Posts Tagged ‘Recenze’

mnichovští markus na svém ep reservoir experimentují jazykově i zvukově

Posted by
Mnichovská parta Markus, za kterou stojí Veronica Burnuthian z experimentální new wave kapely Friends of Gas, se v posledním roce činila. EP Die Leyla, Meeresbrisée a Moonboots vyšla mezi podzimem 2019 a 2020, na něž kapela navazuje dalším, tentokrát nazvaným Reservoir. Více než kdy předtím je patrné ovlivnění hardcore punkem a noisem, které Markus skvěle kombinují s prvky post-punku. Bizarní kombinace francouzštiny, němčiny a angličtiny je vcelku zábavným trademarkem kapely, který jejímu výslednému soundu vysloveně svědčí. Na formátu zhruba osmi minut je nám předložena šestice skladeb včele se písní Insécurité, která se zmiňovanému post-punku blíží nejvíce. V podobném duchu se nesou i songy Scooter Boy a Je pense à toi. Zajímavou skladbou je Papa, kde Veronica naléhavým hlasem sténá do rychlého riffu a je tak vytvořena tísnivá atmosféra, energickým kytarám navzdory. 
Reservoir je nejen skvělou reflexí současné mnichovské scény, ale vlastně i již nějakou dobu probíhající koketérie mnoha kapel s post-punkem. Album bylo nahráváno v Kafe Kult v roce 2019 Thomasem Westnerem (Friends of Gas), o master se postaral Stevie Nix z mnichovské party Kläranlage. Reservoir vyšlo na Späti Palace, berlínském labelu, na kterém vychází mimo jiné tvorba drone ambientního projektu White Hand Gibbon či shoegaze party Voodoo Beach.

Markus – Reservoir (full cs)

Raw plastic vydávají debutové EP Waiting tILL summer

Posted by

 Raw Plastic tvoří Sebastian Polus a Bastian Najdek, kteří se oba současně nacházejí ještě v emo hardcore punkové kapele Revive a lofi post punkovém projektu Syndrom Paryski. Poslední zmiňovaný projekt je zajímavý i v rámci nějaké reflexe české alternativní scény, která si na podobném zvuku i žánrovém zaškatulkování v posledních letech také ulítává. Polus s Najdkem vydali koncem loňského roku dvou skladbové demo pojmenované prostě Promo 2020. S novým EP Waiting Till Summer, které oficiálně vyšlo sedmnáctého března, sdílí pilotní skladbu Car Parks and Racreation.

Právě tato skladba předznamenává směřování celé nahrávky a to směrem ke škatulce surf punku, tedy žánru, který se sice vyvíjel od počátku punk rockové exploze, ale své reinkarnace dosáhl po roce 2010 (+-), kdy měly za sebou úspěšné nahrávky kalifornské kapely jako Wavves, Fidlar, Beach Coast, The Frights či party od „protinožců“ např. Skegss, Dune Rats či Bleeding Knees Clubs. Vokály, které jsou ponořeny do mírného reverbu připomínají právě debut Wavves. Zkreslené kytarové riffy evokují slunné pláže.  Zvláštní smutně radostné estetiky, která je tomuto žánru vlastní využívá Najdek s Polusem mistrně a celé EP působí zároveň jako vzdání úcty zmiňovaným kapelám, ale zároveň jako naprosto samostatně funkční jednotka.

V Heart Rush ubírají Raw Plastic na tempu a skladba se tak noří do nostalgické stylistiky devadesátkového alternativního rocku. Gamer’s Worst Nightmare stojí ve své podstatě na dream popovém základu. Lyrická stylistika této písně nepochybně opět vychází z tradice surf punku, který ve svém diskurzu používá narativu nerdství, se kterým (ale nejen s ním) spojuje plýtvání „vyměřeným časem“. Ten v tomto žánru dostává téměř fetišizující kontext. EP uzavírá skladba Waveswaveswaves, která je možná, co se týče melodie nejvíce radostná a uklidňující, přesto se nám ale z textu nedostává rozřešení.  Zde bych rád zmínil, že právě surf punk dokazuje, že jakýkoli žánr se může hrát kdekoli a neztrácí tak na své důvěryhodnosti, přesto že poznaňská kapela zpívá o moři, písku, slunci a obecně o poněkud „exotičtějším“ prostředí. Ať to již je či není zamýšleno, plážová stylistika, kterou Raw Plastic používají funguje krásně právě v kontrastu s polským velkoměstem jako jakási metafyzická vidina lepšího života.

Přestože z této mé recenze může někdo vyčíst, že Waiting Till Summer není vůbec originální, rozhodně tomu tak není. Raw Plastic rozšiřují (a oživují) tento žánr díky konjunkci s dalšími zmiňovanými škatulkami a dělají to dobře. Myslím, že toto žánrové propojení surf punku prospívá. O Raw Plastic myslím v budoucnu budeme moci slyšet víc, obzvláště když vezmeme v potaz, že album vyšlo pod hlavičkou chicagského DIY zinu a labelu New Morality Zine.

Raw Plastic – Waiting Till Summer

Všechny kočky jsme šedé

Posted by

Autorsky jsou pod ním podepsáni Karel Veselý a Miloš Hroch. Celá kniha balancuje mezi osobním a analytickým pohledem, mezi chladným pohledem na společenskou realitou příslušného období popu a bezmezným nadšením pro celou věc.

Recenzně se na knihu již komplexně podíval Ondřej Trhoň v článku Smutná hudba, věc veřejná na blogu revue Prostor, proto mým záměrem bude podívat se zejména na ty části, které se tematicky týkají subkultury, na níž se Obscure Freaks zaměřují, totiž na subkulturu gothic. Hudebním skupinám, které se v ní těší dlouhodobé oblíbenosti, je totiž věnována nemalá část knihy.

Thatcher will tear us apart

Pomyslné prvopočátky subkultury se datují do sedmdesátých let minulého století. Nezrodily se ovšem z ničeho. Jak Veselý s Hrochem velmi dobře podotýkají, začala v tuto dobu získávat na vlivu Margaret Thatcher se svou silně konzervativní politikou v nejrůznějších oblastech. Kromě přímých materiálních a sociálních dopadů na obyvatele tehdejší Velké Británie měla její politická činnost i výrazný efekt na „náladu“ společnosti, potažmo potom psychické zdraví jednotlivců. Za zmínku stojí, že právě v tomto období začal tzv. boom masového užívání psychofarmak, jakož pak případně i jejich nadužívání.

Se sociální situací samozřejmě souvisí i to, jak vypadala místa, v nichž se shlukovalo nejvíce lidí; v případě Velké Británie jde o průmyslové části velkých měst, o kouř, industriální stavby a další rysy, které jsou pro tyto části typické. S trochou nadsázky lze říci, že právě tyto kulisy městského života se staly estetickým podkladem tvorby legendární skupiny Joy Division. Psát zevrubně o jejich tvorbě by bylo pomyslným nošením netopýrů do jeskyně, zmíním se proto raději o tom, čím se post-punk této manchesterské party liší od pozdějších goth skupin. Jejich reflexe vnitřní i vnější temnoty je totiž, na rozdíl třeba od The Cure, zcela bezvýchodná; to ostatně autoři uvádějí jako velmi výrazný distinktivní rys. Ani z jedné ze zmíněných temnot se nedá utéct a každá slast je pouze chvilkovým oddálením neutěšené reality: „I’ve been waiting for a guide to come / And take me by the hand / Could these sensations make me feel / The pleasures of a normal man?“ Celou tvorbu kapely navíc ještě rámuje tragická smrt frontmana Iana Curtise, jež všechny ony unknown pleasures posouvá skoro až do mýtických rovin. Tento motiv se ostatně v knize často opakuje, například u Kurta Cobaina či Richeyho Edwardse z Manic Street Preachers.

V dekonstrukci

V určitém kontrastu k hudbě Joy Division stojí souběžně vznikající, ale (z logických důvodů) podstatně dlouhodoběji působící skupina The Cure v čele s Robertem Smithem. V době jejich začátků zároveň vznikla i pravidelně se opakující Batcave v Gargoyle Clubu (Soho, Londýn). Právě toto místo a tato skupina je pro autorskou dvojici určující pro masové šíření dnes již „trad goth“ estetiky. Delší pasáže knihy zevrubně tuto estetiku charakterizují jako dekadentní až dandyovské vymezení vůči tehdejším společenským podmínkám a náladám. Zároveň si, zejména v případě zmiňovaných The Cure, Veselý s Hrochem všímají dalšího podstatného posunu oproti post-punkovým prvopočátkům: introspekce a reflexe traumat se normalizují. To se ovšem zatím týká pouze mužů. Co se týče žen, masové rozšíření reflexivní tvorby a protestu proti patriarchálnímu řádu nastane až mnohem později, zejména pak s nástupem riot grrrls, jinak se vždy jedná o velmi ojedinělé případy (Joni Mitchell ad.). A nebinární lidé, ti získávají svoji uměleckou či mediální reprezentaci teprve dnes.

Zpět ovšem k The Cure. Právě je lze považovat za určité průkopníky výše zmiňované introspekce, jakož i dekonstrukce genderových stereotypů a rolí: „I try and / Laugh about it / Hiding the tears in my eyes / ‚cause boys don’t cry“ Takto ostatně zní verše jedné z jejich nejznámějších písní. Reflexivní tvorba kapely už se ovšem, jak již bylo řečeno, právě třeba od Joy Division znatelně odlišuje. Podle autorů již neobsahuje čistou bezvýchodnost, řada písní je až slastně taneční či melancholicky pozitivní. K tomu, že svoji vnitřní temnotu lze sdílet s těmi všemi šedými kočkami v klubu („All cats are gray / In the caves.“), ostatně přispívá i výrazná Smithova „nemaskulinní“ stylizace.

Make Morrisey Human Again

Další, pro naše účely tematicky relevantní hudební skupinou jsou The Smiths, opět víceméně souběžně vzniknuvší. Ovšem i oni se, jak si opět Hroch a Veselý velmi detailně všímají, motivicky i hudebně vymezují. Vracejí se k rockovým tradicím, odmítají syntezátory. V jistém smyslu dokonce implicitně vystupují proti již normalizované introspekci – co do přijetí tohoto procesu či do přijetí samotné existence traumat. Subjekt písňových textů The Smiths se nakonec snaží být „tím správným hochem“ v idealistickém světě, do čehož lze zařadit i angažovanou tvorbu této kapely (album Meat Is Murder). Celá tato stylizace samozřejmě vyznívá poněkud komicky v kontextu toho, jak veřejně působí její někdejší frontman Morrissey a jakým politickým uskupením vyjadřuje náklonnost.

„I am human and I need to be loved / Just like everybody else does“ zpívá právě Morrissey v písni How Soon Is now?. Právě ona přesně ilustruje onu touhou se nakonec zařadit do úspěšné, prosperující a „zdravé“ majority než ochotu pracovat s vlastní identitou prostřednictvím empoweringu těch vlastností, které ona majorita považuje za podřadné či rovnou nežádoucí. Je až fascinující, a díky knize velmi jednoduše a zřetelně ukázané, jak bleskový vývoj se v „temné“ hudbě udál během několika málo let.

Šedé? Jsme.

Prostor, který byl v knize dán kapelám, které goth subkultura jistou dobu považovala či stále považuje za svoje, je nemalý, ovšem nepřekvapující. Právě žánry jako post-punk, gothic rock aj. sehrály zásadní roli ve vývoji populární hudby a lze je považovat za jedny z kořenů temné, introspektivní hudby dneška. Ať už se to týká normalizace reflexe duševních obtíží, traumat, introspekce, nebo i hudebních postupů, které po nich částečně převzaly a po svém si předělaly zástupci dalších žánrů.

V tomto ohledu kniha Všechny kočky jsou šedé poskytuje nedocenitelný materiál. Obřím obsahovým záběrem, srozumitelností, s níž jsou tyto stručné dějiny temné populární hudby předkládány čtenářskému publiku (to totiž pravděpodobně bude z velké většiny laické) a v neposlední řadě již v úvodu zmíněným osobním zaujetím. Bez toho by těžko mohla vzniknout takto čtivá a bez nadsázky nádherně (co do grafiky a sazby například) vypravená kniha.

Nizozemská symphonic-metalová skupina představuje již sedmou studiovku!

Posted by

Po pěti letech Within Temptation dnes vydali již své sedmé studiové album nesouvisí název Resist.
V rámci alba pořádají turné s In Flames v USA, poté směřují na festivaly v Evropě.
Můžeme se na ně těšit i na českém festivalu Masters of rock ve Vizovicích.
Album vydává hudební vydavatelství Vertigo Records,
které vydávalo alba kapel jako například Black Sabbath, Dio a Bon Jovi.
Své první album vydali Within Temptation v roce 1997 a musím uznat že jejich hudba má pořád něco do sebe.
Určitě vám mohu album Resist plné doporučit a věřím že je na co se ve Vizovicích těšit.

Surovost, komplexní ironie a elektronika to je WWW Neutopíš se dvakrát v téže řece

Posted by

Průkopníci českého rapu aneb alternativní projekt WWW Neurobeat z Prahy po dlouhých pěti letech přichází s novou deskou pod známým labelem BIGGBOSS s názvem Neutopíš se dvakrát v téže řece. Název alba je ironickou parafrází Herakleitova výroku „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, tedy že se nic nikdy neopakuje stejným mechanickým způsobem, ale vždy jinak – odlišně. Album vyšlo 25. 9. 2018 a má za sebou již nejedno uvedení. Premiéra se konala v pražské DSC Gallery kde událost nesla název Slunce v úplňku. V rámci události proběhla taktéž vernisáž s autory a celým hudebním uskupením WWW.

Album vzniklo díky opětovnému spojení autorské dvojice Ondřeje Anděra (Sifon) a Lubomíra Typlta. Sifon se jak už je zvykem zaměřil na elektronický podklad a rap, naopak stránku textovou přenechal Lubomíru Typltovi, který se podílel i na struktuře výsledného zvuku. O mix a mastering alba se klasicky postaral zvukový mistr Tomáš Sochůrek.

Album jako takové vzniklo nahráváním zvuků v reálném prostředí a získalo tím následně svůj svérázný a osobitý styl. Každá píseň v sobě skrývá jakýsi odraz z průběhu tvorby, svůj unikátní příběh ale i hlubokou myšlenku. Po stránce hudební je novinkou to, že se zde objevují i skladby s lichým taktem, nebo s čtvrtónovými melodiemi, které byly s největší pravděpodobností inspirovány tvorbou nového člena projektu Pavla Fajty. Každopádně není tajemstvím, že celkový sound WWW se posunul o kus dál.

”Inspirací pro rytmické postupy části tvorby WWW Neurobeat je taktéž polyrytmické cítění koncertního hosta kapely – bubeníka Pavla Fajta.”


WWW Neurobeat – Stát (Official Video)

Kontroverzní filmový kousek The Crow

Posted by

Lidé kdysi věřili, že když někdo zemře, přenese vrána jeho duši do říše mrtvých. Pokud se ovšem zesnulému přihodilo něco velmi zlého a jeho duše nemůže najít klid, může jej vrána přivést zpět na tento svět, aby dal věci do pořádku. A přesně o tomto je podle stejnojmenné komiksové předlohy americký film Vrána (The Crow), uvedený v roce 1994, který režíroval Alex Proyas .

Tento „prokletý“ film si získal své fanoušky ještě před svým uvedením do kin a to především vlivem nešťastných události, jež jej provázely celé natáčeni. Scénář sepsali autoři hororové a science fiction literatury David J. Schow a John Shirley. Autorem komiksu The Crow, který se stal podkladem k filmu, je James O’Barr.

Hlavní roli měl hrát původně River Phoenix, ten ale tragicky zemřel již mezi castingem a natáčením – 30. října 1993. Na Halloween, a to čirou náhodou ve stejný den v roce, kdy začíná příběh filmu. Mezi další smrtelné zranění tohoto filmu patří nehoda při natáčení finální scény, kdy Eric (Brandon Lee – syn Bruce Lee ) zabije svého hlavního protivníka – herec byl nedopatřením (nábojnicí zanechanou ve zbrani, která ho zasáhla do břicha) postřelen a krátce po převezení do nemocnice zemřel .

I přes smrt Leeho, kdy se náklady filmu vyšplhaly ze 7 milionů na 15 milionů dolarů, film sklidil dobrou kritiku i komerční úspěch a vydělal 144 milionů dolarů globálně.

Mě osobně se jak film tak komiks velice líbí. Ačkoliv mnoho lidí říká, že zhlédnutí The Crow přináší smůlu, toto riziko ráda podstoupím znovu a znovu.

The Crow – Official Trailer

Roterfeld: Blood Diamond Romance

Posted by


„Titulní“ Blood Diamond Romance se po pomalejším rozjezdu začíná lehce nést v duchu atmosféry písně předchozí, pokud se ale ponoříte do hloubky Aaronova hlasu, bude vám to úplně jedno. Obecně najít nějaké instrumentální „nedostatky“ bude asi velmi složité vzhledem ke kvalitě producentského týmu – a je to možná paradoxně jedno z (velmi malých) mínus této desky – je příliš uhlazená, což absolutně platí např. právě pro tento song.

V Great New Life dostane Aaronův vokál úžasný rozměr a zaručeně rozežene vaše chmury, máte-li jaké. Ženský doprovod tentokrát výjimečně není na škodu, což bude možná částečně podpořeno znalostí videoklipu. Nástroje opět šlapou jako dobře namazaný stroj, přičemž zlé jazyky by mohly podotknout, že deska je nahrána tak, aby byl Aaronův vokál co nejméně „rušen“, resp. aby byl pouze vhodně podkreslen, chraň satan aby si některý z nástrojů vzal ráznější slovo.

To, co jsem právě podotkl o záměrné umírněnosti nástrojů, budiž lehce zneplatněno pro song Sealed With A Kiss, jednu z popovějších věcí alba, která mě až tak nezaujala, zřejmě i proto, že do Aaronova zpěvu jsou namontovány jakés (spíše ženské) sbory a snad i onen Pražský symfonický orchestr, který je ale ve skladbě podivně „utopen“. Pokud si už k nahrávání pozvali takový orchestr, měl by taky dostat tomu odpovídající prostor.

A máme tu Sick Of Being Bored a opět vynikající práci s hlasovými polohami, skladba je jednoduchá (v dobrém slova smyslu), přímočará, na nic si nehraje a zde jistě platí, že v jednoduchosti je krása.

Stop – tento kus je podle mě hodně originální (nejen v rámci alba), píseň je celkově (a zejména díky „refrénovému“ a titulnímu STOP) neuvěřitelně nakažlivá a budete si ji prozpěvovat (a hlavně pohvizdovat!) ještě tak týden po poslechu alba. Dobré je zapamatovat si intermezzo, bude se vám to při poslechu alba ještě hodit…Výjimečně zde dostávají (zejména při gradování refrénu) prostor bicí a je to rozhodně ku prospěchu.

Následuje balada I Would Rather Ride Into Hell s démonicky snovým úvodem podkresleným Aaronovým hlubokým hlasem, v druhé části songu však již tempo začíná stagnovat (je to tzv. dokolečka dokola) a nakonec i zvláštně do „ztracena“ – to „pokračování“ Blood Diamond Romance (s podtitulem The Cha Cha Cha Song) je naproti tomu velmi originální kousek, který mně osobně však (zejména tempem skladby) do koncepce alba moc nezapadá.

S Going Down tu máme akusticky znějící záležitost a opět se u Roterfeld potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása, jelikož kromě Aaronova hlasu toho zde už moc nepotřebujete.

A kde předchozí song končí, tam You And Me In Agony začíná, ta návaznost skladeb je (opět) až moc propracovaná; výrazně hluboký vokál na začátku songu má jistě potenciál navodit intimní atmosféru, pak se však tempo výrazně zrychlí, načež zase zpomalí a do konce skladby se pak relativně stabilně střídá. Do tohoto kusu je – nejsem si však jist, zda příliš umně – vložen jakýs zvuk opeřeného dravce.

Následuje Don’t Be Afraid Of The Dark (Almost Unplugged). Jako oddechovka před spaním a taky pro ty, kteříž Aaronův hlas pojali jako svou osobní fetiš, je to jistě dobré, já bych však raději ještě nějakou tu vypalovačku, což se mi ale nesplní ani s následující Nothing Lasts But The Past – opět akusticky znějící záležitost. Sluší se připomenout, že text k písni (prý) napsal Aaron v 16 letech.

Akustické provedení Great New Life velmi zajímavě mění tvář tohoto songu, dokonce máme možnost slyšet cosi jako bongo. Mám z toho obecně trochu rozpačité pocity („originál“ rychlejší verze je prostě daleko lepší), Aaronův vokál ale jakékoli pochybnosti o písni (opět) „uhlazuje“.

Už už jsem se nadechoval k tomu prohlásit album ke konci za poněkud nudné a méně nápadité – to by ale nesměl přijít cover Stop od Trash Junk! Chuťovka na závěr v podání těžce definovatelného electro remixu, doporučuju volume na max!

Roterfeld – Blood Diamond Romance (Special Edition)

Roterfeld podle mého názoru dokáže oslovit široké publikum fanoušků gothic rocku, dark wave nebo synth popu, (takřka) jediným nešvarem alba je jeho až přílišná technická dokonalost, avšak jak by se nám krásně žilo, pokud by nedostatek většiny kapel tkvěl pouze v tom, že jsou „až příliš dobře znějící“, že. Hlas Aarona Roterfelda navíc podle mě patří v rámci těchto žánrů (spolu s Chrisem Harmsem) k tomu nejlepšímu, co může nové hudební milénium nabídnout.

Hodnocení: 8/10

The Ludovico Technique – Some Things Are Beyond Therapy

Posted by

Po filmovém intru s chorály, působícím trochu klišovitě, přichází první věc s názvem Dead Inside, ve které se mísí křik lidí (rozuměj mučených žen) s Benovým harsh vokálem á la Grendel, v určitých pasážích si připadám, že právě proceduru Ludovico Technique sám podstupuji, což (věřím že) byl i hlavní cíl kapely. V tomto songu lze místy slyšet náznaky Anaesthetic od Psyclon Nine, což by snad kapela brala jako kompliment, v Heal My Scars pak vytváří zvláštně deformovaný vokál spolu s instrumentální linkou atmosféru psychiatrické léčebny někde uprostřed pustiny, kdy po obrovské nukleární katastrofě nezbylo na Zemi kromě tohoto objektu nic jiného…

Song číslo čtyři Deeper Into You nám ukazuje, co jsou Ludovico Technique doopravdy zač. První dva kusy jsou kvalitní, ale nijak výrazně se neliší od některých jiných kapel daných žánrů, spíše je dost (záměrně?) evokují. Zde máme tu čest poslouchat uchu lahodící harsh.
Pro mě nejlepší kus alba, brutálně atmosférický, při jeho poslechu mám pocit, že se má moc stává neomezenou a zbytek lidstva je jen mátožně plápolající hmyz. To, jakým způsobem skladba graduje, je opravdu hudební zážitek

A další pecka Potential s tématem bití, mučení, týrání a znásilňování, prostě industrialová romantika z toho jen srší.
Vynikající sborové aranžmá, v momentě, kdy už jste přesvědčeni o tom, že tohle psychi(atri)cké inferno musí skončit, začínají naopak LT gradovat do finále, ve kterém máte přijít o zbytky rozumu. Namísto chraplavého industrialu zde LT střídají částečně robotický vokál s vokály „pravými“ a skřípající synťáky si velmi dobře rozumí s krotčejšími vokály – výsledek je velmi živelný a smyslný.

Titulní skladba Beyond Therapy bude jistě na koncertech způsobovat v pravém slova smyslu zuřivost a šílenství, v Then I Found You se opět dočkáme kvalitního sborového aranžmá, podobně jako v Potential.

Skladba Memory zní zezačátku trochu jako The Birthday Massacre, poté však nastupují výrazné bicí – takhle nějak má podle mě znít vaše nejhorší noční můra, ten pocit, kdy víte, že vám bude za chvíli vymazána pamět a vy proti tomu nemůžete dělat vůbec nic. Vokál, ač mírně „ukňouraný“, se vám však na konci krásně zabodne do hlavy jako ostrý rezavý hřebík.

S písní Wasting se konečně opět objevují harsh vokály jako třeba v Deeper Into You, vše podkresluje (no, spíš bombasticky přebíjí) ženský chorál, závěrečný „čistý“ zpěv bez jakéhokoliv instrumentálního doprovodu je však anti-třešničkou na tomto jinak dobře upečeném radioaktivním dortu.

LT si tímto počinem zaručeně na scéně najde své místečko a díky svému osobitému a těžce infekčnímu zvuku, kombinujícímu surovou sílu a skřípot analogových synťáků old school industrialu s leskem hi-tech dnešního světa, jistě nezní jako kapela, na jejíž jméno si po poslechu desky sotva vzpomenete. Ze střídání temp mezi skladbami i během jedné skladby jsem měl zpočátku trochu chaos, ale poté, co jsem si na jejich „vzorec“ zvykl, jsem se již nechal unášet drsnými a zároveň baladickým melodiemi nejednou vyvolávajícími totožné stavy jako u „pacientů“ v Mechanickém pomeranči. Takhle nějak by měl podle mých představ znít harsh electro/industrial druhé dekády třetího tisíciletí.

Hodnoceni: 8/10

Ludovico Technique – Deeper Into You

THE 69 EYES – X

Posted by

Jako úvod dobře zvolený song Love Runs Away, řízná kytara a dobře mířené údery na bicí, je svižný a energický jako třeba Lost Boys, ale (a zejména kvůli aranžmá refrénu) na mě působí poměrně plytce.

Druhá věc s názvem Tonight – opět velmi slibný úvod jak co do vokálů, tak instrumentálně – zní velmi podobně jako Never Say Die (nebo Wings And Hearts), což obecně není problém jen u tohoto songu – jednoduše mám pocit, že jsem tohle album slyšel ještě předtím, než jsem si jej poprvé poslechl.

Od negativ ale na chvíli k pozitivům desky – neuvěřitelně jednoduchý rým „I want you back…in black“ v písni Black funguje překvapivě (?) výborně, a to nejen proto, že z ní citíte atmosféru Sisters of Mercy. Pro mě jednoznačně nejlepší kus alba.

V písni If You Love Me The Morning After se na tomto albu poprvé (čili ne naposled) projevuje tzv. elvisovský syndrom, tedy patřičně prohloubit vokály a dál už stačí jen tak brnkat na akustiku – na což jsem v minulosti od „Očí“ nebyl moc zvyklý a popravdě si ani zvykat nechci. Zrychlení tempa ke konci již tento kus moc zachránit nedokáže. Někomu tento song může připomenout rovněž tvorbu HIM okolo alba Dark Light, avšak ani to není míněno jako nějaké výrazné pozitivum.

Red – zní podle mě velmi podobně jako song předchozí, zcela nepochopitelně byla tato věc zvolena za singl. Oni vůbec mají „Oči“ (nebo spíš Nuclear Blast) dost podivný čich na singly. Text se opakuje pořád dokola, a i když už jsme si zvykli, že zrovna na hloubce textů kouzlo „Očí“ nestojí, tak tohle je vážně příliš.

Při poslechu Borderline si opět vybavím něco jako Elvise cválajícího po poušti na koníkovi, možná ještě v kombinaci s Johnny Cashem – něco pro tvorbu „Očí“ naprosto nezvyklého, tato píseň má však podivnou moc vtáhnout mě do své melodie a hlubokých vokálů a nepustit až do konce.

Skladba I’m Ready mi ihned, co se vzpamatuju z prvních sekund (kdy mám pocit, že tam skočila jiná kapela), evokuje song Rocker z alba Angels – což už je jen jakási variace na rock’n’roll, pro „Oči“ tak příznačný goth’n’roll se zcela vytratil. Ženské vokály v refrénu (i jinde) jsou jak z retro pořadu Televarieté. Je to jednoduše mix všeho možného, který sám neví, co chce.

Za zmínku stojí ještě song I Know What You Did Last Summer. Název (konečně) jak z céčkového hororu, velká škoda velmi jednoduchého refrénu, sloky jsou totiž kvalitní, atmosférou se mírně přibližující songu Christina Death z alba Devils, výrazná kytara tomu prospívá, intermezzo je velice dobré, jako by byl snad song dělaný „na zakázku“ přímo pro koncerty.

Po zmrtvýchvstání v podobě předchozího alba Back In Blood přiznávám, že jsem notně zklamán, neboť kapela se jistým způsobem vrací k albům Angels a Devils co se týká snahy oslovit širší publikum než jen fanoušky gothic rocku.

Textově je album typicky temné, gothic a sexy, avšak balancuje na hranici nedostatečné představivosti nebo možná lépe – neoriginálnosti. Daleko méně než album předchozí by se tedy tato deska dala označit pro 69 Eyes speciální nálepkou goth’n’roll. Vyjádřeno jednoduchou matematikou: goth’n’roll – goth = rock’n’roll.

Hodnocení: 6/10

The 69 eyes – Black

45 Grave – Pick Your Poison Petra

Posted by

Téměř třicet let trvalo Los Angelským průkopníkům hřbitovního punku, 45 Grave, než zplodili své druhé řadové album. A nyní mame možnost zjistit, co se za ta dlouhá léta změnilo(přece jen 30 let je poměrně dlouhá doba), a co nám tahle novinka vlastně nabízí.
Za prve se toho změnilo poměrně hodně – z původní sestavy, která nahrála první desku Sleep in Safety, zůstala pouze nezkrotná rebelka, zpěvačka Dinah Cancer. V podstatě se nejedna o nikterak zvláštní jev. Když se podíváme na většinu kapel z 80. let, tak z původní sestavy většinou zůstali jen zpěvačky(zpěvaci), kteří se obklopili čerstvou a povětšinou mladší krví(viz. Sisters of Mercy nebo domácí XIII Století).

Za druhé – tahle novinka není až tak úplně novinkou, jelikož cca polovina songů jsou znovu nahrané b-strany singlů a taky předělána verze staré známe Night Of The Demons. I přes to, že veškery materiál je nově nahraný, tak stále udržuje syrový punk rockový feeling 80. let. I po tak dlouhé době kapele nechybí energie ani punkový říz. Úvodní Pick Your Poison je toho důkazem – moc příjemná záležitost, která v žádném případě nezaváni hřbitovní zatuchlostí, naopak spíš voní čerstvě naházenou hlínou nasáklou jedem, který pomalu proniká do našich sluchovodu. Psát o již zmíněné Night Of The Demons je jako exhumováni již exhumovaného hrobu, takže se můžeme přesunout k další časti naši hřbitovní exkurze. Child Of Fear je sice klidnou, ale velice atmosférickou záležitostí se vkusně implantovanýmy syntetickýmy samply, které nepůsobí kýčovitě ani pseudomoderně, ale velice přirozeně. Následující Akira je spíš uskokem ke klasickému hard rocku a vzhledem k povaze kapely působí až nezvykle vesele, ne však nudně, a na koncertě by mohla znít výborně. Instrumentální vsuvka A Desert Dream dělá svému jménu čest, jelikož je opravdu poněkud uspávací, ale jen na chvilku, aby nás následující rock and rollová jízda Lucky 214 zase probrala k tanci. Skoro až psychobilly song doplněny o trumpety zní velice svižně a nenechá odpočívat v pokojí žádného tance chtivého nemrtvého. A v rozjařeném tempu vjíždíme na “dálnicí číslo 666“, která pokračuje v rockové jízdě. Následující country vybrnkavačku můžeme brát jako poctu Johnymu Cashy, při jejím poslechu se většině lidí (morbidně smyšlejících samozřejmě) se určitě vybaví scénka s poskakujícími a tančícími kostrami na hřbitově. Předposledním odstavcem v nekrologu je pojednaní o zlé, ale krásné a nebezpečné čarodějníci (Sorceress), ve kterém se nás Dinah snaží podmanit svými temnými gothickymi kouzly, a taky že se jí to dokonale daří. Celou hřbitovní sbírku uzavírá příznačně zvolená Winds Of Change. Punk rocková pohodička se saxofónovým sólem jasně ukazuje že se ve 45 nespí, a že party pokračuje a rozhodně jen tak nekončí.

A nyní je čas na par slov před smrti…ehm, spíš na konec této recenze. 45 Grave se svoji novinkou nepřinesli nic nového, ale rozhodně nezakrnělí a ještě by neměli odpočívat v pokoji. Holt gohticí nestárnou a navíc “Punk not dead(only undead)“!

Hodnocení: 7/10

45 Grave – Night of the Demons