Posts Tagged ‘gravenight’

Dark entries: Literatura v gotické hudbě čast 2.

Posted by

Dr. Jekyll and Mr. Hyde – The Damned

Po krvi bažící Dave Vanian zde svou inspiraci nikterak nezakrývá. Kdo by neznal příběh váženého vědce Dr. Jekylla, který se po požití látky, jež sám vynalezl, mění v odpornou vraždící bestii pana Hyda. Je více než očividné, že kořenem Vanianovi múzy je literatura. Dovolím si však tvrdit, že se nejedná o pouhé zhudebnění románu a že příběh Dr. Jekylla do jisté míry definuje filosofii gotického hnutí.

Román Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda od skotského novoromantika Roberta Louise Stevensona je sám o sobě řazen mezi tzv. gotické romány. V literatuře té doby dominoval kritický realismus, který se snažil vyobrazovat lidskou povahu bez příkras a iluzí a hledal odpověď na otázku, proč člověk není v moderní době šťastný. Spisovatelé jako R. L. Stevenson či Joseph Sheridan Le Fanu, další ze zakladatelů moderních detektivek a hororů, jej však mísili s prvky romantismu, čímž do svých děl přidávali tajemnost a mystiku, ale často i morbidnost.

Robert Louise Stevenson (wikipedia)

Samotný román je potom příběhem rozpolcenosti a hlubokého vnitřního boje dobra se zlem a všímat si zároveň můžeme tendence kritizovat vědecký pokrok. Pocity osamělosti, společenského vykořenění a vnitřní emocionální konflikt na pozadí chladné odosobněné doby technologického růstu jsou právě elementy, které jsou nezřídka prostoupeny gotickou hudební tvorbou a subkulturou jako takovou. Vanianův rukopis a přednes zároveň písni vdechl lehké erotické zabarvení a tělesnost provokující sociální a mravní konformitu.

Killing an Arab – The Cure

Že by název v dnešní době politické korektnosti leckoho pobouřil, nikoho nepřekvapí. Rozpačitých reakcí se ale této písni dostalo již během svého vydání v prosinci roku 1978. Byl to první singl, který kapela vydala a když poté vyšla v USA roku 1986 jako součást kompilace pod názvem Standing on the Beach, hrozilo dokonce její úplné stažení z prodeje. Ale díky kompromisu v podobě nálepky na obalu vymezující se proti rasismu a požadavku nevysílat píseň v rádiu k tomu nedošlo. Horkým tématem k diskuzi se však opakovaně stávala během války v Perském zálivu a po útocích 11. září 2001.

cover singlu (zdroj wikipedia)

Píseň je přitom vyjádřením pocitů a dojmů Roberta Smithe z novely od Alberta Camuse – Cizinec z roku 1942. Jako existencialista se v něm Camus zabývá absurdností světa a kritizuje společnost, jež není schopná přijmout odlišné jedince a ti následně pociťují samotu a stávají se tak cizinci.

Popisované odcizení Smithe zaujalo. Píseň byla dokonce přepisována a několikrát přejmenována (Kissing an Arab, Killing Another, Killing an Ahab) pro různá evropská turné. Na čtyřicáté výročí existence kapely (2018) byl název změněn naposled na originální Killing an Arab.

Staub – Das Ich

Goticko-industriální zástupci Neue Deutsche Todenkust, jejichž název odkazuje na freudovský koncept ega, vydávají v roce 1994 album Staub obsahující stejnojmennou píseň. Kořeny textu této písně tlejí hluboko v poezii. Nejde však o vlastní interpretaci jako v případě How Beautiful You Are od The Cure, kterou jsme probírali v minulém článku. Jedná se o přímý opis básně rakouského expresionisty Geroga Trakla (*1887, † 1914), jehož poezie byla ovlivněna dekadencí a bohatá na symbolismus.

Georg Trakl (zdroj wikipedia)

Traklovy básně byly velmi ponuré. Sám trpěl depresemi a úzkostmi. Nad to holdoval alkoholu, opiu, morfinu a dalším látkám a proto jeho duševní stavy oscilovaly mezi euforií a otupělostí.

Báseň Verfall (česky Rozklad) popisuje temný svět plný bolesti, smrti a rozkladu, ve kterém člověka vykresluje jako pasivní oběť.

The Drowning Man – The Cure

Gormenghast – gargantuovský hrad nacházející se ve stejnojmenném hrabství. Stavba tak gigantických rozměrů, že jeho obyvatelé uvnitř jeho zdí stráví většinu svého života. Náplní jejich života se stává opakované vykonávání prázdných a zbytečných rituálů jejichž smysl z paměti všech už dávno smyl proud času. Gormenghast je zároveň souhrnný název série fantasy knih, které se v prostředí tohoto podivného opevnění odehrává. Jejich autorem je britský spisovatel Mervin Laurence Peake a knihy jsou jakousi biografií Tita Žala (v originále Titus Groan), člena rodů Žalů, který Gormenghastu vládne.

umělecké zpracování hradu Gormenghast (zdroj conversation.com)

V roce 1981 vydávají The Cure své třetí studiové album Faith, které se na osm týdnů vyšplhalo na 14. příčku UK Album Chart (odkaz). Minimálně dvě písně byli inspirovány výše zmíněnou sérií, All Cats Are Grey a The Drowning Man.

Píseň The Drowning Man vypráví o Fuchsii – nevyzpytatelné, ale vřelé a milující nevlastní sestře Tita Žala. Hluboce truchlí pro ztrátu svého otce a zjištění, že jeho vrahem je muž, kterého miluje, ji dohání až na okraj okenní římsy, kde uvažuje o ztrátě iluzí, životě a smrti a sebevraždě. K ní se nakonec neodhodlává, ale nešťastnou náhodou z římsy přesto padá a umírá. Skličující hudební ztvárnění můžeme chápat jako vyjádření pocitů zmaru a lítosti, které Titus Žal prožíval po ztrátě milované osoby.

Adonais – The Cure

Píseň Adonais je inspirována dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romantických básníků, Percyho Bysshe Shelley. Pokud jste právě zbystřili, vaše intuice vám slouží dobře. Mary Shelley, autorka známého Frankensteina, byla jeho druhou manželkou. Kromě poezie se však Shelley také věnoval psaním románů a divadelních her. Své politické, sociální a náboženské postoje pak rozpracovával v různých esejích, které byly však na svou dobu příliš radikální a odporovaly tehdejším konvencím.

Díky tomu slávy za svého krátkého života nedosáhl a musel se uchýlit do exilu. Ve svých devětadvaceti letech umírá a až poté začíná být jeho práce skutečně doceňována. Americký literární kritik Harold Bloom jej popisuje jako „vynikajícího řemeslníka, lyrického básníka bez soupeře a jistě jednoho z nejpokročilejších skeptických intelektů, kteří kdy napsali báseň“. Inspiruje budoucí generace básníků (evidentně i hudebníků) a v dvacátých letech minulého století ovlivňuje i takové osobnosti jako je Karl Marx či Mahátma Gándhí.

Adonais: Elegie k úmrtí Johna Keatse je považována za jedno z neznámějších Shelleyho děl a sám Shelley o něm tvrdil, je to nejpropracovanější, co kdy napsal. Ve 495 verších zde truchlí nad úmrtím básníka Johna Keatse, se kterým byl Shelley seznámen díky jejich společnému příteli. Jejich vzájemný vztah se ale jednoznačně za přátelský považovat nedal, do jisté míry to byli rivalové.

Shelley zpočátku Keatsovu tvorbu příliš neuznával, později jej však udával jako příklad nevyšší současné poezie. Bližší vztah také dokládá jejich dopisování a Shelleyho pozvání k sobě domů do italské Pisi, po zjištění, že je Keats nemocný. Shelleyho starost o Keatsovo zdraví se ale minulo pozornosti, až po několika měsících Shelley zjistil, že Keats zemřel.

Básník v této elegii, z velké části inspirovanou antikou, pláče nad Keatsovou smrtí a vyzývá všechny a vše – i samotnou přírodu, kterou Keats ve svých dílech opěvoval, aby truchlili s ním. Poté ale dochází k závěru, že jeho smrt je probuzení ze sna o životě a osvobozením od omezení pozemského života.

Této myšlenky se chápe i Robert Smith, který znovu prostřednictvím jednoduchého avšak sofistikovaného jazyka předává široké veřejnosti dědictví klasické poezie. Existují také spekulace, že při psaní této písně vzpomínal Smith na zesnulého frontmana Joy Division, Iana Curtise.

Dark entries: Literatura v gotické hudbě část 1.

Posted by

Bledé světlo luny proniká okenicemi a dopadá na kůží potaženou desku mahagonového stolu. Leskne se v kalamáři s inkoustem a psací brk ve stojánku vrhá dlouhý stín na perský koberec pod stolem. Vzduchem se nese vůně tajícího vosku stékajícího po ramenech svícnů. Cítit je i aroma žloutnoucích stránek letitých kodexů, jež jsou vyskládány na tomto masivním mahagonu. Nejsou to žádné grimoáry, libri prohibiti či snad spisy šíleného Abdula Al Alhazreda. Jsou to díla, kterým temné vlny propůjčily melodie, harmonie a kadence múzického umění a jejich tichá vepsaná souvětí proměnila v teskné zkroušené vokály.

CHARLOTTE SOMETIMES – THE CURE

Charlotte Sometimes, non album singl vydaný v roce 1981, je jedním z mnoha příkladů, kdy v roli inspirující múzy stála literatura. Píseň je totiž inspirována stejnojmennou dětskou knihou od anglické spisovatelky Penelope Farmer. Ta vypráví příběh dvou dívek, jejichž osudy se proplétají na internátní škole za velice záhadných okolností, neboť sice že navštěvují stejnou školu, dělí je od sebe čtyři desetiletí. Některé verše písně jsou přímé citace. Na knihu, kterou byste u nás našli pod názvem Klára a Karolína, výmluvně odkazuje také videoklip.

HOW BEAUTIFUL YOU ARE – THE CURE

Pokud si přičichnete k této skladbě z alba Kiss me, Kiss me, Kiss me, můžete ucítit anýzové aroma absintu. Jak je to možné? Příběh písně a některé samotné verše pochází z básně Oči chudých od francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira. Tato báseň, jež má v originále 553 slov, je příběhem o dvou milencích, kteří omámeni alkoholem posedávají před kavárnou v Paříží, když kolem prochází chudý otec se svými dvěma syny. Ti tři jsou dívčinou krásou tak okouzleni, že z ní nejsou schopni odtrhnout zrak a zatímco mladík přemítá nad jejich bídou a cítí hanbu „za své číše a lahve větší než žízeň“, dívka vyjadřuje nad chudáky opovržení a žádá, aby zmizeli.

Charles Baudelaire (zdroj Wikipedia)

Robert Smith tvrdí, že od Charlese Boudelaira přečetl snad vše a připouští, že měl na jeho vlastní tvorbu velký vliv. Rozhodl se tak zpracovat příběh o rozčarování a zklamání, které člověk zažívá, když se někdo, koho ze srdce miluje, zachová způsobem, jakým by nikdy nečekal. Zjednodušenou verzí tohoto příběhu tak zpřístupnil drahokam francouzské dekadentní poezie při zanechání vysoké úrovně jazyka.

NO LOVE LOST – JOY DIVISION

Literární inspirace této písně je přímo spojena se samotným názvem této post-punkové legendy. V písni se totiž nachází mluvený úryvek knihy House of the Dolls, kterou v roce 1953 napsal přeživší holokaustu, Yehiel De-Nur, pod pseudonymem Ka-tzetnik 135633 (složený z odvozeniny zkratky KZ pro koncentrační tábor a jeho vlastního čísla, jež mu bylo v táboře vytetováno). Po osvobození trpěl depresemi a podstupoval i tzv. psychedelickou terapii, během níž užíval LSD.

Yehiel De-Nur se svou ženou v Říme (zdroj Wikipedia)

Kontroverzní román, který stírá hranice mezi fantazií a historickou realitou, pojednává o skupině židovských vězeňkyň, které slouží nacistům jako sexuální otrokyně. Právě podle ní si kapela změnila název z původního Warsaw na dnes tak notoricky známý Joy Division. Tato kniha vzbudila pobouření i mezi židy samotnými. Kniha totiž šokuje groteskními scénami zvrácené sexuality či kanibalismu a například Yad Vashen, výzkumnice Úřadu pro památky obětí holokaustu, ji označila za pouhou pornografickou fikci. Třeba už jen z toho důvodu, že Árijci měli styk s židovskými ženami zakázaný.

DARK ENTRIES – BAUHAUS

I často vzpomínaní Bauhaus, neváhali do své tvorby vpustit inspiraci z pera klasiků. Důkazem toho je singl Dark Entries, který poprvé vyšel v roce 1980 u labelu Axis (dnes známé jako 4AD) a který se hudebně vymykal jejich dosavadní tvorbě svým soundem, který se jakoby navracel ke svým punkovým kořenům. Píseň má být inspirována psychologickou gotickou fikcí Oskara Wilda, Obraz Doriana Graye, která je oblíbeným románem zpěváka Petera Murphyho. Podle jeho slov to byla první kniha se skutečnou podstatou a příběhem narcismu popsaným s brilantním opulentním jazykem, jenž je příběhem skutečné rockové hvězdy.

THE DOG – THE DAMNED

I lidé, kteří většinou o knihu nezavadí, mohou znát legendární film Interview s upírem, který je zpracováním stejnojmenné první části ságy známé jako Vapire Chronicles čítající do dnešních dnů celých třináct dílů. V kontextu písně The Dog je pro nás nejdůležitější jediná postava, a to upírka Claudie, jež byla proměněná už v pěti letech (podle filmu ve dvanácti) a v této podobně ji bylo souzeno setrvat po zbytek věčnosti. Právě fascinace Davida Vaniana vampyrismem a představou věčného života a mládí dala vzniknout textu o této nevinně vypadající, ale po krvi lačnící holčičce s prstýnky ve vlasech.

Kolem nás poletuje mnoho dalších příkladů snoubení různých uměleckých forem. Plamínky svícnů se však již začínají nořit do rozteklého vosku a obzor již hrozí rozbřeskem. Dovolte mi tedy se s Vámi pro dnešek rozloučit. Pokračování nás čeká záhy. Už teď si ale můžete počíst například o Horrorpunku, který též často těží z literatury a krvavých filmových fláků.

Rozhovor s hudebním experimentátorem Fractured Sanity

Posted by

1. Ahoj Miku, můžeš se na úvod představit? 

Jmenuji se Mike a původem jsem z oblasti Los Angeles v Kalifornii. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý, jak bych mohl svůj projekt představit. Pro mě osobně představuje cestu toho, jak dělám podivnou hudbu, která snad někoho osloví.

2. Co tě vedlo k založení projektu Fractured Sanity?

Už když jsem byl mladší mě velmi bavilo hraní na analogové syntezátory a zpěv, tak jsem se rozhodl oslovit kamaráda zda by se mnou nechtěl založit kapelu. Ta se jmenovala se Calear, hráli jsme hodně v letech 2000 až 2005 v Los Angeles než jsem se přestěhoval do Prahy.

3. Jak vznikl název tvojí kapely a jaký je jeho význam? 

Tak tím si už nejsem ani moc jistý, protože jsem ho vymyslel celkem dávno, ale myslím si, že jméno pochází z řady v písni, kterou jsem napsal pro jinou kapelu i ještě, když jsem žil v Americe. A jeho význam? Možná rozbitá nebo pochroumaná schopnost myslet a uvažovat normálním a racionálním způsobem.

4. Mohl bys prosím nám přiblížit jak ses vlastně dostal k hraní na synťáky?

Myslím, že to začalo hned potom, co jsem začal poslouchat Industrial a EBM hudbu. Zjistil jsem, že něco takového zvládnu celé pouze já a nepotřebuji k tomu kapelu nebo někoho jiného.

5. Ve volném čase se věnuješ vyrábění hardwarových synthetizérů, mohl bys nám o tom něco říct?

Určitě! Jak jsem poprvé začal produkovat hudbu, hledal jsem nějaké levné použité analogové syntezátory na bleších trzích v Kalifornii. Někdy se ale stalo, že nefungovaly, a tak jsem je musel opravit sám. To vlastně vedlo k mému zájmu o vytváření zcela nových syntezátorů. Některé z mých výtvorů si můžete prohlédnout i poslechnout zde.

6. Prý se věnuješ i tvorbě pluginů a softwaru k tvorbě hudby, mohl bys nám o tom něco říct?

V minulosti jsem již naprogramoval nějaké VST syntezátory a efekty, ale moc jsem jich zas v posledních letech neudělal. V posledních několika letech se však spíše věnuji tvorbě samplů. Každopádně pluginy, které jsem dělal zdarma můžete nalézt zde.

7.  Kromě toho máš i nějaké další záliby, které si myslíš, že stojí za zmínku?

Také se ještě zajímám o timelapse fotografii a nebo tvorbu videií.

8. Najdou se i nějaké historky z vystoupení, se kterými si se mohli podělit?

Žádné, které bych mohl sdílet veřejně (smích).

9. Jak se ti žije v ČR? Jak se tady daří tvým projektům?

Jsem moc rád, že tu jsem a myslím si, že je to skvělá země. Pokud jde o hudbu, zjistil jsem, že s ní je to tady těžké. Není tu tolik koncertů a klubů, které by hrály styl hudby, který mě zajímá. Myslím, že by se to dalo srovnat s místem, kde jsem vyrostl. Ale rozhodně musím říci, že za poslední 5 nebo 6 let se to začalo zlepšovat.

10. Najde se něco dalšího, co byste chtěli čtenářům webu obscurefreaks.cz říct? 

Pokud vás baví podivná elektronická hudba budu rád, když si prohlédnete mou stránku fracturedsanity.com.  

Dark entries: Nejen Rusové jsou v depresích

Posted by

Představte si tuto situaci: Jste mladý člověk vyrůstající v betonovém paneláku kdesi ve východní Evropě. Chodíte na školu, která o sobě sice hlásá, že je prestižní ale na záchodech nikdy není mýdlo a tvoje učitelka (bývalá členka Komunistické strany) je na tebe zasedlá. Druhá světová stále není dávnou minulostí a spoluobčané každým rokem v květnu slavnostně popíjejí při vzpomínkách na strýčka Stalina. Tvůj otec bije tvou matku a ty se ukrýváš v pokojíčku a v rukou držíš vinyl Kino (Кино). Nastal tak ideální čas pro poslech ruského post-punku.

Návrat post-punku na scénu

Post-punk dnes zažívá boom a to nejen díky oblíbenosti žánru Sovietcore (vizuálně-hudební estetiky inklinující k období SSSR a tamního každodenního života, někdy i určité zalíbení v sovětské kultuře astronautiky a dobývání vesmíru), ale i kvůli vizím bývalého Sovětského svazu jako takového, který byl vyobrazován jako doslovný ráj na zemi s nepřemožitelnou armádou, jadernou energií a nekonečnými poli. Ačkoliv reálný život byl někde jinde, hudba zde vznikající se mohla dotýkat i těchto nesympatických témat.

Je čirou ironií že nejvíce fanoušků této hudby je z USA a západu, tedy úhlavního nepřítele bývalého SSSR. Možná je vábí tesklivost, které země za železnou oponou zažívaly dennodenně. Pochopit východní mentalitu není vůbec jednoduché, a tak přiblížit se jí díky východoevropskému post-punku je o něco snazší.

Často tento žánr pojednává o takřka romantických obrazech, obzvláště pak Molchat Doma, kteří zpívají o mladých a nešťastných láskách, sebevraždách a uvěznění (jak v systému, nekonečném smutku, tak i v nefunkčních vztazích). Za konkrétní interprety nelze opomenout charakter a hlas Viktora Tsoie (Виктор Цой), frontmana kapely Kino, označované za největší rockovou/punkovou ruskou kapelu vůbec. Pozadu nezůstávají ani dnešní kapely, které se čistě inspirují, jako například již zmíněné trio Molchat doma (Молчат Дома),nebo kapela Ploho (ПЛОХО). Ty díky jedinečným synthům velmi věrně napodobují písně z 80. let.





Vliv žánru doomer wave

Za velkou oblibu post-punku můžeme poděkovat i postojům a myšlenkám stoupenců doomer wave, novodobé „ztracené generace“. Tato skupina asi nikdy nebude uznávaná jako plnohodnotná subkultura, neb pořád stojí na hranici vtipu. Na rozdíl od pozitivních bloomerů (generace „baby boomers“) a mileniánů, generace doomerismu se diametrálně liší.

Doomerismus jako lifestyle i filozofie můžeme definovat jako reinkarnaci definitivního nihilismu. Pojem, který vznikl jako meme, se postupně rozšířil do vševysvětlujícího uznávaného moderního pojmu. Kdo je „doomer“? Někdo, kdo rezignoval na život? Někdo, kdo se nedokáže bavit s lidmi – ne kvůli selekci kvality, ale kvůli samotnému strachu? Někdo, kdo už se vůbec nesnaží žít, jen scrolluje 4chan a nepoužívá Tinder, neb by byl pokrytec. Zkáza je jediná možnost bytí.

Nesnesitelná lehkost obývání paneláku

Ruská, potažmo sovětská, hudba je smutná. Proč? Pochopit tamější náturu je složité a to nejen kvůli azbuce. Ruská hudba se v mnoha aspektech dotýká i obecně kontroverzních, avšak pro bývalé SSSR zcela běžných témat – glorifikaci armády a vítězství ve druhé světové válce, vysoká míra korupce ve vládě, život v exilu, pocit osamění ale zároveň neustálou kontrolu státem.

Správně zvoleným ne-li marketingovým tahem je i vizuální estetika téměř všech kapel. Klipy často natáčí ve městech plných post-socialistické architektury, zapadlých obchůdků, sovětských monumentů ale i v Černobylu. Lidem východu to připomíná dětství v rodné zemi a lidem ze západu naopak něco až exotického, dystopického, jako vytrženého z románu 1984

My ovšem dnes nemusíme řešit pouze politiku a můžeme se ponořit do melancholických tonů mnoha interpretů. Představili jsme si zde ty nejznámější, ovšem mnoho méně známých ne-li až undergroundových stále čeká na objevení. Vzhůru do toho!

Sovietwave, Doomer, Post-soviet synthpop, Russian Post Punk [New Dark Music]

mnichovští markus na svém ep reservoir experimentují jazykově i zvukově

Posted by
Mnichovská parta Markus, za kterou stojí Veronica Burnuthian z experimentální new wave kapely Friends of Gas, se v posledním roce činila. EP Die Leyla, Meeresbrisée a Moonboots vyšla mezi podzimem 2019 a 2020, na něž kapela navazuje dalším, tentokrát nazvaným Reservoir. Více než kdy předtím je patrné ovlivnění hardcore punkem a noisem, které Markus skvěle kombinují s prvky post-punku. Bizarní kombinace francouzštiny, němčiny a angličtiny je vcelku zábavným trademarkem kapely, který jejímu výslednému soundu vysloveně svědčí. Na formátu zhruba osmi minut je nám předložena šestice skladeb včele se písní Insécurité, která se zmiňovanému post-punku blíží nejvíce. V podobném duchu se nesou i songy Scooter Boy a Je pense à toi. Zajímavou skladbou je Papa, kde Veronica naléhavým hlasem sténá do rychlého riffu a je tak vytvořena tísnivá atmosféra, energickým kytarám navzdory. 
Reservoir je nejen skvělou reflexí současné mnichovské scény, ale vlastně i již nějakou dobu probíhající koketérie mnoha kapel s post-punkem. Album bylo nahráváno v Kafe Kult v roce 2019 Thomasem Westnerem (Friends of Gas), o master se postaral Stevie Nix z mnichovské party Kläranlage. Reservoir vyšlo na Späti Palace, berlínském labelu, na kterém vychází mimo jiné tvorba drone ambientního projektu White Hand Gibbon či shoegaze party Voodoo Beach.

Markus – Reservoir (full cs)

Raw plastic vydávají debutové EP Waiting tILL summer

Posted by

 Raw Plastic tvoří Sebastian Polus a Bastian Najdek, kteří se oba současně nacházejí ještě v emo hardcore punkové kapele Revive a lofi post punkovém projektu Syndrom Paryski. Poslední zmiňovaný projekt je zajímavý i v rámci nějaké reflexe české alternativní scény, která si na podobném zvuku i žánrovém zaškatulkování v posledních letech také ulítává. Polus s Najdkem vydali koncem loňského roku dvou skladbové demo pojmenované prostě Promo 2020. S novým EP Waiting Till Summer, které oficiálně vyšlo sedmnáctého března, sdílí pilotní skladbu Car Parks and Racreation.

Právě tato skladba předznamenává směřování celé nahrávky a to směrem ke škatulce surf punku, tedy žánru, který se sice vyvíjel od počátku punk rockové exploze, ale své reinkarnace dosáhl po roce 2010 (+-), kdy měly za sebou úspěšné nahrávky kalifornské kapely jako Wavves, Fidlar, Beach Coast, The Frights či party od „protinožců“ např. Skegss, Dune Rats či Bleeding Knees Clubs. Vokály, které jsou ponořeny do mírného reverbu připomínají právě debut Wavves. Zkreslené kytarové riffy evokují slunné pláže.  Zvláštní smutně radostné estetiky, která je tomuto žánru vlastní využívá Najdek s Polusem mistrně a celé EP působí zároveň jako vzdání úcty zmiňovaným kapelám, ale zároveň jako naprosto samostatně funkční jednotka.

V Heart Rush ubírají Raw Plastic na tempu a skladba se tak noří do nostalgické stylistiky devadesátkového alternativního rocku. Gamer’s Worst Nightmare stojí ve své podstatě na dream popovém základu. Lyrická stylistika této písně nepochybně opět vychází z tradice surf punku, který ve svém diskurzu používá narativu nerdství, se kterým (ale nejen s ním) spojuje plýtvání „vyměřeným časem“. Ten v tomto žánru dostává téměř fetišizující kontext. EP uzavírá skladba Waveswaveswaves, která je možná, co se týče melodie nejvíce radostná a uklidňující, přesto se nám ale z textu nedostává rozřešení.  Zde bych rád zmínil, že právě surf punk dokazuje, že jakýkoli žánr se může hrát kdekoli a neztrácí tak na své důvěryhodnosti, přesto že poznaňská kapela zpívá o moři, písku, slunci a obecně o poněkud „exotičtějším“ prostředí. Ať to již je či není zamýšleno, plážová stylistika, kterou Raw Plastic používají funguje krásně právě v kontrastu s polským velkoměstem jako jakási metafyzická vidina lepšího života.

Přestože z této mé recenze může někdo vyčíst, že Waiting Till Summer není vůbec originální, rozhodně tomu tak není. Raw Plastic rozšiřují (a oživují) tento žánr díky konjunkci s dalšími zmiňovanými škatulkami a dělají to dobře. Myslím, že toto žánrové propojení surf punku prospívá. O Raw Plastic myslím v budoucnu budeme moci slyšet víc, obzvláště když vezmeme v potaz, že album vyšlo pod hlavičkou chicagského DIY zinu a labelu New Morality Zine.

Raw Plastic – Waiting Till Summer

Dark entries: Historie žánru horror punk část. 2

Posted by

V první části našeho drobného výletu za historií kořenů horror punku jsme si zdůvodnili důležitost pop kultury pro tento žánr. Zmínili jsme první důležité kapely, které horror punk definovaly a v této finální části se zaměříme na druhou vlnu horror punku, která přišla s předělem milénia (jen pro upozornění, nikde tak toto období není nazýváno, ale já jej tak používám pro srozumitelnější čtení). Definuje ji silnější zaměření na pódiovou show, ale i konfrontování žánru s mnoha jinými.

Meziobdobí

Ve zkratce si jen rychle shrneme vývoj žánru v období mezi první a druhou vlnou. Osmdesátky se nesly především na vlně hardcore punku, mnoho horror punkových kapel tedy hrálo rychleji, ostřeji a více DIY formou než předchozí interpreti. Příkladem mohou být Screaming Dead, Mourning Noise, Rosemary’s Babies a v neposlední řadě i The Undead, kteří vznikli na sklonku roku 1980 poté, co Bobby Steele definitivně opustil Misfits. První EP nazvané 9 Toes Later vyšlo v nákladu necelých dvou tisíc výlisků na Stiff Records, pod kterým vydali první dvě nahrávky legendy The Damned, ale spadal pod něj i Elvis Costelo (spolumajitel labelu Jake Riviera byl Costelův manažer).

A teď jedna perlička. Steele přišel během natáčení tohoto alba o palec, kdepak se asi vzal název? (Sorry za tak infantilní poznámku). Krásným důkazem o propojení komunity je i fakt, že výrobu první vlny desek spolufinancoval Glen Danzig a EP později vyšlo o rok později znovu v nákladu tisíc kusů na labelu Ghastly Records, který patřil basákovi Rosemary’s Babies.

Velmi důležitým interpretem, který přinesl přelom osmdesátých a devadesátých let byla kapela Haunted Garage, která svou pódiovou show předznamenala budoucí inklinaci kapel druhé vlny horror punku k shock rockovým vystoupením a freak show. Kapelu založil herec z béčkových hororů Dukey Flyswatter, kterým sám později nazval žánr kapely jako splatter punk. Pódiová show Haunted Garage byla složená z nesčetně rekvizit a různých teatrálních představení v čele s připínáním pastí na myši do obliečeje. První demo kapely Songs About Satan & Other Stuff to Piss Your Parents Off vyšlo v roce 1989 a horror punk dostal své směřování. Aby obstál v záplavě shock rockových a metalových kapel, musel si zachovat svou „důstojnost“ a sound, ale přesto si z pomyslného dortu šílených pódiových vystoupení ukrojit alespoň podobně stejný kus, jako žánry ostatní.

Druhá vlna horror punku

Na počátku devadesátých let se objeví několik kapel, které jdou ve šlépějích horror punkových kapel, ale přidávají si k tomuto diskurzu ještě další žánry a tak vznikají například gothici AFI, surfem střižená křesťanská kapela Blaster the Rocket Man (což je mimochodem opravdu zvláštní sebranka) či ska-punková parta The Indenpedents, které neodolal ani Joey Ramone (který kapelu pomáhal řídit a produkoval jí EP Unholy Living Dead).

A nyní konečně k přelomu milénia, kdy znovu obživl tento žánr v plné síle. Cesta jedné z nejznámějších osobností horror punku začíná u kapely jménem Frankenstein Drag Queens from Planet 13, která se dala dohromady v roce 1996 v severokarolínském městečku Landis. Tou osobností nebyl, samozřejmě soudě podle číslovky, nikdo jiný než Wednesday 13, osobním jménem Joseph Poole.

Za pět let své existence vydali čtyři dlouhohrající desky. Tvorba Drag Queens se opírala o tradiční punk a heavy metal a samozřejmě, co se textů týče, vše se točilo kolem nekrofilie, znásilnění, ale například i vraždy miss Ameriky. Inspiraci kapela (a rozhodně i sám zpěvák) našla v hudbě Marilyna Mansona, což jde obzvláště slyšet na druhé studiové desce Night of the Living Drag Queens. Zároveň je estetika i zvuk Drag Queens zásadní základnou pro sólovou tvorbu Poola.  Rozpad kapely přišel na sklonku roku 2001, kdy byl Wednesday 13 přizván k projektu Dizzyho Draztika, kytaristy Static-X Tripp Eisena a Joeyho Jordisona, bubeníka Slipknot, který dostal jméno Murderdolls.

V srpnu 2002 vyšla první studiová deska Beyond the Valley of the Murderdolls (vydaná na slavném Roadrunner Records), na které se objevili písně jako Kill Miss America, She Was a Teenage Zombie, People Hate Me či Twist My Sister. O dva roky později vyšla deska v rozšířené edici o cover na Billyho Idola a písně jako I Take Drugs, Lets Fuck či I love to Say Fuck.

Tvorba Murderdolls se vracela ke kořenům žánru a to nejen, co se textů týče, ale i samotného zvuku, který v mnohém „staré klasiky“ připomíná. Během necelých tří let své existence absolvovali Murderdolls mnoho koncertů, na jednu šňůru vyrazili se side projektem Slipknot Stone Sour.  V roce 2004 se Jordison zavřel do studia se svými dalšími sedmi členy maskované kapely, aby nahráli desku Vol.3 a kariéra Murderdolls byla s příslibem toho, že to není navždy, prozatímně odložena. V roce 2010 se kapela vrátila s deskou Women & Children Last.

Po turné k této desce, které zahrnoval i koncert s Robem Zombiem a Alicem Cooperem se kapela odmlčela a rok poté oznámila, že se v dobrém rozchází. Před třemi lety se začaly objevovat zvěsti, že Murderdolls pracují na novém albu, ale ve stejném roce nakonec zemřel zakládající člen a bubeník kapely Ben „The Ghoul“ Graves a od té doby není od členů Murderdolls o tomto projektu nic slyšet. Wednesday 13 nicméně stále pokračuje ve své sólové tvorbě i dalších projektech.

Stejně jako Murderdolls se i Blitzkid ze Západní Virginie vydali směrem ke kořenům žánru a vzdálili se tak  jiným interpretům horror punku devadesátých let, kteří koketují s jinými žánry, především s metalem. Argyle Goolsby, zpěvák a kytarista kapely se stejně jako Wednesday 13 po letech s kapelou rozešel, aby měl více času na své postranní projekty. Především na svojí sólovou kariéru. Blitzkid tak za sebou nechali pět desek, které jsou poctou staré vlně, ale i inspirací dnešním kapelám. V anglickém Liverpoolu se v roce 1998 objevuje kapela Zombina and the Skeletons, která se přeorientovává na zajímavou kombinaci horror punku, psychobilly, doo-wopu a nové vlny. Velmi plodná kariéra kapely je stále aktuální, poslední realese v podobě dvou tracků vyšel před několika měsíci.

Ti druzí a dnešní situace

Než zakončíme naši pouť zmiňme si ještě několik interpretů, kteří by podle mě při vytváření pomyslného seznamu druhé vlny horror punku neměli chybět- The Nerve Agents, Devilish Presley, Send More Paramedics, The Young Werewolfs či seattleští front-women Schoolyard Heroes, kteří dokázaly smíchat prvky hororu s alternativním rockem devadesátých let a moderním punkovým zvukem a upřímně mi tato kapela připadá jako jedna z těch originálnějších.

Právě originalita je mnohdy poněkud kamenem úrazu tohoto žánru. Možná by byla na místě nějaká studie, která by rozebírala tento žánr pod drobnohledem fenoménu kýče, nejen vzhledem k mnoha si podobným kapelám, které horror punk hrají, ale i vzhledem k inspiraci béčkovými žánry. Podle mne by taková to práce mohla být velmi přínosná, nejen pro fanoušky tohoto šíleného žánru, ale i vzhledem k tomu, že byl punkovou komunitou poněkud zapomenut.

Dnešní scéna již není tak silná jako dřív, ve své podstatě ji z velké části udržují stále aktivní či znovuobnovené projekty „starých mazáků“. Přesto (obzvláště na službě Bandcamp) najdeme mnoho kapel, které v odkazu kapel definujících tento žánr pokračují. Z těch, které v nedávné době vydaly nějaké album bych zmínil, The Bloodies, Detoxi či Dracula and his band the Draculas.

Cestou za historií horror punku jsem zmínil mnoho kapel a jejich osudů. Doufám, že jsem alespoň někoho inspiroval k poslechu tohoto žánru. Nejen že horror punk oživuje fenomén hororu a oživuje alternativní kulturu aplikováním inspirací béčkovými filmy do svého diskurzu, ale přispívá i k debatám o genderu, náboženství a sexualitě svou přímočarostí, převleky atd. Rozhodně si přečti i předchozí článek, ale pro širší pop-kulturní obsah neváhej zabrousit do sekce Dark Enteries a přečíst si další články.

Dark entries: Historie žánru Horror punk část.1

Posted by

Hordy mrtvol, zombie či upírská romance, krvavé a mozkomíšní lázně a další výjevy jakkoli spjaté s hororem (v jakékoli umělecké formě), odkazování k různým guilty pleasures napříč pop kulturními i kanonickými díly, se určitým způsobem sbíhají spolu s vulgární mluvou, násilím, černým humorem a punkovými riffy do unikátního žánru – Horror punk. Jak si za moment ukážeme, tento žánr čerpá silně z všemožných  pramenů a skládá tak svůj unikátní zvuk i diskurz v němž se pohybuje.

Kořeny horror punku

Rock and roll má už ve své samotné podstatě zakomponovanou jistou inklinaci k fascinaci morbidními a děsivými tématy, ale samozřejmě i k provokaci. Přestože pravděpodobně prvním stoprocentním hudebním ovlivněním, ze kterého první horror punkové kapely čerpaly byli nepochybně Black Sabbath, můžeme po hudební stránce operovat s mnohem dřívější influencí.

Na východním pobřeží Států se ve čtyřicátých a padesátých letech rozmohl podžánr rhytm and blues nazvaný doo-wop, který se vyznačoval jednoduchými bicími party a harmonickými vokály. Dalším pilířem, který pomohl částečně na svět přivést horror punk bylo rockabilly, které přispělo tomuto žánru mimo hudební stránky i módou. Co se show a „děsivosti“ týče, samozřejmě dochází k jistému protnutí (ve své podstatě hudební nadžánrové platformy) shock rocku a horror punku. Již v roce 1956 předvedl svojí voodoo show Screamin‘ Jay Hawkins, který zpíval píseň I Put a Spell On You a děsil (a pobuřoval) televizní diváky. Kromě samotné tématizace „pohanských“ rituálů, pobuřoval Američany i fakt, že Hawkins byl Afroameričanem.

Velký vliv měl tento hudebník (a mimochodem boxer) na Arthura Browna (Alice Cooper), který později ovlivnil první horror punkové kapely. Samozřejmostí je vliv punkových kapel druhé poloviny sedmdesátých let. V post moderním duchu stojí horror punk na odkazování k pop kultuře a kapely, které jej definují, ve své podstatě rezignovaly na explicitní politické vyjadřování. Stěžejním tématem se stala smrt, rozklad, strach z neznáma, násilí, sex, ale ve zcela jiném narativu, než tomu bylo u jiných kapel experimentujících s podobnými tématy. Oproti deathrocku se horror punk vzdaluje teatrálnosti a atmosféričnosti a své pole působnosti přesouvá na „ujetost, strašidelnost a humor a přímočarost.

První horror punkové kapely

Rok před debutovým albem pravděpodobně nejznámější horror punkové kapely Misfits vydali na opačném pobřeží v Long Beach v Kalifornii True Sons of Liberty (známý pod zkratkou T.S.O.L.) album Dance With Me, kde se objevila skladba Code Blue, která dosti bujarým a veselým rytmem zpívá o nekrofilii. Na západě Států začíná operovat i skupina 45 Grave, v čele se zpěvačkou Dinah Cancer, kteří přispěli svou influencí gothické subkultuře. Krásným prolnutím médií filmu a hudby (horror punku) se stala komedie Return Of The Living Dead, kde se mimo písní zmiňovaných 45 Graves a T.S.O.L. objevila i tvorba party z New Yorku The Cramps, kteří rovněž disponovali ženským elementem, kytaristkou Poison Ivy (opět krasná influence pop kulturou že?).

Synonymem horror punku jsou bez pochyby Misfits, jejichž logo se stalo asi jedním z nejikoničtějších z celé hudební historie a zároveň (pravděpodobně) i jedním z nejvíce „módních“ a svou tvorbou inspirovali nesčetně umělců, kteří k nim velmi často odkazují. Misfits začali společně zkoušet v roce 1977 v New Jersey, zrod inicioval Glenn Danzig.

Několik prvních měsíců existence Misfits, byla kapela tříčlenná a bez kytaristy (Glenn Danzig hrál na klávesy), ale brzy se s příchodem Franka Licata přeorientovala na punkový sound. V průběhu natáčení prvního alba Static Age, které však vyšlo až v roce 1996, Danzig sledoval mnoho „béčkových“ filmů, především hororů a na jejich základě komponoval texty. Tento fakt pomohl definovat směřování kapely.

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo kapele najít label, který by album vydal, vzali alespoň čtyři písně a vydali je na singlu Bullet. Později na tento singl navázali dalším, nesoucím název Horror Bussiness. Zde se poprvé objevuje na přebalu kostlivec, pro který se stal inspirací plakát k filmovému seriálu  The Crimson Ghost z roku 1946. Nedlouho na to se Danzig postaral o DIY výrobu triček se zmiňovaným logem.

Legendární logo horror punkové kapely Misfits s kostlivcem.
Legendární logo Misfits

V listopadu 1981 kapela odehrála koncert v San Franciscu, kde jim předskakovali pozdější hardcore punkový velikáni Black Flag, kapely se vzájemně protnuli a skamarádili (ranný bubeník z Black Flag se podílel na pozdějším reunionu Black Flag)  . V březnu 1982 po řadě vydaných EP a singlů konečně vychází debut Walk Among Us, na kterém se objevily písně jako Mommy, Can I Go Out and Kill Tonight? či Night of The Living Dead, podle stejnojmenné filmové klasiky.

Při turné k tomuto albu byla kapela zadržena v New Orleans a obviněna z vykrádání hrobů. Misfits se údajně pokoušeli najít hrob voodoo bylinkářky Marie Laveau, jsou však propuštěni na kauci a mohou pokračovat v turné. Postupně přestává být Danzig v Misfits spokojený, v létě 1983 se Henrymu Rollinsovi (Black Flag) zmíní, že přemýšlí o odchodu. Brzy na to vychází druhé studiové album Earth A.D./Wolfs Blood na Danzigově labelu Plan 9. Misfits se na této studiovce pustili do agresivnějšího materiálu. Na tradičním halloweenském koncertě Misfits Danzig oznamuje, že v kapele končí. Danzig zakládá více metalový projekt Samhain a Misfits se na nějakou dobu ukládají ke spánku.

Počátek osmdesátých let přeje rozvoji tohoto žánru, a tak vznikají další kapely inklinující k tomuto žánru například britští Screaming Dead, či The Undead a Mourning Noise, které obě hrály rychleji a staly se tak jedněmi z pionýrů hardcore punku na východoamerické scéně. Později však nezávislou scénu polapí klasický hardcore punk a výrazné horror punkové kapely se začnou objevovat na konci devadesátých let a přelomu milénia. Právě na toto období se dočtete v pokračování tohoto článku. Mimo jiné zmíníme Murderdolls a následnou tvorbu Wednesday 13 či Argylea Goolsbyho a jeho Blitzkid. Čekání na pokračování si můžeš zkrátit při sérii Dark Enteries, kde najdeš další články týkající se temných elementů v umělecké a pop kulturní sféře.

Dark Entries: O historii darkwave část 2.

Posted by

Pokud jsi náhodou minul první část historie darkwave, neváhej a klikni zde!

Víc než jen gothic rock

Píše se rok 1982 a britská básnířka Anna Clark vydává album Sitting Room, kde mísí svou poezii zabývající se nedokonalostmi lidstva, obtížemi každodenního života i politickou kritikou s hudbou různých alternativních umělců. Vznikla tak pestrá škála zvuků vycházející z EDM i různých avantgardních žánrů, kombinující tvrdé i romantické prvky, stejně jako orchestrální hudbu. Právě její raná tvorba zahrnující i alba Changing Places (1983) a Hopeless Cases (1987) se řadí k proudu darkwave.

Počátek osmdesátých let patří také skotskému uskupení Cocteau Twins, kteří – zcela neočekávaně – rovněž uvádějí mezi zdroje inspirace Joy Divison a Siouxsie and the Banshees. Jejich dílo však více sází na atmosférický zvuk a nelyrické vokály, které sahají za hranice rozpoznatelného jazyka. Z gothického rocku se tím derivuje éterická či éterická temná vlna, kterou rozvíjejí kapely jako britští Mortal Coil nebo Dead Can Dance z Austrálie.

Dead Can Dance svou druhou deskou Spleen and Ideal z roku 1985 spolu s albem Stormhorse (1987) kapely In the Nursery posouvají éterickou vlnu dál od svých gothických kořenů a nechávají se inspirovat klasickou hudbou. Výsledkem byla nostalgická, dramatická hudba s epickým zvukem a prvky barokní a romantické hudby, kterou dnes nazýváme neoklasická temná vlna.

Chladná ale vášnivá darkwave

Netrvalo příliš dlouho a nová vlna a proudy její temnější sestry se přelily přes hranice ostrovního království a pronikly do Evropy, kde se ovlivňovali se sebou navzájem i s tamní hudbou. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik cold wave neboli studené vlny, kterou zastupovali především belgičtí, polští a především francouzští hudebníci jako Clair Obscure či OperaMulti Steel.

Termín studená vlna byla však použita již dříve při popisu „chladné, strojové a zároveň vášnivé“ hudby Siouxsie and the Banshees. Je tak patrné že studená vlna původně vychází z lůna gothic rocku a pro přesnější vymezení tohoto stylu se používají termíny minimal wave či minimal synth. Právě minimalismus je pro chladnou vlnu typický. Minimální práce kytary a jednoduché elektronické smyčky hrající v jednoduchých ač důrazných rytmech. Do proudu studené vlny se řadí například také raná tvorba francouzských Die Form, kteří následně svoji tvorbu posouvají k neoklasicismu až k post-industriálu.

NDW

V Německu se darkwave stal součástí fenoménu známého jako Neue Deutsche Welle zahrnující německou new wave a post-punk hudbu osmdesátých let a stejně tak jejich melancholické, temnotou nasáklé podstyly. Na výjimky se jednalo o fenomén populární především v německy mluvících zemích. Jedním z nevýznamnějších představitelů tehdy ještě undergroundové německé scény jsou Xmal Deutchland. Jednalo se o čistě ženské uskupení a v roce 1982 jejich dnes již klasický gotický singl Incubus Succubus a jejich debut s názvem Fetish z roku 1983 se dostával do britských hitparád alternativní hudby. Za pozornost stojí i kapela Leningrad Sandwich, původně punková německá kapela, která po změně původní sestavy dala ve svém druhém albu Heat (1982) najevo, že se odklání od punkového zvuku směrem k temnějšímu stylu nové vlny.

Vlna naráží na útes

V polovině osmdesátých let se obliba nové vlny a post-punku v main streamu vytrácela a z darkwave stávala se více a více doménou undergroundové scény a to zejména v Německu (kapely Girls under Glass, Geine Lakaien, Love is Colder Than Death nebo Projekt Pitchfork), ve Francii (Corpus Delicti) či například v Itálii (The Frozen Autumn). Na opačné straně Atlantiku je zase pojem darkwave spojován především s nahrávací společností Project Records, která v USA propagovala a zprostředkovávala prodej umělců z německého labelu Hyperium Records, se kterými spolupracovali například i zmiňovaní Love is Colder Than Death.

Americký darkwave byl velmi často svébytnou odpovědí na evropskou ethereal wave tradici a vynikal atmosférickým zvukem kytar, výraznými elektronickými prvky a ženskými vokály. Pod hlavičkou Tess Records zase v USA vydávaly kapely jako Lycia, Black Tape for Blue Girl nebo Love Spirals Downwards.

Darkwave je důkazem, že experimentování a exprese niterných lidských emocí nezná hranic a přestože své vrcholné období má již dávno za sebou, jeho vliv se nese do dnešních dnů nejen jako inspirace novým tvůrcům a součást gotické subkultury.

Josefina Dusk – Návštěvník z planety dark pop

Posted by

Informací o této české rodačce  žijící v Londýně je ve vodách internetu asi jako šafránu. Tato absolventka herectví na Pražské konzervatoři se nedlouho po zkouškách odstěhovala do Londýna, kde začala psát a skládat svým osobitým a neotřelým způsobem. První stopy její tvorby se dají vypátrat k létu roku 2019, ale pozornost na sebe strhává až nyní díky videoklipu k písni Somewhat Sideways vydaném na konci minulého roku, který natočila po návratu do rodné kotliny.

Co se její další tvorby týče,
jsme odkázání na prozatím skromnou sbírku čtyř písní
na jejím bandcampovém profilu a youtube channelu, kde nalezneme
navíc například její cover písně Country Road z filmového
zpracovaní manga komixu Mimi wo Sumaseba (Šepot srdce) z roku 1995,
který zpívá japonsky. Na to lze snad říci jen – WOW!

Z její dosavadní tvorby napovídající širokou škálu inspirací vyzařuje velký potenciál. Spojení klasických a futuristických prvků a symbolický expresionismus ve klipech spolu s propracovanou dynamikou hudební atmosféry prozrazují svéráznou tvůrčí povahu této mladé umělkyně.  Svéráznost vkládá i do svého výstupu a zpěvu, který verbální sdělení posouvá daleko do éterických sfér.

Doposud si jejího potenciálu povšiml multižánrový hudební časopis Fullmoonzine a Radio Wave v pořadu Startér, který se zaměřuje hledání nových talentů. Josefina Dusk je příslibem svěžího, živelného a neméně niterného dark popu, jehož experimentální transcendentnost stojí v opozici všem tvrzením, že v hudbě již bylo vše napsáno a slyšeno.

Josefina Dusk – Somewhat Sideways