naprosto skvělý pocit z toho můžete mít i na zemi vsedě s volnýma rukama. Bude to tak mnohem bezpečnější, a navíc budete mít prostor poznat, co nový zážitek obnáší. Platí to tak celkově…
TESTUJTE VODY, POZNÁVEJTE JE POMALU A DŮKLADNĚ
Nejbezpečnějším způsobem, aspoň za mě, jak poznávat hluboké vody vázání, je přidávat novinky postupně. Hlavní roli v tom hrají dva aspekty. Prvním je skutečnost, že i když už znám provazy důvěrně natolik, že bych s dvěma novými zkušenostmi/pocity neměla problém a dokázala bych si říct, jak pro mě asi budou náročné, nepodařilo by se mi tak dobře rozlišit, jaký měly jednotlivé zkušenosti dopad na celou session a na moje pocity po vázání. Podle těchto hledisek totiž posuzuji, co je pro mě ve vázání přínosné, co jsem ochotná udělat pro někoho a co z vázání vynechám. A pokud bych například měla negativní zkušenost s jedním z těchto podnětů, která by zakalila i jinak pozitivní zkušenost s tím druhým, pravděpodobně už bych znovu nezkusila ani ten druhý. Dalším důvodem, proč zkouším věci postupně je, že se mám aspoň na co těšit do budoucna. Dává mi to chuť vázat dál, s novými lidmi a v nových prostředích.
ZNEJTE SAMI SEBE
Abychom byli schopní uvědomit si, jaké mají jednotlivé úvazy, pozice nebo přístupy naše či riggerovy, dopad na naše zážitky z vázání a pocity bezpečí a důvěry, je potřeba znát své tělo i mysl. Ve svých myslích se většinou ještě jakž takž vyznáme, ale na tělesné pocity už jsme trochu pozapomněli. Přitom je to právě naše tělo, které je s provazy přímo spojeno a jimi formováno. Pouštíme-li se do náročných závěsů, aniž bychom se vyznali v limitech našeho těla, zahráváme si s ohněm. Nejlepší je samozřejmě znalost svého těla budovat i mimo provazy, a možná právě tam začít. Ale i pokud se touto cestou nevydáte, silně doporučuji naučit se své tělo pozorovat aspoň v provazech. Hodně lidí chce v provazech úplně vypnout, ale jednak bych řekla, že není moudrý nápad nechávat se bez vlastního dozoru, když jdete na své limity, a taky, že aktivním přemýšlením o svých tělesných pocitech, si možná odpočinete od života líp, než kdybyste prostě jen vypnuli. Vždycky se můžete zamyslet, jak se zrovna cítí váš kotník, jak se vám dýchá, jestli vás někde jen něco nepříjemně tlačí, nebo jestli je to bolest, která vás varuje před rizikem úrazu. Dlouhodobé pozorování sebe a svých reakcí na provazy a riggera může omezit rizika i zlepšit vaši schopnost o vázání mluvit (s riggery, ale i jinými vázanými) a tím směřovat k ještě lepším zážitkům.
NAUČTE SE KOMUNIKOVAT S RIGGEREM
U nás ale práce nekončí. Musíme se naučit výsledky svých pozorování předávat svým riggerům, hlavně tehdy chceme-li být v provazech hlavně pasivní a odevzdaní. Mluvíme zde o komunikaci jak v průběhu session, tak po jejím konci. Když vážeme už nějaký čas, tak bychom měli být schopni říct si, když něco není v pořádku, když chceme vázání stopnout, změnit jeho směr. Bez výčitek, s klidem. S ochotou celou věc ve vhodné chvíli vykomunikovat. Aspoň pro mě je další úrovní možnost komunikovat některé limity až v rámci session.
NEBOJTE SE LOKNOUT SI VODY
Nebránit se neznámému, nepředvídanému a neprojednanému, je pro mě důležité, pokud už s někým vážu delší dobu. Můžu si to dovolit, ale jen pokud vím, že i v ten nejintenzivnější moment jsem schopná se svým riggerem komunikovat a říct, co je mi nepříjemné, co se musí přestat dít. A taky samozřejmě, když bezpečně vím, že rigger na mou zpětnou vazbu adekvátně zareaguje. Dalším důležitým předpokladem je, že vím, že kdyby se něco pokazilo, tak si já sama věřím, že to unesu, a taky, že mám důvěru ve svého riggera, že by mi pomohl a nenechal mě s mým špatným zážitkem samotnou. Tenhle vztah k sobě, ale i k druhému, buduji dlouhodobě a člověku, kterého příliš neznám, bych nikdy nedovolila, aby mě vázal, aniž bych mu předtím zopakovala všechny své limity, problémy a způsoby, jak mi kdyžtak pomoci. Ale pokud vážu s někým, koho už důvěrně znám a nevážeme poprvé, tak před vázáním tolik času u limitů a omezení nestrávíme (nejsou-li nějaká výrazná nebo nová rizika v tom, co se chystáme dělat). Zvládnutí komunikace v průběhu session je pro mě způsob, jak vázat autentičtěji. Nemusí to tak být pro všechny, ale všichni by to měli umět, pokud chtějí zajít ve vázání dál.
TOPÍTE-LI SE, VOLEJTE O POMOC
To samozřejmě hodně souvisí i s tím, zvládnout si říct o pomoct, když se něco nepovede. A to jak svému riggerovi, tak případně i někomu dalšímu. Rigger by nepochybně měl být první člověk, kterého o pomoc s překonáním/vstřebáním negativních zážitků poprosit, ale není to vždy jediná/možná volba. Velmi může pomoci i náhled jiných vázajících a vázaných. Občas třeba i lidí úplně mimo vázací komunitu.
Přístup k bezpečnosti a souhlasu je každého zodpovědností. Hledáme si všichni vlastní způsoby, jak se udržet v bezpečí a omezit rizika. Máme navíc všichni jiné limity a jiné věci, které jsme ochotni riskovat, proto je i každého cesta v opatrnosti jiná. Tenhle článek se snaží hlavně vypíchnout obecné koncepty, na které bychom neměli zapomenout ani když už se provazům věnujeme delší dobu. A taky třeba pro někoho inspirací v mém přístupu k celé záležitosti. Poznávejte, zkoumejte, buďte opatrní a věřte si. A hlavně si užívejte.
V první části našeho drobného výletu za historií kořenů horror punku jsme si zdůvodnili důležitost pop kultury pro tento žánr. Zmínili jsme první důležité kapely, které horror punk definovaly a v této finální části se zaměříme na druhou vlnu horror punku, která přišla s předělem milénia (jen pro upozornění, nikde tak toto období není nazýváno, ale já jej tak používám pro srozumitelnější čtení). Definuje ji silnější zaměření na pódiovou show, ale i konfrontování žánru s mnoha jinými.
Meziobdobí
Ve zkratce si jen rychle shrneme vývoj žánru v období mezi první a druhou vlnou. Osmdesátky se nesly především na vlně hardcore punku, mnoho horror punkových kapel tedy hrálo rychleji, ostřeji a více DIY formou než předchozí interpreti. Příkladem mohou být Screaming Dead, Mourning Noise, Rosemary’s Babies a v neposlední řadě i The Undead, kteří vznikli na sklonku roku 1980 poté, co Bobby Steele definitivně opustil Misfits. První EP nazvané 9 Toes Later vyšlo v nákladu necelých dvou tisíc výlisků na Stiff Records, pod kterým vydali první dvě nahrávky legendy The Damned, ale spadal pod něj i Elvis Costelo (spolumajitel labelu Jake Riviera byl Costelův manažer).
A teď jedna perlička. Steele přišel během natáčení tohoto alba o palec, kdepak se asi vzal název? (Sorry za tak infantilní poznámku). Krásným důkazem o propojení komunity je i fakt, že výrobu první vlny desek spolufinancoval Glen Danzig a EP později vyšlo o rok později znovu v nákladu tisíc kusů na labelu Ghastly Records, který patřil basákovi Rosemary’s Babies.
Velmi důležitým interpretem, který přinesl přelom osmdesátých a devadesátých let byla kapela Haunted Garage, která svou pódiovou show předznamenala budoucí inklinaci kapel druhé vlny horror punku k shock rockovým vystoupením a freak show. Kapelu založil herec z béčkových hororů Dukey Flyswatter, kterým sám později nazval žánr kapely jako splatter punk. Pódiová show Haunted Garage byla složená z nesčetně rekvizit a různých teatrálních představení v čele s připínáním pastí na myši do obliečeje. První demo kapely Songs About Satan & Other Stuff to Piss Your Parents Off vyšlo v roce 1989 a horror punk dostal své směřování. Aby obstál v záplavě shock rockových a metalových kapel, musel si zachovat svou „důstojnost“ a sound, ale přesto si z pomyslného dortu šílených pódiových vystoupení ukrojit alespoň podobně stejný kus, jako žánry ostatní.
Druhá vlna horror punku
Na počátku devadesátých let se objeví několik kapel, které jdou ve šlépějích horror punkových kapel, ale přidávají si k tomuto diskurzu ještě další žánry a tak vznikají například gothici AFI, surfem střižená křesťanská kapela Blaster the Rocket Man (což je mimochodem opravdu zvláštní sebranka) či ska-punková parta The Indenpedents, které neodolal ani Joey Ramone (který kapelu pomáhal řídit a produkoval jí EP Unholy Living Dead).
A nyní konečně k přelomu milénia, kdy znovu obživl tento žánr v plné síle. Cesta jedné z nejznámějších osobností horror punku začíná u kapely jménem Frankenstein Drag Queens from Planet 13, která se dala dohromady v roce 1996 v severokarolínském městečku Landis. Tou osobností nebyl, samozřejmě soudě podle číslovky, nikdo jiný než Wednesday 13, osobním jménem Joseph Poole.
Za pět let své existence vydali čtyři dlouhohrající desky. Tvorba Drag Queens se opírala o tradiční punk a heavy metal a samozřejmě, co se textů týče, vše se točilo kolem nekrofilie, znásilnění, ale například i vraždy miss Ameriky. Inspiraci kapela (a rozhodně i sám zpěvák) našla v hudbě Marilyna Mansona, což jde obzvláště slyšet na druhé studiové desce Night of the Living Drag Queens. Zároveň je estetika i zvuk Drag Queens zásadní základnou pro sólovou tvorbu Poola. Rozpad kapely přišel na sklonku roku 2001, kdy byl Wednesday 13 přizván k projektu Dizzyho Draztika, kytaristy Static-X Tripp Eisena a Joeyho Jordisona, bubeníka Slipknot, který dostal jméno Murderdolls.
V srpnu 2002 vyšla první studiová deska Beyond the Valley of the Murderdolls (vydaná na slavném Roadrunner Records), na které se objevili písně jako Kill Miss America, She Was a Teenage Zombie, People Hate Me či Twist My Sister. O dva roky později vyšla deska v rozšířené edici o cover na Billyho Idola a písně jako I Take Drugs, Lets Fuck či I love to Say Fuck.
Tvorba Murderdolls se vracela ke kořenům žánru a to nejen, co se textů týče, ale i samotného zvuku, který v mnohém „staré klasiky“ připomíná. Během necelých tří let své existence absolvovali Murderdolls mnoho koncertů, na jednu šňůru vyrazili se side projektem Slipknot Stone Sour. V roce 2004 se Jordison zavřel do studia se svými dalšími sedmi členy maskované kapely, aby nahráli desku Vol.3 a kariéra Murderdolls byla s příslibem toho, že to není navždy, prozatímně odložena. V roce 2010 se kapela vrátila s deskou Women & Children Last.
Po turné k této desce, které zahrnoval i koncert s Robem Zombiem a Alicem Cooperem se kapela odmlčela a rok poté oznámila, že se v dobrém rozchází. Před třemi lety se začaly objevovat zvěsti, že Murderdolls pracují na novém albu, ale ve stejném roce nakonec zemřel zakládající člen a bubeník kapely Ben „The Ghoul“ Graves a od té doby není od členů Murderdolls o tomto projektu nic slyšet. Wednesday 13 nicméně stále pokračuje ve své sólové tvorbě i dalších projektech.
Stejně jako Murderdolls se i Blitzkid ze Západní Virginie vydali směrem ke kořenům žánru a vzdálili se tak jiným interpretům horror punku devadesátých let, kteří koketují s jinými žánry, především s metalem. Argyle Goolsby, zpěvák a kytarista kapely se stejně jako Wednesday 13 po letech s kapelou rozešel, aby měl více času na své postranní projekty. Především na svojí sólovou kariéru. Blitzkid tak za sebou nechali pět desek, které jsou poctou staré vlně, ale i inspirací dnešním kapelám. V anglickém Liverpoolu se v roce 1998 objevuje kapela Zombina and the Skeletons, která se přeorientovává na zajímavou kombinaci horror punku, psychobilly, doo-wopu a nové vlny. Velmi plodná kariéra kapely je stále aktuální, poslední realese v podobě dvou tracků vyšel před několika měsíci.
Ti druzí a dnešní situace
Než zakončíme naši pouť zmiňme si ještě několik interpretů, kteří by podle mě při vytváření pomyslného seznamu druhé vlny horror punku neměli chybět- The Nerve Agents, Devilish Presley, Send More Paramedics, The Young Werewolfs či seattleští front-women Schoolyard Heroes, kteří dokázaly smíchat prvky hororu s alternativním rockem devadesátých let a moderním punkovým zvukem a upřímně mi tato kapela připadá jako jedna z těch originálnějších.
Právě originalita je mnohdy poněkud kamenem úrazu tohoto žánru. Možná by byla na místě nějaká studie, která by rozebírala tento žánr pod drobnohledem fenoménu kýče, nejen vzhledem k mnoha si podobným kapelám, které horror punk hrají, ale i vzhledem k inspiraci béčkovými žánry. Podle mne by taková to práce mohla být velmi přínosná, nejen pro fanoušky tohoto šíleného žánru, ale i vzhledem k tomu, že byl punkovou komunitou poněkud zapomenut.
Dnešní scéna již není tak silná jako dřív, ve své podstatě ji z velké části udržují stále aktivní či znovuobnovené projekty „starých mazáků“. Přesto (obzvláště na službě Bandcamp) najdeme mnoho kapel, které v odkazu kapel definujících tento žánr pokračují. Z těch, které v nedávné době vydaly nějaké album bych zmínil, The Bloodies, Detoxi či Dracula and his band the Draculas.
Cestou za historií horror punku jsem zmínil mnoho kapel a jejich osudů. Doufám, že jsem alespoň někoho inspiroval k poslechu tohoto žánru. Nejen že horror punk oživuje fenomén hororu a oživuje alternativní kulturu aplikováním inspirací béčkovými filmy do svého diskurzu, ale přispívá i k debatám o genderu, náboženství a sexualitě svou přímočarostí, převleky atd. Rozhodně si přečti i předchozí článek, ale pro širší pop-kulturní obsah neváhej zabrousit do sekce Dark Enteries a přečíst si další články.
Mladistvá vzpoura, technologie a látky rozšiřující mysl jsou charakteristickými znaky cyberpunku. Proto myšlenka, že cyber music a rock and roll mají mnoho společného, by neměla být překvapením. Od samého počátku cyberpunkové kultury se zde rock and roll objevoval jako jeden z podtextů. To platí i pro Cyber music.
Cyber music označuje specifické odvětví elektronické hudby. Podstatnou kapelou pro tento žánr byla skupina Kraftwerk díky kterým vznikla celá generace experimentátorů v oblasti elektronické hudby. Mezi tuto generaci patří například kapela Front 242, která zavedla ojedinělý futuristický industriální zvuk a Ministry, kteří zase využívali nejmodernější technologie syntezátorů k produkování industriální hudby.
Front 242 – No Shuffle (Live Concert)
Tyto kapely se stali klíčovými k vzniku industrialní hudby a subžánrů, které dnes známe jako cyberpop nebo techno-industrial. Všechny tyto žánry využívají všechny dostupné techniky k vytvoření „noise“. Kromě syntetizérů se stali taky důležitými samplery pro vytváření rytmických smyček. Ovšem jen jedna z kapel, která vznikla v tomto období byla něčím výjimečná a zahrnovala všechny témata moderní cybergoth kultury. Temnota, futurismus, toxický odpad a jaderná hrozba. Právě skupina Skinny Puppy se jako první začala zajímat o tyto témata, která jsou ikonická pro hnutí cybergoth. Industrial v dnešním pojetí představuje fúzi rockové a elektronické hudby, která vychází ze syrového, drsného, a zkresleného zvuku. Ačkoliv tyto industriální žánry vznikly zpočátku směsicí avantgardních experimentů s elektronikou, jak se tyto žánry časem vyvíjeli, hlavní avantgardní vlivy se staly mnohem méně podstatné. Industriální zvuky se stali právě tím, co dopomohlo k poslednímu kroku vývoji těchto žánrů. Časem se staly více temnějšími a nepřímo napomohly ke vzniku cybergotické taneční hudby.
Skinny Puppy – Spasmolytic (Official Video)
Cybergoth kultura je převážně spojená s taneční hudbou, která nese název industrial. Tento název si subkultura přisvojila hlavně z důvodu, že obsahuje částečně podobný konstrukt. Cyber elektronická hudba je podstatně ovlivněná žánry jako je hardstyle, trance nebo techno. Mezi vedlejší žánry typické pro cybergoth patří hellectro jako je například aggrotech, electro-goth, dark electro, či EBM, darkwave, synthpop nebo future pop.
Amduscia – Existe (Official Video)
Ovšem použití termínu industrial ve spojení s preferovaným hudebním a tanečním stylem cyberů přispěl k menší subkulturní roztržce. Klasický industrial je podobně jako ambient hlavně avantgardní, audiovizuální koncept, nikoliv forma technoidní taneční hudby. Na rozdíl od toho druhého je většina subžánrů industriální hudby experimentální povahy a nevhodná pro běžné klubové použití.
Hordy mrtvol, zombie či upírská romance, krvavé a mozkomíšní lázně a další výjevy jakkoli spjaté s hororem (v jakékoli umělecké formě), odkazování k různým guilty pleasures napříč pop kulturními i kanonickými díly, se určitým způsobem sbíhají spolu s vulgární mluvou, násilím, černým humorem a punkovými riffy do unikátního žánru – Horror punk. Jak si za moment ukážeme, tento žánr čerpá silně z všemožných pramenů a skládá tak svůj unikátní zvuk i diskurz v němž se pohybuje.
Kořeny horror punku
Rock and roll má už ve své samotné podstatě zakomponovanou jistou inklinaci k fascinaci morbidními a děsivými tématy, ale samozřejmě i k provokaci. Přestože pravděpodobně prvním stoprocentním hudebním ovlivněním, ze kterého první horror punkové kapely čerpaly byli nepochybně Black Sabbath, můžeme po hudební stránce operovat s mnohem dřívější influencí.
Na východním pobřeží Států se ve čtyřicátých a padesátých letech rozmohl podžánr rhytm and blues nazvaný doo-wop, který se vyznačoval jednoduchými bicími party a harmonickými vokály. Dalším pilířem, který pomohl částečně na svět přivést horror punk bylo rockabilly, které přispělo tomuto žánru mimo hudební stránky i módou. Co se show a „děsivosti“ týče, samozřejmě dochází k jistému protnutí (ve své podstatě hudební nadžánrové platformy) shock rocku a horror punku. Již v roce 1956 předvedl svojí voodoo show Screamin‘ Jay Hawkins, který zpíval píseň I Put a Spell On You a děsil (a pobuřoval) televizní diváky. Kromě samotné tématizace „pohanských“ rituálů, pobuřoval Američany i fakt, že Hawkins byl Afroameričanem.
Velký vliv měl tento hudebník (a mimochodem boxer) na Arthura Browna (Alice Cooper), který později ovlivnil první horror punkové kapely. Samozřejmostí je vliv punkových kapel druhé poloviny sedmdesátých let. V post moderním duchu stojí horror punk na odkazování k pop kultuře a kapely, které jej definují, ve své podstatě rezignovaly na explicitní politické vyjadřování. Stěžejním tématem se stala smrt, rozklad, strach z neznáma, násilí, sex, ale ve zcela jiném narativu, než tomu bylo u jiných kapel experimentujících s podobnými tématy. Oproti deathrocku se horror punk vzdaluje teatrálnosti a atmosféričnosti a své pole působnosti přesouvá na „ujetost, strašidelnost a humor a přímočarost.
První horror punkové kapely
Rok před debutovým albem pravděpodobně nejznámější horror punkové kapely Misfits vydali na opačném pobřeží v Long Beach v Kalifornii True Sons of Liberty (známý pod zkratkou T.S.O.L.) album Dance With Me, kde se objevila skladba Code Blue, která dosti bujarým a veselým rytmem zpívá o nekrofilii. Na západě Států začíná operovat i skupina 45 Grave, v čele se zpěvačkou Dinah Cancer, kteří přispěli svou influencí gothické subkultuře. Krásným prolnutím médií filmu a hudby (horror punku) se stala komedie Return Of The Living Dead, kde se mimo písní zmiňovaných 45 Graves a T.S.O.L. objevila i tvorba party z New Yorku The Cramps, kteří rovněž disponovali ženským elementem, kytaristkou Poison Ivy (opět krasná influence pop kulturou že?).
Synonymem horror punku jsou bez pochyby Misfits, jejichž logo se stalo asi jedním z nejikoničtějších z celé hudební historie a zároveň (pravděpodobně) i jedním z nejvíce „módních“ a svou tvorbou inspirovali nesčetně umělců, kteří k nim velmi často odkazují. Misfits začali společně zkoušet v roce 1977 v New Jersey, zrod inicioval Glenn Danzig.
Několik prvních měsíců existence Misfits, byla kapela tříčlenná a bez kytaristy (Glenn Danzig hrál na klávesy), ale brzy se s příchodem Franka Licata přeorientovala na punkový sound. V průběhu natáčení prvního alba Static Age, které však vyšlo až v roce 1996, Danzig sledoval mnoho „béčkových“ filmů, především hororů a na jejich základě komponoval texty. Tento fakt pomohl definovat směřování kapely.
Vzhledem k tomu, že se nepodařilo kapele najít label, který by album vydal, vzali alespoň čtyři písně a vydali je na singlu Bullet. Později na tento singl navázali dalším, nesoucím název Horror Bussiness. Zde se poprvé objevuje na přebalu kostlivec, pro který se stal inspirací plakát k filmovému seriálu The Crimson Ghost z roku 1946. Nedlouho na to se Danzig postaral o DIY výrobu triček se zmiňovaným logem.
Legendární logo Misfits
V listopadu 1981 kapela odehrála koncert v San Franciscu, kde jim předskakovali pozdější hardcore punkový velikáni Black Flag, kapely se vzájemně protnuli a skamarádili (ranný bubeník z Black Flag se podílel na pozdějším reunionu Black Flag) . V březnu 1982 po řadě vydaných EP a singlů konečně vychází debut Walk Among Us, na kterém se objevily písně jako Mommy, Can I Go Out and Kill Tonight? či Night of The Living Dead, podle stejnojmenné filmové klasiky.
Při turné k tomuto albu byla kapela zadržena v New Orleans a obviněna z vykrádání hrobů. Misfits se údajně pokoušeli najít hrob voodoo bylinkářky Marie Laveau, jsou však propuštěni na kauci a mohou pokračovat v turné. Postupně přestává být Danzig v Misfits spokojený, v létě 1983 se Henrymu Rollinsovi (Black Flag) zmíní, že přemýšlí o odchodu. Brzy na to vychází druhé studiové album Earth A.D./Wolfs Blood na Danzigově labelu Plan 9. Misfits se na této studiovce pustili do agresivnějšího materiálu. Na tradičním halloweenském koncertě Misfits Danzig oznamuje, že v kapele končí. Danzig zakládá více metalový projekt Samhain a Misfits se na nějakou dobu ukládají ke spánku.
Počátek osmdesátých let přeje rozvoji tohoto žánru, a tak vznikají další kapely inklinující k tomuto žánru například britští Screaming Dead, či The Undead a Mourning Noise, které obě hrály rychleji a staly se tak jedněmi z pionýrů hardcore punku na východoamerické scéně. Později však nezávislou scénu polapí klasický hardcore punk a výrazné horror punkové kapely se začnou objevovat na konci devadesátých let a přelomu milénia. Právě na toto období se dočtete v pokračování tohoto článku. Mimo jiné zmíníme Murderdolls a následnou tvorbu Wednesday 13 či Argylea Goolsbyho a jeho Blitzkid. Čekání na pokračování si můžeš zkrátit při sérii Dark Enteries, kde najdeš další články týkající se temných elementů v umělecké a pop kulturní sféře.
